„V Benátkách dosud nebýt, je dnes už věru ostudou; chtít dnes ještě něco o Benátkách psát, je přímo nevkusem. Ale jen ten, kdo tam byl, porozumí, že se člověk toho nevkusu dopustiti musí “, píše J.S.Machar na počátku své geniální eseje Řím. A my s českým literátem souhlasíme. Musíme se arci dopustiti tohoto nevkusu a popsat ty nádherné výlety po Benátské laguně i Velikém Kanálu. Musíme se dopustit nevkusu psát o takových skvostech jako je Torcello, Murano, Burano, hřbitov san Michele či o monumentálním díle italské gotiky, nazývané kostel Frari. Psát o mramorové výzdobě kostela Il Gesuiti, připomínající kamenné koberce a narušované mocnými trhlinami a prasklinami, psát o slovanské schuole zdobené dílem Vittore Carpaccia … prostě psát a vzpomínat. Vzpomínat na krásu vytvořenou ze zisků monopolu mezinárodního obchodu. Tvořenou třeba tím, že jakási hradní paní nutně ke svému života potřebovala hedvábí a za skleněný flakónek neváhala vydat mince za tuny obilí či kilogramy jantaru. Dnes se tomu říká přidaná hodnota.Nejprve to ale s tou přidanou hodnotou tak slavné nebylo. Úplně na začátku byla jen touha po troše klidu, byť za cenu mračen komárů ( viz. dějiny Benátek).

Po troše klidu jsme toužili i my, když jsme přijeli na okraj benátské laguny do sídla Lido di Jesolo. Nafukovací hrady, lochneska, disko kluby a herny ….. vypadalo to hrozně. Milostivý osud však dovedl kola našeho Citroena Pikáska do čtvrti ca´ Savio, asi dva kilometry od přístavu, jehož lodě mířily do samotných Benátek. A v jediném místním penziónku byl volný dvoulůžkový pokoj ! Pokojík jako klícka, balkónek a k tomu přátelský personál . Tři chlapci se jmény Theo, Paolo a Max, kterým šla práce od ruky a obor pohostinství jim byl evidentně šitý na tělo. Je to prostě paráda být ubytovaný u lidí, které baví ubytovávat lidi a stravovat se u lidí, které baví pro lidi vařit a nosit jim to na stůl. A hned vedle sámoška, kde zaměstnance bavilo prodávat lidem smíšené zboží, třeba přípravky jak contro, tak i dopo puntura. Co je to puntura snad není třeba překládat, snad jenom napovíme, že na výrobcích se nacházel obrázek komára.

Na pobyt ve Vila Gentile vzpomínáme vždy s nadšením.

Spaní mohla narušit jen puntura, ale proti ní jsme byli dobře vybaveni.

Světlo, vlhkost a teplota akorát, optimistický křik vrabců, a mile čilý ruch ulice.

Ideální místečko pro rozjímání, studium turistického průvodce i přiznejme, pro cigárko.

Každý čtvrtek pod okny uliční trh, zakoupit lze cokoli a co je hlavní,každý den po desáté klid.

Tak, a ráno můžeme vyrazit do Benátek ....

První den jsme se vydali do Punta Sabbioni pěšky. Po rovince a na snesitelném sluníčku. Mimochodem i v červenci je sluníčko v benátské laguně příjemné. Teploty přes třicet stupňů jsou velikou vzácností, průměr je tak 26-28, každou chvíli mráček a příjemný větřík. Takže procházka pohodová a ze necelou hodinu jsme již čekali na břehu mořském, až nadejde čas k nástupu na naši loď. Místním plavidlům se zde říká vaporetto a můžeme si vybrat mezi platbou za jednotlivé trasy a platbou časovou, jedno i vícedenní. Pokud hodláme navštívit hlavní benátské náměstí, vylézt na hlavní benátskou věž a pocourat se trochu v okolí, je nejlepší koupit si jenom jedno vaporetto zpáteční.

Podstata kouzla Benátek však tkví ve vodě a v možnosti nasednout kdekoli na jakoukoli loď a kamkoli s ní plout. Zakoupili jsem tedy dvoudenní vaporetěnku a udělali jsme dobře.

