Dodatek: Pověsti o České zemi ze staré Rusi

POVĚSTI O ČESKÉ ZEMI

(historie krátká o Bohemě, což jest země Česká)¹

součást Světlanou Mathauserovou sebraných Pověstí a povídek ze staré Rusi.

Bohema jest země Česká, o níž píší kosmografové, že je to část země Německé, stejně jako Morava a Slezsko. Čechy oddělují hory od Němců, černé lesy je jako přirozená hráz ochraňují. Řeka Albis protéká zemí. Praha je veliké město, hlavní město země, přes něž teče řeka Gelava do Saské země a k moři. Země je bohatá vším živobytím, pivo je tam řízné a dobré. Lidé mluví slovanským jazykem, jsou tam pevné hrady, které jinak jmenují Čechové a jinak Němci.

Za císaře konstantinopolského Konstantina III. a za papeže Jana IV. přišli do těch krajů knížata chorvatská Čech a Lech, rodní bratři, vnuci Jávanovi. Nejdříve si zbudovali hradiště nad řekou Krupeň a nazvali je Psáry. Potom se pro těsnost místa dali polední cestou. Lech se vydal na půlnoc a osídlil polské a slezské pusté kraje a potom s boží pomocí krajinu až k Visle, zemi Pomorskou a Kašubskou a jiné ještě až k Německému moři, kde nyní je město Štětín, Lubek a Rostok, a rozložili se až k Vestfálii.

Čech zůstal na Moravě a v Bohemě, tam se zastavil a usadil. Ptal se svých lidí, zda se jim ta krajina zdá vhodná. Všichni řekli: „Je vhodná. Tu chceme žít s ženami a dětmi, dokud taková bude vůle našich bohů. Chceme tu zemi po tobě zvát zemí Českou.“ Tehdy Čech poklekl a políbil zemi. Když povstal, obětoval bohům podle pohanského obyčeje, řka: „Požehnána budiž, země svatá, nám dávno bohy zaslíbená. Uchovávej nás u sebe ve zdraví, kéž se rozmnožuje náš rod od pokolení do pokolení na věky věků. Amen.“

Takové obyčeje a lásku mezi sebou měli, že jim to nyní může každý závidět, třebas tito nynější, co se z nich zrodili. S podivem je, že ačkoliv práva neměli, vždycky tu vládla spravedlnost, kázeň a řád. Chléb, maso, víno, pivo neměli, a tak po dvě století živi byli. Jen plody lesními se živili, než počali orat a kopat. Za oděv měli jen zvířecí kůže. Domy jen chudými krovy byly pokryté, neměly žádných dveří ani zámků. Zbraně také neměli kromě luků a kopí. Žili jako divocí lidé, modly místo bohů oslavovali. Později, když o tom uslyšeli od okolních lidí, ustavili si právo. Nejdříve si zvolili Kroka za soudce a správce, muže to dobrého, čestného a moudrého, který se pak po Čechovi stal vládcem všeho lidu.

Brzy po příchodu do oné země se Čech (žil tu šestnáct let a všeho jeho věku bylo sedmdesát šest let) s tímto světem rozloučil. Všichni pro něj naříkali a plakali, nazývali ho otcem a hořekovali: „Avech, avech“, jako by říkali: „Běda nám ubohým sirotům bez otce, jenž nás do této země přivedl.“

Dokonce poslali k Lechovi, aby se stal jejich vládcem, protože je to otčina jeho bratra. Lech jim na to řekl: „Mne samého bohové obdařili dobrým místem, vás kéž také ochraňují. Jednoho si vyberte a buďte ho poslušni jako svého vládce. Radím vám za vládce Kroka, soudce vašeho, jehož k tomu určil můj milý bratr ještě za svého života, aby byl vaším vládcem a dobrým správcem.“ Za to mu všichni blahořečili.

