Toskánsko - rok 2011

Obsah

1. díl - Cesta na jih

2 díl - Jak to žije v kempu

3 díl - Jak to žije na pláži

4. díl: Trhy a obchody

5. díl - Výlet do přístavu

6. díl - Naše cesty do okolí

7. díl - Plavba na Elbu

Návštěvnost

Pár slov úvodem

Někdo jezdí na dovolené každý rok na jedno místo, někdo pokaždé jinam. Někdo nedá dopustit kamenité pláže Chorvatska, jiný zase na zatravněné břehy českých rybníků. My jsme propadli Itálii.

Jak je patrné z textu cestopisu, prvně jsme byli v Itálii v roce 2002, pravidelně jsme začali k moři jezdit až po roce 2005, kdy jsme nuceně skončili s provozováním stánku s občerstvením na koupališti Babylon u Domažlic.

V roce 2006 jsme v Itálii pobyli už 14 dní (na rozdíl od první cesty, to jsme se v moři čvachtali pouze 5 dní) a začali jsme klasicky - u Adriatického moře v Caorle. Další rok jsme objevili kemp (jo, jezdíme s malým karavanem, o tom jsem se zřejmě nezmínil) sto kilometrů jižněji pod Benátkami, kde bylo taky fajn. A před dvěma roky jsme zabrousili na západní pobřeží "boty", do Toskánska, kde se nám zalíbilo zase o něco víc, než na druhé straně. Letošní volba byla tedy jasná - opět pobřeží Tyrhénského moře (některé mapy používají název Ligurské moře, to bych tady snad ani neřešil), ba dokonce stejný kemp Molino a Fuoco. Důvod se laskavý čtenář dozví z následujícího textu.

A co stránky nabízejí?

Nejprve se přepravíme na místo - autem, většinou po dálnici. K cestě přidám pár dobře míněných rad - nebo spíš postřehů, co je dobré vědět anebo kde najít na webu potřebné informace.

Potom se porozhlédneme po kempu, kde jsme letos pobyli 3 neděle, seznámíme se s některými jeho obyvateli a vůbec - dozvíme se, jak to v italském kempu žije.

Hodně času strávíme na pláži a podíváme se na některé výraznější postavičky. Při té příležitosti si trochu projdeme a projedeme (autem i na kole) okolí Vady a Ceciny (Čečíny), protože náš kemp leží právě mězi těmito městy. Vynechat nesmíme ani trhy, kam si zajdeme koupit nějaké ovoce anebo jen tak na čumy.

Zajedeme na krátkou, o to však hutnější návštěvu přístavu v Livornu a taky se podíváme pár kilometrů do vnitrozemí na hrad Bolgheri, v jehož okolí se pěstuje a vyrábí proslulé víno Chianti.

A protože z pláže vidíme v lehkém mlžném oparu známý ostrov Elba, poplujeme tam trajektem na jednodenní výlet!

Z Toskánska jsem odjížděli v pondělí 12. září a zažili jsme tak pomalu končící sezónu... tohle všechno, doplněné o další informace přístupné na webu (včetně odkazů) je v následujícím textu - pochopitelně s obrázky. Jestli to někoho bude inspirovat k cestě do stejných míst, myslím, že neudělá chybu.

Ještě malá poznámka na okraj - tohle povídání vzniklo bez jakékoliv objlednávky a zcela zdarma. Prostě proto, že mě psaní a focení baví a že si myslím, že to někomu může přinést užitek anebo jenom potěšit...

Vyplouváme, plnou parou vpřed!

Znovu ta Itálie...

Je nejvyšší čas všechno sepsat, než zážitky z léta překryjí zážitky z dalších měsíců. Paměť lidská je krátká!

Obrázky na webu se otevírají v původní velikosti

v Mozille v novém panelu, v IE v novém okně! 

Kapitola 1 - Cesta na jih

Odjezdová klasika

Do Itálie jsme se poprvé vypravili v roce 2002. Se stanem a naším jezevčíkem Benem jsme v kempu Falconera v Caorle strávili 5 dní. Byla to cesta bez velké přípravy, stan jsme si vypůjčili od Michaly, jeli jsme z Ruhpoldingu v Bavorsku přes Reit im Winkl po alpských silničkách Rakouskem a do Itálie jsme historicky

prvně vstoupili (nebo raději vjeli) v průsmyku Plöckenpass. Dolů jsme se spouštěli serpentinami, po levé straně skály, po pravé propasti... paráda. Na dálnici A 23 neboli autrostrade Alpe-Adria jsme najeli

pár desítek kilometrů před Udine... ušetřili jsme sice za rakouský dálniční poplatek, ale pak už jsme tuhle cestu nikdy nezopakovali.

Před jedenáctou hodinou jsme si udělali přestávku na kávu i na záchod, dálniční parkoviště bylo poloprázdné, WC čisté s tekoucí vodou. Za sebou jsme měli necelých 200 km a fotka ze zastávky by se dala nazvat obr a trpaslík. Vedle cisterny jsem stál ovšem z ryze praktických důvodů - auto bylo v jejím stínu.

Dálnice v Německu pohledem spolujezdce (Laďka) i řidiče. Pokud nejsou kamióny, je pro nás vyhrazen nejpomalejší pruh, takže jízda je vyhlídkového charakteru. Vyhlídka z dálnice je bohužel téměř žádná...

Všichni (nebo skoro všichni) uhánějí k moři. Někdo s karavanem, jiný si veze na vleku loď. Před námi jsou na obzoru Alpy za Mnichovem.

Mnichov jsme bez problémů objeli, svezli se kousek po dálnici A 8 (á acht) a potom hup doprava na hranice s Rakouskem, která probíhá mezi městy mezi Kiefersfeldenem a Kufsteinem. Než jsme se po dálnici A 12 dostali do Innsbrucku, malinko jsme zašachovali v městečku Wattens.

Když jsem si na webu projížděl trasu, zabrousil jsem taky do různých diskusí a mimo plno opakujících se informací jsem našel možnost tankování v Rakousku, kde je údajně nejlevnější benzín. Mělo to být letos v červnu, do srpna by se toho moc změnit nemělo, usoudil jsem a tak jsem si městečko Wattens (o něm byla řeč) dal do navigace. Autor textu dokonce označil jako úplně nejlevnější čerpačku Agip, takže když jsme sjeli z dálnice (v Rakousku bez mýtné brány a tedy bez problému), otevřenou pumpu Schell hned na kraji Wattensu jsem ignoroval a jal se hledat Agip. Projeli jsme několik ulic, dokonce jedné paní se poptali, Agip jsme nakonec našli a – zavřeno. Inu, Rakousko není Česko, aby zaměstnanci dělali ve dne v noci sedm dní v týdnu a tak že se vrátíme k Schellu, jenomže než jsem našel tu správnou cestu, byli jsme u vjezdu na dálnici a tak jsem mávnul rukou a pokračovali jsme na Innsbruck. Komentáře, které k tomuto pojíždění měly obě navigace tady nemá cenu prezentovat, natankoval jsem na dálnici, bylo to o pár centíků (možná i desítek) dražší než ve Wattensu a jedno ponaučení jsem si vzal k srdci – ne všemu, co kdo prezentuje na webu lze věřit (Agip měl mít otevřeno i v neděli) a hledat nejlevnější pumpu a ušetřit možná 5 € je poněkud kontraproduktivní. O dovolené toho člověk utratí mnohem víc a kolikrát za větší blbosti.

Aby člověk projel necelých 100 kilometrů Rakouskem po jejich dálnici, musí si koupit dálniční známku na 10 dnů, což je při čtrnáctidenní (nebo delší) dovolené doba úplně nesmyslná. Na rok 2012 stojí známka 7.90 €, já jsem si známku (a raději hned 2 na cestu zpátky) koupil v Klatovech u OMV za koruny a naběhl jsem si tak největším zlodějům, kteří v Česku prodávají pohonné  hmoty.  Za známku totiž chtěli 269 korun - kalkulačku nehledejte, spočítal jsem to za vás.  Při kurzu 25 korun za euro, který plus mínus pár haléřů platil v létě 2011 to představuje 10.76 €!

Dalších 8 euro jsme zaplatili za průjezd Brennerským průsmykem.

V nadmořské výšce přes 1000 metrů se jelo celkem dobře, nedělní odpolední provoz byl zhruba na středním stupni, pozvolné stoupání pobrala většinou čtyřka, jen párkrát jsem řadil trojku. Ani motor moc neskučel a spotřebu bych odhadoval jen o něco větší, než na rovince.

Výhodou Evropské unie jsou přejezdy z jednoho státu do druhého bez zastávky a tak se člověk ocitne v Itálii, aniž by to skoro postřehl. Navíc když jsou nápisy na ukazatelích dvojjazyčné, což v jižním Tyrolsku platí všude.

Projeli jsme Brennero a pomalu jsem hledal místo na další zastávku. Možnost se naskytla u městečka Vipiteno – Sterzing, na parkoviště s názvem Sadobre-Casteltono jsme sjeli pěkně vykrouženou dálniční křižovatkou a udělali si pauzu na protáhnutí kostry. Od rakouských hranic jsme ujeli možná 20 kilometrů a parkoviště mi připadalo jako ohromný odbavovací celní prostor (bývalý), spousta míst pro kamióny, dlouhé přízemní prosklené kancelářské prostory, čerpačka, hotel, to všechno téměř opuštěné… působilo to – přes slunečné nedělní odpoledne - poněkud ponuře.

Na obrázku čerpací stanice Agip, na rozdíl od Wattensu byla tahle otevřená. Podobný nápad s odpočinkem zrovna tady mělo víc cestovatelů, výjezd zpátky na dálnici, jak je patrné z obrázku, je dobře označený. Za Vipitenem je také první mýtná brána na italském území. 

Na parkovišti jsme se zdrželi jen na dobu nezbytně nutnou, pořád nám zbýval větší kus krajíce naší cesty, jejíhož cíle jsem se popravdě řečeno nemohl dočkat. Loňská zima byla docela náročná, napadalo tolik sněhu, že nebyl na dvoře kam odhazovat a musel jsem ho na kolečku vozit dolů pod chalupu. Totéž před bránou venku, odházený sníh byl dva metry vysoko! Trochu tělocviku sice neuškodí, jenomže čeho je moc…

Na jaře jsem dodělával garáž, aby se tam mohly přestěhovat zachovalé ještě skříňky a nábytek ze stodoly, kde se na něj prášilo, co s ním (nábytkem) budeme dělat je ve hvězdách, jako úložné prostory v garáži se bude hodit. Tohle všechno jsem stihnul do poloviny července, kdy jsem šel na měsíční brigádu do redakce Domažlického deníku, letos už po třetí. Mezitím jsem párkrát byl v lese na dříví a protože se udělalo sucho už v dubnu, podařilo se mi do léta navozit pro letošek poměrně dost.

Ono s dřívím to není jednoduché, správně by mělo dva roky schnout, než jde do kotle, takže se musí skládat tak, aby člověk alespoň zhruba věděl, kde má loňské a kde předloňské… snad se mi podařilo to nějak oddělit. V červnu taky skončil fotokroužek, na jeho závěr jsme připravili výstavu (zde galerie na webu naší vesničky) a znamenalo to přehrabat plno fotek, to nejlepší nechat vytisknout na papír, předtím jsem nechal dělat výstavní panely, což si taky vyžádalo něco málo času a nedosti na tom, na jaře jsme začali dělat univerzitu třetího věku virtuálním způsobem, takže patnáct obyvatel Loučimi seniorského věku se každých 14 dní (naštěstí pouze 4x) scházelo v knihovně, kde jsem pouštěl z počítače na plátno přes dataprojektor video České zemědělské univerzity s pilotním semestrem astronomie. Zakončení a předávání pamětních listů bylo v Sušici, pár fotek je tady… do toho jsme občas jeli prodávat langoše, ponejvíce do Kdyně, takže se pořád něco dělo.

Cesta do Itálie a následný pobyt u moře proložený občasným výletem byla myslím zcela zasloužená.

Hermína nás vedla směr Verona, Mantova, Modena, Bologna… a někde tady jsme si chtěli udělat noční pauzu. Úplně nejraději bych dojel na parkoviště, kde jsme novali před dvěma roky. Autogrill Roncobilaccio Ovest měl hned vedle restaurace malé parkoviště pro osobní auta,  na kraji dokonce zastřešený, tehdy jsem s karavanem zacouval pod stříšku a krásně jsme se vyspali. A hlavně, bylo to už pod Bolognou a  do cíle zbývalo něco málo přes stovku kilometrů. Že to tehdy dopadlo jinak než podle našich představ, o tom o pár řádků níže.

Pro jistotu jsem si na mapě italských autogrilů (odkaz je v pdf) vybral další  dvě místa trochu blíž, pod číslem 359 to byl Po Brennero Est, o kousek níž Campogalliano Est s číslem 360 a už na dálnici Bologna Firenze s číslem 181 autogrill Cantagallo. 

Před devátou se začalo stmívat, dostavila se únava z horka i z předchozích dní a tak jsme zajeli na parkoviště v Campogalliano Est. Celkem klasika, samoobslužný a perfektně zásobený bufet, provoněný - jako ostatně italské dálniční bufíky všechny - čerstvě upraženou kávou z pressa, čisté záchody s možností se opláchnout... podařilo se nám najít místo u chodníku, takže z jedné strany stáli Poláci s obytňákem a z druhé nic. Postavil jsem boudu na nohy, připravili jsme ji na spaní, což byla otázka minuty, rozložil jsem stativ a vydal se, jako pokaždé na těchto zastávkách, pořídit pár nočních snímků. Chvíli trvá, než se člověk trefí do sprvné expozice a clony a tak jsem měl možná  10 obrázků hotových, když na mě přiklusali dva maníci z jakési ochranky a že se tady fotografovat nesmí!

Zůstal jsem koukat a než se s nima dohadovat svojí lámanu italštinou, raději jsem stativ sbalil a šel si lehnout. Opět z diskusí na webu jsem zaznamenal jakýsi postřeh, že na parkovištích autrogrillů se může parkovat a případně i spát (co jiného nakonec dělají šoféři kamiónů), ale karavan by neměl stát na nožičkách. Nikdy to nikomu nevadilo a nikdy nikdo na nás nepřišel, nakonec ani tihle dva horliví hlídači a tak jsme spokojeně usnuli.

Pondělí 22.8.

Ráno jsme se probudili  po šesté, sluníčko slibovalo další teplý až horký den, udělali jsme hygienu, dal jsem si kávu a v sedm jsme vyjeli. Do cíle nám zbývalo ještě 300 kilometrů, někdy kolem poledne bychom měli být na místě.

S trochu smíšenými pocity jsme se blížili k Florencii, protože ačkoliv od té doby uplynuly dva roky, bloudění kolem tohoto města ve směru na Livorno máme ještě v živé paměti.

Dálnice se jménem Autostrade di Sole se pochopitelně velkým městům vyhýbá, nebo spíš vede kolem nich a tak z Verony, Modeny nebo Bologny člověk vidí jen ty části, které jsou na svazích mírných kopců kolem. Z Florencie pak skoro ani to, protože ta leží v rovině.

Až sem se zabloudit téměř nedá, od Florencie už to je složitější. Plánovače tras od různých firem totiž člověka vedou z Firenze stále po placené dálnici na Pistóiu a Luccu a odtud přes Pisu kolem Livorna do Rosignano Marittimo,

kde placená dálnice končí a dál pokračuje jako SS, čili superstrada dolů do Piombina a na Řím. Tahle trasa je patrně rychlá, pro nás s karavanem ovšem zbytečná a navíc pak zajížďka, což věděla Hermína a nasměrovala nás na neplacený, téměř 70 kilometrový úsek celkem kvalitní superstrady přes Empoli a Pontedera, kde se napojí na tu placenou. Po ní už je to do R. Marittimo necelých 30 km za nějakých 7 €. Neplacený kus silnice je značený jako Fi-Li-Pi – nebo v obráceném směru přeházeně – zkratky jsou počáteční slabiky Firenze, Livorno a Pisa. A tady jsme před dvěma roky jezdili v horku sem tam, až to člověka přivádělo k zoufalství.

Konec placené dálnice v Rosignano Marittimo. Hrad na malé fotce v pozadí.                                    

Tentokrát to bylo v naprosté pohodě a když jsme po sjezdu z dálnice najeli na úzkou silničku do Vady, byli jsme skoro na místě. Přijeli jsme v době vrcholící sezóny a podle toho to ve Vadě vypadalo – v úzkých ulicích zácpy, popojíždění ke kruhovému objezdu (ty jsou dneska úplně všude!) uprostřed města a teprve na silnici do Ceciny bylo trochu volněji.

I tady číhá na řidiče jedno úskalí -  z Vady do Ceciny vedou silnice dvě. Jedna při pobřeží kolem kempů přes Mazzantu a druhá souběžná, pár kilometrů ve vnitrozemí, rovnější a hlavně rychlejší. Pokud by člověk najel sem, není třeba se otáčet, napojit se na pobřežní silnici lze několika spojovacími úseky.

Díky Hermíně jsme tohle řešit nemuseli a pod třech kilometrech jsme zatočili do prava, k bráně z předloňského pobytu nám známého kempu Molino a Fuoco. Byli jsme na místě! Ujeli jsme 1005 kilometrů!

A pro úplnost - náklady na cestu - benzín Natural  95:

tankování Domažlice plná nádrž (32.50 litr) - Kč 1400,-

dálniční známka Rakousko                            Kč   269,-

tankování Rakousko, dálnice za Wattensem 59 € (1.59 litr) tankování Itálie v místě nocování                                                       30 € (1.61)

Brenerský průsmyk                                          8 €

poplatek za dálnici Itále                                48.80 €

Zevrubné informace o všech silničních poplatcích v češtině jsou k mání zde, možnost vypočítat si mýtné je na webu ViaMichelin (v angličtině, ovládání je celkem jednoduché, intuitivní). Vypočítaná cena se může malinko lišit, řekl bych v rozmezí několika eur.

Jak to žije v italském kempu

Obrázky na webu se otevírají v původní velikosti

v Mozille v novém panelu, v IE v novém okně! 

Kapitola 1 - Výchovná lekce malým Italům

Kapitola 2 - Legrační Švýcar a další figurky v kempu

Kapitola 3 - Karavan versus obytné auto

Autocamping Molino a Fuoco jsem našel na internetu před dvěma roky, když jsme se poprvé chystali na západní pobřeží do Toskánska. Oblast pod Livornem nám svou vzdáleností od domova celkem vyhovovala, tisíc kilometrů courání devadesátkou s karavanem za zadkem a tudíž nutnou přestávkou na spaní je přiměřených.

