Sobota - a neb pojďte si pro ně
Včera byla diskotéka. Myslím, že jsem se o tom zmínil. Ráno bylo ospalé, ale vstali všichni bez řečí. Nikdo neměl sílu mluvit. Včera se dost vyřvali. Byly chvilky, kdy silný reproduktor hrál druhé housle. Po snídani jsme pomalu vyklidili pokoje a snesli kufry na jednu hromadu. Na Radosti si asi budou muset pořídit spoustu vybavení, protože podle toho, že se počet našich zavazadel zdvojnásobil předpokládám, že si děti zabalily všechno včetně postelí a skříní.
Teď jsme v autobusu a jedeme na Hradec. Místo, aby dospávali včerejší noc, zpívají. Prej "Cítí voňu lesa" a tak. No aspoje je v Hradci nebudeme muset budit.
Vlak z Hradce odjíždí ve 13:08 a na Hlavním nádraží bychom měli být ve 14:49. Pokud nepřijdete k vlaku, postupně se přesuneme k odjezdovým tabulím, kde byl sraz. A na závěr, jako obvykle, děti které si nevyzvednete (pokud nejdou domů sami) dáme do sirotčince. Oliver Twist potřebuje nějaké kamarády.
Pátek - a neb všechno dobré jednou končí
Kdybych kopíroval včerejší den, asi by to klidně prošlo. Budíček, rozlepit oči, někdo i ty zuby, když zbyl čas a snídaně. Ta byla jako obvykle bohatá. A pak už na kopec.
U snídaně jsme vypadali řádně opotřebovaní. Kdyby jste věděli, co na mě ráno koukalo ze zrcadla v koupelně! Hrůza. Radši jsem zavřel oči a zuby si čistil poslepu.
Přes noc to na kopci zase trochu přimrzlo, takže svah byl krásně vyžehlený, rychlý a tvrdý. Červení jezdili na černé a červené a jezdili opravdu rychle. Ale na rovné a prakticky prázdné sjezdovce jezdili bezpečně. Oranžoví se dlouho točili na modré a pak se přestěhovali na červenou. A zelení, ti jezdili na modré celou dobu. Všichni se od začátku kurzu hrozně zlepšili a je vidět, že na sobě soustavně pracují. Ke svačině jsme měli perník. Jak jinak u nás než malinový. Ne, aby paní ředitelce někdo řekl, že druhá půlka perníků byla švestková :-). Mimo záznam: (paní ředitelka deník pravidelně čte, takže žalobníčci mají smůlu, heč heč!). Prostě ke svačině byl výborný perník, kdo chtěl, dostal ještě jablíčko. A ve dvanáct hodin jsme se vrátili na svah a ještě si trochu užili. Klouzali jsme do půl druhé. Už jen na pohodu, protože jak se píše na bilboardech u sjezdovky: POSLEDNÍ SE NEŘÍKÁ, tak to je pravda a my to taky neříkáme. Jízdy na konci dne, a ještě víc na konci kurzu jsou jen na pohodu, jen si to užít. Jestli jsem nejel nejrychleji, neskočil nejdál, neukázal to nejlepší, tak to už nedoženu. Prostě pokud jsem to nestihl do teď, už to nestihnu, a pokud to zkusím, dobře mi tak.
Po obědě byl polední klid a od čtyř hodin jsme si šli hrát na louku. Nakonec jsme se dohodli, že bude hrát každý, co chce. Hrála se vybíjená (vracečka), házelo se frisbee, další skupina děla něco neidentifikovatelného, ale běhali a smáli se u toho. Další skupinka ležela na sluníčku na suché trávě. Prostě Havaj.
Po večeři jsme trochu začali balit. Trochu proto, že někde to po první fázi balení vypadalo hůř, než před ní, a osmnáct krát než před společným úklidem.
V osm hodin byl pohár z peněz od spolku rodičů (už jsme za ně také byli v muzeu) a my jsme mlsali zmrzlinu, ovoce, šlehačku, karamel ... .
A pak začala diskotéka. To byla síla. V jídelně to dunělo jak v sudu a slabší povahy omdlévaly. Hlavně proto diskotéka skončila tak pozdě. Chtěli jsme to ukončit v půl deváté, ale když jsem tam vlezl, hned jsem omdlel. Vyvlekli mě za ruce. A pak znovu a znovu.
Nakonec jsem si dal špunty do uší a tak to celé s půl dvanácté skončilo. Ve dvanáct hodin všichni spali, předstírali spánek nebo alespoň leželi v postelích.
