Embedded Files
Obrázky na webu se otevírají v původní velikosti
v Mozille v novém panelu, v IE v nové záložce!
Kapitola 1: Kotviště lodí Rosignano Solvay
Kapitola 2: Hrad v Rosignano Marittimo
Kapitola 3: Městečko Vada, stručná historie i současnost
Kapitola 4: Vesnice Molino a Fuoco (Mazzanta)
Porto de Medici Cala
Všechny hlavní události, příhody a cesty jsem popsal v předchozím textu, zbývá – obrazně řečeno – zamést drobečky, které zůstaly na stole, čili zapsat v posledním dílu fragmenty z různých dnů.
Začneme
návštěvou krásného kotviště luxusních jachet v Rosignano Solvay. Má zde sídlo Yacht Club Cala de Medici, v odkazu je podrobnější popis. Obrázky jsem pořídil 5. září v pondělí, v době trhu nedaleko odtud. Fotek stánků jsem měl už dost, vydal jsem se tedy přes most nad železniční tratí z Livorna do Říma směrem k moři, aniž bych tušil, co najdu na jeho břehu. Jsou to takové výpravy nazdařbůh, o to větší je pak překvapení v cíli. No, vypadají jachty a čluny pohupující se na modré hladině krásně. Před kotvištěm je ohromné zastřešené parkoviště, vedle několik prosklených patrových budov s butiky a malými krámky, občas nějaká kancelář, cestovka – určeno lidem s víceciferným kontem, nikoliv ale pro horních deset tisíc. Zajištěná střední vrstva, to bude nejspíš hlavní klientela těchto prostor. V pondělí bylo kotviště zaplněné, většina majitelů jachet a člunů si plavby užila o víkendu – konec konců, doba dovolených a hlavní sezóny skončila. Plavba takovým člunem může být docela zábavná záležitost, na pobřeží Toskánska je spousta větších i docela malých ostrovů, u nichž se dá zakotvit a pobýt na břehu nebo na lodi, případně se vypravit na průzkumnou výpravu ostrova… Jednu sobotu kotvila taková loď – střední, spíš menší velikosti – kousek od naší pláže a čas od času jsem sledoval dalekohledem, co její posádka – dva patrně manželské páry věku kolem padesátky – dělá. Nu, nedělali nic. Opalovali se, klábosili, koukali se na břeh, prostě užívali si volna. Vlastnit takovou loď bude patrně podobná záležitost, jako u nás vlastnit chatu nebo rekreační chalupu a jediný rozdíl je v tom, že na chatě je nutno pořád něco dělat (přinejmenším okopávat zeleninu nebo kytičky), zatímco loď je nutno pouze udržovat v plavby schopném stavu…
Udělal jsem pár fotek ( jsou v této galerii), natočil video odplouvající lodi a vrátil se zpět. Z most jsem nafotil samozřejmě trať, bohužel bez vlaku, což bude nutno příště napravit, vyfotil jsem supermarket COOP a kruhový objezd hned vedle, i na hrad Rosignano Marittimo jsem objektiv namířil a mohli jsme spokojeně odjet.
Železniční trať z Livorna, potažmo Janova do Říma
Z mostu nad tratí je před námi jako na dlani také supermarket s názvem, který je známý také u nás. Bývalou Jednotu, v našem regionu se sídlem v Sušici, koupila nadnárodní korporace COOP, která jak vidno provozuje supermarkety taky v Itálii. Obchod na snímku jsme navštívili, je tady velký výběr především potravinářského zboží - bohužel v cenách v poměru k italským platům, které se malinko liší od našich.
Podobně je tomu v supermarketu Conad (Consorzio Nazionale Dettaglianti). Conad je italská značka, která provozuje jeden z největších obchodních řetězců v Itálii a tento obchod najdeme při výjezdu z Ceciny na Piombino.
Kruhový objezd u supermarketu COOP - sezóna dovolených a pobytů a moře je v plném proudu...
Na mostu nad tratí jsem nafotil nejen záběry dolů, ale taky na provoz. Na snímku vpravo předjíždí česká škodovka s italskou espézetkou manžele na kolech, vracející se z trhu. Kromě nákupu ve žlutých igelitkách veze každý z nich po jednom dítěti v sedačce. A co nakoupili? Třeba sušená rajčata na vedlejším snímku. U nás je známe pouze v nálevu, což taky není špatné, tyhle však chutnají úplně jinak. Jaksi italsky...
Z mostu je v dálce vidět hrad, italsky Castello di Rosignano Marittimo. A tam se několika obrázky z roku 2009 vypravíme.