Výchovná lekce malým Italům 

Po pravé straně silnice z Vady do Ceciny jsou kempy v pořadí: Tri Pesce, Camping Rada Etrusca, Molino a Fuoco, Campeggio Mareblu, Delle Gorette a Camping Bocca di Cecina. Všechny tyto kempy mají přímý, byť různě vzdálený přístup na pláž a k moři. Tím není řečeno, že kempy na druhé straně – jmenujme alespoň dva největší Campeggio Campo dei Fiori a Camping village Baia del Marinaio – zejí prázdnotou! Ceny ve všech kempech se liší jen málo, ty za silnicí snad mají i lepší vybavení – třeba bazén, tenisové kurty, ale co naplat - vzdálenost na pláž hraje při jejich výběru, alespoň pro nás, svojí podstatnou roli. Protože co si budeme povídat, k moře se jezdí především koupat a opalovat…

Volba kempu Molino a Fuoco (volně přeloženo jako požár mlýna nebo hořící mlýn) měla prozaický důvod. Byl to jeden z mála kempů, kde směli pobývat psi celou sezónu.

Kemp má průměrnou úroveň, je tady malá restaurace, krámek se základními potravinami, krámek s dovolenkovými potřebami a suvenýry, restaurační posezení venku v zahrádce, připojení na internet v prostoru recepce za 4 € na hodinu, čisté záchody a umývárny – pro nenáročného turistu dostačující.

Při minulém pobytu jsme si vybrali místo nedaleko sociálního zařízení u zadního plotu (další je kousek od recepce), takže jsme měli blízko na záchod, do sprchy a do umývárny nádobí. Podobné místo jsme si vyhlédli i na letošní rok.

Postup je prostý, ve všech kempech řekl bych že stejný. Po zaparkování před recepcí, jejíž personál mluví kromě rodného jazyka také anglicky a německy, dostane zájemce o pobyt jednoduchou mapku, na níž mu recepční podle počítače označí volná místa. Ta si člověk prohlédne, v recepci nahlásí vybrané, vyplní jednoduchý formulář (pakliže už v kempu někdy byl, najde si jeho údaje počítač a vyplňovat nemusí nic) a může jet dovnitř.

Ze tří možností, kdy jedno stání (piazzola) bylo obsazené (chybička se vloudí i v době moderní techniky) jsme si vybrali předposlední místo vlevo na konci uličky k záchodům a umývárnám. Obdélníková stání o rozměru přibližně 10 x 15 metrů jsou od sebe oddělena metr vysokým živým plůtkem, všude je hodně stromů, takže i stínu se dostane, někde je dokonce nad stáním natažená zelená síť… nevypadá to zrovna špatně.

Kromě stání na karavany, obytná auta a stany má každý kemp bungalovy nebo casamobile – mobilní domky a také, což u nás moc neznáme, prostory obsazené celé léto jednou rodinou. A ty byli naši sousedi vpravo i za námi. Základem takového ležení je karavan, který v podstatě neopouští areál kempu (a myslím, že jeho technický stav už by to ani neumožnil). V něm je ložnice pro seniorského seniory rodiny, kteří zde přebývají od června a někdy i května do poloviny září.

Karavan je obestavěný stany a všelijakými přístřešky, takže se tam najde místo na další ložnice, kuchyňku s lednicí a sporákem, ba i koutek na umývání nádobí tam naši sousedi měli (na rozhraní jednotlivých stání je vyvedený kohoutek s pitnou vodou), zapomenout nesmíme ani na otevřenou část, kde je velký jídelní stůl. Samozřejmostí je televize.

V době letní dovolené se tady vystřídá celá rodina, děti zde bývají celé prázdniny. Alespoň tak to bylo u našich sousedů. Padre byl menší šedovlasý chlapík s vážnou tváří. Na pozdrav odpovídal pokynem ruky, třetí týden našeho pobytu už občas pozdravil první.

Babka byla trochu nepřístupné vizáže, tvářila se tak nicméně i v kruhu rodinném. Rodiče tří dětí ve věku přibližně 9 – 13 let už poslední týden v srpnu byli v práci a přijížděli jen na víkendy. Další část rodiny měla své ležení kus dál a všichni se pak houfovali na pláži.

Děda s kárkou naloženou potřebami k pobytu u vody přijel první, vyhloubil v písku tři jamky, zapíchl do nich slunečníky – pěkně šikmo, aby dávaly stín i později odpoledne, kdy se sluníčko klonilo k západu, rozložil

lehátka a potom si spokojeně četl noviny. Zbytek rodiny se trousil později.

Tihle dlouhodobí obyvatelé se vesměs znali, paní na snímku po krátkém dešti bydlí ve Florencii a jak ona, tak i její muž (oba v seniorském věku) vypadli vzdělaně – ona by se ráda bavila, já se svými několika slovy italštiny jsem se zmohl pouze na otázku, kde bydlí a zápornou odpověď na její otázku, jestli mluvím anglicky… Taky za ní jezdila v září dcera.

Náš malý karavan je vybavený tím nejnutnějším. Uvnitř je stabilně rozložené dvojlůžko, vedle je zabudovaný plynový dvouvařič a umývadlo. Obojí nepoužíváme, vařit nebo ohřívat jídlo uvnitř karavanu při třiceti stupních venku je o zdraví. Pro tyhle účely máme pod stanovým přístřeškem plastový stůl na vařič a pár přihrádek nad sebou pro další kuchyňské potřeby, konev s vodou a lavor. Jako bonus tam letos stála stodvacítka lednička s mrazákem, zmiňovaná v úvodu. Lednička uvnitř karavanu – snad čtyřicítka – byla zapojená taky, takže o skladovací prostory pro zakonzervované jídlo připravené doma nebyla nouze, o vychlazeném pití nemluvě. Před stanovým přístřeškem máme další plastový stůl se slunečníkem a skládací židle, tady jsme jedli, seděli a pozorovali cvrkot kolem sebe. A že bylo na co koukat!

Život v kempu, to je jako by člověk sledoval jeho obyvatele v jejich domácím prostředí a někdy to byla docela zábava!

První týden měli v boxu naproti nám postavené stany tři rodiny středního věku se třemi kluky tak kolem deseti let. V jednom stanu (velkém, přesto by se tam člověk nepostavil) bydlela štíhlá Italka, díky svému vzezření nazvaná Manažerka. Jednou či dvakrát za ní přijel manžel, jednou také rodiče – u těch byl trochu problém přiřadit je k ní a manželovi. Vedle Manažerky měli stany patrně příbuzní.

Manželský pár, ona s dlouhými vlasy do ohonu, on s malou vadou chůze jakoby od plochých nohou. Podle stejné vady bych za jeho sestru považoval paní, která byla ve stanu sama, jen se synem. A tihle dva byli Italové jak se patří. Kluk se jmenoval Andreas – to se nám nepředstavil, ale takhle na něho pokřikovala jeho matka, protože Andreas byl z celé trojice nejdivočejší. Matka z něho byla občas docela na nervy, párkrát se při večeři neudržela a seřvala ho před všemi, jednou po něm dokonce hodila naběračku.

Režim jejich dne byl prostý. Vstávalo se mezi devátou, desátou hodinou, jako první vylezli kluci. Motali se kolem stanů, za chvíli měli v ruce elektronické hry a věnovali se své zábavě. Po nich vstávali dospělí, s roličkou toaletního papíru rozespale nakráčeli na záchod a do umývárny (vše v jednom vchodu), aby se už poněkud upravenější (dámy) vraceli ke stanu. Následovala snídaně u skládacího stolku a plátěných židliček, po úklidu se všichni odebrali na pláž. Tam bylo dobře najít si místo kousek dál, protože kluci, což dá rozum, při dovádění ve vodě docela řvali.

Pozoroval jsem jednoho rána rošťáka Andrease. Buď nemohl dospat, nebo se nepodíval na hodiny, prostě vymotal se hned po osmé. Chvíli hledal vietnamky na nohy (například Manažerka a její syn je měli pečlivě složené před stanem), potom šel na záchod a po návratu řešil dilema, co dál. Nikdo z kámošů se ke vstávání neměl, hry po roce taky neměl a tak si sedl na židličku. Vydržel pár minut a šel naslouchat, jestli někdo nevstává. Nedočkal se a tak si znovu sednul, tentokrát na jinou židličku. Poseděl o pár minut déle než minule, rozhlížel se rozmrzele kolem a potom zkusil zvednout plachtu stanu na jeho boku zvenku. To nemohlo mít šanci na úspěch, protože tyhle stany mají podlážky a tak šel zkusit druhý stan. Vydržel čekat skoro půl hodiny, než jeho kámoši vylezli taky… Z pláže se většina lidí vracela po páté hodině a většina také šla vzápětí na to s mýdlem a ručníkem pod teplou sprchu, kterých je v pánské i dámské sekci tuším osm. Při takovéto frekvenci se před vchodem dělaly fronty pěti, šesti lidí. Čekání netrvalo dlouho, pět, deset minut a člověk mohl jít do kabinky.

Jednoho dne jsem si vyčkal frontu a než jsem šel dovnitř, vraceli se kluci z pláže. Po osprchování jdu ven a ve dveřích jsem se srazil s celou trojicí. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, fronta se nemohla ani náhodou vyměnit tak rychle! Znamenalo to jediné – panáčkové předběhli!

Druhý den jsme shodou náhod dorazili z pláže ve stejný čas, kluci a jejich mámy o poznání později. Postavil jsem se s ručníkem kolem krku do fronty a byl jsem už druhý na řadě, když od svých stanů vyrazili a ručníky malí taliáni. Sledoval jsem, jak to bude probíhat a moje domněnka se potvrdila. Hoši kráčeli v pohodě rovnou dovnitř. Zastoupil jsem jim cestu a když se zastavili a koukli na mně, ukázal jsem na konec fronty. A koukejte mazat, dodal jsem česky.

Kluci se beze slova otočili, postavili se na konec fronty a zaraženě si prohlíželi člověka, který mluví jinou řečí než oni a dovolil si odkázat je dozadu. Údiv je neopustil ještě vy chvíli, kdy jsem osprchovaný šel kolem nich k našemu karavanu. Ještě několikrát se manažerky syn, který vypadal nejinteligentněji, podíval ke stolku, odkud jsem sledoval jejich večeři. Protože její přípravě i následné konzumaci věnovali hodně času. Co jsem stačil postřehnout, měli každý večer různé druhy špaget a nudlí, k tomu různé omáčky a něco masa…

Nevím, jak hodně velký je v Itálii kult dětí, které si v některých zemích dělají, co se jim zamane. Tady mi připadalo, jako by se hoši s nutností dodržovat určitá pravidla setkali úplně prvně.

Nahoru

Legrační Švýcar a další figurky v kempu

Kluci a jejich mámy ze stanů naproti odjeli v neděli dopoledne a nám se tak otevřel výhled na zadní část kempu. Tam převažovaly stany. V jednom větším bydlela i mladá rodina z Kařezu u Rokycan – k tomu později.

V polovině dalšího týdne zaparkoval na druhou stranu stání před námi lehce obtloustlý, obrýlený a plešatý Švýcar mikrobus Peugeot provizorně přestavěný na kempování. A když říkám provizorně, tak velmi provizorně. V prostoru pro zadní sedadla měl z prken stlučenou palandu pro dva, na níž spal spolu s paní, která jako legální paní – anebo jako dlouholetá paní – moc nevypadala. Oba ve věku mezi padesátkou a šedesátkou. Z auta vytáhl dvě skládací židličky, stolek, skládací trojnožku, vařič. V jednom či dvou kastrolech během týdne jejich pobytu (tomu jsem se podivil, s podobným vybavením bych čekal, že v kempu budou jednu, dvě noci a pocestují dál) připravoval nějaké jídlo – a počínal si při tom značně neobratně. Když dal vařit brambory, přetekla mu voda a uhasila plynový vařič. Když nasadil vařič elektrický, vyhazoval mu jistič, protože jeho příkon byl o dost vyšší než byly kempové jističe nastavené (tuhle zkušenost ostatně získalo víc lidí, především cizinců, nás před lety nevyjímaje). Když vařil špagety, cedil je přes pokličku, takže dobrou třetinu měl na trávě. Ta jeho panička v podstatě nedělala nic, nechala se obskakovat, večer si lehla na palandu a četla si knížku. Jeden večer jí dokonce i předčítal… Mimochodem – oba spali pod peřinami (v tom horku!), ráno nestlal nikdo. Někdo může namítnout, že se pan Švýcar choval galantně a svoji ženušku či přítelkyni během dovolené opečovával, jak se jen dalo – nic proti tomu. To jeho poskakování vypadalo nicméně trochu jinak, než galantnost….

Poslední srpnové ráno jsme zažili pořádnou dešťovou přeháňku. Někdy kolem osmé jsem v polospánku zaslechl jakési pravidelné klapání na střechu. Probral jsem se, co to… odhrnul jsem záclonku a vidím – dešťové kapky! Nemáme tenhle zvuk příliš zažitý, při našich italských dovolených téměř nikdy nepršelo! Nejdřív padal drobný deštík, za chvíli přestal a pak se spustil pořádný liják.

Židle jsem uklidil hned zpočátku, stolek jsem nechal venku a tak jsem mohl z pod plachty přístřešku sledovat, jak se velké kapky rozbíjejí o jeho plastovou plochu. Na cestě se objevily louže, po chvíli déšť zeslábl a určitě nejen my jsme doufali, že brzy přestane – a taky přestalo, v deset bylo po všem. Přeháňka byla zapotřebí, voda spláchla nánosy jemného plážového písečku ze stromů, stanových přístřešků i zaparkovaných aut, vzduch se pročistil a hned se dalo lépe dýchat. Švýcar začal v tričku a trenýrkách odstraňovat škody napáchané přeháňkou, ždímal ručníky pověšené na šňůře, z trojnožky vylil vodu a zkoušel znovu uvést do provozu elektrický vařič. K elektrice měl vůbec kladný vztah, kabel od sloupku k autu měl několik dílů, jejichž spoje se po dešti povalovaly v louži a tak jsem jenom sledoval, kdy od kabelů začnou sršet jiskry.

Vedle Švýcara, oddělena nízkým živým plotem, měla postavený stan mladá německá dvojice. Také oni – hlavně tedy ona – působili komicky. Na svoji zakulacenou figuru si navlékala světlé, nejraději bílé šatečky plné volánků, hlavu pak zdobil stejnobarevný šáteček uvázaný vzadu pod culíkem černých vlasů. Na šátečku nechyběly sluneční brýle v roli čelenky, přes rameno pak měla za každých okolností malinkou taštičku ví bůh na co, protože se do ní nemohlo skoro nic vejít… Jako každá ženská byla i ona přesvědčena o své neodolatelnosti…

Na další parcele se to střídalo snad po třech dnech, jednu chvíli tak kempovali manželé z Berlína ve vypůjčeném malém obytném autě. Jak se pozná vypůjčené auto či karavan? Velice snadno. V první řadě svítí novotou, protože půjčovny po několika sezónách svoje auta prodávají. Jejich uživatelé kolem nich chodí po špičkách, aby něco nepoškodili, případně neodřeli kastli. Svého vybavení tam mají minimálně, proč by nakonec obstarávali nějaké kempové nádobí nebo židličky, když to všechno v obytňáku je. Co všechno jim auto nabízí mnohdy zjišťují až na místě, používají to obezřetně, protože v případě poškození čehokoliv by to museli zaplatit. K tomu ostatně slouží poměrně vysoká kauce, kterou musí složit při vypůjčení. Berlíňané pouze vytáhli markýzu, rozložili stolek a židle a každý večer se zvenčí dívali na televizi, umístěnou uvnitř.

Karavan vedle nich obývali starší manželé s vnoučaty – klukem tak sedmi, osmiletým, holčičkou o dva, tři roky mladší. Malá si to rázovala od karavanu do dětské umývárny a zpátky, její pohyb sledoval zpovzdálí děda – vytáhlý, dlouhý a hubený chlapík. Jeho žena s chůzí baletky

byla jen o málo menší, šedivé vlasy střižené na krátko… ani oni (stejně tak paní z Florencie) nevypadali na to, že by stáli ve fabrice u pásu. Přijeli s dlouhým, snad sedmimetrovým karavanem, který měl kromě klasické plachtové předsíně ještě menší stan se stříškou, sloužící jako kuchyně. A paní se činila – snídaně, oběd i večeře byly prostírány na velkém stole s množstvím mističek, skleniček a talířků… prostě jak byli zvyklí doma. Po skončení jídla šla paní svojí graciézní chůzí se škopkem nádobí do umývárny a sympatické bylo, že se vždycky obešla bez pomoci manžela, byť vypadala velice emancipovaně. Sympaticky ostatně působili všichni čtyři, manžel by si možná i rád popovídal ve své rodné řeči, což byla italština, takže to bylo jasné. Přitom by mně docela zajímalo, co tihle lidé dělají a pokud už byli v důchodu (což bylo víc než pravděpodobné), co dělali v aktivním věku.

Na rohové parcele u cesty od recepce k plotu si svojí dovolenou užívali další Němci. Pár kolem padesátky, paní o něco mladší a dvě –náctileté puberťačky. A když puberťačky, tak se vším všudy. Když chodily umývat nádobí, padaly jim z přeplněného škopky naběračky, když chodily do sprchy, tak s pořádnou taškou na toaletní a jiné přikrášlovací prostředky, které vůbec neměly zapotřebí používat – vykládejte to však mladým holkám, které si sledují každý pupínek nebo pihu! Občas byl zdálky slyšet jejich smích, občas, většinou po výletě na kolech, předstíraly hroznou únavu a když se večer vypravovaly někam na dovolenkový flám, čišela z nich natěšenost a očekávání věcí příštích…

Jejich máma (pokud byla jejich, protože chvílemi působila poněkud odtaživě) měla zase zálibu v převlékání a pro zásobu šatů, které byla schopna měnit i 3x denně, museli mít v karavanu určitě jeden šatník navíc!

Dvojice vedle nás byla, pokud jsem dobře vyluštil znak spolkové země na registrační značce obytného auta, z Bavorska. Starší manželé, kteří už si v životě všechno řekli, měli jednoduché rituály. On ráno zajel na kole do obchůdku pro pečivo, ona připravila snídani ven pod markýzu. Po snídani si on pustil počítač (notebook), na němž měl satelitní připojení internetu (což jsem mu trochu záviděl), ona uvnitř televizi. Totéž se opakovalo každý večer kromě jednoho, kdy měli návštěvu mladého páru – snad syna nebo dcery. Tehdy pán – jiné dny poněkud zachmuřený – jen zářil, telefonovali ze skajpu, popíjeli a bylo veselo. Během dne chodili na pláž, tam rozložili lehátka se stínítkem, mezi lehátka píchli slunečník, na hlavy nasadili stejné kšiltovky proti úpalu a četli knížky (každý svoji). Občas se i vykoupali. Občas taky vyjeli na kole do města – buď do Vady či do Ceciny (Čečíny). Po jednom návratu v poledním vedru byla paní na pokraji zhroucení a když jsem ji pozdravil, odpověděla s očima obrácenýma v sloup.