První plavba vedla zákonitě z Punto Sabbione na náměstí svatého Marca. Lidí všude spousty, ale stojí za to se jimi prodírat. Psát o interiéru chrámu svatého Marka nemá moc smysl, protože se to stejně popsat nedá. Prostě němý úžas. A po němém úžasu jsme opustili rušné místo a vydali se směrem na východ do čtvrti Castello. Je zajímavé, jak stačí několik kroků, a turistická tlačenice se mění v místa téměř osamělá. To byl první závan kouzla Benátek. 99% turistů totiž neopustí náměstí San Marco.

Úzkými uličkami i kolem buclatých stěn kostela Santa Maria Formosa se pomalu blížíme k dalšímu cíli, jímž je budova bratrstva jihoslovanských námořníků. Jmenuje se to přesně Scuola dei Schiavonni. Stojíme před slavnými obrazy Vittore Carpaccia. Kdyby nic jiného, tak už by to pro jeden den bohatě stačilo. Dalším naším cílem je ostrovní hřbitov San Michele. Musíme trochu na sever. Uličky v Benátkách jsou dobře značeny.

Jdeme dobře. Míříme k hřbitovnímu ostrovu kolem kostela, kde byl pohřben Marco Polo (kostel svatého Vavřince). Za nedlouho už vidíme potřebnou stanici vaporetta. Od ní nás však dělí vodní hladina. Abychom se dostali na nástupiště, musíme se trochu vrátit, zase kouknout na mohutnou stavbu Chiesa di San Lorenzo (to ještě nevíme že tam spočinul na věky slavný benátský kupec) a než se dostaneme konečně k vodnímu nástupišti, nakoukneme do kostela San Francesco della Vigna. Až později zjistíme, že zvonice tohoto kostela je ta, která tvoří siluetu Benátek při návštěvě od moře. Uvidíme jí ještě mnohokráte.

Hřbitov na ostrově San Michele je místem optimistickým, ale v blízkosti hrobu Igora Stravinského jsme zažili nečekaný útok komárů.

Dalším navštíveným ostrovem je Murano. To je ostrov skláren, moc jsme si tam pochutnali v restauraci na břehu kanálu u kostela Svatého Petra Mučedníka. Uvnitř tohoto kostela nás zaujal dřevěný strop a čokoládová kresba na nosných zdech.

A pak plavba zpět do Benátek a přistání ve čtvrti Cannaregio. Když si fotíme strohé zdi zástavby nad našedlým kanálem, netušíme, jaké skvosty se za nimi ukrývají. To zjistíme až druhý den při návštěvě interiéru kostela I Gesuiti. Míříme směrem ke slavnému mostu Rialto. Do hledáčku objektivu se nám ještě dostane mohutná stavba Nové budovy Bratrstva Milosrdenství neboli Scuola Grande di Misericordia, zaujmou nás sluneční hodiny na zvonici kostela svatých apoštolů a návštěvou kostela svatého Jana Zlatoústého ukončujeme návštěvu čtvrti Cannaregio.

A pak nasedáme na vaporetto jehož číslo jsme už zapomněli, ale které bylo vaporettem naprosto v tuto chvíli nejideálnějším. Byl to zrychlený spoj Rialto-Lido. To znamená po Canal Grande jako páni bez zbytečných zastávek rovnou na ostrov, proslulý před sto lety jako ostrov boháčů.

Ve chvílích na konci denní pouti to byl spoj naprosto ideální, stačilo už jen přesednout na spoj do Punta Sabbioni. To ovšem chtělo vědět, že spoj na Punta Sabbioni má nástupní molo nějakých 500 m na východ. Ale ani hodinové zdržení při marném čekání na loď nedokázalo zkalit výtečnou náladu z prvního dne. Mírná utahanost pak upřednostnila autobusové spojení do ca´Savio před pěším návratem do Vily Gentile.

Druhý den nás odvezl do přístavu sám náš milovaný Pikásek. Jednak jsme zcela nepochopili jízdní řád, ale hlavně, chtěli jsme mu Benátky ukázat. Tak jsme ho zaparkovali s výhledem na moře směrem na San Giorgio Maggiore. Sami jsme pak nastoupili na loď mířící na pestrobarevný ostrov Burano. Byla to loď pořádná, měla dvě patra a úměrně velikosti byla i rychlejší než běžné vaporetto. Ona je cesta na Burano také pořádný kus plavby.