Tréninky

Co všechno potřebujeme pro trénink?

Stačí mít tenisky, raketu a nadšení, všechno ostatní se naučíme :-)

Kde všude můžeme trénovat?

Trénovat můžeme na různých místech v Praze individuálně dle domluvy, "domácí" kurty však mám v tenisovém klubu Bohemians. Kde jinde nejčastěji trénuji zjistíte v sekci Kurty. 

Kolik to bude stát?

V případě zájmu mne kontaktujte a konkrétně se domluvíme. 

Budu se těšit na společné tenisové zážitky.

Úryvek z článku Zrozeni k vítězství v časopise Květy:

Devět dětí ve věku od 6 do 8 let pobíhá po tenisovém kurtu pražského klubu Bohemians. „A teď vánočku,“ volá na ně trenér Karel Matějka a jeho svěřenci disciplinovaně v běhu bokem přehazují jednu nohu přes druhou. Osmiletou Lucinku a šestiletou Míšu bedlivě pozoruje jejich tatínek, který posedává za vysokým plotem s ostatními rodiči. 

„Moje holky začaly teprve před měsícem, ostatní sem chodí už od dubna. Máme co dohánět. Trénink je dvakrát týdně, navíc si sem chodíme téměř každý den pinkat o zeď,“ říká Jiří Helmich. Doma holky skáčou přes švihadlo a driblují s míčem, aby si zpevnily ruce. 

"Tati, udělala jsem na raketě osm míčků,“ přibíhá mu sdělit Míša, ale rychle je zase mezi ostatními. Nechce dostat trest jako Evžen, který příliš řečnil a nyní si odpočítává 20 dřepů. Děti stojí v zástupu a trenér jim nahrává míče přes síť. „Lucinko, co ta levá nožička? A co ten loket? Nevidím ho… Evžo, stojíš na patách. Špičky tam mají být, špičky!“ pokřikuje na malé tenisty. Svým dcerám dává Jiří Helmich maximálně dva roky na to, aby ukázaly, zda v nich nějaké tenisové nadání dřímá. 

"Jestli se chytnou, najal bych jim časem osobního trenéra. Ale teď na to ještě nepomýšlím. Už i ta první investice je velká. Jedna raketa vyšla na osm, druhá na jedenáct stovek a boty pro každou na třináct set. Půlroční tenisová školička pro obě stála sedm tisíc,“ vypočítává. 

Na kurtech sem tam potkáte i pětileté dítě, začínat dřív ale podle trenéra Karla Matějky nemá cenu. „K tenisu musejí dítě vést rodiče a vytvořit mu dobré podmínky – bez těch cesta dopředu nevede. V devíti letech by mu měli najmout soukromého trenéra, hlídat jejich zdraví; pak se uvidí, kam to dotáhnou. Kdyby z deseti dětí skončilo jedno jako hráč či hráčka druhé ligy, bylo by to adekvátní.“ 

„Lucku možná dáme příští rok na školu, kde se více věnují tělocviku, ale hlavně jazykům. Dělat jen sport je totiž ošemetná záležitost,“ dodává Jiří Helmich. Zároveň se však naděje, že jeho dcery budou jednou válet jako kdysi Steffi Grafová, dopředu nevzdává. „Kdo by to nechtěl?“ usmívá se. 

Zdroj: Zuzana Tarabusová, Květy č. 44/2005