Dodatek: Libuše

V pradávných dobách vládla českému národu kněžna Libuše, dcera moudrého Kroka. Byla nejen dobrou vládkyní, ale vynikala i věšteckým darem, díky kterému nejednou prospěla bojovníkům, když bylo nutno se chopit zbraní nebo vytrvat v boji. Ale i v soudních přích a v rozmanitých vladařských záležitostech jí umění nahlížet do skrytých příčin dění pomáhalo a proto si jí všichni vážili. Uctívala slunce, když se vynořilo na východním okraji hradeb Vyšehradu jako zlatá kvočna a zvěstovávalo den. Milovala zlato a knížecí sídlo se směle mohlo nazývat zlatým, jak bohatě bylo vyzdobeno tím vzácným kovem. A kněžně Libuši se někdy zdálo, že zlato je jakoby slunce zde na zemi a slunce jakoby zlato tam na modré obloze. Pohybovala se vždy obklopena družinou svých panen a z nich měla obzvláště v lásce dvě: Krasavu, jejíž jméno už samo napovídalo, jak byla sličná, a její přítelkyni Radmilu, která vynikala bystrostí rozumu. Radmila byla sestrou dvou bratří Klenoviců, z nichž starší, který se jmenoval Chrudoš, se zalíbil Krasavě. A z toho vznikla nesnáz, která mohla mít netušené následky. Ani Krasava ani Radmila si nikdy nepomyslily, že by právě pro Krasavu mohl vzniknout mezi bratry spor téměř vražedný. A ještě méně tušila Krasava sama, že ona sama se stane příčinou velkých změn na knížecím stolci.

Ohnivý Chrudoš znal Krasavu od jejích dětských let, neboť jeho otec Klen, právě nedávno zemřelý, a otec Krasavy Lutobor byli bratři. Ale svou lásku ke Krasavě pokládal za slabost, což dívku mrzelo, protože sama cítila, že jí Chrudoš přirostl k srdci. Říkala si, že ji asi Chrudoš málo miluje, když se jí nechce ze své lásky vyznat. Sama s ním zavedla jednou rozmluvu o jeho citech, ale když jí konečně Chrudoš lásku vyznal, tvářila se, jako by ho neměla ráda. Doufala, že ho tím vytrestá, a že ji bude mít ještě mnohem raději, když se mu stane vzácnou.

„Překvapils mne, Chrudoši, tím, že mi nabízíš své srdce,“ řekla mu o samotě v posvátném háji. „Ale mně se více líbí tvůj bratr Šťáhlav.“

Chrudoš se svíjel jako had, jak těmi slovy trpěl. „A on?“ vypravil ze sebe těžce.

„Myslím, že mě má raději než ty,“ mučila ho Krasava dál. „Ale dám své srdce tomu, kdo si mne zaslouží víc.“

„To uvidíme, kdo si z nás dvou čeho víc zaslouží,“ vzplanul Chrudoš hněvem a bez dalších slov odešel. Krasava takový hněv nečekala. Myslila, že jí bude Chrudoš lichotit, přemlouvat a slibovat jí modré s nebe a že ona mu nakonec podá svou ruku, ale toto ji překvapilo a rozesmutnilo. A ještě víc to, co se z toho počalo vyvíjet. Chrudoš si od té chvíle Krasavy nevšímal a k svému bratru planul krvežíznivou nenávistí. Nedával ji však najevo, čekal jen na příležitost, kdy si bude moci svou zlost vylít. A tehdy právě zemřel stařičký Klen a oba bratři se měli podle dávných zvyků ujmout dědictví rovným dílem. Šťáhlav to přijímal jako samozřejmost, ale Chrudoš si postavil hlavu a soptil na bratra hněvem.

„Jsem prvorozený syn a proto mi patří dědictví celé!“ volal a rukou už už sahal po meči. „Na shnilé zvyklosti nic nedám. Jen se podívejte k našim sousedům za hranice, tam jsou moudřejší. Statek tam dědí nejstarší z dětí a půda se nerozdrobuje. A Šťáhlav je kromě toho nehodný syn a proradný bratr!“

Šťáhlav nechápal, odkud se taková zlost v Chrudošovi bere. Ale když Chrudoš neustával soptit a vyhrožovat, že bude své právo bránit mečem, nezbylo než hledat nějaké východisko. A tu se nabídla Radmila, že jako jejich sestra a jedna z dívčí družiny kněžny Libuše poprosí svou paní, aby spor obou bratří rozsoudila sama. A to před sborem nejvýznamnějších lechů, kmetů a vladyků z celé země.

