Narodil se v Červeném Hrádku u Plzně do rodiny sedláka Martina Ereta a jeho ženy Anny. Je nejstarším ze sedmi synů. V červenci 1914 je odveden k 7. zeměbraneckému pluku, vycvičen a poslán do Srbska. Tam je později zajat a poslán do Itálie, kde se stává součástí československých legií.

Na konci roku 1918 odchází na jižní Slovensko. Tam bojuje proti Maďarsku. Zůstává až do roku 1919, je povýšen na kapitána.

Brzy nato se přesouvá na jižní Moravu do Znojma, kde tři čtvrtě roku slouží jako náčelník štábu, a poté jako šéf štábu u 12. pěší brigády.

Později je povolán do Prahy, kde je po absolvování příslušného vzdělání znovu povýšen do pozice štábního kapitána. Roku 1926 získává hodnost majora.

V polovině třicátých let zažívá další výrazný kariérní posun - stává se členem vojenské kanceláře prezidenta republiky, kde je rovněž povýšen na plukovníka generálního štábu.

O dva roky později změnil působiště a ujal se velení 29. pěšího pluku v Jindřichově Hradci, jehož členem byl rovněž Karel Čurda.

Je jedním z těch, co mají připravit plán Československa na obranu před německým nacismem. Tyto plány však definitivně zhatí mnichovská dohoda, která nutí Československo podstoupit pohraničí dobrovolně bez boje. Eret však nadále zůstává ve službě, a to až do března roku 1939. Po zahájení okupace se vrací na Pražský hrad do služeb prezidenta.

Okupace znamenala pro muže jeho postavení krušné časy. Od září 1940 je převeden do odboru ministerstva školství a národní osvěty jako vrchní odborný rada, ale záhy je jakožto bývalý legionář poslán do výslužby. Brzy se stává součástí odbojové buňky na Jindřichohradecku. Věznění v koncentračním táboře se po celou dobu trvání války vyhýbá, nikdy není deportován. V květnu 1945 se účastní Pražského povstání, vede také Revoluční gardy v Berouně.

Po válce je povýšen na brigádního generála. Avšak lépe se nemá ani v novém zřízení. V komunistickém Československu nemá dobrou pověst, jakožto někdejší legionář a hrdina odboje s prozápadním a prodemokratickým smýšlením. Potýká se s úskalími, která mu režim připravuje. Dostává se mu zprávy, že je na něj vydán zatykač, a tak překračuje západní hranici a odchází do exilu. Doma je označen za zběha a neprodleně degradován na vojína. To mu již však příliš starostí nedělá. Přes Německo a Francii prchá do Spojených států.

V zámoří se nadále angažuje v mnoha krajanských organizacích, a také ve Svazu čs. důstojníků v exilu. Rovněž často vystupuje v rádiu Svobodná Evropa pro své krajany v Československu, i pro další občany Východního bloku, kteří neměli možnost žít ve svobodné zemi.

Umírá v klidu a pokoji roku 1973 ve Washingtonu D.C. Urna s jeho popelem je tajně převezena do Československa a v úzkém rodinném kruhu uložena do rodinného hrobu v Červeném Hrádku.