Nezbývá než doufat, že nezaspí odjezd. Vzhledem k tomu, že odjíždíme až v 11:15 je pravděpodobné, že většina se vrátí domů.
Čtvrtek - a neb sněhu je pořád dost
Včerejší odpočinek nám přišel k duhu, ale načerpané síly nevydržely dlouho. Po bohaté snídani jsme zase vyrazili na svah. Naše řady posílila Kája, tak je nás o jednoho víc. Nebudeme se bát vlka nic. Vlci tu nejsou, pokud vím. U lanovky mají velkého psa podobného vlkovi, ale vypadá hrozně hodný. Toho se bát nebudeme.
Nebojíme se ani kopce a to jsme měli dost nelyžařů. To je ale dávná minulost. Dneska je to tu samý lyžař. Jeden lepší než druhý. Většina z těch lyžařů jezdila většinu dne na červené a občas na černé. Jak to tam vypadalo? No vypadalo to, vypadalo to ... no krásně. Přes noc přimrzlo, svah byl zrolbovaný a ráno na něm byl krásný tvrdý manžestr. Lyžaři vědí a nelyžařům se ta krása asi nedá úplně vyložit. A na kopci jsme byli skoro sami. Nahoru. Dolů prázdnou sjezdovkou za minutku, rovnou na sedačku a znovu nahoru. Co to je tohle. Takhle vypadá lyžařské nebe. A jako bonus pere slunce jak na jadranu. Asi 10°C, takže po svačině jsme zahodili bundy a jezdili jen v mikinách. 6e to není lyžařské nebe se ukázalo okolo jedenácté, kdy i červená začala povolovat a deset stupňů nad nulou si na sněhu vybralo svou daň. Do svačiny v půl dvanáctý jsme to doklouzali a pak se sešli u batohu s jablky a vodou. Sněli jsme svačinu, zkontrolovali jestli záchody fungují stejně jako včera, někdo se chvíli kouloval a někdo si dal párek v rohlíku a pak jsme se vrátili k tomu hlavnímu - nahoru a dolu. Když se v půl druhé ukázalo, že končíme, kde kdo se divil, že už.
Ve čtyři jsme si šli hrát na louku. Hrála se Šlacha. Hra šlacha není brutální. Takže jsme nikomu nic neutrhli. Ruku, rukáv, nohu, noháv, hlavu, hlav.... . Jak se řekne obal na hlavu? Jo vlasy. Takže nikdo nepřijede domů skalpovaný. Není nad pořádnou bitku, ale i tak jsme se pobavili.
Večerní program připravili červení. Byla bojovka. A já se bojim furt. Hlavně, když na mě někdo hejká, piští a ječí v temném lese. To byla základní náplň bojovky. Naštěstí vyděsit se podařilo jen mě (možná). Ostatní tu bojovku dali a nadšení a ukřičení se vrátili na barák
Už jsme zase všichni doma těšíme se na poslední lyžovačku. Jak praví slogan před pokladnami: "Máme společnou vášeň, ale POSLEDNÍ se neříká. Ještě jednou si to chceme užít, ale žádnou poslední jízdu nepojedeme.
Středa - a neb volno
Třetí den je na lyžařských kurzech dnem odpočinku. Ani my jsme nejeli na sjezdovku a abychom si trochu odpočinuli, šli jsme na pěší výlet do Deštného. Děti šly vždy napřed a kupodivu na všech domluvených místech zastavili, takže jsme nikoho neztratili.
Středa byla zasvěcena muzeálním návštěvám. Navštívili jsme muzeum Orlických hor, muzeum řemesel, pak muzeum sklářství a nakonec muzeum lyžařství. To všechno na jednou, v jednom domě a s jedním průvodcem. Průvodcem byl místní svéráz. Předkládal spoustu zajímavých souvislostí a zajímavých pohledů na historii. Výklad byl živý a strhující ale trochu dlouhý.
Ukázalo se, že stát 25 minut a jen poslouchat je pro někoho mimo realitu a tak raději omdleli. Tedy neomdleli úplně. Jen začli zelenat, klátit s a motat. Celkem dva.
Jinak bylo muzeum moc zajímavé a my, co jsme během návštěvy neomdleli, jsme si to moc užili. Pak jsme se posunuli směrem ke COOPu - prodejně potravin, nápojů, drogistického zboží a milionu dalších věcí. Z toho milionu jsme asi 750 000 vykoupili my. Množství zakoupených nesmyslů se vymkli racionálnímu uvažování. Naštěstí slona a lamy Coop nevede, tak teď tu s námi Slon, ani lama, nežijí.