Tak se také stalo a bratří byli pozváni na Vyšehrad.

Krasava pozorovala, jak se spor z malé jiskřičky rozdmychává v nebezpečný požár a cítila nemalou úzkost. Už chápala, co způsobila, ale bála se k tomu přiznat. Bála se Chrudošova hněvu a bála se, že ho ztratí vůbec. S takovými pocity chodila mezi dívkami z Libušiny družiny po zlatém Vyšehradu, který čněl vysoko na skále a shlížel na modrou Vltavu se stříbrnými pěnami.

„Tebe něco trápí, Krasavo,“ oslovila ji Radmila.

Ale Krasava se nepřiznala.

„Mám starost o tvé bratry, milá Radmilo, vždyť jsou to mí bratranci. Je hanba, že je musí rozsuzovat soud. A stín té hanby padá i na naši rodinu. Chudák otec je tím také celý zkormoucený.“

To bylo pravda. Starý Lutobor, Krasavin otec, měl hlavu ve smutku, když přišel na zasedání soudcovského sboru, který se sjel na Vyšehrad ze všech končin země. Lutobor zkoušel ty dva rozkohoutěné bratry usmířit domluvami a radami, ale marně. Také moudrá slova ostatních padala do prázdna. Naslouchal jim jen Šťáhlav, ale čím dál méně, když viděl, jak paličatě na něho Chrudoš nevraží. Už se také zatvrzoval a chvílemi sahal po rukojeti meče. Na smír nebylo ani pomyšlení. Chrudoš stál zaslepeně na svém: dědictví připadne jemu a Šťáhlava vyplatí, čím bude chtít, penězi, dobytkem nebo vzácnými věcmi.

„Tak málo ctíte kněžnu,“ snažil se jim domluvit kmet Radovan od Kamenna Mosta, „že se neostýcháte se hádat před jejími zraky? Všichni přece víme, že nám vládne moudře a podle starých zvyků.“

Přilil jen oleje do ohně.

„To je právě ta chyba,“ rozpálil se Chrudoš, „že vládne podle starých zvyků! Kdyby vládla podle nových, jaké už panují jinde, odpadlo by mnoho sporů, a možná i ten náš.“

Slova, která vyřkl, ohromila soudce. Nejen proto, že to byla otevřená vzpurnost proti milované kněžně. Ale i proto, že svými slovy zasáhl soudce do bolavého místa. Myšlenku, kterou se oháněl, měli v hlavě i všichni přítomní, jenže si ji neodvážili přiznat. Časy se vskutku měnily a včerejší zvyklosti, vláda žen, ustupovala potřebám nové doby, drsnějším časům, kdy bylo na stolcích třeba pevnější ruky muže. Moudrost ustupovala meči, mír válce. Nová doba přicházela do země na vozech kupců, procházejících z kraje do kraje, v sedlech cizích poselstev a leckdy i na hrotech nepřátelských mečů. Proto nastalo po Chrudošových slovech mlčení, které se nikdo neodvažoval přerušit.

Do ticha zazněly zvuky trub a bubnů, oznamujících příchod kněžny.

Byl na ni krásný pohled, když vcházela do nádvoří v čele svých panen. Podobala se bílé svíci a její zlatý vlas byl jako rozžatý plamen. Byla štíhlé, vysoké postavy, hrdého držení, měla krásnou tvář a její oči byly neobyčejně veliké, jako dva modré drahokamy zasazené do mramoru.

Staletá lípa se pnula vysoko k nebi a pod ní byl umístěn knížecí stolec. Byly tu i posvátný oheň a posvěcená voda, které byly pozůstatkem starých dob, kdy se soudívalo pomocí ohně nebo vody. Jedna z Libušiných děv přinášela desky, v nichž byly zapsány zákony, a druhá držela vztyčený zlatý meč, znamení práva a moci.

Kněžna Libuše zprvu vzývala bohy, prosíc je, aby dopomohli soudu nalézt spravedlnost. Potom usedla na knížecí stolec a přikázala bratrům, aby každý za sebe pronesl žalobu i obhajobu zároveň.