Nahoru

Karavan versus obytné auto

Je to pro lid cestovatelský, jenž si své obydlí nejraději vozí sebou, věčné dilema. Investovat peníze do karavanu či do obytného auta? Obojí má své výhody i nevýhody.

Předpokládejme stejné vybavení těchto prostředků, tedy lůžka, wc, sprchový kout, sporáček, dřez na mytí nádobí, ledničku a stejné prostory na uložení kempových potřeb. Čím cestovat raději?

Klíčové budiž pro nás slovo cestovat. Kdo chce raději poznávat Evropu, památky jednotlivých zemí a nemá trpělivost trčet týden nebo dokonce dva na jednom místě, bude pro něho obytné auto správnou volbou. Předpokladem je také věk – takovéto ježdění vyhovuje více mladým lidem, než kategorii blížící se – pokud už nenastal – věku seniorskému.

Mám kamaráda, ženatého třicátníka s dvouletou dcerkou. Většinu víkendů má on i jeho žena volných, někdy i pátek či pondělí. Oba mají dostatečně velký příjem na to, aby mohli na cesty vyrazit nejen v létě o dovolené, ale i na jaře či na podzim. Než se jim narodila malá, cestovali tak mikrobusem. Přespali na parkovišti na kraji města, sedli na místní dopravu, prošli centrum, pokochali se památkami, vrátili se do svého provizorního obydlí a jeli kousek dál. Nedávno si koupili starší obytňák a občas zajedou i k moři do kempu.

Pro poznávací cestování se lépe hodí obytné auto.

Pro delší pobyt na jednom místě jednou, dvakrát v roce je lepší karavan, přičemž možnost poznávat okolí do přiměřené vzdálenosti dejme tomu sta kilometrů tady je taky, protože karavan přece táhne osobní auto! Karavan postavíme na nožičky, vytáhneme markýzu či stanovou předsíň, rozložíme nádobí a všechny potřeby pro pobyt a hned druhý den můžeme vyrazit na výlet! Dilema je vyřešené, zvláště když pozoruje člověk majitele obytňáků, jakým způsobem si obstarávají nákupy. Prodejny v kempech jsou zásobeny přece jen tím nejnutnějším, pro další je třeba zajet do supermarketu – konec konců i kvůli cenám.

Jak to řešili naši sousedé v kempu, o tom je následující text.

Italští manželé se dvěma psíky na parcele vedle Švýcara jezdili na skútru. Velkého psa nechali v autě, malého šoupli do nákupní tašky (kam potom dali nákup jsem nějak nestačil postřehnout), on sedl za řídítka, ona v pozici vosy na bonbonu za něho na miniaturní sedátko a už jeli – obávám se, protože oběma už padesátka přešla, že z motorky slezla paní poněkud rozlámaná…

Poslední týden pobývaly kousek od nás dvě starší Švýcarky, taky s obytným autem, či spíš minibusem. Nejprve jsem myslel, že jsou to lesby, těch se letos v kempu i na pláži vyrojilo povícero, důsledným studiem jejich chování jsem došel k poznání, že to bude spíš bohatá paní se svojí služkou, nebo jak se dnes říká pomocnicí v domácnosti. Ačkoliv obě už kolem šedesátky, přepravovaly se na bicyklech – do Vady nebo Ceciny na nejnutnější nákup nebylo konec konců daleko, večer jezdily do Mazanty na večeři.

Hned po příjezdu mě jejich podoba nápadně připomněla dva lidi z naší vsi – paní jednoho souseda, pomocnice zase sousedku. Bylo to srandovní, právě tito dva sousedé mají jeden druhého rádi jako… osinu kdesi! Pomocnice byla štíhlá a veskrze sympatická, v moři plavala podél břehu docela dlouhé štreky, když chodila mýt nádobí, usmívala se a vždycky pozdravila. Její paní podle nálady – někdy jo, někdy ne a když odjížděly, posadila se za volant jako chlap, obratně vymanévrovala mezi stromy na cestu a odjely do svého Švýcarska. A teď jsem na vážkách jako ve chvíli, kdy přijely – že by to byly přece jenom lesby?

O našich sousedech hned vedle už jsem se zmínil, ti nejezdili nikam – nebo skoro nikam. To Pražáci taky kolem šedesátky, kteří byli na konci naší uličky jen dva, tři dny, měli vedle svého honosného autobusu – o poznání většího, než měly Švýcarky – postavenou motorku. Autobus byl jejich vlastnictvím, když jsem se jednou, dvakrát bavil s majitelem, vypočetl jejich cesty za poslední léta a bylo jich dost. Podnikáme v hotelnictví, odpověděl mi na všetečnou otázku na jeho povolání.

Pražáci byla druhá česká rodina, s níž jsme se v kempu Molino a Fuoco setkali.

První byli mladí manželé, o nichž byla řeč na počátku kapitoly. Nevědomky jsem se s nimi setkal toho dne, kdy jsem jel na kole na hrad Bolgheri (bude mu – hradu i výletu – věnována jedna kapitola) a čekal před brankou na parkoviště, protože zrovna procházel dovnitř vysoký třicátník s třemi dětmi. Honem honem, pobízel je a já si až za chvíli uvědomil, že to mohli být Češi z modrého minivanu s plzeňskou registrační značkou, který jsem zahlédli na parkovišti. Během výletu jsem to pustil z hlavy – kdyby měli zájem o setkání, příležitost by se určitě našla – skoro polovinu pobytu v kempu jsem nosil žluté tričko s nápisem Babylonské kulturní léto vpředu a vzadu s nápisem mistrovství republiky ve zvedání kamene, takže pro Čechy jsem byl snadno identifikovatelný. Až v pátek, Laděna šla do umýt naše dva talíře a jeden hrnec – víc jsme na vaření nepotřebovali – a když se dlouho nevracela, šel jsem se podívat, co se přihodilo.

Nepřihodilo se nic, klábosila tam s manželkou třicátníka. Ona byla letuška, on profesionální hasič, bydlí v Kařezu (kousek od Berouna poblíž dálnice D5), spali se dvěma menšími dětmi svými a o něco starším synem známého vzadu ve stanu a Itálii měli coby bezdětní procestovanou až dolů na Sicílii. Nakonec jsme společně strávili jedno odpoledne na pláži, přijali jsme jejich pozvání na lahvinku červeného večer před jejich odjezdem a slíbili si, že se možná za rok setkáme, protože tento kemp se jim velice zamlouval. Než odjeli, nechala nám paní letuška několik starších časopisů, které mají na palubě letadel – na zbytek dovolené se hodily. Kromě dalších Pražáků na trajektu na Elbu (s nimiž jsme nemluvili) to byli jediní Češi v této oblasti – což je k její turistické atraktivitě s podivem…

V povídání o karavanech, obytňácích i kempu nesmím opomenout poslední obyvatele dvouparcely před námi. Ještě před odjezdem Švýcara (těmi se to tady letos jenom hemží!) se svojí lenivou přítelkyní zajel na přední část parcely šedovlasý italský strejček s manželkou, hubenou černovlasou (zajisté obarvenou) říznou babkou. Jejich obytňák značky Fiat už měl svá nejlepší léta za sebou, dvojici nicméně sloužil k naprosté spokojenosti. Měli jej dokonale zabydlený, babka uvnitř vařila, stolovali venku pod markýzou, dovnitř se přezouvali.

Hned první večer přišli jejich známí nebo spíš přátelé. Přinesli si skládací židličky, poklábosili a za chvíli už mastili karty.

Tohle se opakovalo ještě jeden večer, další den dopoledne Švýcar odjel a buď to měli vypozorované, nebo se domluvili, na volné místo se postavila babka a vartovala do té doby, než za nimi zaparkovali jejich kamarádi od karet.

Tahle manželská dvojice byla patrně movitější, obytné auto bylo možná o dvě desítky let novější, ale nic to neměnilo na skutečnosti, že teprve teď pro všechny čtyři začala ta pravá dovolená. Společně chodili na pláž, večeře připravovaly babky na střídačku, jedli a poté mastili karty taky na střídačku před svými ložnicemi na kolech.

Takže čím na dovolenou – obytňák nebo karavan? Tohle dilema vyřešil elegantně majitel obytného auta, který zajížděl do vedlejšího kempu. Na přívěsném vozíku měl naložené malé terénní autíčko pro dva, s nejnutnějším zavazadlovým prostorem!

Pro cestovatele, kteří chtějí poznat pobřeží Tyrhénského moře v popisované oblasti je tady seznam kempů po pravé straně silnice z Vady do Ceciny, ale pozor, není to přímá SP 39 (strada provinciale), ale silnice s několika různými jmény.

V každém kempu možnost domluvy nejen italsky, ale také německy nebo anglicky. A všude vás rádi přivítají!

Camping Tri pesce: http://www.campingtripesce.it/ita/home.htm

Camping Rada Etrusca Di Giannotti Dante & C.: http://www.radaetrusca.it/

Molino a fuoco: http://www.campingmolinoafuoco.com/

Campeggio Mareblu SRL: //www.campingmareblu.com/it/index.php

Camping Delle Gorette: http://www.gorette.it/gorette_camping/default.asp

Camping Bocca Di Cecina: http://boccadicecina.it/

Jak to žije na toskánské pláži

Obrázky na webu se otevírají v původní velikosti

v Mozille v novém panelu, v IE v novém okně!

Na obrázku jsou široké pláže u městečka Vada

Kapitola 1: Moře Tyrhénské anebo Ligurské?

Kapitola 2: Pláže u našeho kempu

Kapitola 3: Režim dne na pláži

Kapitola 4:  Co se všechno děje na pláži aneb kapitola obrázková

Moře na tomto pobřeží vyniká krásně čistou vodou po celou sezónu!

 Tyrhénské anebo Ligurské?

Zkusme si nejprve definovat název modré vodní hladiny, na jejímž břehu se povalujeme a chytáme bronz jižního slunce. Důvod? Podíváme-li se na různé mapy do oblasti jižně od Livorna, překvapí nás nejednotnost v názvu místního moře.

Většina z nich je uvádí jako Tyrhénské – viz výpis z Wikipedie:

„Název moře pochází z řeckého pojmenování Etrusků, kteří se starořecky nazývali Tyrrhenoi. Etruskové, kteří žili na pobřeží dnešního Toskánska, byli dle řeckého podání princem Tyrrhenem z Lýdie přivedeni do prostor Tyrhénského moře. Římané nazývali moře Mare Tyrrhenicum.

Jméno moře a jeho varianty se ujalo a je používáno všemi pobřežními národy. Kromě italského a francouzského pojmenování (Mar Tirreno případně Mer Tyrrhénienne) existují početná pojmenování moře v jazycích a nářečích regionů a ostrovů na pobřeží. Ligursky se moře nazývá

Mâ Tirren, sardinsky Mare Tirrenicu, sicilsky a v korsičtině Mari Tirrenu.

Některé mapy však uvádějí zdejší moře jako Ligurské – je to snad chyba? Stejná Wiki uvádí hranice obou moří takto:

Tyrhénské moře (italsky Mar Tirreno, francouzsky Mer Tyrrhénienne) je část Středozemního moře ležící západně od italské pevniny mezi ostrovy Sardinie, Korsika a Sicílie. Severně od něho se nachází Ligurské moře, na jihu otevřené Středozemní moře a na východě spojuje Tyrhénské moře s Jónským mořem Messinská úžina. Název moře vznikl z řeckého pojmenování etruských námořníků: Tyrrhenoi.

Aby to bylo složitější, zde je přeložená verze z italské Wiki: Jihozápadní hranice je ohraničena myšlenou čárou, která spojuje Punta Revellata , na západ od Calvi na Korsice, severní Africe, s Cape Ferrat na východ od Nice, zatímco jihovýchodní hranice, vymezená od Tyrhénského moře, vede mezi Cap Corse a mysem Piombino, prochází kanál na Korsice, ostrov Elba a Piombino kanálu. Nicméně, Mezinárodní hydrografické organizace v dokumentu z roku 1953, který je stále v platnosti, uvádí, že jihozápadní hranice je myšlená čára, která spojuje Cap Corse na hranici mezi Itálií a Francií (St. Louis Bridge) zatímco jihovýchodní hranice je ohraničená linií z ostrova Cap Corse Tinetto, pak linie spojující ostrov Tino a Palmaria do Punta San Pietro, v blízkosti zálivu La Spezia.

Tato hranice je v procesu redefinice: stejná organizace zveřejnila návrh závěrečného dokumentu na změnu hranice moře, která dokonale padne mezi jihozápadní hranici Středozemní moře se spojnicí toskánského pobřeží kolem 43 ° paralelně k Cap Corse.

Definice, která je stále v platnosti Mezinárodní organizace Vodopisné, zhruba odpovídá tradiční verzi, která pojmenovává celé toskánské pobřeží (až k ústí řeky Magra) jako Tyrhénské moře. Tato verze tradiční hranice má i několik důsledků: u Pisy bylo ve třicátých letech založeno přímořské letovisko zvané Tirrenia, v Livornu jsou si můžete přečíst noviny s názvem Il Tirreno a Viareggio, kde se každoročně koná světoznámý karneval a Castiglioncello jsou všeobecně definovány jako Perla Tyrhénského moře.

V novinách z devatenáctého století bylo koupání v Toskánsku někdy jednoduše nazvané jako koupání v toskánském moři.

Hydrografický námořní ústav používá v knize Portolano (Kniha lodních cest) pro severní pobřeží Toskánska většinou "Ligurské moře" v některých případech ale také "Tyrhénské moře".

Popravdě řečeno jsou tyhle záležitosti většině italských návštěvníků pláží šuma fuk, o cizincích nemluvě.

Pro našince je poněkud zarážející bezprostřední blízkost továren. Z pláže u kempu Molino jsme koukali na komíny a chladicí věž chemičky v Rosignano Solvay, což je průmyslová část města Rosignano Marittimo. Žije tady 16 tisíc obyvatel a pokud by si někdo představoval začouzenou Ostravu nebo Plzeň před dvaceti lety, hodně by se mýlil.

Belgická firma Solvay, která chemičku vlastní,  vybudovala město v minulém století původně jako rezidenční zahradní městečko pro své zaměstnance. Najdeme tady moderní přístav určený pro menší lodě, na severu k městu přiléhají další menší města či vesnice jako třeba Castiglioncello, což je dnes letovisko pro movitější návštěvníky.

Směrem na jih

se táhnou sněhobílé písčité pláže jako v Karibiku, na rozdíl od tamních vznikly místní pláže působením odpadového vápence a jeho derivátů právě z chemičky v Solvay, která vyrábí hydroxid sodný, chlór, plasty a pod. Nedávno k tomu navíc přibyla plynová elektrárna.

Prohřáté pláže s azurově modrým mořem jsou oblíbeným výletním a relaxačním místem Italů z blízkého i vzdálenějšího okolí, kteří nějakou chemickou výrobu, v současné době ošetřenou tak, aby neškodila životnímu prostředí, naprosto neřeší.

A netýká se to pouze středních vrstev, například nově zbudovaná loděnice v Solvay kousek od supermarketu COOP umožňuje kotvit 650 jachtám v délce 6 až 36 metrů a tak velkou si těžko pořídí třeba zrovna pokladní ve zmíněném supermarketu.

Pláže se táhnou kolem pobřeží všude kromě míst, kde jsou skalnaté srázy – třeba pod silnicí SP 39 z Vady do Livorna. V opačném směru začínají pláže široké několik desítek metrů, jež se s přibývajícími pásy piniového lesa směrem k Cecině zužují do několika metrů, jako třeba u našeho kempu.

Některé pláže jsou soukromé, ale to neznamená, že tam je vstup zakázaný. Podél moře lze volně procházet, což se všeobecně respektuje a tak jsou první lehátka pod stejnobarevnými slunečníky vždycky pár metrů od vody. Ve stánku, často spojeném s občerstvením, si lze zakoupit místo na lehátku se stínítkem hlavy nebo bez něho, volně nebo pod slunečníkem – na italské poměry za celkem rozumnou cenu. Často bývá u takové pláže i restaurant, možnost vypůjčit si šlapadlo se skluzavkou, případně lodičku, zahrát si plážový volejbal… Povinností provozovatele takové pláže – a jsou hojně využívané – je ráno uvláčet jejich písek a přes den se starat o pořádek. Samozřejmostí je plavčík.

Na stejném principu fungují i pláže u hotelů. Některé kempy nabízí totéž svým klientům, pochopitelně za příplatek. Molino měl žluté slunečníky a jednoduchá skládací lehátka a plátěné židličky ještě v roce 2009, letos už na břehu nebylo nic – pan majitel staví na pozemku vedle kempu hotel a tak jdou zřejmě všechny investice tam.

Ostatní pláže jsou obecní, o jejich údržbu se stará město či vesnice, do jejíhož katastru spadají. A nedá se říct, že by péči zanedbávali. Při vědomí, že hlavním zdrojem obživy místních je turismus, je to nabíledni.

Nahoru

Pláže u našeho kempu

Konečně jsme se dostali k meritu věci – jak to tedy na plážích žije?

Dovolenkáři  ubytovaní v apartmánech, soukromých rezidencích nebo v hotelích vzdálených od pláže poněkud dál, než co by kamenem dohodil a zbytek došel, mají dvě možnosti – buď využít placenou pláž a její služby, nebo si propriety pro pohodlný pobyt u vody nějakým způsobem dopravoval sami.

Těžko odhadovat, v jakém poměru jsou k sobě obě tyto skupiny, podle množství bicyklů s různě vyvedenými přívěsnými vozíky na převážení slunečníků, lehátek, skládacích židliček různého druhu a velikostí, tašek s proviantem, pitím, osušek a ručníků na rozšířeném prostoru pláže kousek od našeho místa by se dalo usuzovat tak padesát na padesát.

I z našeho kempu jezdili lidé na pláž na kole, byť vzdálenost od branky k místu, kde se dalo rozložit lehátko, přestavovala 300 metrů chůze cestou vystlanou piniovým jehličím pod korunami těchto stromů, takže se dalo chodit jen v tričku a v plavkách.

Kromě soboty 27. srpna jsme se koupali a slunili denně celé tři neděle našeho pobytu. Zmíněnou sobotu zadul trochu silnější západní vítr a rozvlnil moře. To pro nás nebylo nic překvapujícího, na druhé straně u Jadranu byly takové vlny celý týden a lidi si to užívali, i když plavčíci měli vyvěšené červené vlaječky na znamení zákazu koupání. Tady jsme byli ke svému údivu hned po obědě na pláži skoro sami.

Ačkoliv byl den volna, nebyly v dohledu ani žádné lodě, alespoň ty menší -  ty nekonec nevypluly ani tehdy u Jaderského moře. Vítr sám o sobě nebyl nijak příjemný, nedal se ani postavit slunečník a tak jsme to zabalili, poskládali svoje saky paky na pojízdné lehátko, vrátili se do kempu a jeli na výlet do Livorna (o tom další kapitola).