Odpoledne jsme se jen tak poflakovali a doufali, že si děti odpočinou. Sešli jsme se u filmu, ale ten dlouho zájem neudržel. Skupinky se jen tak převalovali tam a zpět a my doufali, že si lyžaři trochu odpočinou. Na večerním programu se zdálo, že ano. Připravili ho oranžoví a my se bavili. Snad se budeme bavit i zítra. Dobrou co?
Úterý - a neb kam se poděli nelyžaři
Vstávali jsme do slunečného dne. Většina už byla vzhůru, když jsme přišli budit. Tak jsme na sebe hodily nějaké oblečníčko, někdo si občas namaloval na xicht nějaký obličej a šli snídat. Po snídani jsme se nacpali do lyžařského a v 8.45 jsme vyráželi na svah. Měli jsme 5 minut zpoždění. Návrh na trest smrti pro opozdilce byl smeten ze stolu a vše bylo vyřešeno domluvou. Domluvili mi, abych kvůli pár minutám nedělal scény. Tak jsem přestal skuhrat a vyrazili jsme.
Červení, oranžoví i žlutí rovnou vyrazili na svah. Šest nelyžařů si to ještě párkrát vyšláplo a okolo půl jedenácté jsme přes protesty vyjeli na kopec. Máme pro všechny smutnou zprávu. Dnes okolo jedenácté jsme přišli o všechny nelyžaře. Zato nám přibylo 6 lyžařů. Všichni jedou a sjedou! Občas tedy padají. To jako jo. Ale jedou pomalu a bezpečně. A když spadnou, tak se zase zvednou a jedou dál. Tak snad jim to vydrží.
Po obědě jsme měli polední klid. Odpočívali jsme do čtyř a pak si zase šli hrát. Hlavní rou byl Šašek a král. První dvě kola byla vlažná. Všichni se seznamovali s pravidly. Když se do toho ale hráči vcítili, byla to pořádná mela. Hrajeme si pro zábavu, ale s nasazením. Je úplně fuk, jestli vyharajeme, ale do hry dáme úplně všechno. Naší výhrou není vítězství, ale radost ze hry!
Před večeří jsme se jen poflakovali a od půl osmé bylo městečko Palermo. Mafie to kosila hlava nehlava Na začátku to vypalado jako ne úplně šťastná volby a taka se to rozběhlo.
Teď všichni leží a předstírají spánek. Asi čekají, až my usneme a pak začne MEJDÁÁÁÁN.
No a nebo opravdu spí. Tipnete si.
Dobrou ...
Pondělí a neb poprvé na kopec
Vstávat, vstávat a cvičit. Je ráno. Tak přesně takhle jsme si to půl noci nacvičovali, aby se ukázalo, že už jsou všichni vzhůru. Asi se nemohli dočkat prvního sjezdu. Čekala nás ale snídaně ve formě švédského stolu a návštěva půjčovny.
Tam už na nás čekali. Měli připravené lyže, boty i hůlky podle seznamu. Skoro všechno padlo hned napoprvé a zcela výjimečně nikdo neoblékla pravou botu na levou nohu. Několik dobrodruhů se ale jako obvykle pokusilo vstoupit do zavřené boty. Po krátké instruktáži se všechno vyjasnilo a my mohli vyjet do jasného dne.
Zaplatili a vydali jsme permanentky. Podle seznamu jsme měli jen jednoho nelyžaře a několik začátečníků. Rozdíl mezi nelyžařem a začátečníkem je jen v počtu písmen. Několik začátečníků odcouvalo k silnici ještě před tím, než jsme vydali permanentky. Naštěstí jsme si toho včas všimli nevrátili permanentky a zpět na kasu. Počet nelyžařů se postupně rozrostl až na deset ale všichni se snažili a tak jejich počet začal po svačině zase klesat. Po fázi nadšení následovala fáze zklamání a pak fáze smíření. Smířili jsme se se vším. S krásně vysněženým svahem, se sluncem, a minimem spolulyžařů. Prostě paráda.
Jezdili jsme do půl druhý, pak uklidili lyže a vlezli do autobusu. po obědě byl polední klid, o kterém nemůžeme nic říct, protože jsme všichni spali. Tedy po pravdě, z nás spali jen někteří a z dětí také. Ostatní polehávali a odpočívali. Dopoledne bylo slunečné a náročné, zatímco odpoledne bylo náročné a ? A slunečné.