Hrad v Rosignano Marittimo
Posazený na kopci s výhledem na moře tyčí se nad krajinou hrad Rosignano Marittimo. Část starobylého hradu je kamenná, jak je vidět na obrázku. Jádro hradu je estruského nebo římského původu a byla to nejspíš středověká tvrz. První písemný dokument pochází z roku 762. Pokud budete hrad obcházet některou z půvabných přilehlých uliček, najdete i několik kulatých věží přibližně z roku 1562. Nad kamennou bránou, která je vchodem do hradu, vidíme erb rodu Medicejských, kteří jej vlastnili. Město Rosignano Marittimo je zajímavá aglomerace, samotné městečko má přes 3 tisíce obyvatel, je ale zároveň správním střediskem pro okolní, celkem hustě zalidněnou oblast.
Kamenné i omítnuté domy ve svahu, čistá a pohodlná dlažba, kytičky... jen trochu do kopce to je. Obdivuhodné je řidičské umění lidí, kteří zde bydlí, protože dostat se až nahoru úzkými uličkami bude docela nakačka.
Při prohlížení fotek mě taky napadlo, jakým způsobem asi budovali kanalizaci v tak složitém terénu...
Byť se to z obrázku příliš nezdá, v domech na obou strnách úzké uličky samozřejmě žijí lidé.
V den, kdy jsem hrad na kole s foťákem v batohu na zádech navštívil, zřejmě bylo velké prádlo.
Systém posouvání prádelní šňury podél zdi je obdivuhodný, v našich končinách - alespoň kam moje paměť sahá - nepříliš praktikovaný. Úzkých uliček holt máme málo...
Průčelí vinárny neboli enotéca... večer to tady patrně žije!
Nejvyšší místo hradu - v přízemí výstavní síň.
Kostel před námi je zasvěcený sv. Hilary a Janu Křtiteli a jeho vznik se datuje rokem 1524. Uvnitř najdete architektonické detaily z roku tisíc našeho letopočtu. Zde je adresa v italštině: Santi Giovanni Battista e Ilario
Piazza San Nicola, 14, 57016 Rosignano Marittimo, Italia.
Na hrad Rosignano Marittimo jsem se vydal na kole ve čtvrtek 3. září 2009, den před naším odjezdem na druhou stranu k Adriatickému moři, kde jsme strávili ještě jeden týden.
Při podrobnějším prozkoumání okolí se zdá, že přechod mezi Vadou a Rosignanem prakticky neexistuje, tak hustě je oblast zalidněná.
Z Vady vede silnice přes Rosignano Solvay do R. Marittima a pořád člověk jede mezi stavbami, když ne ulicí, tak alespoň kolem zemědělských usedlostí.
Ve správním středisku R.M. žije celkem 30.558 obyvatel!
Poslední obrázek už je z malého náměstíčka dole pod hradem. Italští strejčkové jsou jako všude jinde, svoji předpolední siestu (fotografováno v 11.45) tráví u prázdného stolku zahrádky malého ristorante (restaurace má v italštině mužský rok) a domlouvají se... je vůbec nutné se pořád na něčem domlouvat? Nestačí jen tak klábosit a užívat si krásného zářijového dne?
Z výpravy na hrad vzniklo samozřejmě album, které je na webu Picasa. Původně bylo na fotoalbu eu, jenomže panáčkové si začali říkat o 1 € měsíčně za služby, které nejsou nijak valně propracované, zadarmo nabízejí pouze 25 alb s omezeným počtem fotek, takže jsem to přesunul na Picasu a měl jsem to udělat hned... no.
Cestou zpátky jsem se zastavil vyfotit divadlo a palmy v Rosignano Solvay a co jsem tam ještě viděl je v galerii na mém hlavním webu.
Městečko Vada, stručná historie i současnost
Vada je malé městečko, součást Rosignano Marittima v provincii Livorno. První osídlení se datuje do doby etruské a římské. Obec leží podél SP 39, staré silnice Aurelia (strada Vecchia Aurelia).
