Německého řádu

Vznik islámu a křížových výprav

    Abychom řádně pochopili okolnosti vedoucí k vzniku křížových výprav, musíme začít od kořenů. To znamená, že se musíme ohlédnout o čtyři století zpět před I. křížovou výpravu:

    Muhammad pocházel z méně významné větve kmene Kurajšovců. Narodil se v Mekce, někdy kolem roku 570. Otec mu zemřel před jeho narozením a matku ztratil v dětském věku. Zpočátku ho vychovával dědeček, hlava rodu, a potom jeho strýc Abú Tálib, kterého doprovázel na cestách s obchodními karavanami do Sýrie. Tam se seznámil s judaismem i s křesťanstvím; jediného Boha těchto obou náboženství si už tehdy řada Arabů v myslích spojovala s Alláhem z Ka’aby.

    Jednou – bylo to kolem roku 610 – při noční meditaci upadl Muhammad do vytržení a zjevila se mu nehmotná postava, již později identifikoval jako archanděla Gabriela. Nějaký hlas pravil: „Jsi poslem božím“, a to byl počátek celé řady ‚božích sdělení‘, jimž naslouchal až do své smrti. Zapamatoval si je a opakoval svým stoupencům, a ti je zapsali. Asi v roce 650 byla všechna sdělení shromážděna v písemné formě v koránu. Pro Muhammada a pro ty, kdo jeho učení uvěřili, to bylo Slovo boží. Rokem 613 začal Muhammad otevřeně kázat učení o jednoduchém monoteismu – je jenom jediný bůh a Muhammad je jeho prorokem.

Roku 622 se Muhammad odebral do Medíny a tento rok se stal počátkem muslimské éry. V Medíně se Muhammadovi podařilo prosadit svou autoritu až po několika letech, a to díky nájezdům – jež organizoval a později i sám vedl – proti karavanám mekkánských kupců. Zprvu docházelo jen k drobným šarvátkám: v dubnu roku 623 se proti karavaně, putující ze Sýrie do Mekky, vyřítila skupina šedesáti muslimů a jeden z nich vystřelil na ozbrojený doprovod několik šípů – byl to první agresivní skutek, provedený ve jménu islámu.

    V roce 630 kapitulovalo před Muhammadem město Mekka a Muhammad s deseti tisíci svých stoupenců vstoupil do Ka’aby. Téhož roku vytáhl Muhammad v čele třiceti tisíc válečníků na sever, aby si podrobil vládce Elitu, Adhry a Jarby na syrských hranicích. Uvědomil si, že „má-li si islámský stát uchovat blahobyt, musí na severu najít ventil pro přebytečnou energii Arabů“. To znamenalo, napadnout křesťanskou Byzanc….

… na přelomu 7. a 8. stol. vyplouvaly z Alexandrie muslimské flotily k blokádě hlavního města byzantské říše Cařihradu. Byzantinci odráželi jejich výpady jen s největším vypětím sil. 

- V 8. stol. ovládli muslimové Španělsko a roku 732 překročili Pyreneje a vtrhli do Francie. Vyplenili Bordeaux a vypálili tamní křesťanské kostely a pokračovali do Poitiers. Tam se pod hradbami města střetli s franskou armádou, vedenou dědem Karla Velikého, majordomem merovejských králů, Karlem Martelem. Muslimové byli na hlavu poraženi a vytlačeni zpět do Španělska. 

- V roce 846 přistál na italském pobřeží u Ostie – přístavu sloužícího potřebám Říma – expediční sbor o síle pěti tisíc jezdců a deseti tisíc pěších vojáků. Ostijská posádka utekla a obránci, především poutníci, kteří se pokusili zabránit „Saracénům“ (jak nyní národy hovořící románskými jazyky nazývaly své muslimské nepřátele) v pochodu na Řím, byli zmasakrováni. Na okraji města, vně hradeb, nepřítel vyplenil baziliku sv. Petra stojící na Vatikánském pahorku i baziliku sv. Pavla, čemuž papež Sergius II. a obyvatelé Říma jen bezmocně přihlíželi zpoza Aureliánových hradeb.

    Ke konci 11. stol. se kdysi mocná Byzantská říše (nástupce říše východořímské) hroutila pod nájezdy Seldžudských turků. Z kdysi rozsáhlého impéria teď zbýval pouze malý řecký stát. A v této době se císař Alexius Komnén obrátil s úpěnlivou žádostí o pomoc na křesťanské souvěrce ze západu. Tak se roku 1095 byzantští delegáti dostavili na církevní koncil, konaný v severoitalské Piacenze a prosili o vysláni vojsk na pomoc proti Turkům. Koncilu předsedal papež Urban II., zanícený křesťan, který pochopil narůstající nebezpečí muslimské expanze. Urban na louce za městem, kde se ten den konalo zasedání, oslovil obrovský dav. Na jeho výzvu, aby šlechta a národy přestaly bojovat mezi sebou, ale aby obrátily své zbraně proti nepřátelům Kristovým, odpověděla celá tehdejší křesťanská Evropa – a tak se zrodila první křížová výprava na jejímž konci stálo vytržení Jeruzaléma ze saracénských rukou.

    Téměř po dvě století  - od  roku 1096 do roku 1291 - se na pobřeží mezi Libanonem, Tureckem a Kyprem postupně valily vlny Evropanů, nejdříve osvobodit svatou zemi od muslimů a později udržet tuto zemi a okolní oblasti v křesťanských rukách. Přicházely sem desetitisíce Evropanů – poutníci, jednotliví ozbrojenci, malé skupiny doprovázející svého feudálního pána i celé armády. Křížové výpravy byly něčím víc než pouze pověstnou řadou jednotlivých tažení, jež se souhrnně označovala tímto názvem. Byl to neustálý a nepřetržitý pohyb románských a severských národů na Blízký východ, na který se dívaly jako na posvátnou zemi, protože se zde narodil a zemřel Mesiáš. Křížové výpravy znamenaly sedm velkých vichřic, ženoucích se ze západu a severu na tyto východní země. Úkolem křižáků bylo zajišťovat poutní cesty a chránit poutníky před nepřátelskými muslimy. Z tohoto jádra vyrostli rytíři – Templáři, Řád sv. Jana (Johanité) a nejmladší Němečtí rytíři.

NĚMECKÝ ŘÁD - ZALOŽENÍ

Založení u Akkonu