G. G. Byron a K. H. Mácha

Lord George Gordon Byron (1788 – 1824)

Nejen tvorba, ale i život lorda Byrona, “lesklý a krátký, pln slastí a bolů”, (Durdík, 1870, s. 7), sám podobající se básni, dominovaly anglickému, ale i celoevropskému romantismu jako zdroj romantických idejí. Pod pojmem byronismus, který označuje společensky revoltující proud romantické poezie v evropských literaturách první i druhé poloviny 19. století, se tak Byron skutečně jeví jako “síla sbližující evropské literatury” (Procházka, 1986, s. 2). Odkazy na Byrona tak nalezneme v dílech ruských, polských, francouzských i českých autorů, mezi které řadíme i Karla Hynka Máchu.

V čem tedy byronismus obohatil kulturní areály napříč Evropou? Podle Procházky (1986) především novátorskými uměleckými postupy, novými uměleckými žánry (například orientální povídky, básnické drama) či jevem exotičnosti. Neopomeňme také vliv osobnosti samotného autora, “jeho psychiky, životních osudů a jeho místa ve společnosti” (Procházka, 1986, s. 1).

Mezi klíčové prvky byronismu řadíme subjektivní, přesto velmi silně prožívaný rozpor svobodomyslného jedince s realitou okolního světa (Vlašín, 1984). Ten má za následky pro Byrona typické charakteristiky izolovanosti, vzdornosti (Durdík, 1986) a osamělosti hlavního hrdiny, které skrze pocity neustálých rozporů mezi realitou a ideálem ústí v tragická hrdinská gesta.

G. G. Byron – Vězeň Chillonský

Byronova lyricko-epická básnická povídka popisuje život osamělého muže, jenž je vězněn spolu se dvěma bratry na švýcarském hradě Chillon poté, co jako jediní ze sedmi bratrů přežívají statečný boj za víru svého otce. Jsou jeden druhému oporou, později ale dva muži svému osudu podlehnou a ve vězení umírají, muž tedy v kobce zůstává sám. Prochladlý, ve špinavém prostředí, hladový, postrádající chuť a sílu žít, vidí vězenec ukončení svého života jako jediné východisko ze své nešťastné situace, stejně tak jako příležitost na opětovné setkání s bratry.

Jediné, co mu přináší naději, jsou krásy přírody, které neustále obdivuje a které mu dělají společnost v jeho temných chvílích, ať v podobě útlého paprsku slunečního světla, či pavouků a myšek. Přestože je muži nakonec navrácena jeho svoboda, ze svého vězení odchází s povzdechem – zjišťuje, že jeho štěstí nespočívá v ukončení dlouhodobého fyzického trápení, nýbrž ve společnosti jeho bratrů, se kterými se již nikdy nesetká.

Nepříjemné prostředí temné kobky, ve které se hlavní hrdina povídky nachází, výrazně podtrhuje jeho negativní myšlenky na smrt bratrů a na bezvýznamný život bez nich. Nespravedlnost světa, který neuznává stejného Boha jako jeho otec, za kterého s bratry bojovali, vyvolává v hrdinovi nejen pocity nespravedlnosti okolního světa, ale také výrazné osamělosti, jelikož bez své rodiny zdánlivě sám zastává odlišné vyznání. Pocity osamělosti jsou ještě podtrženy izolací v kobce, přičemž hrdina není od světa oddělen pouze názory, ale taktéž fyzicky. V kontrastu se špinavou, temnou a vlhkou kobkou v povídce figuruje čistá příroda, ve které vězeň díky její stálosti nachází jedinou jistotu svého života.

Je to právě Vězeň Chillonský, který měl údajně Máchovi sloužit jako hlavní inspirace pro jeho nejslavnější dílo – Máj (Charypar, 2019). Tuto inspiraci můžeme vidět ve stejných či velmi podobných motivech v podobě lásky k přírodě jako zdánlivě jedinému dobrému a jejího kontrastu se zkažeností společnosti či samotnou smrtí, která tvoří podstatnou část myšlenek hlavních hrdinů obou děl. Oba hrdinové jsou taktéž smířeni se svým osudem – smrtí – jelikož cítí, že nemají pro co žít. Mezitím, co vězeň v boji ztratil své bratry, Vilém ztrácí svoji životní lásku, která v neštěstí spáchala sebevraždu.

