Historie:

Historie lázně svými kořeny sahá až do hluboké minulosti. Už před 6000 lety Egypťané přikládali velkou váhu čistotě těla a všeobecně používali lázně. Egyptští kněží se během dne umývali čtyřikrát: dvakrát ve dne, dvakrát v noci. Protože všude měli překrásně zařízené lázně, přístupné pro každého. Náklonnost k lázni a masáži, střídmost v jídle napomáhaly Egypťanům udržovat štíhlou postavu a pomáhaly úspěšně se bránit předčasnému stáří. Egyptští lékaři toho času byli považováni za nejlepší na světě, a jejich umění při léčbě různých nemocí se téměř neobcházelo bez vodních procedur tj. bez lázně. Staří Římané před více než 2000 lety, stavěli horké lázně a trávili v nich mnoho času. O tom, že byly ve velké oblibě, svědčí fakt, že se tu dohadovaly obchody a prováděla se politická rozhodnutí. Je zajímavé poznamenat, že místnosti pro pocení se vyhřívaly stejně, jako v současných ruských lázních a finských saunách: v rohu pec – ohřívadlo, na bronzovém roštu – kameny nad rozžhaveným uhlím. Existovaly také místnosti se suchou a vlhkou párou. Ve starověkém Římě lázně fungovaly i jako prostředek na mnohé nemoci. Konkrétně vynikajícího řeckého lékaře a filozofa Asklépiada (124 př. n.l.) za jeho přízeň k lázeňské vodoléčbě dokonce přezdívali „koupáč“. Asklépiadés se domníval, že pro vyléčení nemocného je zapotřebí čistota těla, aktivní pohyb, pocení v lázni, masáž, střídmost v jídle i pití a procházky na čerstvém vzduchu. „Nejdůležitější je, - tvrdil Asklépiadés – ovládnout pozornost nemocného, zruinovat jeho sklíčenost, obnovit zdravé představy a optimistický vztah k životu“. Právě lázně zrovna vytvářeli podobné pocity u nemocného.

O ruských lázních psal ještě v roce 1758, Portugalec António Ribeiro Sanchéz – lékař ruské panovnice Elizavety Petrovny Romanovy, (tento traktát můžete najít v Moskvě v Leninově knihovně): „Já nedoufám, že se najde takový lékař, který by nepřiznal lázeň za prospěšnou. Každý jasně vidí, jak by byla společnost šťastná, kdyby měla netěžký neškodlivý a tolik účinný způsob, který by mohl nejen zachovávat zdraví, ale léčit nebo tišit bolesti, které jsou tak časté. Já, z mé strany, jen jednu Ruskou lázeň, připravenou vhodným způsobem, počítám za způsobilou k přinášení tak velkého prospěchu člověku. Když pomyslím na množství léků a lékáren z chemických laboratoří, to kolikráte jsem si přál vidět, aby polovina nebo tři čtvrtiny těchto, vždy nákladně stavěných budov, se přeměnila na lázně Ruské, ve prospěch společnosti“. Na konci života, když odjel z Ruska, napomáhal Sanchéz otvírání ruských lázní ve všech metropolích Evropy.

Pokud jde o slovo sauna, soudí se, že je snad odvozeno ze slova sakna, díra v zemi, anebo ve sněhu (u Sámů). Přitom však nelze přehlédnout, že v Estonsku má teplovzdušná lázeň název saun a že všechny ostatní atributy této lázně znějí v estonštině podobně. Shoda finských a estonských teplovzdušných lázní není náhodná, oba národy mají za předky ugrofinské lovce a sběrače, kteří k Baltu a později i do Finska přitáhli odkudsi za Uralem. Je pravděpodobné, že předkové Finů si název pro stavbu pro horkovzdušnou lázeň – saunu – do Finska přinesli. Dnešní podoba sauny jako dřevěného srubu pochází přinejmenším z doby před 2 500 lety, kdy se v Pobaltí mohla teplovzdušná lázeň stavět z lépe opracovaných trámců podobě srubové zemnice či polozemnice. Umožnilo to jednak usazování nomádů coby zemědělců a chovatelů dobytka a zlepšené nástrojové technologie místní doby železné. V pravěkém člověku sedícím kolem horkých plamenů anebo u sálající hromady kamenů zřejmě lze odvodit počátek cest horkého vzduchu po světě a také prvopočátek sauny. Jakmile člověk opustil teplé klima své africké kolébky a dostal se do chladnějších oblastí, jistě potřeboval teplo a podle toho jednal. Pravěký člověk nejenom ovládal tvorbu a manipulaci zdroje tepla – ohně, ale dovedl pravděpodobně „uzavřít“ horký vzduch do malého prostoru – do jeskyně či konstrukce chýše z větví. Jakkoli byl tento prostor stavebně primitivní, stal se předchůdcem celé plejády horkovzdušných lázní, tedy i sauny. Stal se také nezbytným průvodcem člověka při jeho kočování po celé zeměkouli.

Tak se dá pravděpodobně vysvětlit trvalý vztah člověka k teplu, tedy i k teplovzdušné lázni. Zdá se, že právě reminiscence na vůni páleného dřeva, uložená v „prvobytných“ mozkových jádrech podporovala udržení paměti na historický způsob báječné tepelné stimulace fyziologických funkcí člověka ve zcela jiném životním stylu lidí moderní doby.