Anglický romantismus a jeho vliv na české autory

Romantismus

Slovníkové heslo stručně seznamuje s pojmem romantismus. Ten pochází z franc. romantique, v původním významu „jako v románě“, později „tajemný, fantastický“. Tato vývojová etapa evropské literatury a umění se vytvářela v první polovině 19. století v opozici ke klasicismu, a to jak v oblasti umělecké, tak filosofické. Vycházeje z ideje individualismu (reflektovanou již předchozím preromantismem) stál proti normativnosti, objektivismu, absolutismu a centralismu ve všech jejich aspektech. Důraz kladl na originalitu, imaginativní svobodu, tvůrčí aktivitu, spontaneitu a emocionální angažovanost, prosazoval prolínání žánrů a stylů a preferoval žánry nacházející se v dané době mimo oblast hlavního uměleckého zájmu (povídky, romány, lyrickoepické žánry), ba i žánry literatury pokleslé (černý román, melodrama).

Text dále poukazuje na historický a sociologický kontext vzniku tohoto proudu, který reagoval na tehdejší „vítězství kapitalistických ekonomických vztahů“ a odrážel nejistotu a turbulentní změny způsobené neklidným obdobím revolucí a napoleonských válek. Proto romantismus ve své podstatě odráží zejména konflikt – jedince a společnosti – odrážející se ve variacích rozčarování a zklamání, v kontrastu ideálu a skutečnosti. Východiskem z tohoto rozporu byl jednak únik do ideálního světa, jenž byl inspirován minulostí, fantastickými představami, exotikou, křesťanskými ideály či principem lásky, nebo – u tzv. romantiků aktivních – ve vyjádření konfliktu „světobolem“ a „rozervanectvím“ či tzv. „kosmickým pesimismem“, který popíral všechny řády boží i lidské. Poslední část hesla zmiňuje oblasti rozvoje romantismu, vč. nejvýznamnějších představitelů, i s přesahem do sociálně-politické sféry (např. u slovanských národů).

Z. Hrbata & M. Procházka – Romantismus a romantismy

Tato publikace svým způsobem reaguje na definici romantismu uvedenou výše, neboť se vymezuje vůči syntetickému přístupu k danému fenoménu, který představuje romantismus jako víceméně obecný pojem definovaný určitými specifickými literárními přístupy, postoji autorů a zpracovávanými motivy a tématy. Autoři zde však volí cestu obtížnější, a sice uchopení romantismu jako svého druhu vektorové pole sil, které se mohou protínat, ale také běžet paralelně, přibližovat se, či oddalovat. Romantismus je dle autorů nutno chápat v plurálu, jako řady myšlenkových celků a uměleckých forem (Hrbata, Procházka, s. 10). Zároveň se jedná pravděpodobně o poslední stylotvorný směr, který zasáhl jak všechny oblasti umění (literaturu, hudbu, výtvarné umění, architekturu), tak životní styl (tamtéž, s. 12).

Kniha popisuje romantismy v rámci pěti hlavních okruhů, založených na studiu diskurzivních formací či objektů (tamtéž, s. 14): příroda a krajina, cesty a cestopisy, vznešeno, gotično a groteskno, imaginace a poezie a historický román. Poslední kapitola je věnována recepci romantických teorií a směrů v českém prostředí.

Romantismus v rámci anglického kulturního areálu

Publikace v základu dělí romantismus v Anglii na dvě období. Do prvního spadají romantičtí, tzv. jezerní básníci. Počátky jejich tvorby spadají do konce 18. století, kdy se primárně vymezují vůči klasicismu (prostředky sentimentalismu) a reagují na myšlenky Velké francouzské revoluce: “...revolta citu proti osvícenskému rozumu, jako renesance úžasu nad nově chápanou přírodou i lidským nitrem…” (Stříbrný, s. 364). Snahou těchto romantiků bylo sjednotit poezii s poznáním, krásu s pravdou, subjektivitu s objektivitou, člověka s přírodou, jazyk s realitou, čas s věčností; vše v kontextu protikladu krásy člověka/přírody a zejména v Anglii se rozmachujícího průmyslu (tamtéž, s. 365). Romantická tvorba tak “přestávala být pouhým zrcadlem společnosti, ale stávala se její pochodní” (tamtéž, s. 365).

Druhou generaci romantických básníků, tzv. revoluční romantiky, pak prezentují zejména lord G. G. Byron, P. B. Shelley a J. Keats. Všichni zmínění byli ovlivněni napoleonskými válkami, “...bouřili se ve jménu osobní i společenské svobody [...] vrhali se do ohnisek evropských revolučních hnutí…” (tamtéž, s. 379).

Během období viktoriánské Anglie pak romantismus postupně přechází ke kritickému realismu, představovaném zejména M. Edgeworthovou, J. Austenovou, W. Scottem a sestrami Brontëovými. V některých dílech se již objevují prvky osobní i sociální problematiky (tamtéž, s. 384).

M. Pohorský – Český romantismus v evropském kontextu

Článek se zaměřuje na vytyčení specifik českého romantismu v kontextu národních dějin. První polovina 19. století se v Čechách nesla v duchu nespokojenosti s porevolučním vývojem a zároveň sílila touha po „emancipaci individua“, které je nuceno se ve své jedinečnosti konfrontovat s osudem. První náznaky romantismu se u nás projevují v preromantismu, charakteristickým proměnou vztahu k přírodě, důrazem na city a oblibou lidových zdrojů slovesné kultury. Romantická díla se pak do Čech dostávala primárně díky německým a polským překladům. Za osobnost typicky romantickou pokládá autor K. H. Máchu, přičemž zdůrazňuje, že pro český romantismus jsou typické i jiné prvky, jak vyjádření titánské revolty u J. V. Friče, zoufalství (u K. Sabiny), temné melancholie (u V. B. Nebeského) či rezignace (u J. Kollára a K. J. Erbena). Za specifika v kontextu evropském lze pak pokládat například to, že čeští romantici nepocházeli z řad šlechty, a zejména skutečnost, že se od našich romantiků očekávalo silné národní cítění. V posledně zmíněném bodě vznikal konflikt v tom smyslu, že romantismus na jednu stranu apeloval na objevování národní svébytnosti, ale na druhé straně zdůrazňoval emancipaci subjektu a oslavu jeho jedinečnosti. Vznikl tedy konflikt povinnost (oslava národa) – revolta (jeden z hlavních rysů romantismu). V důsledku toho se čeští romantici dostávali do zcela jiné situace než romantici ostatní, neboť museli vědomě volit mezi povinností spisovatele romantického a národního. Jak poznamenává Pohorský, při ztrátě autenticity ale „básník přestává být básníkem romantickým“. Z toho důvodu byl Mácha často odmítán. (Pohorský, s. 2 – 9)