Naše plážová výbava sestávala se z lehátko na kolečkách, jehož podpěra se dala polohovat od sezení až po ležení. Další lehátko má zajímavé skládání a dá se na něm ležet taky v několika polohách, ba dokonce s hlavou níž než nohy.

Slunečník fasovaný od Algidy z doby provozu stánku na Babyloně. Ten se upevňuje do podstavce, který je třeba zašroubovat do písku na pláži (v místech, kde jsme většinou leželi to šlo ztuha, protože pod vrstvou písku byly kořeny stromů a keřů nad pláží. Pláž sama o sobě byla široká pět, šest metrů, což pohodlně stačilo pro všechny, kdo tam pobýval – a byli to v podstatě skoro jedni a ti samí lidé, i když se pochopitelně střídali. Prostě kdo se prvně uvelebil na jednom místě, chodil tam už pořád. Ani v době vrcholící sezóny v posledních dvou týdnech srpna, nebyla tady hlava na hlavě, malý kousek svého soukromí si mohl dopřát každý.

Cesta k moři měla dva tři zákruty, za posledním se v průzoru pinií a nízkého k řoví objevila jeho hladina. Měla pokaždé jinou barvu, zkoumal jsem ji každý den a bylo to skutečně tak.

Někdy odrážela modrou oblohu, jindy byla nazelenalá. Blízko břehu průzračná v barvě světlého písku na dně, kus dál zase zelená v několika odstínech a když se člověk podíval z vody na břeh, odrážela svěží zeleň piniových korun…

Moře mělo i své nálady a vyjadřovalo je řečí vln. V klidném poledním čase byla (několikrát) hladina rovná jako mlat a připomínala spíš hladinu tuzemských rybníků a v tu chvíli lákala – pojď človíčku poležet na mém protepleném povrchu, nic ti neudělám, jen malinko tě pohoupu…

Většinu času chřestily vlnky drobnými barevnými kamínky u břehu, těch kamínků omývaných vodu je pás široký patnáct, dvacet čísel a každý oblázek je lesklý a jinak barevný. To bylo ono klasické, vlídné moře.

Jindy vlny – stále ve snesitelné výšce deseti, dvaceti centimetrů – na břeh dorážely rozčileně, šplouch, šplouch, na břeh a rychle zpátky, jako by při

pomínaly člověku jeho pomíjivost a nicotnost, dávej si na mě bacha, jsi tady na chvíli a já celou věčnost, když se mi zachce a spojím se s větrem a mraky, můžu nadělat z poklidného dne pěknou paseku!

Tohle varování patrně nevyslyšel kdosi v již zmíněnou sobotu. Když jsme se vraceli z Livorna, poletovala nad hřmící hladinou a vlnami rozbíjejícími se o skaliska pod silnicí za Castiglioncellem záchranná helikoptéra, ve výřezu u silnice stála dvě hasičská auta a dvě záchranky, v místech s výhledem na hladinu se tísnili Italové (a pak že za čumily podobných katastrof jsme jenom my Češi)… co se tam přihodilo nemůžu sloužit, jednak jsme neměli kde zastavit, abychom se podívali (a možná by to byly zajímavé fotografické úlovky) a druhak se mi ani zastavovat nechtělo, moc tyhle situace nemusím…

Celý pás pláží od Vady k Cecině (Čečíně) má pozvolný přístup do vody, po dvou desítkách metrů zvedá se dno malým valem a voda je tady do půl lýtek, od břehu k tomuto valu je prohřátá jako ve vaně a teprve potom začíná – opět velmi pozvolna – větší hloubka. Moře je tady je čisté, stojí-li v něm člověk po ramena, zřetelně vidí všechny prsty svých nohou. Na břehu žádné vyplavené škebličky, jako u Jaderského moře, jen občas odkudsi vlny přinesou dvaceticentimetrové úzké zelené listy, které se místy vrší na břehu. A jeden den měly se v místech našeho koupání vyskytovat medúzy žahavky. Alespoň to říkal mladý italský pár, který je ve vodě zkoušel najít. Pravda je, že malý žahanec jako od kopřivy jsem dostal taky a v tom místě mi trochu zčervenala kůže, za pár hodin jsem ale o ničem nevěděl.

Aby nám kůže nezčervenala hned po prvních dnech pobytu až na puchýře jsme si bedlivě hlídali a nebyli jsme sami. Jen málokdo neseděl na sluníčku pod slunečníkem a navíc přes poledne, v době největšího horka a nejpalčivějších paprsků zůstávalo na pláži jen pár těch největších vytrvalců. Italové jsou zvyklí na siestu, takže obyvatelé kempu nejspíš podřimovali ve stínu svých pojízdných obydlí, smůlu měli ti, co přijeli už ráno autem na soukromé pláže. Ve stínu slunečníků se nicméně dalo vydržet i polední horko, navíc pokaždé od moře foukal osvěžující vánek .

Nahoru

Režim dne na pláži

Dny na dovolené lze podle činnosti rozdělit do několika kategorií.

Pokud nepočítáme den příjezdu a odjezdu, které jsou zcela vyjímečné (příjezd je dnem očekávání a nadějí, odjezd zase nostalgií nad ukončením něčeho pěkného a příjemného, případně nasranosti nad nepovedenou celou dovolenou), je možno den trávit:

• a) celodenním pobytem na pláži;

• b) dopoledním výletem a odpoledním pobytem na pláži;

• c) celodenním výletem (např. na Elbu) spojeným s pobytem na pláži;

• d) celodenním výletem bez pobytu na pláži;

• e) dopoledním a odpoledním pobytem na pláži a večerním výletem;

• f) celodenním pobytem v karavanu bez koupání a jakékoliv činnosti v případě přepísknutí juchání na večerním výletu.

Rozeberme si jednotlivé kategorie jednu po druhé:

a) Kdo necítí potřebu kamkoliv courat, vyráží na pláž většinou po snídani. Chodili kolem nás (na cestičku k zadní brance jsme pohodlně viděli od našeho stolku) s plážovými potřebami nadšenci už před devátou hodinou. Bylo jich pravda málo, ale vyskytli se.

My, co si na dovolené rádi přispíme, jsme nejprve v klidu posnídali a k moři se vydali po desáté hodině. To je čas, kdy bylo možno vybrat si místo téměř kdekoliv – využívali jsme toho dostat se dál od cesty z kempu, protože z každé její strany bylo pokaždé nevím proč nejvíc lidí. Je to taky doba, kdy je moře nejklidnější a sluníčko hřeje s citem.

Zapíchl jsem slunečník, rozložil lehátka, vyzkoušeli jsme vodu – po ránu zatím chladnější – a věnovali se koukání na lodě, čtení, sledování cvrkotu kolem sebe, prostě činnosti na dovolené u moře obvyklé. Většinou po dvanácté jsme se zvedli, nechali všechno kromě tašky na místě a šli do kempu na oběd. Opustit na dvě tři hodiny věci, jejichž pořízení nějakou tu korunu přece jen stálo, bylo pro našince zpočátku přinejmenším nezvyklé, po dvou třech dnech už to nepřišlo – tyhle věci tam nechávali všichni, pochopitelně nikoliv přes noc. Po obědě jsem dal kávu a kolem druhé jsme se vrátili na pláž. To už byla voda příjemně teplá a v odpoledním horku pěkně osvěžující, takže hodinka na břehu, půl hodinka ve vodě… prostě leháro.

Písčité pláže mají obrovskou výhodu – povrch se uhladí rukou, rozprostře se osuška a je možno ležet přímo na písku jako v postýlce. A to byla moje takřka každodenní siesta, při níž tvrdě usnout nebylo neobvyklé… 

Co se dalo dělat jěště? Dalekohledem jsem pozoroval čluny na moři a pokud nebylo příliš zamlženo, objevil se občas i velký trajekt na cestě z Livorna na jih, který plul za majákem v moři přímo před námi.

Někdy byl vidět i ostrov Gorgona, jenž patří do Národního parku Toskánská souostroví. Na ostrově, který je pouhé 3 kilometry dlouhý a široký necelé 2, bydlí 64 obyvatel. V roce 1869 tam byla vybudována trestanecká kolonie a jako vězení slouží ostrov dodnes. Od pobřeží je vzdálený kolem 30 kilometrů a zřetelně je vidět na obrázku zapadajícího slunce…

Do souostroví patří také další malý ostrůvek Pianosa, kam americký spisovatel Joseph Heller v románu Hlava 22 umístil základnu bombardovací perutě Spojených států a zároveň tak děj své knihy. A byla to snad souhra náhod, že jsem před odjezdem po této knize sáhnul na dovolenou. Že se odehrává i Itálii jsem věděl už předem, knihu jsme kdysi dávno samozřejmě četl. Její děj je nicméně trochu složitý a pobyt poblíž mi snad umožní pochopit příběh Yasoriana trochu víc, něž před lety (myslel jsem si) a taky ano. Teoreticky vzato by se tam člověk mohl vypravit, jenomže ostrov je celoročně neobydlený a fotky na Google Earth ukazují zbytky hradeb z trestanecké kolonie (taky), která tam byla do roku 1998…

Dalekohledem jsem také zpozoroval lesní požár nad Rosignano Solvay a nevypadal vůbec pěkně, na vzdálenost několika kilometrů od našeho místa šlehaly plameny v porostech nad čtveřicí třípatrových bytovek ve stráni!

Podal jsem dalekohled mladému Italovi, který se svojí ženou nebo přítelkyní ležel vedle nás (taky několik dní), ten se chvíli díval

a potom zavolal mobilem zřejmě hasičům. Víceméně gestikulací mi pak vysvětlil, že už tam hasiči jsou. A ještě po třech hodinách nalétával nad oheň vrtulník s vakem na vodu a vypouštěl ji na oheň. Měli hoši zřejmě honičku, tohle se odehrálo ještě před deštěm a rozšířit se požár dál, mohlo to mít nedozírné následky. Ještě další dny byl v tom místě vidět tmavý flek…

b) Nejvhodnější doba na kratší výlet anebo do města nakoupit, případně na trh bylo dopoledne. Pokud jde o návštěvu většího trhu, bylo nejvhodnější časné dopoledne, nejlépe hned po osmé hodině. V deset už tam byla (hlavně v Cecině) hlava na hlavě – o tom v samostatné kapitolce. Po návratu oběd a odpolední koupačka, oproti celodennímu pobytu s pozdějším odchodem z pláže, třeba až v šest hodin. Nic neobvyklého, poležet na písku anebo si zaplavat chodili lidi třeba i v pět večer!

c) Na delší výlet bylo lepší vyhradit si celý den – jako třeba náš výlet na Elbu. Bude mu věnována zvláštní kapitola, možná i celý jeden díl.

Problémem bylo najít ten vhodný den v týdnu – pokud se člověk nechystal přímo na konkrétní, třeba víkendovou akci. Koncem srpna bylo v poledne třicet ve stínu a jestliže u moře vzduch trochu ochlazoval již zmíněný vánek, ve městě horko sálalo ze zdí baráků s okny zabedněnými okenicemi, i pochodu někde v přírodě raději nemluvit. Na recepci sice byla předpověď počasí na tři dny, jenže znáte to – kromě vyloženého deště z mraků padesát kilometrů vzdálených, které rosničkáři vidí na svých meteoradarech, jsou jejich předpovědi přesné v daný den ráno a k tomu jeden předpověď nepotřebuje, že.

Při cestě na Elbu jsme počasí trefili, nebylo horko a přesto se dalo koupat, o počasí při cestě do přístavu v Livornu už jsem psal.

d) Celodenní výlet bez pobytu na pláži – v přiměřeném počasí, viz bod c) – neabsolvovali jsme.

e) Podle tohoto bodu jsme se řídili v den, kdy jsme navštívili večerní Cecinu. Přijeli jsme tam v době západu slunce, odjeli jsme kolem desáté večer a teprve v té době tam začal noční život. Nezúčastnili jsme se, už jsme byli trochu unavení, přece je věk dělá svoje.

A bod f)? Odpověď viz v předchozím odstavci. Navíc – jezdit tisíc kilometrů k moři, tam si nalít do hlavy plno alkoholu a potom celý druhý den hekat nemá význam – totéž lze udělat doma a vyjde to levněji. Stejný názor měli i mladí manželé, o nichž jsem se zmínil ve druhém díle, kapitole Karavan versus obytné auto.

Jak je vidno, i dovolená jede v jakémsi režimu a někdy jsem si při cestě na pláž připadal, jako bych šel na odpolední šichtu do práce -:)!

Nahoru

Co se všechno děje na pláži aneb kapitola obrázková

Na všech italských plážích, tedy u moře Adriatického i Tyrhénského a řekl bych že to bude a na dalších plážích v jiných zemích, se čile obchoduje.

Zatímco u Jadranu měli obchodníci většinou černé pleti nastavěné plastové stolky hned u plážové cesty (to je mokrý písek v místech, kam dosahují vlny a tudíž oproti písku suchému kousek dál pevnější a pro chůzi pohodlnější) a své zboží - no, spíš tretky - vystavené jako ve stánku, tady stolky nebyly žádné a ochodníci všemožných národností nosili své zboží v  různých pytlích, batozích a na všelijakých udělátkách a podnikali denně mnohakilometrové pěší túry, aby něco prodali.

Bydleli v jednom starém domě ve Vadě na výpadovce na Cecinu, přes poledne drželi siestu a podřimovali ve stínu pinií na kraji cesty, kterou jsme chodili na pláž.

Letos jsem koupil od Senegalce sluneční polarizační brýle (zaručeně od Armaniho!), které pořád slouží hlavně při jízdě autem. Na snímku je prodavač létajících draků, o ty měly zájem hlavně děti.

Moc záběrů těchto plážových prodavačů nemám a pokud jsou, tak často zezadu.

Focení nemají hoši moc rádi, bůhví kolik jich je v Itálii načerno a ztěžovat

jim už tak nelehký život není nutné...

Krámek na desce s rukojetí...

Brýle proti slunci prodával letos skoro každý. Všechny od Armaniho...

K čemu jsou tyhle proutěné nádoby dobré jsem moc nepochopil. Odklopí se víko a něco

se do nich ukládá? V každém případě takových prodavačů chodilo po pláži taky dost.

Malý pásák plný nanuků a zmrzliny. V útrobách měl prodavač i chlazené nápoje.

Poháněl to benzinový motůrek, dost to smrdělo, z reprobeden se linula hlasitá muzika,

takže to člověka stoprocentně probralo z dřímoty, do níž ho ukolébalo šplouchání mořských

vln... kšeftů měl ale zmrzlinář docela dost.

Chasník na fotce byl Ital, v ošatce měl koblihy, italsky bomboloni. Chodili tam

dva, tenhle se zavázaným kolenem byl aktivnější, chodil i počátkem září.

Nic nevykřikoval, jenom troubil na klaksonek, jaký je na kole. Ten druhý taky troubil,

navíc vykřikoval cosi jako "mambele bomboloni". Oba člověka spolehlivě probudili taky...

Co ještě se děje anebo dělá na pláži?

Tak třeba telefonuje, pochopitelně mobilně...

...nebo taky zívááááá!

Též se dalo jít do stánku na soukromé pláži na kávu. Byla to rodinná záležitost

(pláž, samozřejmě), za stolkem vlevo padre, jeho žena byla ve stánku. Vedle

něho v červeném tričku syn v rolo plavčíka, další syn(?) o něco starší s vyholenou

hlavou dělal všechno a nic. Přesto tam bylo uklizeno, čisto a fajn prostředí.

Ve stánku byla ještě mladá dlouhovlasá, ke komu patřila jsem se zapomněl zeptat :-)

Poslední tři dny jsme odpoledne kolem čtvrté na cappuccino. Od místa, kde jsme

měli slunečník to byl necelý kilometr, takže se člověk trochu prošel. Kávu presso

měli ve stánku za 1€ a cappuccino za euro dvacet, tedy za velmi přijatelné ceny.

Celkovým pohledem na pláž od kamenitého výběžku u vesnice Molino a Fuoco

 směrem k Vadě se můžeme s pláží rozloučit. Celou dobu našeho pobytu bylo moře

krásně čisté, voda teplá a písek prohřátý. Naposled jsme se koupali 12. září a pořád

bylo teplo, i když blížící se konec sezóny byl trochu znát...

V dalším díle vyrazíme na trhy a řekneme si něco o nákupech!

Nahoru

Obchody, trhy a tržnice

                                                                                                Obrázky na webu se otevírají v původní velikosti

                                                                                              v Mozille v novém panelu, v IE v novém okně! 

Kapitola 1: Příběh skládacího sedátka

Kapitola 2: Smlouvání na pláži

Kapitola 3: Trhy a tržnice

Příběh skládacího sedátka

Obchodování v jakékoliv formě se člověk na dovolené prostě nevyhne. Počínaje tankováním po cestě i v místě pobytu (i od čerpací stanice můžu posloužit neotřelými zážitky) přes nákup tretek a zbytečností od pěších prodejců na pláži (viz obrázky z předchozího dílu), drobností v prodejničkách v kempech nebo ve větších prodejnách ve městech až po nákupy na trhu.

Trhy jsou patrně nejoblíbenějším způsobem, jak nakoupit celkem levně celkem solidní zboží a ještě při tom do sebe natáhnout onu neopakovatelnou atmosféru, která na každém trhu vládne.

V následujícím textu předkládám několik nakupovacích příběhů, zde je první s názvem – Jak dědeček měnil až vyměnil.

Název parafrázuje známou pohádku, v tomto případě není řeč o výměně, ale o několikerém nákupu jednoho samého zboží – skládací sedačky na pláž.

V kapitole o našem vybavení na pláž jsem zmínil polohovací lehátko na kolečkách, které jsem úspěšně používal několik sezón nejen jako lehátko, ale též jako přepravní vozík plážových potřeb - na obrázku vlevo.

Letos jako lehátko dosloužilo. Systém ozubených koleček a jakýchsi zarážek (nejsem vyloženě technický antitalent, jak to nicméně funguje jsem nepochopil ani po bližším ohledání) přestal fungovat a opěrátko prostě nešlo nastavit. Na přepravu slunečníku, dalšího lehátka atd. se používat dalo, horní trubka opěrátka se gumovým napínákem přichytla za držák a bylo vystaráno, ležet se na něm bohužel nedalo.

Zkusil jsem podložit opěrátko kamenem, ale nebylo to jaksi ono, navíc to vypadalo blbě a tak padlo rozhodnutí zakoupit něco jiného.

V pátek ráno jsme jeli omrknout trh ve Vadě, nic moc, pár stánků s ovocem a zeleninou, nějaké oblečení vietnamských trhovců, stánek s levnými klumpy, které se rozpadnou při prvním použití… Trh funguje každý pátek od 15. června do 15.září a najdete ho hned za první křižovatkou vpravo po příjezdu do města po silnici Via La Mazzanta od kempů.

