Náš příběh
(na pokračování... 1/2)Náš příběh
Jak již bylo řečeno na stránce o personálu tábora, náš turnus založil Faust. Historie se tedy začala psát na konci devadesátých let na oblastním inspektorátu ČIŽP (Česká inspekce životního prostředí) v Hradci Králové, kde tehdy pracoval a přes jejíž odborovou organizaci tábor uspořádal. Faust měl dlouholeté zkušenosti s vedením tábora. Na tábořišti Běluň nedaleko od Bokouše pořádal tábory se svým kamarádem Karlem. Ten si posléze založil své vlastní tábořiště, nedostupnou K2 u Dvora Králové s boží lanovkou přes Labe, kam jsme rádi jezdívali na návštěvy. I zde Faust uspořádal jeden ročník tábora před tím, než založil svůj turnus na Bokouši.
Z dnešních dětí by Bokouš asi málokdo poznal, schválně se dole v galerii podívejte, jestli se v táboře zorientujete. Neexistovala příjezdová cesta z Vlčkovic, ale chodilo se z druhé strany od Velké Bukoviny, auta vedoucích parkovala v místě kde dnes je táborový oheň a hlavně po obou stranách tábora stál vzrostlý les. Díky němu a i jinému klimatu tehdy bývalo na Bokouši dost vlhko a nejeden rok jsme se tam brodili bahnem.
Ze současných budov pamatuje tuto dobu velín, který se změnil minimálně vevnitř a dostal novou střechu, aby na vedoucí už neteklo. Dále ještě nářaďovna, která stálá přibližně tam, kde je dnes hlavní most před Drahyni směrem do lesa a navíc to byla marodka. Kuchyň byla na stejném místě, jen nebyla uzavíratelná a vařilo se na kamnech. Služba tedy měla hromadu práce se štípáním dříví a topením. Topilo se vehementně i pod brutary, které bývaly až tři a voda z nich se používala na mytí. Jen si ji každý musel v kýblu nanosit do vany, sprchy nebyly a díky lesu by v nich nebyla teplá voda. Jídelna byla velmi podobná, jen vedle ní nebyla zdravotka, ale malá chajda, která sloužila jako klubovna.
Symbolem našeho tábora vždy byla brána, jen ta původní byla úplně jiná. Její podoba byla předlohou našeho původního loga, na které lze stále narážet na tričkách a starých fotkách a dokonce v razítku, která děti dostávaly na táboře Bang! v roce 2020. Stany byly tam, kde stojí dnes, jen začínaly již od brány, protože zde nebyla klubovna. Podsadových bylo jen pár, jinak byly z trubkové konstrukce a celoplátěné a navíc mnoho let se v řadě pod lesem stavěly velké třílůžkové kempové stany. Kadibudky jsou pořád na stejném místě, jen jsou o mnoho luxusnější a je jich jednou tolik.
Prostor někdy nazývaný Aréna za nimi se nepoužíval, byla tam divočina. Kvůli houpačkám se trochu posunulo fotbalové hřiště a pod volejbalovou sítí se místo trávy objevil stavební písek. Vedle altánu, který neexistoval, jsme ještě před pár lety jako poslední turnus udržovali ohniště na slavnostní táboráky. Poslední změnou je poloha Gabčíkova, které bylo v lese kousíček za lávkou a ne za volejbalovým hřištěm. Co je ale naprosto podstatné, byl to Bokouš, místo, které jsme si zamilovali, kde jsme potkali přátele na celý život, kdekdo se tam poprvé zamiloval, naučil se mnoho věcí a jsou tací z nás, které Bokouš nasměroval i profesně. Proto držíme tradici, aby to samé mohly zažívat i další generace po nás.