Málokdo zná řeku Brentu. Málokdo neví nic o veliké vodní cestě v Benátkách, zvané Canal Grande. A přesto se jedná o totéž. Řeky totiž v mělkých mořích ještě dlouho po svém vyústění do moře pokračují ve své pouti pod mořskou hladinou. Chová se tak i řeka Brenta, která ústí do Benátské laguny a severní rameno její podvodní delty rozděluje Benátky na severovýchodní a jihozápadní část. Z jejích břehů se vypínají chrámy a paláce, po její, či spíše nad její hladinou, se prohánějí čluny a gondoly. Ve svém městském úseku dostala název Canal Grande. Město rozděluje esovitým tvarem délkou kolem čtyř kilometrů. Hloubka 5 m pak veškerá plavidla zbavuje obav před uvíznutím na mělčině.

Vzhledem ke svému říčnímu charakteru je stále průtočná a pokud budeme popisovat cestu po vodní hladině od západu na východ, můžeme směle použít výrazu "dále po proudu". Ústí do ní zhruba 45 menších neprůtočných kanálů.

Její břehy vždy patřily mezi nejatraktivnější pozemky a tak o žádné čtvrti, kterých se dotýká, nemůžeme nikdy stoprocentně prohlásit, že je chudobná. Canal Grande je totiž adresa nanejvýš noblesní. Severní břeh omývá městské části Cannaregio, San Marco a Castello, jižní pak Santa Croce, San Polo a Dorsoduro. Ve svých tisíciletých vzpomínkách si Canal Grande vybavuje několik mostů, dnes jsou jich čtyři, ale nejvýznamnější stál vždy na stejném místě. V prostředku toku na rozhraní čtyř městských částí se přes vodu klenul most již od 12. století, známý pod názvem Rialto. Název je zkráceninou slov Riva -břeh a alto- vysoký, což hodně napovídá o výrazné nadmořské výšce tohoto místa. Zde se nabízelo drahocenné zboží, zde se půjčovaly peníze, tady přespávali obchodníci z celého světa. A tady také pomocí relikvie svatého kříže došlo k uzdravení posedlého, což byl akt který by se dal moderním jazykem přeložil jako zmoudření blbce. Tuto událost zachytil detailista Vittore Carpaccio ve svém nádherném obraze. A díky Carpacciovi si také můžeme udělat představu o tom, jak asi vypadal předchůdce dnešního kamenného mostu. Současná stavba pochází ze 16. století a zakázka na její projekt byla natolik prestižní záležitostí, že se jí město ani neodvážilo zadat někomu ze známých tehdejších architektů. O práci tak přišel jak Jacopo Snasovino tak i Andrea Palladio. Výběrové řízení se táhlo na dlouhé roky a nakonec se prací na projektu zmocnil docela neznámý Antonio da Ponte. Zálusk na tento most musel být ohromný, vždyť ještě za sto padesát let si Canaletto vymýšlel ve svých obrazech vlastní návrhy. Každopádně most byl dostaven a stojí tu dodnes.

A než začneme své putovaní nad hladinou řeky Brenty, zastavíme se tady. Na mostě Rialto. A ještě se vrátíme k tomu starému, dřevěnému. Vrátíme se k našemu oblíbenému mentálně postiženému.

Díky Carpacciově detailismu se dozvíme o Rialtu 15. století všechno. Zajímavé jsou věže na scéně. Ta vlevo nejspíš patří Santi Apostoli, ta úplně vpravo je podle Jeffa Cottona původní zvonice kostela San Giovanni Crisostomo. Je to dost možné. Most je ještě dřevěný a obraz popisuje i technické řešení pro průjezdnost plachetnic. Vynikající je popisnost lidských postav. Zcela zřetelně na každém vidíme, koho léčení posedlého zaujalo hodně, koho trochu a koho vůbec. Rozeznat samotného posedlého není nijaký problém a je jasně vidět, že to asi opravdu bude nějaký tydýt. Ale podívejme se také na detail z hladiny Canal Grande, a to na obrázku níže.

Na hladině vidíme dva účastníky z mnoha a liší se stupněm zájmu o relikvii svatého kříže. Člověk na gondole je procesem uzdravování naprosto zaujat. Pejsek na gondole relikvií zaujat není vůbec. Zdá se, že se dívá na malíře, to jest jakoby do fotoaparátu. Když si obraz zvětšíme, hbitě dokonce zjistíme, že pošilhává úplně na jiný břeh. Je to vyslovený potměšilec a malíř ho musel velmi důvěrně znát. Prostě Carpaccio musel mít malé pejsky rád, zejména bílé a huňaté, vždyť jednoho takového umístil i do pracovny svatého Augustýna. Proto bude nejlepší, když se po prohlídce Rialta odebereme na začátek Canal Grande v Cannaregiu a během cesty po Velkém Kanálu zapřemýšlíme občas o tom, co je to vlastně za rasu.

Rialto

Horní snímek poskytuje pohled na sever. Řeka se zdá být širší díky větší volné ploše. Plavidel je zde méně než v části jižní,jak lodí plovoucích tak i parkujících. Vpravo vidíme čtvrť Cannaregio a když popojdeme pár kroků doleva, objeví se typicky zřetelně věž od Santi Apostoli.