Krok tedy převzal Čechovy panovnické odznaky. Žezlo, stolec a jablko. A všichni ho s úctou přijali. On je pak naučil žít ve společenství a za jeho vlády bylo nalezeno železo a zlato. Jednou mu přinesli dvě hroudy zlata, řkouce: „Našli jsme to, pane, přijmi to do své pokladny.“ On však řekl: „Když vám to dali lesní bohové, odměňte se jim za to a užijte toho k jejich oslavě. Já si to od vás nevezmu.“

Potom předstoupili dva oráči před Kroka, jeden si stěžoval na toho druhého, že mu zabil vola. Krok přikázal, aby mu místo zabitého koupil jiného vola. Ten, jenž zabil, však řekl, že nemá, zač by koupil. Krok řekl: „Když nemáš zač vola koupit, pracuj sám vedle druhého vola.“ Poručil zapřáhnout ho do pluhu a orat jím. On pak raději koupil jiného vola.

Kraloval celkem třicet devět let a měl osmdesát šest let, když zemřel. Zanechal po sobě tři dcery. Jedna se jmenovala Tetka, druhá Kaša, třetí Libuše. Tetka byla čarodějka, Libuše byla věštkyně, Kaša uměla hádat. Po smrti svého otce sezvaly k sobě všechen lid a ptaly se, kterou z nich si chtějí vyvolit za vládkyni. Lidé řekli, aby všechny tři vládly v České zemi. Proto samy mezi sebou metaly los, která z nich má být vládkyní. Volba padla na Libuši, nejmladší ze sester, která pak dobře vládla a soudila, aniž co kdy rozsoudila špatně.

Jednou vyjela z hradu ve Psárech s dívkami a sestrami, a když přijela do jednoho lesa na řece Labi, kázala tam založit hrad, jejž z příkazu svých bohů pojmenovala podle svého jména, totiž Libec. V tom lese tehdy ulovil jeden muž jménem Bivoj divokého kance, jejž přinesl k dívkám, čemuž se všichni divili. Toho Bivoje si vzala dívka Kaša za muže.

Za nějakou dobu se rozpoutala bitka mezi dvěma rolníky o půdu. Jeden předvolal druhého před Libuši, aby zjednala nápravu a aby odsoudila křivdu. Vyslechla jejich spor, jednomu z nich přisoudila půdu a druhého obvinila z rozpoutání bitky. Ten, jenž byl vinen, se rozhněval, udeřil třikrát palicí o zem hned na místě, před ní, jak to bylo pohanským obyčejem, a řekl: „Běda nám, mužům! Už nás soudí dívky! Raději by měly koudel spřádat nežli nás soudit, vždyť mají sice vlasy dlouhé, ale rozum krátký! Lépe by bylo umřít než se dát jimi soudit. Copak máme být okolním lidem pro smích?“

Když od něho Libuše uslyšela takové pokoření, nedala na sobě nic znát, jen se usmála a řekla: „Pravdu díš, že ženský bič je měkký. Proto je tu tak měkká kázeň, že jste káráni jen metličkou z proutí. Kdyby byla železná, jak je to jinde zvykem, to by pro vás bylo lepší. Anebo chcete dopadnout tak jako kdysi holubi? Na svého krále se rozzlobili a zvolili si jestřába, který je pak jednoho po druhém lovil. I vám se to může snadno stát, budete-li nesvorní. Nyní odejděte domů. Pošlu pak pro vás, abyste se poradili, koho chcete mít za vládce.“

Odvětili: „Koho si sama vybereš, toho si zvolíme a jako vládci se mu podřídíme.“ Ona jim na to řekla: „Ó ubohý, hloupý a nerozumný lide tohoto šlechetného jazyka slovanského! Já vám vše promíjím, milostivě s vámi zacházím, a vy si toho nevážíte. Hleďte, aby se vám nestalo totéž co kdysi žábám, které si čápa zvolily za vládce. Když ovšem toho se vám zachtělo, jeďte v půlnoční stranu, a koho tam naleznete – bude jíst na železném stole – toho mi přiveďte, toho si vezmu za muže a vy za vládce.“ Někteří na to řekli: „Nevíme, kudy máme jet.“ Ona přikázala vypustit ze stáje svého koně, osedlaného, a poručila: „Jděte za tím koněm. Tam, kam vás přivede, tam najdete člověka, an na železném stole jí, toho mi přiveďte.“ Tak také učinili.