Marian Zdziechowski – Karel Hynek Mácha a byronism český

Polská studie popisuje vliv Byrona na českou literaturu jako na “nevyčerpatelnou studnici, z níž mohl píti každý, kdo cítil, že se srdce jeho dovede zaujmouti něčím šlechetnějším, než city pouze osobní” (Zdziechowski, 1895, s. 8). Jako prvního, hlavního zástupce byronismu v oblasti české literatury identifikuje Karla Hynka Máchu, jehož tvorba nebyla pouhou napodobeninou Byronových děl, nýbrž dílem vlastního rázu. Přestože se v něm vyskytovaly prvky stejné, a to v podobě kontrastu mezi skutečným světem a světem ideálů hlavních hrdinů, vkládá Mácha do díla poznatky z vlastního života, který provázela chudoba a nedostatek rozkoše. Stejně jako Byron se vyznačoval touhou po ideálu, měl ale na svět realistický pohled, který je připisován jeho nepříliš příznivé životní situaci. Díky sdíleným pocitům s hrdiny Byronových děl se stal oddaným jeho tvorbě.

Jako byronovským hrdinům, i Máchovi byl vytýkán nedostatek náklonnosti k rodné zemi, přestože za svého života napsal několik vlasteneckých písní plných života a pravých citů a byl nadšeným vlastencem. Minulost českého národa si oblíbil natolik, že toužil po tvorbě podobných hrdinů, nýbrž ale v kontextu prostého českého života.

“Z básníkových citů ideálně byronovských, z přesné logičnosti jeho myšlení, z důkladnosti badatelské a ze záliby v látkách domácích dalo by se vlastně souditi, že byl povolán vylíčiti obraz dávnověkosti české, kde by na základě skutečných údajů a místních popisů vykreslil ideální postavy historických i vybájených bohatýrů českých.” (Zdziechowski, 1895, s. 16) 

Máj je ve studii popisován jako nejdokonalejší výraz Máchova zoufalého pesimismu, jehož části jsou značně inspirované básní Parisina a povídkou Vězeň Chillonský.

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)

Máchovi bývá přisuzován výlučný status jediného pravého českého romantického básníka, který – obdobně jako Byron – “romantismus nejen básnil, nýbrž i prožíval” (Arne Novák, 1907, s. 16) a stíral tak hranice mezi životem a tvorbou (Ústav pro českou literaturu, 1964).

Stačí však zapátrat hlouběji a nalezneme pestřejší pole výkladů proslulého básníka a jeho tvorby, které boří udržovaná schémata tradičních literárních dějin. Máchu tak můžeme vnímat v kontextu mnohem heterogennějšího a rozpoluplnějšího romantična, což jeho výlučné postavení oslabuje (Tureček, 2012). Revize básníkovy tvorby samotné pak přináší nová pojetí, za povšimnutí stojí například Turečkovy dva tvůrčí módy u Máchy, polaritu vlasteneckého romantismu a byronovsky deziluzivního světa (tamtéž).

Máj

O proslulosti Máje svědčí i fakt, že se jedná o nejčastěji vydávané a rovněž nejpřekládanější dílo české literatury – 329 tištěných českých vydání Máje a 68 vydání v překladech do cizích jazyků (Charypar, 2019).

Žánrově se Máj nejvíce blíží byronské poemě – lyricko-epické básnické skladbě středního rozsahu, které dominuje lyrická složka nad dějovou. Jak ostatně sám Mácha zmiňuje ve svém Výkladu Máje, děj je zastoupen jen do té míry, aby bylo možné dosáhnout hlavního účelu –oslavy krásy májové přírody v kontrastu s různými momenty lidského života (Charypar, 2019).

