2023 - sedmáci

Stře-da da da

Dnešní ráno bylo nějak těžké. Obtížně se nám vstávalo a každý druhý vypadal, že snídaně nedočká. Nakonec dočkali všichni, ale vypadali jsme jak po boji.  a to bylo ráno. Zmobilizovali jsme zbytek sil, oblékli se a vyrazili na sjezdovku. Odměnou nám bylo husté sněžení a  celkem  ostrý vítr. Taky se to lepilo na lyže a některé lyže měly pěkné bačkůrky. Naštěstí jsme měli dost vosku a tak jsme mazali. Ono totiž kdo maže, ten je umazaný. Nebo jede? Nebo má vymazáno? Zkusím se na to někde zeptat.

Kromě mazaní, sněžení a větru to ale bylo krásné. Červení a oranžoví byli i na červené sjezdovce a dost si to pochvalovali. Začátečníci jezdili na modré a skoro všichni sjedou. Čtyři nejhouževnatější nelyžaři mají samostatné družstvo a i tam tři z nich sjeli celou sjezdovku a poslední nezdí jen nejprudší úseků. Počítám, že zítra budeme jásat, že už to celé sjedou všichni.

Po návratu z lyží jsme měli delší polední klid a pak šli chvíli hrát na sníh. Pohráli jsme si, chvíli budovali další stavby ve sněhu a hodinka a půl byla pryč. 

Večerní program měli zelení a byl pěkný. Chvíli to trvalo, než se jim to rozběhlo, ale pak to bylo povedené. 

Konec a šáteček. Dobrou noc

Ú-terý 

Který úterý? No přece úterý na vysvědčení.  A my máme volný den. Dneska jsme nešli na lyže ale do muzea. Muzeum je místní a je v Deštném. Tam jsme šli pěšky. Jsou to asi čtyři kilometry. Brodili se sněhem, který za poslední dva dny napadal a těšili se, jaká je to krása. Cesta závějemi trvala déle, než jsme mysleli a tak jsme do muzea přišli o 30 minut později. Už nás tam čekali. Prošli jsme historií místního kraje starou čtyři tisíce let a pak se podívali na film o místním festivalu s tavením skla dřevem.

Následovala léčba závislosti, kdy jsem navštívili místní obchod. Některé děti měly pod dvou dnech bez nakupování viditelné abstinenční příznaky. Rozšířené zorničky, třes a nekontrolované slinění. Bar na naší chatě, kde si také mohou nakoupit jejich bažení evidentně nestačí uspokojit.

Pak jsme dětem řekli že se vracíme pěšky domů a polovina výpravy omdlela. Vzkřísili jsme je a nastoupili do přistaveného autobusu. Občas stačí ke štěstí opravdu málo. 

Po sekané s bramborovou kaší následoval dnes dlouhý polední klid. V půl čtvrté jsme si šli na hodinku hrát na sníh. Nejdřív byla honička v cestičkách vyšlapaných ve sněhu, pak jsme závodili se stříháním a nakonec jsme stavěli stavby ze sněhu. Kdo chtěl, mohl jít hrát fotbal nebo jít domů. Většina zůstala venku a poslední šílence jsme museli v pět hodin vyhnat. Jinak by se ve sněhu vrtali ještě v deset večer.

Večerní program byl zase krásný a my se těšíme na zítřejší lyžování.

Dobré ráno

Pon-dělí

Začali jsme se dělit na ty, co kopec sjedou a ty, co kopec nesjedou. Těch druhých je čím dál tím míň. 

Ráno bylo krásně a jen co jsme vylezli před chatu začalo sněžit. A sypalo skoro celý den. Červení a oranžoví vyrazili na lanovku. 

Směs nejlepších žlutých a zelených vyjela na lanovce. My, co jsme zůstali dole, jsme je vyhlíželi. A vyhlíželi A vyhlíželi. Přijeli vlastně až k obědu (tedy k odjezdu na oběd). Sjeli to jednou, vypadali, že je po nich, ale nakonec to rozdejchali. A když nabrali dech, řekli krása.

K obědu jsme měli jahodové knedlíky. Ty jsme bohužel nenafotili. Zato jsme nafotili, jak někdo svlékl jahody z těsta do naha a pak ty naháče vrátil. 

 Meggie (naše zdravotnice) tvrdí, že je to budoucí chirurg. My ostatní si myslíme, že to bude spíš jouda, co nemá rád jahody. Tyhle naháče nemyslíme. Ty jsme vyfotili, když jsme se vraceli ze sjezdovky. 