Na centrálním náměstí je viděl kámen, ukazující vzdálenost 287 kilometrů od římského Kapitolu. Najdeme zde i kostel svatého Jana a Pavla je z roku 780, jenž byl později povýšen na farnost. Město měla v držení v roce 1125 Pisa, později došlo k opevnění přístavu a v roce 1406 přešlo do majetku Florencie. Ve druhé polovině patnáctého století byla obec srovnána po nájezdu Neapolských vojsk. V současné době se město nachází na pozemcích bývalých močálů a některé části města jsou stále pod hladinou moře. K vysušení močálů došlo za vlády Leopolda II. Toskánského (3. října 1797, Florencie – 29. ledna 1870, Řím) z Toskánské větve Habsbursko-lotrinské dynastie a rekultivací se tak oblast stala v devatenáctém století obyvatelnou. Současně byly podél pobřeží vysázeny borovice (pinie), které chránily pole před silnými větry plných mořské soli a tim umožnili nástup místního zemědělství.Důmyslný systém zavlažování, závislý na přílivu i odlivu moře i na dešťových srážkách je vidět také nedaleko odtud - v obcích La Mazzanta a v Molino a Fuoco. Více pobrobností v odkazu, přeloženém Googlem.
Hřbitov ve Vadě - náhrobky všechny z leštěného mramoru. Ten se těží nedaleko - v Apuánských Alpách...
Obdivuhodné bílé pláže vznikly vypouštěním odpadního vápence a jemně nasekaného chloridu vápenatého a v létě přitahují mnoho nejen místních turistů. V roce 2010 bylo definitivně dokončeno odstranění rtuti z výrobního cyklu, k přechodu na membránovou technologii došlo od roku 2008. Oblast je od té doby naprosto bezpečná ke koupání a slunění, naopak sůl z mořské vody po osušení na sluníčku na kůži téměř neštípe.Jak je ostatně vidět na fotkách, nikomu tenhle problém nevadí - píše se rok 2011 a mám pocit, že to příliš nevadilo ani v době, kdy chemička vypuštěla i zbytky rtuti z výroby... Pláž i loděnice je přístupná z mnoha neplacených (!) parkovišť, do míst, kam se nelze dostat autem jezdí minibus.
Vesnice Molino a Fuoco (Mazzanta)
Poslední sobotu našeho pobytu v Toskánsku jsme se vydali na malou procházku a prohlídku vesnice, podle níž je pojmenován "náš" kemp - Molino a Fuoco. Molino je mlýn, fuoco požár, dohromady by to snad mělo znamenat požár mlýna (podle zdrojů na síti prý skutečně v těch místech stál mlýn, který shořel, tak nevím).
Podél plotu kempu vede široká cesta (na obrázku vlevo) pokrytá jehličím z pásu stoletých pinií, které oddělují kemp od pobřeží moře.
Budete-li hledat název vesničky na mapě, naskytne se vám nabídka kempu - vesnička už dávno splynula se sousední Mazzantou, a něco málo větší vesnicí, která představuje pár domů určených vesměs k pronájmu, hotel, nějaký ten penzion, prostě přímořská klasika. Všude pořádek a čisto a řekl bych, že proti roku 2009, kdy jsme tady byli naposledy, bylo poměrně čisto i kolem silnice - před dvěma lety se v příkopech kolem povalovalo plno bordelu, což bylo nejvíc vidět při jízdě na kole. Pozornému návštěvníkovi vesnice neujde soustava starých, ale v současné době stále funkčních zavlažovacích kanálů, o nichž byla řeč v předchozí kapitole.Kolem malého náměstíčka je posazeno pár obchůdků a samozřejmě pizzerie, gelaterie a ristorante. V době naší procházky čekaly na své zákazníky, kterých teď na počátku září už poněkud ubylo. Podívali jsme se také na parkoviště obytných aut, to bylo zaplněné skoro do posledního místečka. Denní sazba za auto 12 €, možnost vypustit odpad WC za 4, nabrání vody za 3 eura, denně od 9.30 do 12.30 a od 16.00 do 19.30. Vzhledem k tomu, že všichni mají záchody i sprchy uvnitř obytňáků a tady zaparkují jen na několik dní, může to být proti zajíždění do kempu pohodlnější. Jsou tady omezení - nesmí se vytahovat markýza, vyndávat stolek a vůbec zabírat víc prostoru, než je prostor auta... někomu to může vyhovovat, proč ne. Na dvou snímcích je cesta, kudy jsme chodili na pláž a když člověk za poslední zatáčkou uviděl moře, mělo každý den jinou barvu - většinou podle oblohy. Jednou modrou, jindy našedivělou, když foukal vítr tak do zelena s přechodem do modré... prostě paráda. Piniový les voněl a když déšť spláchnul prach z keřů a stromů, byla to vůní celá paleta. Na dolním snímku je mořské pobřeží v neděli 11. září v půl jedenácté dopoledne. Podle oblečení dvou žen (vypadaly jako matka s dcerou) je patrné, že je pořád teplo a taky bylo, pláže jsou přesto téměř prázdné a evokuje to podzimní nostalgickou náladu.
Page updated
Google Sites
Report abuse