Místo souvislého děje je Máj vystavěn na fatálním završení jednotlivých pasáži, které jsou proloženy dvěma intermezzy. První zpěv končí smrtí Jarmily v jezeře poté, co se dozví, že její milý, loupežník Vilém, bude popraven za čin, na kterém Jarmila údajně nese vinu. Ve druhém zpěvu, ve kterém Vilém v žaláři noc před popravou přemítá o svém životě, se dozvídáme nejen o jeho vyhnání z domova, vůdcovství loupežnické bandy, ale také o činu samotném – zabití vlastního, avšak nepoznaného otce, který Vilémovi svedl milou. Třetí zpěv staví na již zmíněném kontrastu mezi lidským životem – Vilémovou popravou – a vzkvétající a probouzející se přírodou, která je popravě kulisou. Čtvrtý zpěv uvádí novou postavu Hynka, který přijíždí na dějiště Máje s časovým odstupem a s Vilémovým osudem soucítí.

Spisy Karla Hynka Máchy, sv. 2 (Arne Novák)

To, jak se tvorba básníka vyvíjela, až vyvrcholila právě Májem, postihuje Arne Novák ve svém druhém spisu o proslulém básníkovi. Zmiňuje Máchovy prvotiny, tvořené pod německými vzory, které ale již jasně předurčují ty nejdůležitější rysy jeho lyrické tvorby, “od náboženské meditace po záhrobní nihilismus, od přecitlivělé poezie hřbitovní po vzrušenou elegii vlastenecko-historickou” (Novák, 1907, s. 14). Pozastavuje se nad vlastenecky laděnou tvorbou ve formě historické novelistiky, pro kterou Mácha hledal vzory v německé a polské romantické lyrice, ale také v popisném umění Waltera Scotta či v ne příliš důvěryhodných zdrojích, jako byl Rukopis Královédvorský.

Mácha, očarován polským básnictvím, se poprvé setkává s Byronem právě prostřednictvím polských překladů. Arne Novák předkládá informaci, která je pro porozumění Máchova byronismu zcela nezbytná – tedy to, že polskými překlady se Máchovi dostává velmi jednostranné a velmi neúplné vykreslení anglického básníka. Byron v polských překladech “není vlastně Byronem, který okouzlil Goethea a osvítil Puškina, ani oním, od něhož se učili Francouzové ze "Cénaclu" nebo Heine; toť Byron stilísovaný a interpretovaný cizím prostředím” (Arne Novák, 1907, s. 28).

Pod silným vlivem Byrona Mácha tvoří nedokončený baladický epos Mnich, román Cikáni a veršovanou povídku Máj. Fascinující je, že chronologii tří děl můžeme brát za testament Máchova vymaňování se z úderného vlivu dějové romantiky Byronovy. Křiklavé a dobrodružné scény v Mnichovi, vyobrazující prostředí klášterních hrobek a osudovou tragédii, jsou nejintenzivnější formou Máchova byronismu, a proto lze tvrdit, že jsou “vskutku pouhou karikaturou poesie Byronovy” (Arne Novák, 1907, s. 30). Spletitá a poněkud zmatená dějinná linka charakteristická pro byronskou epiku je přítomna i v Cikánech, oproti Mnichovi však Arne Novák vidí pokrok v líčení scenérii a zachycení dějové nálady.

Máj představuje pomyslný vrchol Máchovy vlastní myšlenkové a lyricko-popisné tvorby. Dokladem budiž dvě pasáže, obě vzdáleny od epického vyprávění, které bývají uznávány za vrchol celé básně i českého subjektivního romantismu vůbec (Novák, 1907 & Charypar, 2019). V druhém zpěvu jde o tíživé úvahy Viléma noc před popravou, ve kterých Mácha vykresluje posmrtný život jako temnou pustinu bez času a prostoru. Druhou pasáží je samotný závěr Máje, kdy se “živý Hynek stává paralelou k mrtvému odsouzenci” (Charypar, 2019, s. 13) a Mácha tak popisuje svůj vlastní tragický osud, neméně beznadějný než ten Vilémův či Jarmily.

“Mácha tu se silou meditace i bezprostředností lyrismu s bohatstvím obrazu i s kouzlem slovní hudby, se zázračným darem snění i s uměním obrazného symbolismu soustředil své myšlení, svůj světový názor, svou představu života.” (Arne Novák, 1907, s. 34).