Válka

PRŮBĚH

První roky patřily církvi. Mobilizovala věřící a šlechtické oddíly, vyhlásila mágii za kacířství. Falinor zavřel své brány a přivolal z Vaenaru zpět své absolventy — někteří, kteří se nestihli vrátit, byli chyceni a popraveni. Ale mágové nebyli soustředěni na jednom místě. Ti, kteří unikli, se rozptýlili po celém Karamosu — v lesích, ve skupinkách po třech a pěti, v jednotlivcích mezi lidmi. Nikdo nevěděl, kdo schovává mága.

A tak válka nevypadala jako obléhání akademie ale spíš jako tisíc malých konfliktů současně. Církevní patrola najednou rozstřelená z lesa. Vesnice napadena v noci, když někdo ovládal mysl strážců zeleným krystalem. Šlechtický dům, jehož pán se přidal k Falinoru — a přes noc zmizel, jakoby ho země polkla. Mágové nebojovali jako armáda. Útočili tam, kde to církev nečekala, a zmizeli dřív, než dorazily posily.

Církev odpověděla pronásledováním — lovila mágy i ty, kteří je ukrývali. Ale čím víc lovila, tím víc mágů se skrývalo mezi lidmi. A čím víc se skrývalo, tím víc civilistů bylo zasaženo. Někteří církevní velitelé to brali jako důkaz, že mágové infiltrovali společnost. Jiní — ti, kdo chtěli magii pod kontrolu, ne vyhlazení — viděli, že pronásledování dělá z mágů mučedníky a z církve tyranii. I uvnitř církve se objevily první trhliny.

Válka se rozšířila. Šlechtické rody si vybíraly strany, staré rodinné zášti vypukly pod rouškou konfliktu. Nejstarší rod Vilványi vyhlásil neutralitu — obě strany to odsoudily jako zradu a vydrancovaly jejich statky. Ostar, obchodní centrum Karamosu, se stal bojištěm: ulice proti ulici, dům proti domu. Ale ne jen kvůli církvi a mágům — bojovalo se i mezi tábory na stejné straně. Církevní fanatikové útočili na vlastní lidi podezřelé z přílišného smilování vůči mágům. Radikálové z Falinoru zapalovali vesnice, jejichž mágové odmítli bojovat. Válka se změnila v chaos.

Když pole hořela a cesty byly blokované, přišel hlad. Pak přišel Popelný mor — záhadná nemoc, kterou neuměla vyléčit ani církev, ani mágové. Tisíce lidí zemřely. Církev říkala, že to Vaen trestá kacíře. Mágové říkali, že to je církevní zbraň. Pravda nebyla nikdy zjištěna. A v chaosu moru se obě strany obviňovaly z toho, co si dělaly navzájem.

Bod zlomu přišel u Jezera Kaziim — největší bitva celé války. Církev se pokusila přejít zamrzlé jezero, mágové rozbili led a stovky vojáků se utopily. Obě strany utrpěly těžké ztráty a poprvé se ozvaly hlasy pro mír. Skupina falinorských mágů se dokonce vydala církvi v naději na amnestii — ta je přijala a tiše popravila. Tím zlomila veškerou důvěru. I ti mágové, kteří chtěli mír, pochopili, že církev nevyjednává — čeká, až budou dostatečně slabí.

Patová situace. Církev nemohla dobýt to, co nemohla najít. Mágové nemohli projevit sílu, aniž by odhalili, kde se skrývají. Obě strany financovaly bandity a kriminální skupiny, aby oslabovaly druhou stranu. A právě v této době bylo obnoveno Doupě — pašerácká vesnice za Ostarem, neutrální půda, kde obě strany tiše tolerovaly černý trh, protože obě potřebovaly zboží, které nabízelo.

Válka měla obě strany vyčerpané, ale to neznamenalo, že by se chovaly lidsky. Církev ničila vodní zásoby ve městech, kde podezřela přeběhlé mágie — Rhûna je nejznámější oběť, tisíce civilistů zemřely.

Obě strany tvrdí, že zvěrstva páchali jen fanatikové na okraji — že to byly menší skupiny, které šly příliš daleko. Že většina bojovníků chtěla jen reformu, nebo obranu, ne vyhlazení. Možná to tak bylo. Možná ne. Většina těch, kteří to věděli, radši nemluví. A mnozí z těch, kdo mluví, si paměť přizpůsobili tomu, co chtějí slyšet.