Ktiš

STAVEBNÍ VÝVOJ

Nejstarší písemná zmínka o Ktiši pochází ze 4. července 1310. Toho roku rozhodl Biskup Heřman v roli zástupce pražského biskupa Jana IV. z Dražic o přefaření vesnic Třebovice, Březovík a Dobročkov z Chvalšin k farnímu kostelu ve Ktiši, kterážto farnost byla nedlouho předtím zřízena a měla jen málo obyvatel. V náhradu byly do Chvalšin přefařeny vsi Střemily a Havalda. Patronátní právo včetně práva na navrhování duchovních k oběma kostelům příslušelo opatovi, jímž tehdy byl Dětřich (Theodoricus), a konventu kláštera ve Svaté (Zlaté) Koruně.

Za husitských bouří, v roce 1419, byla osada vypálena a ohni podlehly i veškeré písemné doklady, a to jak církevní, tak světské. Nicméně lze dohledat, že občané ktišští byli přítomni Táborskému setkání 22. července 1419 a svým dílem přispěli k vypálení zlatokorunského kláštěra o rok později.

V té době se zřejmě většina zdejších farníků hlásila k husitům a kostel sloužil ultrakvistům přijímajícím podobojí. Katolíků byl prý tak malý počet, že se shromažďovali v předsíni, kde sloužili bohoslužby. Kostel byl katolickému vyznání navrácen až v roce 1493, kdy byl na svátek apoštolů Petra a Pavla 29. června roku 1493 opětovně vysvěcen, jak dokládá překlad latinsky psané listiny.

" Léta Páně 1493 na poslední den měsíce června jsem já, Benedikt, Biskup z Caminu, tento kostel vrátil (církvi) a tento oltář vysvětil ku slávě sv. apoštola Bartoloměje a uložil tam relikvie 10 000 mučedníků; poskytl jsem též obvyklé odpustky; toto se stalo za vlády jeho nejurozenějšího pána Vladislawa, krále uherského a českého; posvětil jsem též ostatní oltáře tohoto kostela".

O pět let později, 27. srpna 1498, vysvětil další biskup, tentokráte Jan Simbalenský, oltář sv. Šebestiána, který je také nazýván oltářem sv. Anny. Lze se domnívat, že i kostel si vyžádal důkladnou opravu. Dobu kolem roku 1500 připomíná vysekaná kamenická značka na pražci kamenné vyzdívky při sakristii.

Během třicetileté války zřejmě nedošlo k výraznému poškození kostela. Přestože se ve farní knize lze dočíst že: „…ve Třicetileté válce Ktiš sešla ohněm a veškeré spisy se staly obětí plamenů“, kostel k výraznější újmě nepřišel. Avšak opakovala se stejná situace jako za bouří husitských a veškeré záznamy z doby před rokem 1641 byly zničeny. Poničená fara byla obnovena díky daru bezdětných manželů. K zásadní přestavbě chrámu došlo až na sklonku 17. století. V letech 1687 až 1692, byl z důvodu vážného poškození krovu, hrozícího nebezpečím zřícení klenby presbytáře, a koneckonců i pro malou kapacitu kostela na základě plánů krumlovského knížecího stavitele Giovanniho Canevaleho stržen presbytář, stejně jako kaple na levé straně lodi, a loď následně rozšířena. (Podle původních představ měla být stržena pravá strana lodi a posunuta o tři a půl lokte). Z původní gotické stavby se zachovalo spodní patro věže a předsíň při jihozápadním nároží. V roce 1781 byl kostel včetně věže renovován, zvenku i zevnitř vybílen a opatřen novými dubovými okny. V roce 1824 byl vnitřek kostela opět důkladně renovován, stejně jako všechny tři oltáře. Kvůli nouzi, která nastala po napoleonských válkách, nebylo možno obnovit různá pozlacení a postříbření, sošky a ozdoby dostaly jen laciný barevný nátěr. Roku 1878 byla o šest metrů navýšena kostelní věž a získala tak další dvě podlaží. Byla opatřena čtyřhrannou střechou a pokryta břidlicí.