Šli za koněm, který je přivedl na jedno pole u vsi Stadice, kde oral jakýsi muž. Když dooral, převrátil pluh a přikryl jej ubrusem, aby se svým pomocníkem pojedl co měl a napil se vody. Ten oráč se jmenoval Přemysl. Když k němu dojeli, pozval je, aby s ním pojedli. Usedli tedy s ním, pojídali a rozmlouvali o různých věcech. Uviděli keř v trní, jehož dva pruty uschly a jen třetí vyrůstal dovrchu. Zadívali se na něj.

Nato Přemysl řekl: „Co se divíte? Ta ratolest předznamenává, že z mého rodu bude mnoho vládců, že však jeden bude vždy přemáhat druhého, jak tato ratolest ukazuje. A co se týče mé orby, kterou jste mi nedali dokončit, vězte toto: kdybych dooral, nikdy by Česká země netrpěla hladem.“

Pak se ho ptali, proč jí na železném pluhu, a on odpovídal: „To znamená, že moji následníci vás budou železnou metlou trestat, to jest mečem, kdybyste nechtěli jejich vládu přijmout. Čiňte tedy, co máte činit, a já se zase odeberu ke své práci.“ Oni však řekli: „Jinak to nemůže být, jen že ty s námi teď půjdeš.“ Když jinak nedali, vsedl na osedlaného koně ve svých lýkových střevících.

Jakmile přijížděli ke dvoru Libušinu, vyjela jim s mnoha dívkami vstříc, vzdávajíc mu čest jako ženichovi. Pak byla uspořádána veselice veliká, kde všichni Češi mu slíbili poslušnost. Po veselici a korunovaci žádala ho o vyhlášení práva, jímž by celá země byla spravována. Pak Přemysl s Libuší ustavili práva, jež platí až dodnes.

Léta od narození Kristova 723 přijela Libuše se svým mužem pod jedny hory, kde pronesla s pomocí svých bohů věštbu o postavení města. Když dojeli k řece Veltavě, uzřeli na místě zvaném Košurka (kde potom se počalo budovat město) dva olivové stromy, jež tak vysoko vyrostly, že až do nebe dosahovaly, a o těch vyrozuměla přítomné, že to je svatý Vojtěch se svatým Václavem. Kázala tedy tam založit město. Potom uviděla dva muže tesající trám a těch se zeptala, co z toho má být. Odpověděli jí: „Práh do domu!“ A od toho prahu přikázala nazvat město Prahou, kteréžto město se potom čím dále tím více rozrůstalo.

Po založení Prahy porodila Libuše syna Nezamysla od muže nazvaného Přemysl. Rozloučivši se pak se všemi lidmi, upadla Libuše v nemoc a zemřela. S velikým pláčem a velikým smutkem ji všichni lidé pohřbili podle pohanských zvyků. Potom zemřely i její sestry Kaša a Tetka.

U Libušina hrobu udělali Čechové velikou modlu z čistého zlata, člověka na koni, jenž je Zeluj. Před ním zažehli oheň, do něhož házeli vlasy a nehty, které si ostříhali, na znamení toho, že nechtějí od nikoho přijmout žádné jiné právo než to, které ustanovila ona se svým mužem. Pohřeb na Libici pak byl velice vznešený uspořádán a sám Přemysl vložil jí do rukou pět velikých zlatých dukátů zavinutých do měšce s těmito slovy: „Toto dnes odevzdá neznámému bohu za sebe a za nás.“

Třináctého léta po Libušině smrti se stalo toto: Libušina služebnice Vlasta, dívka moudrá, všech kouzel znalá, domluvila se s jinými dívkami a takto se uradily: že by mužové ženám vládnout neměli, protože tyto jsou moudřejší, střízlivější v činech než muži, kouzel a jiných věcí znalé; tak že to také bylo za Libuše. Nyní že Přemysl uplatňuje svůj rozum a na ženy je hrůzný, předtím že za Libuše neměl takovou moc ani slovo, neboť ona všechno svým rozumem spravovala. Na ta Vlastina slova odpověděla dívka jménem Stratcha: „Milá sestro, správně mluvíš o našich ctnostech. Pošleme k Přemyslovi, aby ti dal svého syna za muže, a my ti pak budeme poddány.“ S tím všechny souhlasily a Vlasta řekla: „Nehodí se na nás prosit, aby nám ho dal, ať nám ho dá tak, neboť my tu máme svou otčinu po naší vládkyni!“

