Arcivévoda Evžen

Arcivévoda Evžen se narodil 21. 5. 1863 na zámku v Židlochovicích na Moravě.

Roku 1887 složil ve vídeňském augustiniánském kostele řádový slib a dva dny po svých řeholních slibech, byl jmenován koadjutorem stávajícího velmistra Willhelma, což znamenalo, že po odstoupení nebo úmrtí velmistra se arcivévoda Evžen ujme této nejvyšší služby. Arcivévoda Evžen byl intronizován velmistrem Řádu německých rytířů roku 1894.

Arcivévoda byl po soukromých studiích a vzdělání na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě povýšen do hodnosti poručíka u tyrolského mysliveckého pluku. Sloužil v řadě posádek monarchie, pěchoty i husarů a rychle postupoval v hodnostech. Roku 1916 byl jmenován polním maršálem. V roce 1914 velel 5. armádě na Balkáně. Od roku 1915 velel jihozápadní frontě proti Itálii a v letech 1916 - 1917 velel tyrolské skupině vojsk. Mezi lety 1917 až 1918 velel opět jihozápadní frontě. Konec války jej zastihl právě zde, kde věrně a dle své přísahy, plnil svěřené úkoly charakteru vojenského či charitního. Organizoval provoz polních lazaretů a manévrování špitálními vlaky v místech bojů. Naposledy do bojů zasáhl i vídeňský domácí pěší pluk č. 4 Hoch und Deutschmeister, jehož byl arcivévoda titulárním velitelem.

(Pozn. Tento pluk byl sestaven za velmistra řádu jménem Franz Ludwig von Pfalz-Neuburg, jenž byl v úřadu v letech 1694 - 1732. Pluk byl striktně výběrový a v jeho činech se měly zrcadlit ideály víry a rytířství)

Arcivévoda Evžen se vytrvale snažil pozvednout ze zapomnění slávu rytířských ideálů a opět snoubit ducha křesťanské víry i mravů s vojenskou službou. Během svého působení ve službě velmistra se mu podařilo integrovat rytířské členy řádu do armády monarchie a jejich počet dosáhl čísla 1350 osob. Každý z řádových rytířů skládal jednoduché sliby a byl aktivním důstojníkem Rakousko-Uherské armády.

Zároveň investoval nemalé prostředky do řádových statků. Byla důkladně opravena bruntálská rezidence a zřízena obrazová galerie. Největším stavitelským počinem velmistra Evžena byla náročná rekonstrukce hradu Bouzova za neuvěřitelnou sumu 15,6 milionu rakouských korun, které arcivévoda Evžen vyčlenil, se souhlasem řádové kapituly, z výnosů řádových velkostatků. K rozsáhlé rekonstrukci Bouzova byl přizván mnichovský profesor architektury Georg Joseph von Hauberrisser a rekonstrukce hradu měla pozitivní dopad i na místní obyvatelstvo, které se rovněž účastnilo rozsáhlých prací. Bouzov se stal centrem znovuobjevených ideálů řádového rytířstva a velmi citlivou symbiózou dávných tradic s nastupujícím vědecko-technickým věkem. Také hrad Sovinec se dočkal v roce 1903 nového poslání. Bylo zde zřízeno řádové museum a centrum pro meditační pobyty řádových členů. Stejně velkorysým způsobem přistoupil arcivévoda Evžen rovněž k rekonstrukci hradu Hohenwerfen nedaleko Salzburgu.

 Přes tuto nespornou renesanci rytířského ducha, nebylo však zapomínáno ani na řádové kněze a sestry. V letech 1889 – 1900 byly postaveny a uvedeny do provozu nové špitální budovy ve Freisachu, Vrbně pro Pradědem a Bruntále. Řád provozoval 16 měšťanských škol a 12 jich založil, dále provozoval 8 nemocnic, 3 hospice, 5 dětských útulků. Řád se rovněž významně podílel na sanitní službě během světové války, včetně služby, která byla organizována pomocí tzv. sanitních vlaků.

Evženovu snahu přivést řád k rozkvětu ve všech jeho složkách, rozmetala I. světová válka a následný zánik “starého světa”. Když byla monarchie rozchvácena a nastoupila éra malých národních států s převážně republikánským politickým systémem, zdálo se, že bude i Řád německých rytířů zničen. Nová politická uskupení nástupnických států, nehodlala respektovat na svém teritoriu instituci, byť církevního charakteru, v jejímž čele by stál člen Domu habsburského. Bylo všemožně usilováno o konfiskaci majetku, čehož však nebylo zcela dosaženo. Velmistr Evžen se v těchto těžkých časech, projevil jako osoba mající sebevědomou důstojnost a velkorysost pravého šlechtice. Dle svého řádového hesla “Magis prodesse quam praeesse” (Raději prospívat než stát v čele) a se souhlasem papeže Pia XI. se roku 1923 vzdal vedení řádu. Bohužel léta jeho práce na pozvednutí rytířstva a rytířských ideálů, majících zdroj v katolickém křesťanství, přišla vniveč. Řád byl následně proměněn v instituci kněžskou za vydatné pomoci papežského vizitátora kapucína P. Hilarina Feldera. Škrtem pera upadla v nemilost celá rytířská řádová historie a oběti řádových rytířů, přinesené v bojích křesťanské Evropy s expanzí seldžuckých Turků, Kumánů, Mongolů, Prusů či osmanských Turků. Arcivévoda žil v letech 1919 - 1934 ve Švýcarsku. Když se konečně mohl navrátil do Rakouska, žil v letech 1934 - 1938 jako prostý řádový rytíř v nově vybudovaném řádovém konventu v Gumpoldskirchenu v Dolních Rakousích. Po okupaci Rakouska nacisty v roce 1938 byl Řád německých rytířů ihned zrušen a jeho majetek vyvlastněn. Během II. světové války žil Arcivévoda Evžen ve Vídni a od roku 1945 pobýval téměř až do své smrti v Iglsu u Innsbrucku.

Zemřel 30. 12. 1954 v Meranu. Je pohřben v kostele sv. Jakuba v Innsbrucku vedle prvního velmistra Řádu německých rytířů z Habsburského rodu, arcivévody Maximiliána I. (III.) (1558 - 1618).