Trh ve Vadě - dvě dodávky jsou zčásti vidět vlevo. Po zvětšení obrázku možno prostudovat rozcestník.

Dohromady jsme nic nenakoupili, podívali se u náměstí do dvou obchůdků s plážovým a sportovním vybavením na ceny sedátek a lehátek a po SP 39 jsme pak vyrazili do supermarketu Eurospar v Cecině, kde jsme předtím nějaká lehátka viděli.

Ani Eurospar netřeba dlouho hledat, je na okraji města kousek od silnice z Vady a je zajímavé, jaké rozdíly jsou mezi stejnými obchody v různých oblastech.

Tentýž supermarket u Jaderského moře na kraji městečka Porto Garibaldi nabízel grilované kuře za necelá 3 € (v roce 2009), v obchodě bylo čisto, pořádek a příjemné nálada. V Cecině po kuřatech ani vidu ani slechu, v regálech zboží poskládané hala bala, u zeleniny i nepořádek… prostě žádná sláva.

Mezi několika skládacími sedačkami jsem vybral jednu, měla stát 42 €, u pokladny jsme zaplatili sice o jedno éčko víc, ale byl jsem spokojený, že nemusím podložku pod hlavu podkládat kamenem. I tohle sezení mělo polohovací opěrátko a když už jsem si chtěl na pláži začít lebedit, jak krásně sedím, pravá područka povolila a opěrátko se naklonilo do strany. A to byl signál, že něco není v pořádku. Obrátil jsem sedátko vzhůru nohama, nasadil brýle, prohlídl si aretaci polohování z druhé strany područky a bylo to jasné. Hřebínek, kterým se aretoval stupeň naklopení zaháknutím o kovovou zarážku, byl stejně jako celá područka plastový a jeho hrany nebyly dostatečně ostré, aby držely.

Vyhodit pomalu tisícovku za zmetek je pro nás bohužel luxus, jenž si nemůžeme dovolit a tak jsme ještě tentýž den večer vyrazili do Eurosparu znovu.

Lidé naši generace mají s reklamováním vadného zboží neblahé zkušenosti, ve většině případech se člověk musel hodně hádat, aby mu vadný výrobek nechali alespoň opravit, o nějaké výměně nebo dokonce vrácení peněz si mohl nechat jenom zdát.

Ta doba je naštěstí pryč, v supermarketu mi pokladní zavolala mladého vedoucího, ten se zeptal, jestli chci sedátko vyměnit nebo vrátit peníze, zvolil jsem druhou možnost, vyplnil jsem papír s adresou, opsal číslo občanky, u pokladny jsme dostali zpátky 43 euro a cestou zpátky jsme se zastavili v Mazzantě, kde vlevo u silnice má krámek u svého domu obchodník nejen s plážovým vybavením, ale taky s ovocem a základními potravinami. Koupili jsme podobnou, jen trochu bytelnější sedačku o devět eur levnější a v té se sedělo i leželo docela dobře.

Ale i tady se vyskytl zádrhel – po několika dnech síťovina z umělé hmoty na sedátku začala praskat. Váhu se snažím držet pod metrákem, takže o přetížení nemůže být řeč, prostě se objevily trhlinky. Mezitím jsme  objevili u Lidla skládací lehátko se stínítkem, jaké půjčovali na soukromé pláži za denní poplatek téměř 10 €. Tady stálo pouhých 45 €! Naše úvaha byla prostá – kdyby nám soukromník vrátil 34 éček, stačilo by 11 přidat a bylo by parádní ležení!

Snad proto, že to byl soukromník a navíc dosti nepříjemný, uvolil se k pouhé výměně stejné rozkládací sedačky, která však do konce pobytu držela a bude držet ještě pár sezón, které chceme u moře stávit!

Nahoru

Smlouvání na pláži

 Čile se obchodovalo taky na pláži, viz předchozí díl. I odtud dva konkrétní zážitky.

Ne všechno, co plážoví prodejci nabízeli byl nekvalitní šunt. Zrovna pletené koše všech velikostí vypadaly pěkně, zajímavé byly i kožené kabelky nebo malé batohy a několik řádek musím věnovat prodavačům slunečních brýlí.

Není patrně člověka, který by si do zavazadla na cestu k moři (nebo spíš do kapsičky nebo kabelky) nepřibalil brýle proti slunci. Ty jsou při slunečním svitu nutností ve všech podnebních pásmech, na jihu obzvlášť.

V posledních letech se staly módním doplňkem i jako čelenka do vlasů – vzbuzuje to rozporuplné pocity v případě žen a dívek, pokud si takhle nasadí brýle chlap a nejlépe na holou lebku, vypadá to přímo děsivě, nechme ale na hlavě, jeho i mojí.

Že lidi na pláži sluneční brýle mají ví dobře i jejich prodejci, mají nicméně vyzkoušeno, že si dost lidí koupí ještě jedny a zrovna ty jejich.

Většina obchodníků měla brýle jako součást dalšího zboží a jen dva byli specialisté, co neprodávali nic jiného. Vysoký mladík měl na čele nasazeno sedmero brýlí, další na desce dřevěné desce a zbytek v batohu. Podle nálady se někdy zastavil a nabízel, jindy procházel okolo zdánlivě bez zájmu – jen do chvíle, kdy na jeho zboží někdo koukal o malinko delší dobu, než jaké je běžná. Jak dlouhý časový úsek by to měl být? To ví zřejmě jen onen mladík (a myslím že nejen on) a ten nahoře, který nás všechny sleduje – a tím nemyslím Velkého Bratra, ale toho co nás stvořil. V tu chvíli zarazil u potenciálního zákazníka a nechal mu vybrat. Jaké měl procento úspěšnosti? Jestli ho to zajímalo, měl by to vědět zase on, ale vzhledem k jeho věku ho určitě zajímala konečný poměr zbylých okulárů v batohu a peněz v kešeni… V každém případě když neprodal, nevnucoval se a šel v poklidu dál, což se o všech prodavačích říct nedá.

Někteří žili v domnění, že každý zájemce musí koupit a byli neodbytní – jako třeba Senegalec s otlučenými hodinkami. Byl to starší chlapík s rozpláclým nosem a hned v prvních dnech jsem si u něho koupil již zmíněné sluneční brýle. Z patnácti eur slevil na deset, konečných dvě stě padesát korun v přepočtu na koruny byla slušná cena – podobné prodávali na Hobby v Budějovicích za stejné peníze, možná i pár desetikorun levněji. Jenomže ty nebyly od Armaniho, jak tvrdil Senegalec!

Pochopitelně, s brýlemi od místního rodáka Giorgio Armaniho měly společný snad pouze název – jen pro zajímavost, ceny těchto značkových brýlí začínají na třech tisících – ale zdálky možná vypadají jako pravé… Ani já jsem nové nutně nepotřeboval, navíc jsem vždycky měl skla do hněda a tyhle jsou tónované do modra, takže zvyknout si chvilku trvalo… kdo by odolal dovézt si z dovolené alespoň něco (i když zrovna tyto brýle budou mít patrně původ v nejlidnatější zemi světa).

Další obchod na pláži jsme uzavřeli v posledních dnech. To už bylo zákazníků pomálu, přesto obchodníci – alespoň ti nejvytrvalejší – chodili se svým zbožím pořád.

Byl mezi taky Ital, kluk kolem dvacítky a prodával osušky. Tihle hoši, a bylo jich několik, se zabývali jenom osuškami. Nosili je poskládané do dlouhých štrůdlů přehozené přes rameno a řekl bych, že byli celkem úspěšní. Alespoň jednu osušku si během dovolené koupil každý…

Borec na snímku není z toskánského pobřeží, ale z druhé strany, od Jaderského moře.

Bylo to v kempu Falconera v Caorle, byl taky neodbytný a předvědčoval mě, že si musíme

koupit jeho osušku, protože jsem kapitalista. Předvědčit ho, že jsem chudý proletář se mi napodařilo...

################

S mladíkem jsme si užili klasické smlouvání se vším všudy. Celý proces je pro našince a obzvlášť naší starší generaci poněkud nezvyklou záležitostí. Kdy by si kdy – a vlastně ještě dneska – představil, že obchodník je ochoten z předem stanovené ceny slevit?

Prodavač osušek ukázal pár motivů a protože nebyly až tak kýčovité, padlo rozhodnutí koupit a hned dvě. Nikoliv ovšem za dvacku (obchodujeme samosebou v eurech) jednu, ale poněkud méně.

Takže když oznámil cenu „venti“ a dvacítku pro jistotu nakreslil prstem do písku, kývl jsem hlavou a zeptal se – due neboli dvě?

Due? vykulil oči mladík a zavrtěl hlavou.

Quindici uno, čili patnáct za jednu, oznámil a měl radost, že může alespoň z části komunikovat svojí rodnou řečí. Čísla do dvaceti jsem ovládal.

No, zamítl jsem jeho nabídku a sledoval, jestli hodí osušky na rameno a zabalí to. Zůstal, což byl pro mne signál, že z patnácti eur je ochoten ještě něco slevit.

Stejně tak sledoval on mne, jestli budeme dál smlouvat anebo jsem ztratit zájem úplně. A mají to – alespoň ti s průměrným IQ – vysledované dobře.

Vzal do ruky jednu osušku a z patnácti sundal na třináct.

To jsem zase zavrtěl hlavou já a kontroval částkou otto, čili osm eur.

Otto? zvolal zděšeně a málem upadl do písku. Mamma mia, chytal se za hlavu a drmolil něco ve smyslu že on sám pořizuje osušky za víc než osm, což jsem mu věřit mohl a nemusel.

Faktem je, že jsou to osušky froté, velké a vypadají pěkně. V další fázi mi vysvětlil, že jeho zboží se nevyrábí v Číně, nýbrž v Egyptě a hned to dokladoval nášivkou v rohu, což jsem mu zase, poučen z tuzemských vietnamských tržnic, nemusel věřit.

Když slevil na dvanáct za jednu, oznámil jsem mu konečnou cifru – deset nebo nic. A sedl jsem si na židličku a koukal se na moře. Bylo ten den obzvlášť modré.

Začal sbírat osušky, položené v písku na jedné rozprostřené, potom se obrátil na Laděnu a nechal jí vybral dvě. Tu zajímalo, kolik za ně vlastně chce.

Dám dvacku, víc ani ránu, řekl jsem a podával bankovku mladíkovi. Tvářil se, jako kdyby udělal nejhorší kšeft sezóny, ale když odcházel, otočil se a přátelsky zavolal – arrivederci!

Mám dojem, že byl spokojený, zrovna tak jako my.

Nahoru

Trhy a tržnice

Na rozdíl od plážových prodejců byly u stánků na trhu ceny stanovené pevně – anebo jsem alespoň nikoho smlouvat neviděl. Ovoce, zelenina i další produkty měly velké cenovky, nákup šel na elektronickou váhu, která vydala lísteček s cenou a bylo domluveno.

V místech, která jsme navštívili buď u Adriatického či Tyrhénského (Středozemního) moře, jsou trhy naprosto rovnocennou součástí obchodu a v případě ovoce a zeleniny jsou určitě před těmi kamennými.

Stánky s ovocem a zeleninou jsou vidět často taky u silnice, prodává se tam od rána do večerních hodin a pulty – hlavně pak na trhu – se prohýbají po množstvím pomerančů, hroznového vína, jablek všech barev a druhů, krásně červené melouny jsou rozkrájené, takže člověk nekupuje zajíce v pytli a nemusí taky skladovat meloun celý, hruš

ky žluťoučké, jen se do nich zakusnout a nechat jejich šťávu stékat po bradě, švestky, ryngle, meruňky, broskve, banány, kiwi, medové melouny, papriky zelené, červené a proužkované, salát ledový i kadeřavý, patisony, okurky, květáky, fazolové lusky, samozřejmě cibule a česnek, rajčata čili pomodori několika druhů, celer a další zelenina, kterou potřebuje každá kuchyňka… co hrdlo ráčí za solidní ceny! Speciální nabídka - to jsou sušená rajčata, olivy různých druhů v různém nálevu, různé druhy ořechů…

Člověk by předpokládal, že na italském trhu bude plno rámusu a trhovci se budou předhánět ve svých nabídkách, ale nic takového, převládá běžný ruch.

Výjimkou byl veliký stánek (auto, které má nahoře zabudovanou automaticky rozkládací plátěnou stříšku), kde měli možná polovinu zboží za jedno euro a chlapík středních let a druhý mladší hulákali lidem do ucha – unóóóóó a to opravdu hlasitě.

Samostatný odstavec musím věnovat nikoliv stánkům, ale pojízdným prodejnám občerstvení a potravin.

Rozdíl mezi italskými a českými, které známe z tuzemských trhu a poutí včetně těch velkých je nebetyčný. Zasazené mezi stánky se zeleninou svítí jejich nerezové vybavení čistotou, stejně jako jejich obsluha.

A sortiment? Pod nápisem rosticcerie najdeme gril a na jeho špízech nejen voňavá, do zlatova ugrilovaná kuřátka, ale také uzená kolena anebo jenom špalíky masa. Na pultě samozřejmě pečivo anebo preclíky (ty jsou zdá se dost v oblibě, italští penzisté naproti nám z kapitoly o kempu je přikusovali skoro ke každé večeři), nechybí však ani koblihy. V podobném stánku v Cecině si dokonce pekli vlastní chleba!

V další pojízdné prodejně se v proskleném pultu před zákazníkem chladilo neskutečné množství bochníků sýra a další byly ještě vyskládány v regálech ve stěně za prodavačem, i když tady byly ceny poněkud vyšší – kilo většinou přes 11 €…

V dalším malém autíčku nechyběla ani pizza nebo hamburger a v Cecině na trhu jsem si dal maso na způsob kebabu v housce – nebylo to špatné, jen poněkud přesolené…

Ostatní stánky nabízejí ve všech městech přibližně stejný sortiment, který se příliš neliší od nabídky trhovců u nás, takže oblečení všeho druhu, boty, látky, tisíce naprosto zbytečných serepetiček nejnižší ceny a ještě nižší kvality… prostě trh je fenomén, který si jen málo místních nechá ujít, o turistech nemluvě.

Trhovci putují jako dávní obchodníci od města k městu, někde najdete pár stánků jako třeba ve Vadě, poměrně velký trh je v Rosignano Solvay, kde má dokonce své náměstí s příznačným názvem Piazza dell Mercato neboli tržní, trhové náměstí.

Obrázky jsou odtud, pár jsem jich nafotil ve Vadě.

Byli jsme se podívat i na trhu v Cecině, tady jsem ani nevytáhl foťák z tašky. Trh je tam ohromný, stánky jsou z obou stran ulice a kolem desáté by jeden z množství lidí v uličce dostal klaustrofobii. Zboží se navíc od trhu v Rosignanu příliš neliší…

Zde je týdenní přehled trhů v oblasti od Forte dei Marni dolů na jih přes Pisu, Livorno až po Foloniku (Folonica) – kromě Voltery jsou všechna města na pobřeží:

• pondělí (lunedi):      Rosignano Solvay

• úterý (martedi):       Cecina

• středa (marcoledi):  Pisa Forte dei Marni Piombino Marina di Bibona (tady jen od 15.6. do 15.9.)

• čtvrtek (giovedi):      Donoratio Castiglioncello (též jen od 15.6. do 15.9.)

• pátek (venerdi):       Livorno Vada (od 15.6. do 15.9.) Folonica

• sobota (sabato):       San Vincenzo, Voltera

• neděle (domenica): Cecina Mare (opět jen od 15.6. do 15.9.) 

•  

Výlet do přístavu

Obrázky na webu se otevírají v původní velikosti

                                                                                              v Mozille v novém panelu, v IE v novém okně!

  Tento díl jsem napsal v únoru 2012, měsíc po ztroskotání lodi Costa Consordia (13.ledna).

Kapitola 1: Cesta do Livorna, něco údajů o městě

Kapitola 2: Přístav a jeho lodě

Kapitola 3: La Terrazza Mascagni

Cesta do Livorna

V předchozích kapitolách jsem zmínil náš výlet do přístavu v Livornu, nyní nastal čas popsat krásné bílé lodě zakotvené u mola zblízka. Vypravili jsme se tam v sobotu 27. srpna víceméně spontánně. Že tam pojedeme jsme se domluvili už doma, onu sobotu foukal trochu větší vítr (při normální letní teplotě něco málo pod 30°), na koupání to nebylo a tak jsem na Hermíně navolil jako cíl Porto Livorno a před třetí hodinou odpolední jsme vyjeli.

Jako nejkratší trasu vybrala navigace silnici podél pobřeží SP 39 z Vady přes Castiglioncello a další malé obce, takže tempo bylo vyhlídkové, jak to na výletě má být.

Pár slov musím věnovat rozdělení italských silnic a zkratkám jejich názvů, takže:

•  AUTOSTRADE (A) je dálnice placená, na níž lze vjet a opustit ji pouze systémem mýtných brán. Je taky dokonale ohrazená – i velká parkoviště kolem občerstvení AUTOGRILL jsou oplocená tak, aby se nikudy nedalo vyjet autem a pokud je parkoviště v blízkosti většího města, je odtud výjezd pochopitelně přes bránu s nezbytně nutným výběrčím – ať už automatickým, nebo živým. Většinou obojím.

• SUPERSTRADE (SS) je dálnice neplacená a název dálnice je místy poněkud nadsazený. Je na ní hodně rovných úseků, vyhýbá se městům i vesnicím, je čtyřproudá a v

prostřed většinou oddělená, ale její povrch je zoufalství. Do našich silnic první třídy má hodně daleko, místy se jízda podobá jízdě po tankodromu a je nabíledni, že za takovou silnici vybírat peníze by se minulo účinkem. Italové by nejspíš jezdili vedle po poli…

• STRADA PROVINCIALE (SP) jsou silnice mezi jednotlivými městy v provincii a jsou v celkem solidním stavu – jak holt mají jednotlivé provincie (místo našeho pobytu bylo v provincii Livorno) na jejich opravu či stavbu peníze. Jejich síť je poměrně hustá, stavěné na větší rychlostí moc nejsou, každou chvíli je nějaké omezení nebo obec. Občas je k vidění většinou někdo místní (a mladšího věku), jenž si to hasí poněkud svižněji, napodobovat jej bych nedoporučoval. Pokuty v eurech jsou v přepočtu na naše peníze dosti vysoké… 

• Pokud se někdy setkáte s názvem STRADA STRATALE, tak ten označuje silnici v majetku státu.

Odpolední sobotní provoz byl celkem hustý a když jsme zastavili za Castiglioncellem, abychom se podívali z výšky silnice na moře dole pod skálami, nedalo se ani přejít na druhou stranu. Podobný nápad někam vyrazil v den, kdy se nedalo koupat nebo ležet na pláži, mělo zřejmě povícero lidí.