Když s tímto poselstvím přišly k Přemyslovi, odpověděl jim: „Tu si můj syn vezme za ženu, která mně se bude hodit a jemu líbit. Ať mi ony v tom neporoučejí, ani mému synovi.“ Když to Vlasta uslyšela, rozhněvala se, až si vlasy z hlavy rvala, křičela jako pominutá: „Bijte a zabte je, nešetřte jediného vousáče.“

Brzy se jich sešlo mnoho set kolem Vlasty, nejvíce těch, které se protivily svým mužům. Na jednom místě nad Libicí na jedné hoře si samy svýma rukama zbudovaly hrad a daly mu jméno Děvín, jiní jej nazývali Dívčí hrad. Když dokončily stavbu pevného hradu, počaly se starat o zásoby.

Jakýsi muž jménem Motol měl mnoho různých požitků.² Dívky přijely a Motola zabily, ženu s dcerou odvedly a požitky zabraly a do svého hradu je jako zásobu odvážely. Pak po všechny dny jezdily pro kořist, mnoho lidí zmučily po vsích a osadách. Nabraly mnoho malých děvčátek, která učily rytířskému umění. Pravé prsy jim (jako Amazonky) vypalovaly, aby jim uschly, a levé ponechávaly. Proto jim prsy upalovaly, aby jim nepřekážely při střelbě z luku a držení kopí. Když se jim narodil chlapec, oči mu vylupovaly a hlavní prst mu uřezávaly, aby jím nemohl natahovat tětivu luku a meč obejmout. Přemýšlely, jak začít boj s Přemyslem. Už měly všeho dostatek. Tehdy mnohé ženy své muže zabily a k dívkám přišly, už byl jen málokterý muž, který by mnohokrát nůž ve své ložnici nenašel. Zato žádný muž se tehdy neodvážil nic své ženě vytýkat.

Byla mezi nimi dívka znamenitá, která svou chytrostí mnoho krásných mládenců obelstila a k smrti přivedla následujícím způsobem: psala bratrům a různým přátelům, prosila je, aby ji proboha vysvobodili z toho hradu, z rukou těch zlých dívek, aby k tomu účelu pod lesem za kopcem byli připraveni s dvěma sty koňmi nebo i s menším počtem. Ona že se pak dovolí Vlasty, aby směla vyjet s jinými dívkami, které oni potom svážou a ke knížeti Přemyslovi dovedou. A tak je klamala.

Její přátelé a vlastní bratři byli tomu rádi. Obeslali se navzájem a sešlo se jich na dvě stě i s koňmi, ba více, a čekali na označeném místě. Dívky, dověděvši se o tom, hned shromáždily dvojí vojsko po dvou stech koních: jedno do zálohy a druhé na utkání. Ukázaly se mládencům jen tak letmo a ujížděly za kopec, mládenci za nimi. Dovedly je až k záloze, kde je dívčí roty obstoupily tak, že ani jeden neutekl. Nemilosrdně si s nimi počínaly, pobily je, rty a nosy jim pouřezaly a poslaly Přemyslovi.

Vždycky měly svého zvěda, který jim dával podrobné zprávy o tom, co se děje u Přemysla a jeho mužů. Když to slyšeli čeští páni, sjeli se ke knížeti, podivujíce se neslýchanému ukrutenství, které páchaly ty mořské panny. „Proč tomu neučiníš přítrž, kníže?“ Odpovídal jim: „Je to zkouška od Boha seslaná, má to svou dobu a čas. Musíme počkat, až ta zkouška pomine.“ Páni s ostatními lidmi se hněvali a říkali mu: „Jak by ses nebál ženských, když i z dívek máš strach.“