Jednolodní kostel má dnes pravoúhle uzavřený presbytář, sakristii na jižní straně, předsíňku při jihozápadním nároží lodi a hranolovitou věž před průčelím. Presbytář je zaklenut valeně se stýkajícími se lunetami. Na jižní straně se nachází portálek při vstupu do sakristie, která je zaklenutá valeně s výsečemi, s malovaným datem 1688. Patrová kruchta je dřevěná, předsíňka si uchovala středověkou křížovou klenbu a podvěží je klenuto valeně.

Za faráře Julia Halla (1852 – 1865), který byl synem prachatického zahradníka, byla farní zahrada upravena do teras a byla osazena ovocnými i ozdobnými cizokrajnými stromy, keři a květinami; zbudován byl i kamenný zahradní domek a byla postavena fontána.

MOBILIÁŘ

Jak uvádí matrika zemřelých, Hans Kóppe ze Záhoří nechal pro kostel v roce 1690 zhotovit nový oltář. Hlavní oltář, stejně jako další vybavení kostela, zhotovil truhlář Kienmüller a roku 1694 je vyzdobil a pozlatil Peter Anneis. Uprostřed stolu oltáře s umělecky zdobeným ciboriem, po jehož obou stranách byly usazeny relikviáře, stávala pozlacená socha sv. Bartoloměje v téměř životní velikosti. Ta byla později nahrazena obrazem od českokrumlovského knížecího malíře Philippota. Důvod byl prý ten, že oknem, jež je v čele presbytáře, při ranní bohoslužbě pronikalo mnoho světla a obřady rušilo. Nad obrazem sv. Bartoloměje se nachází oválný obraz korunovace Panny Marie. Nad oltářem je pak umístěn schwarzenberský znak. Mezi menzou oltáře a oltářem samotným lze při obětování projít, neboť retabulum s obrazem sv. Bartoloměje je odděleno. Oltář samotný byl upravován a z původního se zachovala jen část. To dosvědčují mnohé letopočty zaznamenané na různých místech oltáře a objevené při poslední renovaci. V návaznosti na liturgické úpravy po 2. vatikánském koncilu byla odstraněna mřížka komunia a instalován novodobý obětní stůl.

Mariánský oltář po levé straně byl vysvěcen v roce 1707 a oltář vpravo zasvěcený sv. Floriánovi o deset let později.

Roku 2009 byla dokončena renovace mensy, svatostánku a souvisejících prvků původního hlavního oltáře. V současnosti pokračuje restaurování retabula, které se z tohoto důvodu v současnosti nachází zčásti pod lešením.

Kazatelnu zdobí figurální reliéfy Krista na hoře Tábor. Křtitelnice z roku 1702 je žulová s uvedeným letopočtem a s vyobrazením Kristova Křtu. Na podlaze lodi jsou 2 náhrobní desky, z nichž prostřední 0,80 m široká, 1,58 m dlouhá, ze žuly, je zcela sešlapaná, tedy nečitelná, zatímco na druhé, 0,68 m široké, 0,95 m vysoké, z vápence, vedle oltáře na straně evangelia, je zčásti zachován tento nápis:

HIC QVIESCIT VENE

RABILIS P. MATHIAS XAV.

FRANC(ISCVS SCHMIDT)

30 A(NNOS) H H C

L(N) AETATIS (SVAE) AN

NORUM (59) (O.) (DI)E

11. SEPTEMBRIS

(A. DNI.) M D C C I I.

ZVONY

Do roku 1917 byly v kostelní věži zavěšeny tyto zvony:

Velký 520kilový o průměru1,03 metru, 0,74 m šikmo a 0,80 m svislé výšky s nápisem na koruně: Odlitý Joh. Holledererem v Linci 1843. Vespod barokní ornament; na plášti reliéf Krista na kříži, Marie s Ježíškem, sv. Florián a Šebestián; mezi dalšími ornamenty na věnci nápis (lat. text):

A FULGURE TEMPESTATE LIBERA NOS DOMINE JESU CHRISTE. ST.BARTHOLOMEUS ORA PRO NOBIS.

Prostřední o průměru 0,77 m, 0,57 m šikmo, 0,62 m svislé výšky, s ornamenty na koruně, reliéfem sv. Jana a Pavla, znakem zvonaře a nápisem kolem dokola: „Jos. Perner v Českých Budějovicích 1804“ na plášti. Vážil 250 kg.

