Astrid Lindgrenová je v článku vnímána jako průkopnice dětské literatury ve Švédsku, o čemž svědčí zájem o její tvorbu v zemích po celém světě a překlady do mnoha jazyků. Autor v krátkosti popisuje její cestu od dítěte ke spisovatelce a jak její tvorbu ovlivnilo její samotné dětství. Mezi zajímavé fakty patří například to, že Astrid začala psát svoji první knihu o Pipi Dlouhé punčoše, když se zotavovala po tom, co uklouzla na ledě a vyvrtla si kotník.

Největší pozornost se věnuje kritice děl Lindgrenové. Autor poukazuje na to, že většina kritiky se nesla v pozitivním duchu. Taktéž zdůrazňuje, že Astrid získala za svou činnost mnoho ocenění domovských i zahraničních včetně Ceny Hanse Christiana Andersena. Negativní kritika nejčastěji upozorňovala na realistickou idylu v dílech jako Děti z Bullerbynu.

Tyto kritiky autor pokládá za přehnané. Na konci kapitoly poukazuje na to, že jiné knihy Lindgrenové

“někdy vyprávějí o nevlídném lidském údělu a neodvratné smrti, o životě tak smutném [..], že bychom se asi zdráhali je našim dětem bez zvláštního komentáře předložit v překladu.”

• s. 679

Text je doplněn o výpovědi autorky, její často vtipné reakce na kritiku a dokonce krátký rozhovor, který proběhl při setkání v Jugoslávii. Autorka v něm na otázku, co je důležité při výchově dětí, odpovídá takto:

“1. Lásku. Dítě potřebuje důkaz, že si ho jiný váží. 2. Čestnost. Nikdy se nemá dětem lhát; místo toho se máme pokusit dát jim odpověď na všechno možné. 3. Má existovat demokratický řád. To ovšem neznamená, že děti mohou dělat, co samy chtějí, protože děti to vlastně nechtějí. Dítě potřebuje oporu.”

• s. 680