Na nic nečekajíce, sami se shromáždili pod Dívčím hradem a začali útočit. Dívek jízdních bylo tehdy v tom hradě kolem deseti set kromě jiných ještě. Vlasta vidouc to, poručila dívkám připravit se k boji a pronesla k nim tuto řeč: „Již, milé sestry, vidím na vás, že žádná z vás nemá strach. Mějte každá na mysli svou čest, zdraví a svobodu, požitky a všechen majetek, který nyní s boží pomocí vlastníme: jakože svědkem našich záměrů s těmito našimi zhoubci je Bůh, zvítězíme nad nimi. Vzpomeňte každá z vás, jak nám paní naše Libuše vyprávěla o Pentesilii, která vlastníma rukama čtyři muže v Tróji zabila, takže všichni v Řecku se před ní třásli. Proč bychom také my neměly být jako ona Pentesilia? Nebo jako Tomyris, která velikému perskému králi Kyrovi, jenž prolil hodně lidské krve, hlavu usekla? Mám za to, že každá z vás, dá Bůh, bude mít to srdce a že každá z vás deset hlav těm vousatým usekne.“ To řkouc, dala jim napít medoviny uchystané s různými bylinami, jíž se některé na místě napily.

Pak vyjely z hradu na koních ve vší pohotovosti a spustily takový pokřik, že se všichni zarazili a přemýšleli, zda proti nim mohou obstát. Sama Vlasta se přede všemi srazila s náčelníkem, shodila ho s koně, na místě pak zabila ještě jiného vojevůdce a tou svou chrabrostí všem dívkám dodala odvahy. Dívčí roty pobily mužské vojsko, lidi pomučily a všechno jim vzaly. Do hradu se vrátily s velkou radostí.

Přemysl měl jednoho znamenitého a váženého muže jménem Ctirad, z českého rodu, jemuž byla svěřena správa zemí kolem zemských hranic. Jednou jel za svou povinností přes les. Zvěd přiběhl k dívkám a řekl jim, že Ctirad jede o stu koních přes les na hranice. Dívky ukryly do zálohy dvě stě koní. A jedna z dívek, kterou nazývaly Šárka, dala si svázat ruce a na šíji pověsit lesní roh, sladkou medovinu položit vedle sebe. Lehla si spoutaná u cesty, kudy Ctirad měl jet. Ctirad k ní dojel a divil se tomu, co se s ní stalo.

Ptal se jí, odkud je a čí je. Řekla mu: „Jsem Mnohoslavova dcera z Oskořína. Byla jsem s otcem na poli, když tu nás napadly ty nešlechetné dívky z hradu, které mne tu zajaly a odvážely s sebou. Když uslyšely vás, že jedete kolem, lekly se a utekly. Otec, jenž měl pod sebou dobrého koně, utekl také.“ Ctirad jí řekl: „Já tvého otce dobře znám, je to můj přítel. Pojeď tedy se mnou.“ Šárka pravila: „Prosím vás, uvolněte má pouta.“ Jakmile ji vyprostil z pout, sedl si vedle ní a ptal se, co je v nádobě. Odpověděla: „Velmi dobrá medovina, kterou můj otec pil vždycky po práci.“ Ctirad se napil a byl jako zbaven rozumu. I ostatní se napili a ztratili rozum. Ctirad pak sejmul lesní roh s její šíje a jal se naň troubit. Dívky to uslyšely, rychle přijely a pobily všechny, a samého Ctirada zajaly a ocenily ho na deset tisíc zlatých, které jim za sebe měl vyplatit a tím se z jejich zajetí vykoupit.

Když se takové kousky rozmnožily a kníže Přemysl viděl, že přišel jeho čas, který mu věštila jeho žena Libuše, svolal lid na sněm. Shromáždil čtyři tisíce mužů proti nim a vydal se pod hrad.

Byly chytré, ale přišli na ně ještě chytřejší. Přemysl tajně svolal sto jinochů a ty oblékl do dívčích pancířů a jiné ještě za mladé ženy s luky a meči. Přikázal jim, aby bez váhání šli k hradu ještě dříve, než přijde vojsko. Aby je podle řeči nepoznaly, vmísil mezi ně několik žen, které s nimi mluvily.

