Smutná místa
V noci na den 21. měsíce června 1621 bylo po Praze placho a teskno, až úzkost svírala srdce. Všude mrtvo, všechny domy zavřeny, nikdo nesměl na ulici; jen hlídky cizích žoldnéřů procházely městem. Těžce se rozléhaly jejich kroky a hrozivě řinčela zbraň.
Na Staroměstském náměstí stály v nočním šeru povozy, z nichž skládali prkna a trámy a nosili je naprostřed rynku, kde pracovali tesaři. Temné rány seker, bouchání kladiv duněly hrobovým tichem. V nočním šeru za kmitu smolnic rostlo velké lešení výš a výše, až pak na úsvitě stálo již celé v studeném, sinavém světle, potažené červeným suknem se vztyčeným dřevěným křížem na jedné straně.
Popravní lešení. A bylo dosud prázdné. Ale jak vzešlo slunce, zahřměla z hradu dělová rána, znamení, že se exekuce počíná. Tu bylo již náměstí zataženo císařským vojskem, pěším i rejtary, a na smutném lešení stály již temné, zakuklené postavy hrobařů a katových holomků. Pak přišel sám kat, Jan Mydlář.
Pak zasedli císařští rychtáři na svá místa. Již volali jméno prvního z odsouzených direktorů1, vězněných poslední noc v Staroměstské radnici; již kráčel pan Šlik zmužile na popraviště. —
Ve vojsku bubnovali, po městě, po domech úzkostné ticho; věrní Čechové žalem se chvěli, plakali a modlili se za české pány a jejich druhy v direktoriu, kteří na tom černém teatrum nebo vedle na šibenici umírali. A bylo jich sedmadvacet! —
V těch místech Staroměstského rynku, kde se to stalo, bývalo šestnácte velikých kamenů do čtverce rozestavených. Staří Čechové, chodíce těmito místy, nikdy po těch kamenech nešlapali, ani na ně nevkročili. Vždy se jim uhnuli nebo je obešli ze šetrnosti ke smutnému místu a prolité krvi českých pánů.2 V těch místech zjevují se prý ti popravení šlechtici a měšťané, a to jednou do roka, v noci přede dnem, kterého tu skonali na popravišti. Sejdou se všichni, v jejich čele nejstarší všech, skoro devadesátiletý pan Kaplíř ze Sulevic, za ním pan Budovec z Budova, pán dlouhé, šedé brady, starý Konecchlumský, Kochan z Prachové, pan Kryštof Harant, Diviš Černín, pan z Michalovic, Šlik, Otto z Losu, pan z Bílé, Hošťálek, Jesenský, Vodňanský, Vokáč, Jiří Řečický, Kobr, Jizbický a ostatní starci3 i mladší a z těch nejmladší, sotva čtyřicetiletý Jan Kutnaur, jenž tak hrdinsky, zpívaje, umíral. Všichni sejdou se na místě popravy a pak tiše, bez hlesu berou se náměstím do Týnského chrámu. Tam pokleknou před oltářem a zbožně přijímají tělo Páně pod obojí způsobou. A pak zmizejí. —
Tenkráte stávaly domy i prostřed Dobytčího trhu4 a jednomu z těch domů, jenž stál směrem k novoměstské radnici, říkali U Zámečníků. Asi třicet kroků od tohoto stavení směrem k radnici trčel na volné prostoře kámen pět čtvrti lokte zvýši a loket zšíři. Na tom kameni byl vytesán kříž, pod ním umrlčí hlava a letopočet 1627.
Na tomto místě, u toho kamene, dály se prý za starodávna popravy, a to nočního času. Také prý toho roku 1627 skonalo tu několik kněží mečem katovým, a roku 1743 prý několik pánů českých, za to, že se přidali k bavorskému kurfirstovi, Karlu Albertovi, když se s Francouzi Prahy zmocnil, za českého krále se prohlásil a v kostele svatého Víta se korunovati dal.
Zrovna k tomuto kameni, jenž v těch místech zůstal až do devatenáctého století, vedla z novoměstské radnice podzemní chodba, odtud pak dále pod celým Dobytčím trhem nahoru až do Faustova domu.
VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:
1 direktoři = správcové českých zemí volení evangelickými stavy r. 1609. – Vysvětlivka Misantropova.
2 Když bylo Staroměstské náměstí r. 1848 nově dlážděno, odklizena větší část těchto kamenů. Jen několik jich zbylo směrem k Dlouhé třídě, než i ty novější dobou zmizely.
3 Těch bylo dvanáct mezi nimi.
4 Nynější Karlovo náměstí.