Snímek dole představuje pohled na mnohem živější scénu, třebaže jde jen o pár kroku k opačnému ochozu. Břeh, který vidíme patří čtvrti San Marco a z míst, kam břeh v dáli na obrázku dosahuje, odvedli kdysi Giordana Bruna k beznadějnému sporu se římskou inkvizicí.

Do hledáčků fotoaparátů se Rialto nejčastěji dostává v záběrech proti proudu. Zde je totiž možné se na březích promenádovat. Stojíme na břehu San Polo, kousek pod místem, kde došlo ke zmoudření blázna. Kromě mostu se z těchto míst do záběru dostává také mohutná a světlá Fondaco dei Tedeschi. Budova je dnes hlavní poštou v Benátkách, ale po staletí sloužila jako obchodní centrum německé komunity. Dále se nám zde vždy do obrázku dostane charakteristická zvonice kostelíka San Bartolomeo. Oba objekty spolu souvisí. V nábožensky tolerantních Benátkách provozovali Němci své luteránské praktiky právě v tomto kostelíku. A právě pro tento kostel namaloval při svém pobytu v Benátkách Albrecht Dürer svou Růžencovou slavnost. Obraz později zakoupil Rudolf II., nedokázali ho ukrást ani Vídeňáci ani Švédové a tak se jím dnes pyšní pražská Národní galerie. Když budeme někdy vést moudré řeči o Růžencové slavnosti nebo o české Národní galerii, můžeme se blýsknout touto historkou. Růžencová slavnost se narodila právě tady, u Rialta.

Po proudu k Rialtu

Kostelů přímo na březích Canal Grande napočítáme celkem sedm, Kromě Santa Maria della Caritá (Accademia) a mocné Santa Maria della Salute na březích Dorsodura jsou všechny ostatní na sever od Rialta. V Cannaregiu bývala ještě Santa Lucia, která musela v 19. století ustoupit stejnojmennému nádraží, hned vedle stojí Chiesa Scalzi s mimořádně zdobeným interiérem a zas hnedle vedle Santi Geremia e Lucia. To je moc zajímavý kostel, jsou tam totiž ostatky svaté Lucie, převezené z bývalé Santa Lucia a před kostelem na soutoku Canal Grande a Rio Cannaregio stojí socha Svatého Jana Nepomuckého. Výčet kostelů na břehu Velkého kanálu v Cannaregiu zakončuje kostel bez fasády San Marcuola (tímto názvem se benátským dialektem vyjadřuje dvojice San Ermargora a San Fortunato, ale kdo to byl, to zjistíme až se tam někdy podíváme). Ve čtvrti Santa Croce jsou na březích Canal Grande kostely dva. Téměř přímo nádraží San Simeon Piccolo a dále po proudu kostel Svatého Eustacha, kterého Benátčané zkomolili na Stae (to sta tam je a to e nakonec také tak co). A u Svatého Eustacha jsme také zakotvili my a bylo tam moc příjemně. Ale než tam doplujeme tak si povězme něco o tom Svatém Eustachovi.

Svatý Eustach úspěšně působil jako velitel v římském vojsku za císaře Trajána. Římský pantheon uznával až do té doby, než na lovu uviděl statného jelena, který měl mezi mohutným parožím neméně mohutný kříž. A na kříži Ježíš, to ale některé verze neudávají, zato však všichni jsou zajedno, že kříž v lesní pustině docela vydatně svítil. Stejně jako na etiketě likéru Jaegermeister (ona se totiž legenda často mísí i do života svatého Huberta), ale vraťme se k Trajánovu vojsku. Milý Eustach se nechal pokřtít, o křesťanství už toho slyšel dost a nechal pokřtít celou rodinu, U Trajána mu to ještě prošlo, ale za Hadriána už musel za pohrdání antickými bohy zemřít mučednickou smrtí, konkrétně upečení za živa v měděném kotli ve tvaru býka. Tady se Římané trochu dost opičili po tyranovi Falaridovi z Kartága. Současní katoličtí badatelé považují legendu za nedostatečně prověřenou, na rozdíl třeba od navrácení zraku svaté Lucii po vyloupnutí očí, a tak byl svatý Eustach při velkých čistkách v roce 1969 vyškrtnut z katolického kalendáře, ale starověrci, obyvatelé Madridu a myslivci si na něj nedají šáhnout. A nedáme na něj šáhnout ani my, vždyť proč by jelen nemohl mít mezi parohy kříž s Ježíškem? Zajímavé je, že ke zjevení jelena došlo v honitbě u Tivoli, kde později Hadrián nechal vybudovat nejkrásnější zahradu v Itálii. Asi proto, aby se pod záminkou ochrany proti okusu mohla z těchto míst trvale vypudit jelení zvěř, prostě aby se to už vícekrát neopakovalo. Ale ono se to stejně opakovalo, sice ne již v Tivoli, ale v brabantských končinách u Maastrichtu v případě Svatého Huberta.