Když spěšně přijeli pod hrad, ptaly se jich, co jsou zač. Odpověděli: „Nutně musíme mluvit s vaší milostivou pannou Vlastou.“ Ta s nimi mluvila z okna. Říkali jí s pláčem a strachem: „Přemysl jede s velkým vojskem na nás. A co ještě horšího, na sněmu se tajně domluvili, že každé ženě, i těm, co se narodí, budou řezat žíly pod koleny, aby se nemohly pohybovat. Proto, milé dívky, když jsou tak krutí k ženám, ať raději ztratíme hlavy. Rozhněvaly jste je panem Ctiradem. Je nás tady mnoho set koňmo, a jestli chcete, vezměte nás pod ochranu.“ Ptaly se jich hned, zda jsou znalí rytířského umění. Odpověď zněla: „Velmi dobře.“ Těm jinochům kázala Vlasta seskočit s koně a střílet z luků: někteří z nich vyhodili čepice do vzduchu a stříleli do nich. Dívky, jež to viděly, byly rády, že mezi sebou mají tak statečné a střelby znalé ženy.

Za chvíli přišel zvěd a oznámil, že Přemysl s vojskem jde dobýt hrad. Když to uslyšela Vlasta, kázala všem vsednout na koně a nečekat na obléhání, nýbrž napadnout je dříve, než se seřadí. Pak vyjížděly z hradu, seřadivše se, a to tak, že ony mladíky zařadily do zadních šiků. Brzy celý pluk vyjel z hradu, ale jinoši vzadu se vrátili zpět do hradu a stráže u vchodu pobili. Sami se pak zavřeli v hradu a dali o tom zprávu vojsku. Přemysl hned přijel, snadno dívky obklíčil a porazil je na hlavu, když ještě z hradu je zastrašili. Ještě se dlouho mezi sebou bili, Vlasta zabila vojvodu Šťasoně, když na něm přesekla brnění. Až potom sama byla zabita ranou do týla jako druhá Pentesilia. Tak skončila válka, jež trvala sedm let.

Léta 745 uviděl Přemysl, že jeho čas se naplnil. Pozval si k sobě nejlepší muže, odevzdal jim království a svěřil jim svého syna Nezamysla. Mezi jiným vedl k nim takovou řeč: „V ten čas přijdou na Českou zemi různá zla, když se nad své vládce budete vyvyšovat a věrnost úplnou jim nezachováte. Boha si rozhněváte, krev prolijete pýchou nadmuti a bohatstvím obtíženi a v nouzi pak budete trpět.“ Mnoho jiných slov k nim ještě pronášel a pak svůj život skončil. Pochován je pod Vyšehradem podle pohanského způsobu, obětovali modlám, Neratovi a Radamasovi.

Téhož roku byl Nezamysl zvolen králem českým a oženil se. Vzal si dívku z místních usedlíků jménem Chruba, která mu porodila syna Mnatu.

V tomtéž roce zemřela také Tetka, poslední z doby dívčí vlády. Měla na hlavě naloženo mnoho zlata a stříbra, které bylo sežehnuto, a bohyni Klimbě tak přinesena oběť. Založila hrad Tetín. Měla u sebe dívku, která s medvědy na pastvu chodila. Jednou dívky zabily v horách medvědy a na tom místě založily hrad zvaný Medvědice.

Léta 783 od narození Kristova zemřel Nezamysl, syn Přemyslův, když se dožil šestapadesáti let. Téhož roku byl za knížete vybrán Mnata, syn Nezamyslův. Ten dal na „svinské“ hoře postavit Pražský hrad. Na tom hradě Mnatova žena s deseti dívkami soudila ženy. Mnata pak soudil muže.

Po Mnatovi nastoupil jeho syn Vojen. Za ženu měl Dannu, která mu porodila syna Křesomysla. Za Vojena byli Moravané pobiti od Čechů pro kořist.

Křesomysl se ujal vlády po otci a od pánů byl korunován Přemyslovou čapkou. Ustanovil ve své zemi čtyři soudce, kteří dbali o poklady. Dával pozor, aby od lidí nebrali nic kvůli lepší a rychlé pravdě.

