Serényiové

Výňatky z textu se vztahem k Luhačovicím:

V polovině 18. století došlo k útlumu aktivit Serényiů v politice a u dvora, vynikl ale Vincenc (1752–1810), vzdělaný a osvícený aristokrat, který položil základy slávy luhačovických lázní, jeho jméno nese i nejslavnější pramen Vincentka. Jména členů rodu nesou i další prameny v Luhačovicích (Ottovka, Amandka, Aloiska), rozvoj lázní byl až do konce 19. století plně v režii Serényiů, teprve r. 1902 odkoupila celý lázeňský areál česká akciová společnost. V 19. století se Serényiové opět zapojili do politického dění a tři členové rodu zasedali v moravském zemském sněmu. Posledním významným členem rodu u nás byl Otto Serényi (1855–1927), v letech 1906–1918 moravský zemský hejtman. Mezitím v jedné linii rodina přesídlila zpět do Uher a Ottův bratranec Béla Serényi (1866–1919) byl v uherské vládě ministrem zemědělství a obchodu. Členové rodu dnes žijí v Rakousku, Německu a USA.

Ottův syn Alois Serényi (1893–1957) převzal majetek v Luhačovicích a v Lomnici v roce 1927. V září 1939 byl jedním ze signatářů Národnostního prohlášení české a moravské šlechty. V roce 1948 byl rodový majetek zkonfiskován, ale po dlouhém restitučním sporu byla v roce 2017 jeho část navrácena Aloisově dceři Isabelle (1927-2019), provdané Thienen-Adlerflycht.

Vývoj majetku a stavební aktivity

Základní kámen majetku Serényiů na našem území byl položen příchodem Františka Serényiho na panství Vlachovice na Zlínsku (1593), později rozšířené nákupem Nového Světlova (1613). Františkův syn Gabriel pak v okolí přikoupil Luhačovice (1633) a Zlín (1655), další rozsáhlý majetek ale získal i na jiných místech Moravy (Milotice 1648, Kunvald 1655, Lomnice, 1662). V další generaci pak Jan Karel za výhodných podmínek získal panství Lysice (1685). V roce 1688 navíc koupil panství se zámkem Guntersdorf v Dolním Rakousku, tento majetek ale prodal r. 1717 již jeho syn Karel Antonín zpět původním majitelům Ludwigstorffům. Karel Antonín jako vlivný dvořan vybudoval ve dvou etapách hodnotnou barokní rezidenci v Miloticích. Autorství projektu je dodnes předmětem dohadů, zatímco umělci pracující na výzdobě interiérů zámku jsou známí (F. G. Eckstein). Další generace Serényiů i nástupnických rodů neměly dostatek financí na pozdější renovace a díky tomu se milotický zámek dodnes dochoval v prakticky nezměněné podobě a původně zamýšleném konceptu.

Baroko se projevilo i na dalších sídlech Serényiů, proběhly přestavby zámku v Luhačovicích a Lysicích. V jedné linii potomstva Jana Karla patřil Serényiům v letech 1695–1798 i zámek v jihočeské Blatné. Nedaleko odtud pod patronátem rodu vznikl hodnotný barokní kostel v Paštikách podle projektu K. I. Dientzenhofera. Městečko Blatná pod vládou Serényiů zaznamenalo také značný rozvoj. Propojení rodové rezidence a poddanského města je nejlépe patrné v Lomnici u Tišnova, autorem urbanistické koncepce byl císařský architekt P. Tencalla. František Gabriel Serényi do Lomnice přizval osadníky ze Zlína a Židy z Lysic a kromě výstavby domů (včetně radnice) se zasloužil také o vznik monumentálního kostela Navštívení Panny Marie a mariánského sloupu.

Díky značnému rozvětvení rodu docházelo v 17. a 18. století k roztříštění majetku, prodejem a dědickým převodem na jiné rody Serényiové časem přišli o řadu statků, po první pozemkové reformě ztratili i většinu pozemků v Luhačovicích (1923), zámek jim ale zůstal. Z kdysi rozsáhlého pozemkového vlastnictví si až do konfiskace v roce 1945 udrželi jen velkostatek Lomnice, jehož posledním majitelem byl Alois Serényi (1893–1957). V horní části lomnického hřbitova je dodnes dochováno několik hrobů členů rodu z 19. a 20. století. Od roku 1717 patřilo Serényiům panství Putnok v Uhrách (severní Maďarsko poblíž hranic se Slovenskem), teprve v 19. století sem jedna linie rodu přesídlila. Tehdy také vznikl klasicistní zámek v Putnoku, později i zámek v sousední obci Dédestapolcsány.