Malý o průměru 0,57 m, 0,42 m šikmo, 0,44 m svislé výšky, vážící 155 kg a s ornamenty na koruně a věnci, na plášti reliéf Neposkvrněné Panny Marie a nápisem:

JOHANN ADAL. PERNER IN BUDWEIS ANNO 1830.

Menší o průměru 0,37 m, 0,28 m šikmo, 0,30 m svislé výšky, na koruně nápis (latin. text):

FUDIT ME IOSEPHUS PERNER BVDVIC 1780.

Zvony, z nichž první tři byly roztaveny pro válečné účely, doplňoval ještě sanktusový zvonek.

Zavěšen zůstal pouze umíráček. Zvonek z dobrovodské kapličky pak sloužil coby mešní. Podle strohého záznamu v pamětní knize by zvony měly být odvezeny již v roce 1916 a uvedená váha činí 620 a 270 kilogramů.

V dubnu roku 1923 byla po dvou proběhlých sbírkách věž opatřena 361kilogramovým zvonem s obrazem sv. Bartoloměje, jenž byl laděn v h, 212kilogramovým zvonem laděným do d a s obrazem sv. Rodiny a zvonem s reliéfem sv. Floriána, který byl laděn v tónu fis a vážil 104 kilogramů. Posledním zvonem ktišské zvonice byl pětadvacetikilový „Wandlungsglocke“, používaný při pozdvihování.

Dnes je v kostele zavěšen výše uvedený zvon od Josefa Pernera z roku 1780 a dvojice stejných zvonů, o něco menších než předchozí. Nenesou na sobě žádný nápis či reliéf a jeden je bez srdce a tedy nepoužíván. Ve věži je celkem pět zvonových stolic, dvě na velké zvony a tři na malé.

VARHANY

Autorem varhan postavených roku 1703 byl Jiří Richter z Lince, který téhož roku vystavěl i varhany v Chrobolech. Roku 1890 dostal farní kostel nové varhany, vyrobené firmou Jindřich Schiffner ze severních Čech.

DUCHOVNÍ SPRÁVA

Již r. 1310 kostel zmíněn jako farní. Mezi léty 1310 až 1369 byl kostel sv. Bartoloměje v Ktiši filiální a podléhal farnímu kostelu ve Chvalšinách. První zpráva o zdejším duchovním pochází až z roku 1360, kdy uváděl do úřadu faráře ve Chrobolech. Prvním knězem známým jménem je pak Ondřej, který sem byl prezentován v roce 1379, roku 1388 jej vystřídal Bartoloměj. V roce 1393 odchází Martin, jehož nahrazuje Mikuláš. Ten po roce rezignuje a byl vystřídán Janem, po kterém v roce 1396 přichází Jakub, který zde působí do roku 1404, kdy jej střídá Štěpán. V roce 1406 je zde zmiňován Albert, jenž rezignoval a nahradil jej Mikuláš, který odešel v roce 1409, kdy se farnosti ujal Ondřej. Z následujících let se žádná jména nedochovala, a tak až roku 1624 je zmíněn P. Baltazar Pichler. V roce 1641 začal P. Ulrich, zvaný rovněž Vlach, vést matriky a posloupnost farářů je od té doby dohledatelná.

Po druhé světové válce byla a dodnes je farnost Ktiš spravována excurrendo z Chvalšin. Neobsazená farní budova chátrala a byla využívána k různým účelům (kanceláře lesní správy), aniž se investovalo do oprav. V roce 1992 navíc střechu hospodářské budovy zničil požár. Po rekonstrukci objektu je zde otevřeno Diecézní centrum života mládeže a otvírá se tak nová kapitola dějin ktišské fary. V čele týmu mladých lidí stál nejprve P. Bohuslav Švehla, kterého vystřídal P. Milan Habrda. Následovalo období, kdy pro činnost centra nebyl vyčleněn kněz. Staral se o něj především pan Václav Švarc. V roce 2004 byl péčí o mládež v diecézi pověřen P. Jaroslav Karas, který se o rok později ujal i vedení DCŽM. V roce 2009 jej nahradil P. Roman Dvořák.

JP

Literatura:

Sborník Ktiš 1310 - 2010

Roman Podhola: Prachaticko známé i zapomenuté.

"Chronik der Gemeinde Tisch" - přeložil Jiří Švejda

Spolek Bartoloměj: Ktišsko včera a dnes.