Za toho knížete žil jakýsi Horymír, který v zemi našel mnoho pokladů, stříbrnou a zlatou rudu. Proto se počal vynášet nad svým vládcem. Když se to kníže dověděl, vzal mu ty hory a sám tu počal rudu dobývat. Horymír zasypal hory, aby je nikdo nenašel, a mistry pobil. Kníže ho kázal zajmout a upálit za vraždu a za napáchané škody. Když už měl být potrestán smrtí, vyprosil si od knížete, aby mohl jít na smrt svobodně, nikoliv spoután. Jak šel na smrt, jeho kůň, Šemík zvaný, přišel k němu osedlaný a na toho Horymír hned vsedl. Vyskočil z nádvoří nad samy stromy kolem hradu, přeskočil hradby a řeku Veltavu, kde všichni stáli v údivu. Pak mu kníže dal milost a vrátil mu hory.

Po Křesomyslově smrti připadlo sídelní město a knížectví Neklanovi, jemuž, když se oženil, narodil se syn Hostivít. Neklan byl hloupý a bázlivý v boji, pak ho ta jeho bojácnost stála život. Klaněl se zlatým idolům. Když se modla pohnula a spadla, lekl se a brzy strachy zemřel.

Po jeho smrti si zvolili Hostivíta, který ženu pojal a zrodil Bořislava, jenž byl prvým knížetem křesťanským.

Po něm nastoupil Bořivoj. Ženu měl moudrou, jménem Ludmila, která mu porodila syna Vratislava. Svatopluk, kníže moravský, který byl křesťanem, pozval na hostinu Bořivoje. Sluhy svých přátel posadil za stůl, avšak jeho kázal usadit a pokrmy mu předkládat na zemi. Ten se ho, pohaněn, ptal, proč to tak je. Odpověděl mu Svatopluk: „Ty jsi pohan, proto nejsi hoden jíst s křesťany.“

Od toho času byl osvícen duchem svatým a vyžádal si od biskupa, svatého Cyrila, jenž byl Řek, poučení o víře křesťanské. Prosil pak, aby byl pokřtěn s celým svým domem. Král Svatopluk s ruským bojarem ho přijímali. Přijel a pokřtil ženu Ludmilu s dětmi, a tak byla první mše v Čechách sloužena ve slovanském jazyce biskupem Cyrilem a bratrem jeho Metodějem.

Bořivoj byl dobrý křesťan, více myslel na Boha než na knížectví. Se souhlasem rádců a vznešených pánů odevzdal knížectví Vratislavovi. Ten si vzal ženu zlou a krutou, jež porodila syna Václava, jehož potom zabil bratr Boleslav. A Bořivoj se uchýlil do míst, kde kdysi žila kněžka Teta.

Jednou se vydal se svými lidmi na lov. Když zajel daleko do lesa, potkal laň a střelil po ní z luku. Dala se do běhu. Když ji pronásledoval, přivedla ho pod velikou skálu, z níž tekla voda. Laň pila vodu. Slezl s koně a zabil ji kopím. Ale místo krve vytékalo z ní mléko, čemuž se všichni divili. Za chvíli vystoupil z houští jakýsi muž velice strašný, celé tělo měl porostlé vlasem, a řekl: „Proč jsi zabil mou laň?“ Bořivoj se lekl, když ho uviděl, a otázal se: „Což byla tvá?“ Odpověděl: „Ano. Živila mne na tomto místě dvaačtyřicet let.“ Bořivoj se otázal: „Kdo jsi a co zde děláš?“ On odpověděl: „Jsem Ivan ze země Chorvatské. Žiji tu čtyřicet a dvě léta. Žádný člověk kromě tebe mne dosud neviděl.“

Bořivoj ho pozval do svého domu. Ivan mu řekl: „Na koni nejezdím, pošli pro mne kněze, s tím půjdu, kam poručíš.“ Bořivoj proň poslal kněze. Vyšel mu pak vstříc se ženou. Ivan, vyslechnuvší službu boží, nechtěl nic pít ani jíst. Prosil, aby ho odvedli zpět na jeho místo. A když ho tam chtěli doprovodit, upadl do těžké nemoci a za krátký čas zemřel. Byl u něho nalezen zápis, že to byl syn chorvatského krále Gestimula.