Šli jsme hrát hry na louku. Honička v bludišti byla vlažná. Pak přišli Buldoci. Je to jako Rybičky, rybičky, rybáři jedou, jen svou oběť musíte chytit, zpacifikovat, zvednout tak, aby se nedotýkala země a odpočítat: "Raz, dva tři, Buldok", pak je váš. Hra je jaká je, a kdo ví proč o ní nesmím psát, že je brutální. Letos se to projevilo tak, že se protihráči pokusili urvat ruku Lukášovi. Naštěstí se jim to nepodařilo. Naneštěstí neměl stejné štěstí rukáv od mikiny. PARDON! Opravdu se omlouváme. Další škody nevznikly.
Po večeři byl večerní program. I ten se rozbíhal pomalu a vlažně. Výtrysk emocí přinesly až Molekuly, kdy snaha dostat se do skupinky například pěti, a nebýt vystrčen/a mimo skupinku , způsobil bratrovražednou bitvu, proti které bylo vyvraždění Slavníkovců jen pohádkou pro batolata.
I tato šarvátka se nakonec obešla bez obětí. Potenciální oběti už teď spí ve svých postýlkách. Doufáme. Všude je ticho a klid. A my Vám přejeme dobrou noc, dobré ráno, dobrý den, dobrou chuť, Dobrošov ...
PS: Nahoře je odkaz na fotogalerii, tak se podívejte, jak se tu máme
Neděle a neb jak jsme přijeli
Sraz byl ve 12:30. Některé lyžaře přivedli rodiče už tři čtvrtě hodiny předem, asi abychom jim neujeli. Nakonec přišli všichni ohlášení a my čekali, až vypíšou náš vlak. Pak jsme se vydali na nástupiště 4 sever a za chvíli přijel vlak. Nepřijel moc brzy a tak na nakládání nebylo příliš času. Přesto jsme to bez problémů zvládli.
Řekl jsem klukům, že máme většinu sedadel až do čísla 67. Myslel jsem, že si "mezi nás" nikdo lístek nekoupí a vynechal tak 4 sedadla okolo "zavazadlového" boxu uprostřed vagónu. Automatický systém nákupu jízdenek tam ale někomu lístky přidělil a naši agilní kluci je vyštěkali. Pak přišel průvodčí a štěkal na nás.
Tak dobře. Tak dramatické to nebylo. Kluci tvrdili, že je to všechno naše. Přišel průvodčí a ptal se, kdo šéfuje ten cirkus. Představil jsem se jako principál, předal mu telefon s jízdenkou. Tam zjistil, že místa u "zavazadlového" boxu skutečně nejsou naše a ubohé cestující tam usadil.
Dokončili jsme nakládání a vlak se pohnul. Během cesty jsme snadno a hravě vyřešili ubytování. Za necelé dvě hodinky jsme byli v Hradci. Dětský lístek byl za hubičku a ještě jsme se mohli po vagónu procházet a vůbec si jízdu užívat Příjezd byl plánován ve ve 14:50 a ve 14:50 jsme přijeli. Takže stížnosti na kvalitu a dochvilnost vlakových spojení nečekejte. Snad někdy příště. Ve 14:50 už na nás taky čekal autobus. Nacpali jsme do něj svoje všechno a vyrazili na Deštné. Během hodiny v autobusu se nikdo nepo... totiž nepozvracel, takže kinedryl asi funguje. Díky bohu. Okolo čtvrt na pět jsme byli na místě.
Obsadili jsme vybrané pokoje (holky) a chatky (kluci) a začali si vybalovat. K večeři byla pizza a po ní proběhlo poučení o bezpečnosti. Během tři a půl hodiny dlouhé a mimořádně zajímavé přednášky nikdo napětím ani nedutal. No možná to nebylo tři a půl hodiny a každou chvíli někdo dutal. A co vůbec sakra znamená dutat?
Pak už se všichni rozprchli. Někdo k sobě, jiní na návštěvu. Někde se povídalo, někde se hrály hry, každý byl zvědavý, jak žijí spolužáci, prostě koukali jsme, co je kde nového.
Zítra jedeme poprvé na lyže a možná i něco vyfotíme. Dneska jsme to nějak nezvládli. Tak snad zítra.
Dobrou noc