Skála pod silnicí končila hluboko ve vodě a dolů vedla strmým břehem úzká cestička. Pár lidí slezlo až dolů a sledovalo vlny zblízka, nám stačil podhled shora a nebyli jsme jediní, kdo se díval na moře. To mělo do poklidu rybníka hodně daleko a bylo to nejen vidět, ale taky slyšet. Hukot vln se nesl až nahoru a chvílemi přehlušoval motory aut na silnici... Udělal jsem pár fotek, natočil kousek videa a pokračovali jsme do cíle naší cesty.

Jako cíl si Hermína určila malé parkoviště na náměstíčku Piazza dell´ Arsenale za mostem přes kanál, kterými je především staré Livorno celé protkané. Na konci mostu je malá kavárnička jménem Quovadis a podnázvem cafferreria-paninotéca, kde mě zaujalo wifi připojení na internet gratis!

Livorno je italské město v oblasti Toskánsko, říká Wikipedie, hlavní město stejnojmenné provincie. Patří mezi nejdůležitější přístavy v Tyrhénském moři. Přístavem se tato původní rybářská vesnice stala roku 1518 z rozhodnutí Giulia de Medici. Důvodem bylo zanesení pisánského přístavu pískem – totiž Pisa byla do patnáctého století vyznaným přístavem v ústí řeky Arno, jenomže postupným zanášením pískem se ústí přesunulo jinam a o sto let později převzalo úlohu přístavu v Pise Livorno.

To má kolem 160 tisíc obyvatel a pokud někdo tvrdí, že je to ošklivé průmyslové město, není to pravda. Průmyslu v Livornu moc není a kdyby bombardováním loděnic a přístavu za druhé světové války neutrpělo také mnoho historických památek, bylo by jistě zajímavější.

Nahoru

Přístav a jeho lodě

Když jsem si připravoval podklady pro tuto kapitolu, trochu jsem prozkoumal Google Earth. Tahle aplikace mi při spouštění pomocí Adobe Flasch neustále padala a když jsem hledal příčiny, nabídla se mi hláška nastavit její spouštění v directX 9 a ejhle, zadařilo se.

Takže až teď jsem si mohl pořádně prohlédnout celý přístav pěkně zblízka a dokonce z i úrovně země pomocí služby Streed Wiev podívat se budovy ulic zobrazené prostorově, jako by člověk stál na rohu ulice skutečné. U té příležitosti jsem zjistil, že z osobního přístavu jsme viděli jenom velmi malou část ! I tohle málo byl pro mě, který v dětství snil o povolání námořníka, ohromným zážitkem!

Z místa, kde jsme zaparkovali byly lodě prakticky hned za rohem a pojďme si o nich něco povědět.

V popředí místní rybáři, platí o nich totéž, co jsem zmínil už na jiných místech i v jiných cestopisech - sedí, loví, nic neuloví (anebo alespoň já jsem nikdy neviděl, že by něco ulovili). Vzadu táhnou vlečné čluny (jeden vpředu, druhý vzadu) nákladní loď Tirrenia, která zakrývá hlavní "bránu" přístavu. Tudy musí proplout všechny hlavní linky přístavu, takž kdyby si člověk sedl tam někde vzadu a vyčkal půl dne, viděl by odplouvat lidě různých společností na trasách:

• Livorno -Valletta

• Livorno -  Palermo

• Livorno -Barcelona

• Livorno -Valencia

• Livorno -Tangier Med

• Livorno - Olbia

• Livorno - Bastia

Směrem doprava se dá zajet autem dál do přístavu, v těchto místech toho ale k vidění bylo taky dost. Pán a paní studují jízdní řád lodí (nebo snad jinou nabídku?), že by chtěli vyrazit na delší plavbu podle svých zavazadel nevypadají... Na velké výletní lodě v pozadí by museli mít nabalené pojízdné kufry!

Pěkně seřazené za sebou jsou hned 3 výletní loďe. První, které je vidět jen kousek přídě, se jmenuje Silver Wind, dlouhá je 157 metrů, široká 21,5 metru. Sveze se na ní 296 cestujících a 222 členů posádky. Pluje rychlostí 18 uzlů. Provozuje ji spolu s dalšími loděmi společnost Silversea z Říma.

O "něco" vyšší a větší je hned za ní luxusní  MSC Sinfonia, která byla vyrobena v roce 2002. Ta je dlouhá 251 metrů, široká metrů 28 a vysoká 54 m. Pojme 1554 cestujících, o něž se stará 700 členů posádky.

Úplně vzadu je vidět skoro polovina opravdu pořádné lodě. Ta se jmenuje Ventura a je to jedna z největších lodí světa. Její tonáž je 115 000 tun, délka 290 metrů a šířka 36 metrů. Postavena byla v Británii. Plavidlo s ponorem kolem 8 metrů dosahuje průměrné rychlosti 42,4 kilometrů za hodinu. Komě 3 100 cestujících, kteří se můžou pohybovat po 15 palubách, na ní pluje i 1 220 členů posádky.

A kdo trochu podrobněji sledoval havárii lodi Costa Consordia a její parametry, pak už ví, že obě lodě jsou téměř stejně velké, posledně jmenovaná pojme 3700 cestujících, tedy o pár stovek víc než Ventura, která ač vzdálená několik stovek metrů od místa fotografování působila vskutku impozantně!

Tady máme v plné parádě MSC Sinfonia. Její kajuty jsou vybaveny koupelnou, individuálně regulovatelnou klimatizací, palubním rádiem, satelitní TV a minibarem. Ještě větších a luxusnějších je 132 apartmánů, které mají navíc šatnu a balkon s výhledem na moře, komfortně zařízený obývací prostor, koupelnu s vanou a toaletním stolkem.

Interiér lodi nabízí všechny příjemné stránky hotelu první třídy. Přes dvě patra uspořádané vstupní prostory, bary a haly a kuřácký salón lákají k spočinutí. Paluba 11 je vyhrazena pro koupání a opalování: jsou zde k dispozici 2 bazény a vířivky.

Nejvyšší, 12. paluba, je ideální pro procházky s krásným výhledem, v zadní části jsou opět místa zábavy. Plovoucí 4 hvězdičkový hotel (dříve European Star) Vám nabízí různé tématické restaurace, veliké provzdušněné fitness centrum a wellness, divadlo, kasino a mnoho dalšího. Na MSC Sinfonia vládne přátelská evropská atmosféra, píše reklamní text v nabídce plavby. No, na Concosrdii vládla taky. Do chvíle, kdy si natrhla plechy o šutr...

Ceny plavby na velkých lodích se pohybují kolem 20 tisíc korun na týden, což je na první pohled přijatelné. Při podrobnějším zkoumání zjistíme, že pár tisícovek (ne-li přímo desítek tisíc) budeme muset vytáhnout z kešeně (nebo z konta) navíc, neboť v ceně není doprava z domova do přístavu, dále pak parkové za auto v přístavu (kolem 100 €) a další cifry naskáčou v přístavech, kde loď staví. V každém je možnost absolvovat fakultativní výlet, jenž stojí od 25 do 150 € na osobu... no nekup to! 

Pod bahamskou vlajkou  pluje tahle "malá"lodička Silver Wind, česky stříbný vítr. Na své plavby pobere 296 cestujících, námořníků je na lodi 212. Letošní rok přivítala loď na pobřeží Madagaskaru, následuje západní pobřeží Afriky a klasickými destinacemi ze Španělska do Černého moře vyplní svůj kalendář do října. Dalšími destinacemi je Egypt (pokud se tam nebude demonstroval pomocí zápalných lahví, pozn. aut.), Arábie a Seychely. Letošní rok zakončí loď na Madagaskaru, kde rok začala.

Jsou ty lodě, ať už plavba na nich stojí co stojí, opravdu nádherné. Tady je detail Silver Wind, nápis na boku komínů (nebo jsou to výfuky?) je název společnosti, která loď provozuje.

Než opustíme přístav v Livornu, podíváme se ještě na jednu loď, o jejímž využití jsem  ani po hodinovém hledání na různých lodních webech Neapoli (tam by měla mít podle nápisu na zádi domovský přístav, resp. by tam měla sídlit společnost, která ji vlastní). Nemá to žádné boky, takže se větší vlnka pohodlně přelije přes palubu a smete námořníka, v té době se na palubě zdržujícího... Na ponorku to taky nevypadá a tak opravdu nevím. Možná se najde znalec, který bude vědět - může přidat svůj komentář dolů pod povídání.

Z lodí je to všechno, ještě se podíváme na zajímavou promenádu a potom budeme upalovat do kempu!

Nahoru

                                                    La Terrazza Mascagni

Téměř hodinu jsme sledovali lodě v přístavu a před pátou jsme se vydali zpátky. Jet rovnou do kempu se nám ještě nechtělo, pouštět se do středu města taky ne a tak když jsme zahlédli jsme zajímavou kolonádu po levé straně při výjezdu z města, našel jsem místo v řadě zaparkovaných aut u chodníku a zastavil.

Nejdřív jsem zkontroloval dopravní značky, které jsme míjeli před zastavením, jestli náhodou nějaká z nich nevymezuje dobu parkování nebo dokonce nedej bože nepožaduje zakoupení parkovacího lístku (jak už je člověk zblblej z českých měst!), nic takového se nekonalo a tak jsme se kousek vrátili a bylo dobře, že jsme zastavili.

Před námi byla kolonáda jménem La Terrazza Mascagni, což je zajímavé dílo. Všelijak zatočená plocha o

8 700 metrech čtverečních je vydlážděna bílými a černými dlaždicemi, kterých je 34 800! Směrem k moři je kolonáda zakončená balustrádou elegantních betonových sloupků a těch je 4 100!

Uprostřed stojí altánek, jakýsi gloriolet, bývaly tam i koncerty, přes ulici je pak monumentální stavba hotelu Palace.

Kolonáda je pojmenována po italském skladateli Pietro Mascagni, který žil na přelomu devatenáctého a dvacátého století a skládal hudbu operetní a různá další symfonická díla.

Do dnešní podoby byl celý komplex zrekonstruován až koncem devadesátých let a když se člověk probírá historií města, tak po bombardování v roce 1943 se vzpamatovávalo celých 20 let. Není divu, že se stalo cílem náletů, loděnice produkovaly válečné lodě pro německou armádu, v Livornu bylo fašistické centrum celé této oblasti…

Lázeňský komplex Bagni Pancaldi (no kompex, ona je to jedna budova s restaurací, pizzérií a zřejmě dalšími službami, pár kabinek na převlečení) jsme si prohlédli jen zvenčí a přestože se vlny tříštily o betonové sokly před budovou lázní a voda stříkala až na dlažbu, v závětří lázní se pár lidí koupalo.

Vyfotografovat se na promenádu vyrazili také novomanželé, doprovázeni kromě fotografa ještě jedním člověkem, ostatní svatebčané už patrně seděli někde ve stínu přístřeší zahradní hospůdky nebo vlastně restauratérie a u skleničky čekali, až se hlavní aktéři vrátí z přímořského focení…

Na parkovišti u budovy lázní stály vedle sebe zaparkované i Itálii tolik oblíbené skútry, celá řada jich tam byla a taky pár bicyklů. Skútry jsou vůbec velmi příhodný dopravní prostředek a hlavně do města, všichni jedou po střední dělicí čáře uprostřed, ví bůh jak se vyhnou, když se potkají a jenom měkčí povahy jedou mezi auty, jako starší dvojice před námi, když jsme odjížděli z Livorna.

Za malou motorkou se jede špatně a místo sledování okolí musí člověk sledovat provoz před skútrem a samozřejmě i skútr, který jede jednou při chodníku, potom zase při prostředku vykukujíce, jestli by se náhodou nedalo předjet… předjelo jich plno, nás i motorku před námi, jenom tihle dva jeli skoro až do Castiglioncella před námi.

Možná deset kilometrů za Livornem se cosi dělo, nad mořem lítal záchranářský vrtulník, v ohybu zatáčky stála záchranka i hasiči a samozřejmě plno lidí, kteří sledovali dění dole pod skalnatým srázem. Už jsem tady o této události zmiňoval a nevím, jestli bych zastavil, kdyby bylo kde (jako že nebylo). Už jsme nestavěli ani v Castiglioncellu a pokračovali do kempu.

Výlet se povedl a v Livornu ještě zůstalo pár zajímavých objektů, které si snad prohlídneme jindy!

Naše cesty po okolí

Obrázky na webu se otevírají v původní velikosti,

v Mozille v novém panelu, v IE v novém okně!

Kapitola 1: Cesta do Pappasole

Kapitola 2: Cesta do Bolgheri

Kapitola 3: Cesta na večerní promedádu

Cesta do Pappasole

O letošní dovolené jsme podnikli pár výletů - kratších i delších a najezdili jsme 700 kilometrů, což není zrovna málo.

Když jsme plánovali pobyt v Toskánsku, uvažovali jsme o přesunu do jiného kempu poněkud jižněji od Vady. Abychom měli blíž do přístavu v Piombinu při cestě na Elbu, případně k výletům do oblasti kolem Grosseta a potažmo k Římu. Před odjezdem jsem trochu pohledal a našel celkem pěkný a cenově dostupný kemp jménem Pappasole.

V úterý 30. srpna jsme hned po osmé hodině vyrazili nejprve do Ceciny na trhy. Tam už jsme byli před dvěma lety a kvantum stánků je rozloženo v několika ulicích po obou stranách.

Poněvadž je trh prakticky uprostřed města, je problém najít místo na parkování. Jakési malé parkoviště a dokonce zadarmo je na rohu dvou ulic hned kousek pod trhem (přesnou adresou nemohu sloužit, stejně tak jako ulicemi, které jsou obsazeny stánky), ale bylo to docela blízko. Našli jsme jej při naší další návštěvě, v úterý jsem objel pár přilehlých ulic a protože nikde se místečko nenašlo a navíc se začalo dělat teplo, rozhodli jsme se pokračovat do Piombina a najít kemp Pappasole.

Trh v Cecině patří mezi ty větší, město má téměř 30 tisíc obyvatel a tahle cifra se v letní sezóně přinejmeším zdvojnásobí, takže kupní síla tady ur

čitě je. A nabídka, jak je ostatně vidět na fotkách, taky. Vlevo nahoře solené ryby a množství tvrdých sírů, vpravo pak delikátní pochoutky - sušená rajčata. U nás jsou k mání taky, ale namočená v kořeněném nálevu, patrně aby vydržela co nejdéle. Vlevo dole olivy a všeliké druhy sušených plodů - krásně barevné! Vpravo ulička trhu. Hlava na hlavě, tlačenice. Před dvěma roky jsem to zvládal bez problémů, letos jsme trh prošli naštěstí hned po osmé hodině (v jiný den, než o kterém je zde řeč) a když jsem začínal dostávat klaustrofobii, odešli jsme. Na těch trzích je konec konců všude jedno a totéž...

Díky navigaci, do níž jsem souřadnice zadal už doma to nebyl problém, za Cecinou jsme najeli na Superstrade SS 1 (E 80), takto neplacenou dálnici ve velmi průměrném stavu – stodesítkou se po ní nicméně jet dalo a že to bylo zadarmo, tak člověk nějakou tu díru v asfaltu prostě vzal na vědomí a vyhnul se.

Z dálnice po místní silnici k autocampingu to už bylo pár kilometrů.

Trochu jsme se porozhlédli, nechali auto na parkovišti před bránou a v první řadě se šli podívat, jak vypadá pláž.

Od brány kempu přes minimálně frekventovanu silnici pokračuje široká cesta kolem parkoviště k pásu piniového háje, jímž se projde několik desítek metrů kolem pěkného stánku občerstvením a záchodky opodál (klíče zadarmo ve stánku), jenomže… po příchodu k vodě člověka udeří do očí řady oranžových slunečníků, stolků a lehátek… za peníze, samozřejmě. Cena za jedno místo začínala někde na 9 € na den za lehátko, na další ceny jsme už ani nekoukali.

Volná pláž široká možná deset metrů, dlouhá ale pouze metrů necelých 200, z pravé strany při pohledu na hladinu klasicky v těchto končinách čistého moře zakončená vyústěním plavebního kanálu do přístavu opodál, ze strany druhé zastavěná slunečníky pláže soukromé…

Představa, jak se tam natěsnají obyvatelé kempu, kteří na placenou pláž prostě nemají anebo ty peníze dát nechtějí byla skličující – namísto klidu, kdy nejbližší soused je od nás alespoň dva metry a všichni jsme v jedné řadě jako je tomu na plážích u kempu Molino, čekalo by nás patrně dost rušno.

Další otázkou je, jestli tam funguje systém, na jaký jsme si zvykli – kolem poledne nechat lehátka a slunečníky na pláži a vrátit se až odpoledne. Přijít až po obědě by patrně byl problém, volná pláž musela být v horkém počasí dost našlapaná!

Vrátili jsme se k autu, vyptal jsem si v recepci prospekty kempu, který vypadal opravdu dobře. Hned za plotem byl velký bazén, plakáty inzerovaly animátorské programy pro děti, byl o jednu nebo dvě třídy výš než náš kemp domácí. Rozhled po okolí taky pěkný, kousek ve vnitrozemí začínaly typické toskánské kopečky, komíny fabrik v Piombinu, z pláže byla na dohled Elba a když se koukám na mapu, leží pláž vlastně v zálivu mezi Piombinem a výběžkem Punta Ala, takže všude kolem jsou nějaké břehy a to si člověk vůbec nepřipadá jako u moře, nýbrž jako třeba… na Lipně!

Když jsme ten den večer u našeho karavanu studovali plánek kempu Pappasole, zjistili jsme další nemilou věc – pro karavany byl vyhrazený prostor úplně na druhé straně od brány, což cestu k moři prodlužovalo zase o další kus. Stěhování jsme zamítli a zůstali až do konce našeho pobytu v kempu Molino a Fuoco.

Průmyslové město Piombino

Nahoru

Cesta do Bolgheri, na kole i autem

Poprvé v roce 2009, letos opět – jsem si na oji karavanu vezl připevněné kolo. O jeho využití není sporu, kam se člověk pěšky plouží půl hodiny, tam na kole dojede za pár minut. Kolem moře je to samá rovinka, takže s fotobatohem na zádech jsem pár výletů udělal.

Nebylo jich tolik jako před dvěma roky, to jsem okolí v nafotil hodně obrázků, letos jsem víc jezdil jen čumy.

Jeden větší výlet jsem podnikl v pátek 2. září a vypravil jsem se šestikilometrovou cypřišovou alejí k hradu a stejnojmenné vesničce Bolgheri.

Alej jsem objevil v průvodci Toskánskem, doplněném cédéčkem – průvodce jsem dostal coby dárek při závěru dvouleté činnosti fotokroužku u nás na vsi.

Vyzbrojen papírovou italskou mapou s názvem Costa degli Etruschi (pobřežím Etrusků) vystartoval jsem něco před půl desátou a ukázalo se, že to chtělo vyjet o hodinku a možná i víc dříve.

