Zebří putování

Putování zebřího stáda

Na letošní víkendovku nás vedoucí začali připravovat večer předem. Asi jim přišlo ohromně vtipné,

strašit nás tím, že zase vyrazíme v noci. O to udivenější jsme se probudili ve svých spacákách

s otázkou: „Ono je vážně ráno?“ Ale aby to nebylo tak nudné, po vystrčení nosů ze stanů jsme zjistili,

že nám naši drazí zebří vedoucí zase někam utekli, a že je budeme muset někde chytit. Král Jelimán

nám předal zprávu, a potom s úšklebkem sledoval, jak si nestíháme balit. Po pár minutách jsme stáli

vyřádkovaní před stany a vydali se vstříc (Toník o berlích) dobrodružstvím.

Šli jsme lesy, pralesy i pouštěmi, když jsme dorazili do Police nad Metují. Uprostřed náměstí se

v trávě povalovala Zebra a Žebra. Chtěli jsme se jim pomstít, ale měli naše jídlo, takže jsme je vzali na

milost. Aby si to u nás vyžehlili, vzali nás na místní koupaliště, kde jsme naskákali do vody, zaplnili

bříška nanuky a kolektivně se smažili na sluníčku. K večeru jsme se vydali na sever na stolovou horu

Ostaš. V kempu jsme si připravili spaní, a potom se vyškrábali až na samý vrchol. V Kočičím hradě

jsme našli schovanou knihu od Valentina Kochana - Voborského, pro kterou jsme museli vyšplhat. Co

si budeme povídat…horolezci z nás nebudou. A zatímco nám Sedi četl zajímavý příběh, Béda uvízl na

skále a nemohl se dostat dolů. Po kompletním návratu do kempu jsme si uvařili polévku a zpívali

písničky. Písnička LION SLEEPS TONIGHT umlčela i hudbu z vedlejšího stanu. Také jsme zjistili, že ani

v místních sprchách netekla teplá voda. Určitě nám to udělali naschvál��, a tak jsme si vyčistili zebří

chrup a šli pěkně smradlaví do pelechu.

Ráno jsme se posilnili a vydali se rovnou za nosem. Po dlouhé a úmorné cestě jsme konečně dorazili

na zámek Bischofstein, kde jsme svou statečnost oslavili palačinkami a buřty. Zabydleli jsme se

vysoko ve skalách a okamžitě usnuli. Spalo se nám krásně. A mohli jsme spát i dlouho, kdyby si

polovina z nás neusmyslela, že chce vidět východ slunce. O půl šesté jsme cvakali zuby a vylezli na

nejvyšší skálu, abychom měli výhled. A co myslíte? Byly mraky… Takže jsme tam celí nabručení seděli

ještě hodinku, a potom slunce konečně vylezlo z mraků, a s ním i ostatní lenoši ze spacáků. Pro

zlepšení nálady jsme si nahoře udělali piknik a moc si ten výhled užili. Chýlilo se nám to ke konci, a tak

jsme se sbalili a šli (někteří se vezli a někteří kulhali) zpět do tábora. Cestou jsme párkrát zabloudili a

snědli přinejmenším tunu Májky.

Do tábora jsme přišli až odpoledne, nečekaně poslední. Podle tradice jsme samozřejmě byli

potrestáni a oblečení si sušili ještě další týden. Ale byli jsme šťastní, že jsme to zvládli.

Našim vedoucím bychom chtěli vzkázat, že jsme si to moc užili, že nás to bavilo a stmelilo.

Děkujeme

P.S. A jednou bychom do toho tábora taky mohli přijít první…