Svlečené jahody vypadají takhle

Odpoledne jsme se znovu vrhli na svah. Nebo jsme chtěli. Pak se ukázalo, že nám chybí jedny lyže. Napětí stoupalo geometrickou řadou a lyže pořád chyběly. Nakonec se naštěstí ukázalo, že jeden klientka půjčovny, který měl lyže jiné barvy, navíc označené číslem, si vzalo cizí lyže. Snažil jsem se střídat rody, aby se nedalo poznat, jestli si cizí lyže vzal kluk nebo holka. V rámci genderové vyváženosti, to tak má být. Doufám, že mi za to bude vděčná. Všechno dobře dopadlo. Lyže se našly. A někdo z kluků to polepí zase příště.

Odpoledne bylo podobné dopoledni. Jen ti, co to ráno sjeli jednou, to odpoledne sjeli třikrát.  A ti, co jeli nahoru poprvé, sjeli svah jednou jednou. Někteří jen z půlky a tu prudší půlku svahu šli pěšky. Aby to nevypadalo, že si stěžujeme, lyžaři jsou výborní. Snaží se, plní naše pokyny a nikdo nefňuká i když je to těžké. Ba naopak. Jen máme hodně začátečníků. 

Padla mlha a vlastně jsme byli rádi, že je konec a my jede domů. 

Večerní program připravili oranžoví a my se nádherně bavili. Už tu nejsme sami, ale o tom až zítra, abyste si nás rozlikli i zítra.

Dobr... 

Večerní program

Ne-děle

Tady se teda dělo. Třeba to, že jsme v autobusu nechali dost svinčík. Děti, přeci nejste prasata, hřímal jsem večer.

A nebo že by jo? To jsou věci. Kromě prasat tu navolno pobíhojí i sedmáci. Ti si dali chladit do sněhu limonádu a  prasátka si na ní pochutnala. Budiž jim přáno. Evidentně nedrží ketodietu.

Prasata jsou hodná a zvědavá, sedmáci jsou hodní a veselí. Hlavně to nezakřiknout. Zlobí jen přiměřeně věku a situaci, občas i poslouchají a vůbec jsou zatím celkem příjemní. Tak snad to únava moc nezkazí.

Po snídani jsme vyrazili na sjezdovku. Větší polovina výpravy opustila autobus už v půlce cesty. U půjčovny lyží. Byli na nás připravení. Boty, lyže i hůlky stály připravené a očíslované podle předem zaslaného seznamu a za padesát minut jsem byli vyřízeni. Unikátní výkon na 35 výpůjček. 

Jinak probíhá všechno standardně. Vůbec nás třeba nepřekvapilo, že z 54  účastníků je 26 nelyžařů nebo úplných začátečníků. Naštěstí se všichni snažili až neuvěřitelně a odpoledne dokázala naprostá většina sjet malý kopec pluhem bez dopomoci. Pět nejlepších jelo na lanovku už dnes, ostatní to čeká zítra.

Večerní program připravili červení. Městečko Palermo vymřelo skoro celé až na všechny tři vrahy. 

Je po jedenácté hodině a všude je ticho. Není to podezřelé? Buď všichni spí a nebo je mejdan v kotelně a řídí to Viky Cabadaj.

Dřepkins a dobrou noc

So-bota

Ječí, ječí, ječí, pořád někdo ječí.

Pokud jste si to zanotovali v mém rytmu, asi už tušíte jaké to tu je. 

Ale od začátku. Od školy jsme vyrazili okolo čtvrt na dvanáct za slzavých potoků ze strany rodičů. Cesta probíhala celkem v klidu. Ticho, pohodička. Možná proto, že jsem jel autem a sám. Ti z autobusu vypadli polomrtví a šediví. No dobře. Tak hrozné to nebylo. Vůbec to nebylo hrozné, ale proč to trochu nenafouknout.

Jediný křik během cesty byl: "Kdy už tam budem"?  

A byli jsme. Před chatou Radost jsme se vysypali 10  minut před druhou hodinou. Vynosili jsme věci do chaty, úplně zacpali vchod i oba vstupy na záchody v přízemí a šli na oběd. Byly špagety. S červenou. Výbornou.  Pak jsme se rozložili do pokojů a začli žít. Když už toho žití bylo moc (asi za půl hodiny) šli jsme na malou procházku. Došli jsme až ke kostelu. na Šedivinách. Na místních pláních se rozpoutala řež, o jaké se ani ve smolných knihách středověku nepsalo. Ti démoni se tvářili, jako kdyby sníh viděli poprvé v životě. Koulovali se, házeli se do sněhu, stavěli domečky i hrady, prostě užívali si sněhu plnými doušky. Hrabal by řekl: "Bylo to poetické odpoledne".

Po večeři jsme upřesnili některá pravidla pobytu a pak se rozdělili do družstev a hráli hry. Ukázalo se, že kromě  lehké ukřičenosti jsou letošní účastníci těžce veselí a extrémně hraví. Hodinu jsme si hráli společně  a  další hodinu samostatně. Teď už jen doufáme, že v noci nebudeme hrát "Chyť mě, když to dokážeš". Zatím to tak nevypadá, ale co my víme?

Dobrou noc

PS: fotek je dost. Podívejte se.