Cecinou jsem projel popaměti podél pobřeží a pěší zóny, na konci města kolem kempu Le Tamerici jsem chtěl pokračovat jižním směrem a najednou silnice končila.

Definitivně, ani cestička dál nevedla (naštěstí, protože bych se po ní určitě vydal a bůhví, kam bych dojel), takže jsem se kousek vrátil, našel první polní cestu kolmo, podjel trať Genova (Janov), Pisa, Cecina, Crosseto, Řím) a kolem zahrádek s fíkovníky, olivovníky a jabloněmi jsem najel na plánovanou SP 39 (strada provinciale, která kopíruje neplacenou SS 1 nebo taky E 80).

Po silnici se dalo při troše pozornosti uhánět kolem dvacítky v hodině. Pozornost je nutná, povrch je dost v mizerném stavu. Díry tam sice nejsou, zato záplaty na každém metru. V porovnání s českými okreskami nebe a dudy.

Místy se dají využít cyklostezky, které jsou podivně budované – kilometr na jedné straně silnice, 2 kilometry na straně druhé… většina místních cyklistů – těch co jezdí delší štreky – je nevyužívá. A jak poznat místní cyklisty? Velice snadno. Jejich pestrobarevné dresy i kalhoty jsou popsané reklamními nápisy, kola mají vesměs závodní, přilbu na hlavě jen někteří a hodně z nich má šedivé vlasy. Tihle starší jezdí většinou osamoceně, mladí v houfech (ti se chystají na závodní kariéru, pokud už rovnou nezávodí) a poměrně často se zdraví – zdravili i tak málo vyzdobeného kolaře, jako jsem já, který si zapomněl doma svoje černé, bez reklam popsané cyklistické kalhoty a jezdil tudíž v kraťasech s nevyztuženým zadkem.

Ve vesničce La California jsem zkontroloval směr své cesty a hlavně vzdálenost do cíle a do cíle – začátku cypřišové aleje – to byl jen kousek. Silnice byla průměrně frekventovaná, řidiči aut se nicméně chovají ohleduplně, cyklistu objíždějí dostatečným odstupem a tak ruší snad jen rámus a smrad všudypřítomných skútrů.

S těmi jeden zážitek – o několik dní později jsem uháněl poměrně skoro třicítkou po cyklostezce, když tu za sebou slyším štěkot psa. Kruci, že by čokl utíkal tak rychle a ještě přitom štěkal? napadlo mě zděšeně a než jsem se stačil ohlédnout, prosvištěla kolem mne na skútru Italka s vlající sukní, pod řídítky zavěšenou tašku ze které koukala štěkající hlava středně velkého psa – ráci jsem nestačil postřehnout…

Nejkrásnější, nejdelší a nejznámější cypřišová alej v Itálii, tak velebí průvodce alej, u jejíchž prvních jehlanovitých stromů jsem zastavil. Pokud má někdo představu silničky sevřené stejně velkými jehličnatými kmeny, táhnoucími se k horizontu, bude poněkud překvapen. Evropsky i světově proslulí italští stavitelé pojali alej velkoryse a vy se díváte na širokou asfaltovou silnici, od jejíž krajnice k prvním kmenům jsou ještě další dva metry!

Pro zájemce historie vzniku aleje je zde pár čísel: Výsadba cypřišů byla zahájena na jaře v roce 1832, dokončena byla v roce 1911, letos je tedy stoletá!

Ke dni 16.3.1999, kdy byly stromy přesně spočítány, jich tady rostlo 2374! Odkaz na zdroj informací je zde.

Na křižovatce jsem zastavil, udělal fotku té slavné aleje a zároveň udělal jednu chybu – téměř bez povšimnutí jsem nechal vinařství San Quido. Vyfotím si je cestou zpátky, řekl jsem si a nakonec k tomu nedošlo ani v pátek, ani o den později, kdy jsme tam byli autem. A přitom tohle vinařství má zajímavou historii – zde je něco málo údajů nejen o San Quido, ale i víně v této oblasti vůbec. Cestovní kanceláře nabízí možnost výletu – za pouhé tři stovky (eur, pochopitelně) z Florencie.

Tady je pár údajů o přírodě v okolí a o práci Světového fondu na ochranu přírody (WWF)  a zde je pár údajů – poměrně uceleně zpracovaných – o vesnici i hradu. Všechny webové stránky jsou přeloženy Googlem, zaplať mu pánbůh za to!

Rovinka kolem moře se při jízdě cypřišovou alejí změnila v mírné stoupání, proti kopcům kolem Loučimi zanedbatelném, přesto jsem po průjezdu bránou hradu vzal za vděk vodovodním kohoutkem zabudovaném do cihlového sloupku – krátce po mém příjezdu tam zastavil další cyklista, možná i o něco starší než já… Porozhlédl jsem se kolem, udělal pár snímků a vydal se kousek nad vesnici – z jednoho místa byl výhled naším směrem (Vada), fotit to nicméně nemělo cenu, viditelná výseč byla příliš malá.

Hrad tady postavili v osmém století, (jen pro zajímavost, o sto let dříve se rozpadla Sámova říše, o sto let později na území Čech a Moravy vznikala Velkomoravská říše), takže energie vložená do jeho zdí generacemi místních obyvatel zde přímo sálá. To ale nic nemění na skutečnosti, že ochoz hlavní věže nebyl v době mé (ani druhý den) návštěvy přístupný a to je škoda, protože odtud musí být nádherný výhled na vinice i olivové háje.

Do jedné z vinic jsem nahlédl, jen kousek za bránu, do níž mířil traktor s valníkem plným modrých hroznů a udělal si pár fotek.

To už jsem byl na cestě zpátky, bylo před dvanáctou hodinou, začalo docela připalovat sluníčko a mě čekalo 25 kilometrů svižné jízdy.

Cestu jsem zvládl v pohodě, dohromady to dalo 50 km a tak jsem si odpolední povalování na pláži tentokrát zasloužil.

Na „místo činu“ jsme se Laďkou vrátili hned druhý den autem. Vypadá to poněkud nelogicky, takže pár slov vysvětlení.

V sobotu 3. září jsme se vydali znovu do Piombina na výlet na Elbu. Mohlo nás napadnout, že zrovna tak jako my se na ostrov vydá víc lidí a tak nám chasník v prodejně lodních lístků (biglietterie) oznámil první možné odplutí – ve 14.10! Mohli jsme si pravda obstarat lístky v některé z mnoha předprodejích v okolí a možná i v Cecině, ale jsou údajně o 20 až 40 eur dražší, tady stál zpáteční pro 2 osoby a auto 110.40 € a být vázaní na přesný odjezd se nám taky nechtělo. A tak jsme se vrátili zpátky a cestou jsme se ještě jednou zastavili v Bolgheri.

Parkovat lze nějakých dvě stě metrů před bránou hradu na čtvercovém a placeném plácku, další parkoviště je vpravo od brány (padesát metrů) taky placené a pak je možno zaparkovat zdarma vlevo od vjezdu na placené parkoviště – čehož jsme samozřejmě (a nejen my) využili.

Samotnou bránou lze projet pouze při cestě z vesnice, dostat se do ní  autem se dá nějakou objížďkou, kterou jsem nezkoumal.

Tentokrát jsme prošli kolem bloku letitých domků, restaurací a obchůdků uprostřed vsi v poklidu, pořádně jsme si prohlédli olivovník zasazený v roce 1720 (cedule u něj uvádí circa, ale možné to je), prohlédli si interiér stylového ristorante, podívali se do neméně stylové prodejny těch drahých vín,

o nichž je řeč v úvodu povídání a v jakémsi krámku se suvenýry a všemi možnými drobnostmi jsme si koupili barevný nástěnný kalendář na příští rok – takové fotky jako v něm jsou bych stejně nenafotil.

A jako předchozí den jsme kolem poledne sedli do auta a frčeli do svého kempu.

A jak se dostat k odbočce do cypřišové aleje? Po ujetí zhruba deseti kilometrů jižně od Ceciny po silnici SP 39, jinak též zvané Via Aurelia. Jeli jsme po ní na

druhou stranu při výletu do Livorna, vede kolem moře a je to víceméně jízda ve výletním tempu, protože spojuje všechny vesničky, nasázené podél pobřeží.

O silnicích v oblasti už jsem se zmínil, trochu podrobněji si zasluhuje popsat trasu z Florencie do Vady. Ve značení se Italové vyřádili a nadělali v něm trochu zmatek, nebo alespoň mně se ta tak jevilo.

Po placené dálnici A1 jsme přijeli bez problému k Florencii (Firenze), za použití placené dálnice od Breneru až sem  jsme zaplatili necelých 43 €.

Pokračovali jsme rychlostní silnicí SS 67, která se jmenuje Strada Grande Comunicazione Firenze Pisa - Livorno, je bezplatná a značená malými bílými cedulkami Fi-Pi-Li. Pokud někde uvidíte jiné pořadí zkratek, neděste se, je to pořád stejná silnice. Vede kolem města Empoli, Pontedera, až se dostaneme na křižovatku dálnice A12, která je opět placená. Vyzvedneme si lístek a upalujeme až k městu Rosignano Marittimo, kde v mýtné bráně zaplatíme 5.30 a dostaneme se na pokračování této dálnice s názvem SS1, teď už zadarmo.

Tomu také odpovídá kvalita povrchu, připomínajícího spíš valchu než silnici. Tahle dálnice míjí Cecinu končí za městem Crosseto.

Pokud se chceme dostat do Bolgheri, opustíme dálnici na výjezdu La California a pokračujeme po obyčejné silnici (rychlost 90, v některých úsecích 70 km/h) SP 39 s názvem Via Aurelia Sud. Na cypřišovou alej odbočíme vlevo, silnice je označená jako SP 16 San Quido. A tohle San Quido je vstup do proslulé vinařské oblasti.

Co dodat na závěr této kapitoly? Vesnička je to pěkná a chtělo by zevrubněji prozkoumat její okolí, aby se člověk dozvěděl o Toskánsku poněkud více. Takhle jsme viděli jen to, co ostatní turisté, z nichž byla určitě polovina Němci. Nebo alespoň ti, kteří nakupovali drahá vína v obchůdcích. Některým z to ale nebránilo parkovat (stejně jako my) na naplaceném parkovišti... Moc jsem taky nepochopil, proč nebyla přístupná věž vpavo na snímku, rozhled až na moře by určitě stál za to, o fotografiích nemluvě.

Není všem dnům konec a doufám, že sem ještě jednou zabrousíme, ne-li autem, tak alespoň já s foťákem na kole!    

Nahoru

Večerní promenáda v Cecina Mare

Večer ve středu 31. srpna jsme se vydali podívat na večerní korzo do Cecina Mare. To je vlastně čvtrť Ceciny, která leží přímo na břehu moře. Hlavní promenáda a pěší zóna se jmenuje Viale della Vittoria, po pravé straně ve směru na jih jsou hotely, ristrorante a  podobné podniky, po straně levé jsou patrové domy, sloužící většinou k ubytování letních hostů a dovolenkářů.

Auto jsme zaparkovali hned za mostem přes ústí řeky Cecina (z mostu je krásně přehledné kotviště malých lodí), prošli jsme kolem kasáren na náměstíčko svatého apoštola Andrea před stejnojmenným kostelem  a po pár desítkách metrů jsme byli na břehu moře. Vpravo za řekou se táhnou pláže nahoru k Livornu, vlevo vyrovnané řady slunečníků a lehátek pláží hotelových a soukromých - jsme na začátku ulice Viale della Vittoria.

Na snímku vpravo je vyhlídková věžička, kam večer chodí lidé koukat na západ slunce, ten je vidět samozřejmě i z břehu a pěkně, o čemž svědčí plno fotek na Panoramiu - což je fotoserver, pomocí kterého lze umístit obrázky (fotografie) přesně na místo, odkud byly pořízeny anebo co zobrazují.

Je půl deváté, sluníčko za námi už zapadlo (ten den bylo večer v osm 26°C), prostory restaurací jsou zatím prázdné a na kolonádě se prochází jenom pár lidí.

Zato stánkaři mají plné ruce práce s vybalováním svého zboží. Stánky jsou pod těmi bílými plachtami a mají to zde dobře ošetřené - mezi podsvícenými palmami se střídají stánky a předzahrádky podniků, nikdo žádné auto...

Pokračovali jsme dál, promenáda je dlouhá více než kilometr a stíny, které vidíte na snímcích jsou duchové dávných Estrusků... pochopitelně nikoliv, jsou to lidé, kteří chodili okolo. K efektu dojde snadno. Tyhle noční snímky se fotí ze stativu na delší čas, konkrétně tahle fotka má clonu 10 a čas 8 sekund, za tu dobu pochopitelně lidi ujdou pár kroků a na snímku se rozmažou. Odstranit se to dá použitím delšího času a většího clonového čísla - dosáhne se tím oněch paprsků rozbíhajcích se od světel (použito kousek dál).

Fotografováno ze stejného místa směrem na západ. Obloha je tady ještě světlá...

...a ještě jednou, jen o kousek dál.

Ve stáncích měli všelijaké zboží, povětšinou samé suvenýry, korálky a další bižuterii, tady  jsou k vidění krásně svítící lampiony. Postupovali jsme ke druhý konec kolonády a když jsem fotil možná ještě kousek dál, kde stánky  už byly bez stříšky, vystartovala na mě černoška - a nebylo to žádná houžvička, jen o pár centimetrů menší než já a že si nepřeje, abych jí fotil. Po zkušenosti z parkoviště, kde jsme nocovali cestou do Itálie a kde na mě přiběhla tamní ostraha už mě to nepřekvapilo a nijak jsem  se s ní nehodlal vybavovat, konec konců jaképak vybavování já česky a ona buď italsky (měli by umět, pokud tam chtějí podnikat čili obchodovat legálně, což ona dáma nejspíš nesplňovala) anebo její domorodou hatmatickou, ukázal jsem jí, že jsem fotil na druhou stranu a ona odešla. Moc spokojená asi nebyla, od svého stánku spolu se svou kolegyní dost nepříjemně koukala celou dobu, kdy jsem měl stativ rozložený.

Clona 22, čas 13 sekund. Odborníci říkají, že nejlepší fotky jsou v hodině mezi psem a vlkem, tedy než nastane úplná tma. Jenomže taková chvíle trvá možná půl hodiny a to se všechno vyfotit prostě nedá...

Zvědavý objektiv nakoukl též do ristorante, kde lidé večeřeli a čekali na pizzu, která se pekla v opravdové peci v pozadí (pokud to nebyla brána do pekla, aby hříšníci viděli co je čeká), my jsme si dali v této krásně osvícené gelaterii dobrou zmrzlinu a vydali se zpátky tam, kde jsme naši večerní procházku začali.

  Obrázek dole jsem vyfotil v půl desáté a malinké vodotrysky jsou kousek od místa, kde promenáda začíná, na pozadí je vidět zeď kasáren, kolem kterých jsme přišli. Za celý den jsme toho měli skoro dost, takže ten pravý cvrkot, jenž nastává po desáté hodině večerní jsme nezažili. Inu, člověk nemůže chtít všechno. I tak se nám večerní procházka líbila!

Plavba na Elbu

Obrázky na webu se otevírají v původní velikosti

                                                                                              v Mozille v novém panelu, v IE v novém okně!

Kapitola 1: První pokus – průzkum

Kapitola 2: Druhý pokus – nepodařený

Kapitola 3: Třetí pokus - konečně nalodění

První pokus – průzkum terénu

Nalodění na trajekt a plavbě na proslulý ostrov Elba předcházely všelijaké příhody. První se udála ve středu 30. srpna, když jsme byli prozkoumat kemp Pappasole.

Cestou zpátky jsme zajeli do Piombina k přístavu zjistit, jak to vlastně chodí při cestě trajektem. Něco jsem pravda prostudoval na webu v různých diskusích, ale jak známo – šedivá je teorie a zelený je strom života. Není nad vlastní zkušenost.

Zastavili jsme na téměř prázdném parkovišti nad přístavem u „Agenzia turistica il traghetto“, což je cestovní trajektová kancelář a taky biglietterie neboli prodejna lístků.

Přístav Piombino je nejblíže ostrovu Elba, cesta na ostrov je odtud nejkratší a nejlevnější. Trajekty společnosti Moby a Toremar plují každou hodinu v sezóně (nevím jak Toremar, Moby vyplouvá v období od 1. dubna do 29. května a potom od 4. září do 26. září ráno v šest, v období od 30.5. do 3.9. ještě o hodinu dříve), mimo sezónu jsou časové prodlevy o necelou hodinku delší.

Za pultem pokladny seděl u počítače chlapík kolem třicítky, odbavil lidi před námi, německy jsem se zeptal, kdy jede první volný trajekt, podal mi miniaturní jízdní řád a zaškrtnul tam tuším jedenáctou hodinu, zpáteční pak pátou odpolední. Nejvíc nás pochopitelně zajímala cena, tu připsal dolů a my jsme se spokojeně vrátili do auta.

Když už jsme u přístavu, podíváme se na lodě zblízka, rozhodl jsem se. Od parkoviště se sjíždí dolů, pod kopečkem je brána podobná mýtné bráně na dálnici, jen o něco menší. Z několika vjezdů byly dva otevřené, hlídané ovšem jakousi ochrankou. Jeden z hlídačů dokonce strkal pod auto v bráně stojící zrcátko, jestli třeba nemá na spodku připevněnou bombu!

Pochopil jsem, že bez lístku nemám nárok a rozhodl se otočit to a odjet. Při otáčecím manévru jsem si ale všiml, že všechny tři pruhy jsou jednosměrné – do přístavu!

Bleskurychle jsem vyhodnotil situaci, za mnou jelo dolů jen jedno auto, místa pro otočení byl dostatek a ten kousek nahoru zvládnu i v protisměru, řekl jsem si, když tu se

přihodily dvě věci.

Auto za mnou zastavilo a řidič sledoval, co to tam nacvičuju a současně začal hlídač od brány cosi pokřikovat. Situace se začala podobat scéně z akčního filmu, když budu ujíždět, bůhví co se přihodí, jsme přece jenom v Itálii a Sicílie je blízko, takže jsem pro jistotu zastavil.

Obavy z možných problémů se rychle rozplynuly, hlídač přišel k našemu autu, s úsměvem ukázal na bránu a pohybem ruky naznačil, že musím bránou projet a hned za ní to obrátit zpátky ven z přístavu. Poděkoval jsem, projel bránou (bez kontroly), hodil levý rejd, vyjel zpátky na kopec a pak už jsme pokračovali podél moře do Ceciny.