Léta 910 Bořivoj na Tetíně zemřel, žalostně oplakáván křesťany, a pohřben byl v kostele svatého Michala. Zanechal po sobě syna Vratislava, který pak za krátký čas zemřel. Po jeho smrti byly veliké rozepře mezi křesťany a nepokřtěnými (Lucko bylo tehdy ještě pohanské), zvláště ženou Vratislavovou, která poručila křesťanské kostely spálit, křesťany pravoslavné vyhnat a která pak také Bořivojovu ženu Ludmilu dala zabít, na kterémž místě až dodnes je krev na zdi znát. Později sama Drahomíra zmizela neznámo kam. Píše se v českých letopisech, že ji sama země pozřela.

Vratislavovi synové, Václav a Boleslav, pak vládli v Čechách. Ale Václav žádal papeže v Římě, aby mu dovolil vstoupit do stavu duchovního, neboť jeho srdce více bylo nakloněno věcem duchovním než světské vládě. Knížectví slíbil předat Boleslavovi.

Boleslav však měl zlé úmysly s Václavem neboli Vjačeslavem. Pozval ho k sobě na slavnost zasvěcení chrámu a zabil ho v kostele. Krev prolitá na kameni se nedala žádným způsobem smýt. Tělo jeho bylo s velkými poctami pochováno u svatého Víta na hradě v Praze. Zázraky ho Bůh uctil, tělo jeho bylo přes řeku Veltavu bez mostu jako po suchu převezeno.

Za nějaký čas potrestal Bůh Boleslava, neboť císař ho na hlavu porazil a jeho zajal, pak mu kotle v kuchyni kázal nosit a za onen hřích se prací trudit. Potom brzy zemřel.

Po něm přišel syn jeho Boleslav Milostivý. Ten dal postavit dvacet kostelů.

Po něm byl Boleslav Třetí, pak Jaromír, syn Boleslavův, potom Oldřich, pak Břetislav, Spytihněv, po něm Vratislav, bratr jeho, byl knížetem českým. Pak Bořivoj a Svatopluk, vyhnavší Bořivoje, vládl. Po něm Vladislav, syn Vratislavův, pak Soběslav, po něm Vladislav, syn Vladislavův. Pak Soběslav, syn Oldřichův, po něm Václav, syn Soběslavův, pak opět Vladislav – Fridrich. Pak Přemysl Otakar. Pak Václav, syn Otakarův. Po něm Rudolf, kníže rakouský. Pak Jindřich, kníže rakouský. Potom Karel, markrabě moravský. Pak Karel Čtvrtý, císař římský. Potom Zikmund, král uherský a římský. Pak Vladislav, král český. Po něm Kazimír. Po něm Ludvík, král český a uherský. Potom Albrecht, arcikníže rakouský. Po něm Vladislav, syn císaře Albrechta. Potom Jiří, pak Ferdinand, pak císař Maxmilián. Nakonec Rudolf, syn císaře Maxmiliána, který vládl šťastně.

Dodatek: Pověst o třech prutech Svatoplukových >>>

<<< Blaničtí rytíři

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY:

1 Historie krátká o Bohemě, což jest země Česká – Historie krátká o Bohemě čili o zemi České, dochovaná ve dvou ruských rukopisech, je dokladem dobového zájmu o bájné příběhy zprostředkující historické poznání cizích zemí. Ruské rukopisy představují upravený překlad polských pramenů, jež čerpaly z kroniky Kosmovy a Hájkovy. Historie krátká o Bohemě (psaná roztomilým stylem slohové úlohy žáka základní školy – pozn. Mis.) se vyznačuje sklonem k fabulování, k řetězení uzavřených poutavých příběhů. Ty se pak dále šířily jako samostatné epické celky, např. O Vladislavke děvke (O Vlastě panně), O pustynnike Ivaně (O poustevníku Ivanovi).

2 požitky = majetek peněžní i poživatelný. – Vysv. Mis.