Náš příběh

První tábory

V předchozí kapitole jsme si představili, jak tábořiště vypadalo v porovnání se současností. Nyní je tedy na čase si vzpomenout, jaké ty první tábory tedy byly. Prvním táborem byli v roce 1999 Alchymisti, kde se již potkalo několik současných vedoucích. Hradečáci Roman a Jirka a přivandrovalec z Prahy Honza, ještě s Kájou, dnes vojenským záchranářem, pak tvořili jádro, na které se začali nabalovat další a další. V kuchyni byla paní Vlasta, co měla ohromného psa a vedoucí dělala Madla, kterou Faust znal z Běluně a Romanova sestra Péťa s jejichž mamkou Faust pracoval. Na táboře se sešlo asi dvacet dětí a tábor trval pouze týden. Mezi památné hry patří noční stezka ke Golemovi, kterého hrál Jirkův táta. Všichni vzpomínají na Fausta jako alchymistu nebo také na spaní ve velkém vojenském stanu poslední noc, protože ve stanech už byl další turnus.

O rok později se na Bokouši poprvé hrálo Faustovo oblíbené téma Zlatá horečka. Tábor byl delší, ale dětí bylo ještě méně, údajně jen 18 a místo Madly přijely dvě velmi mladé vedoucí Ája a Míša, které následně vydržely na pár dalších táborů. Za zmínku stojí, že mezi dětmi byli tenkrát sourozenci Jáňovi, už tehdy nadšenci do kánoí, dnes mistři republiky ve slalomu. Poprvé přijely holky z Olomouce nebo Pája Vais a parta byla na světě, díky níž se vytvořila vlastní tradice, nezávislá na minulosti a lidech z Běluně. Faust v dalších letech pravidelně říkal, že to bude poslední tábor, ale brzy mu to všichni přestali věřit. Tábor hodně propršel a k tomu se všichni máčeli ve Drahyni, pardon Klondiku, při hledání a rýžování zlata.

V roce 2001 na tábor s indiánskou tématikou přijel i Honzův mladší brácha Matěj nebo Šárka, jejíž rodiče po celou dobu existence našeho tábora přijíždí nám zahrát a zazpívat na táborový oheň. Jelikož se Péťa přesunula na uvolněné místo do kuchyně, sehnal Faust prvního chlapa vedoucího, v té době policistu z pořádkové jednotky, Páju. Ten po táboře začal chodit s Ájou, která měla tento rok poprvé na starosti většinu přípravy programu. Počty dětí se začaly nepatrně zvedat, přesto se jednalo o něco přes dvacet kousků, které měli na starosti tři vedoucí a Faust.

Rychlé šípy následující rok byly již plně v režii Áji. Vedoucovská skupina zůstala nezměněna, jen Péťu v kuchyni nahradila Romanova mamka Ilonka. Nicméně mezi dětmi se objevili Pizi a Pizi, neboli sourozenci Branští. Kdo stále netuší, tak ten starší je Tonda, který později mnoho let jezdil jako vedoucí. Nesmíme také zapomenout na miniaturního Hynka, který všechny nesmírně otravoval, což nejvíce štvalo Jirku, který mu to dával patřičně najevo. Kdo by to byl dnes řekl, že? Vznikla i tradice unikátních tvarů/podob táborových ohňů. Tento rok to byl příznačně šíp mířící vzhůru. Návštěvy ale i všichni děti tedy kromě těšení se na zpívání s Hulíkovými a Faustovy písně, které se nacházely pouze v jeho zpěvníku, byli zvědaví na to, jak bude táborák vypadat, co zas Roman s ostatními vymyslí, jestli to bude hořet a nespadne to.

Na Archeology v roce 2003 nahradil Míšu mezi vedoucími Pájův kolega Péťa (ten Péťa, neplést s bývalou vedoucí a kuchařkou). Bohužel další rok na Námořníky nedorazil, a tak to museli Ája s Pájou zvládnout sami. Možná i to bylo důvodem, proč se rozhodli skončit. Tábor se pořád pomalu rozrůstal a nejstarší generace okolo Honzy, Romana a Jirky byla již na věkové hranici či za lehce za ní a bylo otázkou, jestli tábory budou pokračovat dále. Jako zásadní se ale pro budoucnost stalo to, že Faust musel do kuchyně sehnat novou sílu. A tím nebyl nikdo jiný než Helča. Nejen že na mnoho let jezdila skvěle vařit, tak se i stala takovou duší našeho Bokouše, protože nikdy nezkazila žádnou srandu a do všech scének a každé blbosti šla po hlavě. Navíc díky ní na tábor začaly jezdit děti z okolí Chlumce, címž se zajistila existence na další roky dopředu. Honza s Romanem si tento rok poprvé vyzkoušeli opačnou roli, když s Helčou a Faustem hráli kanibaly v legendární noční hře v lomu Huhu Tamanga.