Druhý pokus – nepodařený

Podruhé jsme se na výlet na Elbu vydali v sobotu 3. září. Do chladicí tašky jsme dali pití a svačinu na celý den, do kufru plavky, osušky a slunečník (a taky židličku, na níž čekala výměna) a po deváté vyrazili do Piombina. Dojeli jsme na místo, do přístavu nás opět bez problémů zavedla Hermína a došlo ke zjištění, že podobný nápad s výletem mělo víc lidí. První volný trajekt společnosti Moby odplouval až odpoledne v 16.10, zatímco

teď bylo deset dopoledne.

Takovou prodlevu jsme samozřejmě zamítli, chlapík v prodeji lodních lístků (stejný jako minule) nás tedy nasměroval do pokladny konkurenční společnosti Toremar, která má sídlo ve stejném bloku přízemní budovy (pokladna, nikoliv společnost). Tam se mladá blonďatá u počítače na rozdíl od něho odmítala bavit německy (pouze italsky nebo anglicky, zavrčela – už jste viděli vrčet blondýnu? tak v prodejně lodních lístků Toremar každý den v pracovní době) a nabídla nám odjezd po dvanácté hodině, ovšem bez rezervace zpáteční cesty a to jsme možná zbytečně odmítli.

Proč? Původně jsme se domnívali, že bychom třeba museli na ostrově strávit noc v autě a zpátky se dostali v neděli ráno, až se bude vracet poloprázdný dopolední trajekt, jenže skutečnost není tak dramatická. Kdyby si člověk cestu zpátky nezabukoval předem, určitě by se na nějaké lodi místo pro jedno auto našlo (možná i v sobotu)… jenomže lepší je jistota a tak jsme obrátili auto a vydali se zpátky (se zastávkou v Bolgheri) s poučením: sobotu a neděli návštěvu ostrova Elba bez předem zajištěných lístků nebrat!

Nalodění v přístavu Piombino

Výlet se konečně uskutečnil ve středu 7. září.

Ráno jsme si přivstali, takže na parkovišti u prodejny lodních lístků jsme byli krátce po deváté dopolední. Chasník za pultíkem (pořád tentýž - dělá tam vůbec ještě někdo jiný?) nám na jízdním řádu zaškrtnul desátou hodinu jako odjezd, čas zpáteční cesty jsme si vybrali v 17.40, zaplatili jsme 110,40 € (auto + 2lidi, zpáteční), vrátili jsme se do auta a zamířili k bráně přístavu, tentokrát s platným lodním lístkem.

Do odjezdu lodi byl chvíli čas a tak jsem zjistil, že na prohlídku přístavu je nutno zvolit ulici vlevo vedle vjezdu k odbavení, ale to už pro nás nemělo význam, protože na pořadu bylo nalodění.

P

ár slov k Piombinu – na obrázku je komín a chladicí věž, což město charakterizuje víc než dostatečně. Najdeme tady průmysl hutnický, chemický, lodařský, z vysokých komínů kousek dál stoupá kouř tepelné elektrárny. Bydlí tady přibližně 35 tisíc lidí, historie sahá do doby dávných Etrusků, jako ostatně téměř na celém pobřeží Tyrhénského a Ligurského moře. 

Z průběhu naloďování na trajekt jsem měl, upřímně řečeno, poněkud obavy. Znáte to, když člověk jde do něčeho úplně poprvé, alespoň malá obava z neznámého je vždycky. Jak se posléze ukázalo, bylo nalodění úplně jednoduché.

Po příjezdu do přístavu je nutno najít sektor označený číslicí, z něhož loď odplouvá, což může být lehce problematické. Na lodním lístku jsem žádné číslo nenašel, ale docela dobře to mohlo být napsané na části, kterou si zřízenec při naloďování odtrhl a nechal.

V našem případě jsem se zařadil jako čtvrtý nebo pátý do řady aut v sektoru 5, vzal jsem lístek a šel se raději zeptat, jestli jsem tam dobře. Na molu před naším sektorem totiž žádný trajekt nekotvil!

Stáli jsme dobře, z podpalubí trajektu vedle na šestce sice vyjížděla auta, ale byla to AETHALIA společnosti Toremar.

Naše loď jménem Moby Lally (délka 119 metrů, šířka 19, pojme 1150 pa

sažérů a 300 aut a vybavená je i na delší plavbu než plula nyní) mezitím připlula k přístavu, obloukem se otočila a zacouvala k našemu molu. Zadní rampa se vyklopila, vyjely osobáky, za nimi náklaďáky a pak jsme se začali naloďovat my. Nejprve tři autobusy, jejichž cestující nastoupili pěšky na loď z boku, potom jedna řada aut a pak my. Celé to dirigoval námořník v bílém a jak tady, tak i cestou zpět sledoval hodinky, aby trajekt vyplul včas.

Zajeli jsme do podpalubí, kde to bylo jako v nevětrané garáži, auta na sebe docela těsně – jak z boku, tak vpředu i vzadu – napasovaná, vzal jsem tašku s foťákem a kamerou a kovovými schůdky jsme vystoupali na horní palubu. A to bylo všechno, jednu nebo dvě minuty po desáté loď odrazila od břehu a vydala se s námi na palubě na hodinovou plavbu na Elbu!

Dychtiví zážitků (já i Laděna) a natěšený na kvanta fotek (já) jsme prošli podpalubím a zaujali místo u zábradlí na levoboku, které si mi pro focení zdálo nejvýhodnější. Celou cestu jsme do sebe strkali s paní, která taky občas něco nafotila a nechtěla se hnout z místa.

Nakonec z celé série zbylo pár fotek, světlo nebylo valné, takže břehy byly moc tmavé, voda šedivá a kdybych věděl, že podstatnou část záběrů z cesty lodí pořídím na zpáteční plavbě, přenechal bych místo kolegyni fotografce a šel si prohlédnout a nafotit vnitřní prostory lodě – mohl jsem mít pár zajímavých záběrů.

I tak byla plavba zážitek. Moře bylo klidné, takže loď se vůbec nehoupala, všechno bylo pěkně natřené, nad hlavou nám visely záchranné čluny, jejichž velikost mě docela překvapila a hloubku pod lodí si člověk ani nestačil uvědomit. V případě nějakých potíží byly břehy ostrova na dohled a doplava tam vlastními silami by se mohli i podařit - i když v při ztroskotání lodi Costa Consordia byly břehy ještě blíž a její náraz do útesu nepřežilo 32 lidí… jenže nad tím nemá smysl uvažovat, to by člověk nesměl vytáhnout paty z domova. Hodiny uplynula jako voda za naší lodí a na dohled bylo Portoferraio a jeho přístav.

Moby Lally k molu tentokrát najela přídí, jejíž část se vyklopila a mohli jsme vyjet na břeh. Podpalubí je de facto průjezdné.

Zde něco málo údajů o Elbě – další jsou v odkazech!

Elba je součástí Toskánského souostroví, které je jedním z největších národních parků v Evropě a leží (Elba) cca 10 km západně od pobřeží Itálie. Z geologického hlediska je ostrov složený zejména z granitu a porfyru, má velice členité pobřeží se spoustou malých písečných pláží.

Jeho délka je 27 kilometrů, šířka 18 kilometrů a přestože měří jen něco málo přes 220 km2, je to třetí největší ostrov Itálie. Žije na něm okolo 300 000 obyvatel.

Díky své výhodné strategické poloze a obrovskému nerostnému bohatství Elbu po staletí plundrovaly nájezdy nejrůznějších dobyvatelů.

První zmínky o osídlení Elby se objevují už v antice, ale přesnou dobu nelze určit, neboť historické a mytologické prameny se ve vyprávění antických autorů navzájem proplétají. První známý název ostrova Aethalia pochází od Řeků, kteří zde těžili železnou rudu (aethalos znamená řecky „jiskra“). Římané pojmenovali ostrov Ilva a zahájili tu těžbu mramoru a žuly. Dnešní podoba jména Elba se poprvé objevila v 6. století.

V průběhu staletí patřil ostrov střídavě Pise, Janovu, Appianiům z Piombina, Toskánskému velkovévodství, Španělsku, zájem o něj měly i další mocnosti. Mírovou smlouvou z Amiensu připadla Elba v roce 1802 Francii (proto tam byl Napoleon ve vyhnanství). Po skončení napoleonských válek ji Vídeňský kongres vrátil Toskánskému velkovévodství a v roce 1860 byla připojena k Italskému království…

Nejvyšším vrcholem ostrova je hora Monte Campanne, s výškou 1018 m. n. m.

Zdroj: Země světa 11/2006

Portoferraio je hlavním městem Elby. Jeho dominantou jsou dvě mohutné pevnosti, žije zde 12 tisíc lidí. Leží v nejlidnatější části ostrova, proto zde najdeme spoustu obchodů, restaurací a barů. Je to přístavní město, takže pokud připlujeme lodí, Portoferrario je prvním městem, na kterém staneme.

Mezi pamětihodnostmi stojí za zmínku kostel Chiesa della Misericordia, ve kterém se pravidelně každý rok pořádá mše na den, kdy Napoleon zemřel.

Najdeme zde také zajímavosti, jako je odlitek bronzové ruky Napoleona nebo jeho posmrtnou masku.

Další památkou města je pevnost Forte Stella, která má půdorys pěticípé hvězdy.

Při příjezdu trajektem můžete obdivovat impozantní opevnění Medici a pevnost Forte Falcone (rozeznatelný maják) a Linguella Tower (u vchodu do přístavu), vše postaveno v 15. století na obranu před útoky pirátů.

Za jeden rok, 1548 - 1549, spojil Giovanni Battista Bellucci, všechny tři pevnosti (Falcone, Stella, Linguella) v jednu obrovskou.

Informace o ostrově - velice podrobné - jsou na tomto webu - přeloženo googlem.

Výlet na Elbu jsme si naplánovali už doma a nevím, co jsem měl důležitého na práci (na počítači), že jsem si na internetu o tomhle ostrově nic nenastudoval. Jinak bysme těch zhruba šest hodin využili trochu jinak.

Když jsme opustili trajekt, zaparkovali jsme auto v jedné z ulic kousek od přístavu a šli hledat infocentrum. V každém městě je sice na viditelném místě šipka s nápisem informazioni turistice, postupuje-li však turista v jejím směru, povětšinou žádné informační centrum nenajde (nebo alespoň já). Tak špatně jsou kanceláře se vstupem přímo z chodníku označené. Nezbylo než se poptat italských strejčků, z podloubí sledujících líný cvrkot kolem osobního přístavu a ejhle, v podstatě jsme se motali kolem.

Nafasovali jsme nějaké prospekty, jednoduchou mapku zadara, trochu do ní nakoukli a vydali se tím nejblbějším, severovýchodním směrem. Jako bych už z domova nevěděl, že tam odtud nic kloudného nekouká, protože když u nás odtamtud vane vítr, je pěkně studený a nepříjemný.

Předtím jsme ještě zajeli k věži Forte Stella, kde jsme si podívali na pěkné panoráma domů nad přístavištěm, nakoukl jsem do prostor dnes už bývalé pevnosti, pořídil pár fotek a pak jsme vyjeli.

Po klikaté silničce s názvem (v mapě) „provinciale L´Enfola“ jsme dojeli do stejnojmenné zátoky, odkud silnice vede ještě pár kilometrů a pak končí a končí i ostrov. Tady jsme zastavili a zaparkovali.

Modré moře, zelené kopce, modrá obloha, bílé kamení na pláži, ve stráni autokamping, dole bar a ristrorante, hezké to tam bylo, o tom žádná.

Kemp hodnotili na jeho stránkách různí návštěvníci, například Němec napsal: „Kemp se pyšní krásnou polohou ve svahu. Má nádherný výhled na oceán a zátoku. Přímý přístup k moři (kamínková pláž), místo je ideální pro milovníky vodních sportů, především potápění. Záchody byly vždy velmi čisté. Je nutné vzít v úvahu špatnou možnost parkování, protože uličky jsou buď z kopce nebo do kopce. V této souvislosti nejsou všechna místa vhodná pro starší lidi či osoby se zdravotním postižením. Nevýhody: Nelíbil se špatně zásobený obchůdek s nevlídnou obsluhou, stejně tak restaurace – nevlídná obsluha a drahá jídla." Kemp je navíc velmi drahý, v srpnu platili Němci za 2 osoby a velký stan + auto kolem 54 €! Závěr hodnocení – pokud nepotřebujete být blízko možnosti potápění, je lepší si najít levnější kemp s lepšími službami.

Ještě jedno hodnocení – kemp není příliš vhodný pro karavany a obytná auta, protože většina míst je pouze pro stany a přístupná pouze pěšky. Z některých míst je velmi pěkný pohled na moře a pláže. Malá oblázková pláž je velmi čistá a není přeplněná, voda čistá a vhodná pro plavání a šnorchlování. Přijetí bylo přátelské a užitečné. Výhody: dobré potápění, velmi příjemný personál… inu co člověk, to jiný názor a pokaždé víceméně podle toho, jestli se naše představy splní či nikoli.

Trochu jsme se porozhlédli, vyfotili se, já něco taky nafilmoval, vrátili jsme se o pár kilometrů zpátky a po neméně klikaté silničce v lesnatých stráních jsme zamířili k městečku Procchio.

Nad ním jsme při první příležitosti zastavili, zdálky si prohlídli další zátoku a vrátili jsme se do Portoferraia. Místo abychom jeli na prohlídku Napoleonovy vily a podívali se na to nejvýznamnější, co město nabízí, zajeli na druhou stranu zálivu, úzkou uličkou došli k vodě a pokochali se krásným panoramatickým pohledem tentokrát na celé město.

Břeh byl posetý oblázky všech velikostí, ty velké vypadaly jako flekaté brambory a mezi kameny – světe div se, česká stopa! Krabička od Sedlčanského hermelínu!

Za normálních okolností by člověka přítomnost krajana potěšila, v tyhle končiny Češi ke své škodě příliš nenavštěvují, ale zrovna odpadky… no.

Blížila se třetí hodina a přestože obloha byla poněkud pošmourná, bylo pořád krásné letní teplo a tak jsme přejeli na druhou stranu a našli pláž, k níž se dá dojít z přístavu pěšky. Tuhle informaci nám dali mladí manželé z Kařezu, s nimiž jsme poklábosili v kempu, zaparkovali jsme auto u parčíku s dětským hřištěm a veřejnými záchodky, převlékli se do plavek, vytáhli skládací židličku a šli se koupat na oblázkovou pláž.

Čas návratu z Elby jsme si určili na 17.40 a nalodění na trajekt proběhlo naprosto bez problémů – nebyli jsme konec konců žádní nováčci v plavbě na tomto typu lodě! Udělal jsem pár snímků z přístavu, podle pokynů námořníka jsme zajeli do podpalubí a vydali se po úzkých železných schůdcích nahoru. Pluli jsme lodí Moby Ale, která byla vyrobená jako dánský Mikkel trajekt Mols v roce 1969 a od roku 1996 pluje vesele pomalovaná ve flotile Moby Lines. Proti Moby Lally, kterou jsme připluli je menší, dlouhá je 93 a široká 16 metrů, sveze 800 pasažérů a 160 vozidel.

Vystoupali jsme na horní palubu, odkud byl krásný výhled do na obě strany a dozadu, na rozdíl od dopoledne jsme tady byli skoro sami, plno lidí sedělo pod námi na lavičkách na zádi a tak jsem mohl nerušeně fotit i natočit pár minut videa. Nakonec jsem použil fotky pouze z této zpáteční cesty, sluníčko se přibližovalo k západu a jeho šikmé paprsky dávají fotkám zajímavé barvy.

Když s odstupem času shrnu náš výlet na zelený hornatý ostrov zvaný Elba, nemám důvod být nespokojený. Prvně v životě jsem se svezl na tak velké lodi, jako byly oba trajekty a vzhledem k tomu, že někdy v deseti, jedenácti letech jsem snil o povolání námořníka, splnila se mi alespoň malinká část tehdejší touhy. Vyzkoušel jsem si, jak se na trajekt nalodit – až potud dobrý.

Co se nepovedlo a už jsem to v předchozím textu zmínil, byl pobyt na ostrově. Přestože jsme tam byli jen pár hodin, mohli jsme toho vidět daleko víc a vykoupat se na písčité pláži na jihu ostrova.

Kolem místa pobytu Napoleona (Napoleon rezidence: Villa dei Mullino) jsme dvakrát jeli a nezastavili a nešli se podívat!

Pokud člověk jede s cestovní kanceláří, nemusí se – chce-li vědět, kde to vůbec byl – o nic zajímat, od toho tam je průvodce. Pokud cestuje individuálně, je potřeba si buď nakoupit průvodce tištěného anebo předem poshánět na internetu informace o místech, která chce navštívit, vytisknout si je a nezapomenout doma! Mám alespoň ponaučení pro příště!

A jak to vlastně bylo s tím jeho vyhnanstvím na ostrově? Podrobné informace, převzaté z Wikipedie jsou zde: Ostrov byl znám už nejstarším civilizacím díky svým nalezištím železné rudy. První doly vznikly v době osídlení Etrusky, další vybudovali po roce 480 př. n. l. staří Římané.

Staří Řekové Elbu nazývali Aethalia (plamen) podle plamenů nad pecemi kde se vyrábělo železo. Po zániku římské říše byla Elba pustošena nájezdy barbarů a Saracénů. Na počátku 11. století se stal vlastnictvím Pisy. Když Pisu roku 1398 koupil milánský rod Viscontů, Elba přešla do vlastnictví pánů z rodu Appiani z města Piombino, kde zůstala po dvě století.

Roku 1546 získal část ostrova Cosimo I de Medici; ten opevnil přístav Portoferraio a přejmenoval jej na „Cosmopoli“.

Zbývající část Elby se stala roku 1577 opět vlastnictvím Appianiů.

Roku 1603 se zmocnil přístavu Porto Azzurro Filip II. Španělský a vystavěl zde dvě pevnosti.

V roce 1802 se stala Elba francouzským územím a nastal její hospodářský rozkvět.

Elba se 3. května 1814 stala prvním ostrovem, na nějž se uchýlil do nuceného exilu Napoleon Bonaparte po vynucené abdikaci a podepsání Smlouvy z Fontainebleau. Byl jmenován císařem ostrova a měl k dispozici osobní gardu čítající 700 mužů.

Vládcem ostrova však byl pouze formálně, neboť v okolních vodách hlídkovaly britské lodě. Během svého pobytu provedl Napoleon na ostrově řadu ekonomických a sociálních reforem které vedly ke zlepšení životních podmínek obyvatel.

Napoleon pobýval na Elbě 9 měsíců a 21 dnů; 26. února 1815 uprchl zpět do Francie (období stodenního císařství).

Po porážce v bitvě u Waterloo byl internován podruhé, na odlehlém ostrově Svatá Helena v Atlantickém oceánu.

Po Vídeňském kongresu připadla Elba Toskánskému velkoknížectví. V roce 1860 se pak stala součástí sjednoceného Italského království.

Ne že by tady nebylo pěkně. Pokud někdo má rád kopce, tak Elba je pro něho ráj.