Bratři jen opakovali, co už bylo všem známo. Nikoho nemohli překvapit novými okolnostmi. Ale v pozadí jejich sporu byl vlastně jiný spor, daleko vážnější a nebezpečnější. Spor mezi starými zvyklostmi a potřebami nové doby. To tanulo všem na mysli, i kněžně samotné, která dobře cítila, co se v její zemi děje. Proto dnes byla jiná než jindy. Nebyla dobře rozhodnuta, co má učinit. Přenechala soudcům, aby bratrský spor rozhodli. Kmeti, lechové a vladykové se neradili dlouho. Za chvíli předstoupil Radovan od Kamenna Mosta a zvýšeným hlasem slavnostně oznamoval:

„Slyšte, bratří Klenovici, ze starého rodu Tetvy Popelova, který přišel s pluky Čechovými v tyto žírné vlasti, slyšte úradek lechů, vladyků a kmetů: takto se usmíříte o dědictví – společně jím budete vládnout oba!“

„Nikdy!“ dupl ohnivý Chrudoš hněvivě nohou o zem. A obrátil se k soudcům se zaťatou pěstí: „Hanba vám, že jste poslušni slabé ženy! Hanba mužům, kterým vládne žena!“ A učinil krok, jako by snad chtěl přikročit až ke kněžně Libuši a urážet ji tváří v tvář.

Lutobor, rudý hněvem, mu zastoupil cestu:

„Ani o krok dál, vzpurný uražeči!“ zvolal.

Chrudoš se zastavil. Nebyl mocen slova. Chvěl se zlostí a jen bezmocně několikrát máchl rukou. Pak se obrátil, sáhl si k hrdlu, jako by se dusil, a beze slova opustil nádvoří.

„Půjdu za ním, kněžno, pomstím tvou urážku,“ uklonil se Lutobor před kněžnou a když se její přivřené oči nepohnuly, pospíšil si za Chrudošem.

Šťáhlav byl ochoten uznat výrok soudu, a proto mlčel. Najednou však nevěděl, co má dělat. Myslil si, že jeho přítomnost už je tu zbytečná, proto i on se uklonil soudcům i kněžně a pospíšil si za bratrem. Doufal, že zabrání nejhoršímu, kdyby snad chtěl rozlícený Chrudoš zvednout meč proti samému Vyšehradu.

Na nádvoří bylo ticho. Posvátný oheň lehce praskal a ve větru vysoko nahoře šuměly listy lípy. Kněžna Libuše stále ještě měla přivřené oči, jako by nechtěla pohlédnout do tváří těch, kdo byli svědky její urážky. Ale i moudří a silní muži s lesklými zbraněmi klopili oči k zemi a hryzli si rty. Svůj úradek považovali za spravedlivý, ale Chrudošova slova se jim zaťala do srdce. Také oni byli uraženi s kněžnou. Ale zároveň vyciťovali v Chrudošových slovech jiskřičku pravdy. Na knížecím stolci věru bylo třeba nejen krásy a věšteckého umu, ale také pevné mužské ruky, třímající meč. Kněžna Libuše se pohnula. Otevřela oči, povstala a pozvedla pravou ruku, jako by ukazovala k nebesům daleko do budoucích časů. A pravila:

„Vladykové, leši a kmeti, vy sílo a záštito země, oporo knížecího stolce, zbrani práva a plameni moudrosti, slyšte můj hlas. Napříště nechť vám už nevládne slabá žena, ale železnou rukou silný muž. Chcete-li tomu, svolím, aby se stal mým chotěm. Usneste tedy, kdo má být tím, koho uznáte a vyvolíte za knížete!“

Naráz spatřila před sebou hrdě a radostně pozvedlá čela i zapálené zraky, hledící k ní s obdivem a vděčností. Promluvila jim ze srdce. Ale nepřijali její slova bez výhrady. Radovan od Kamenna Mosta, ujistiv se, že mluví za všechny, vykročil k stolci a promluvil:

„Sama, kněžno, si vyvol muže, kterého uznáš za hodna sedět na knížecím stolci po svém boku. Není tvým věrným tajno, že si už tvé srdce samo vybralo muže, který se ti rovná moudrostí i šlechetností. Vyřkni jeho jméno a my jej provoláme knížetem.“

Kněžna Libuše sklonila čelo. Nebylo třeba zapírat, co bylo veřejným tajemstvím. Byla mezi svými věrnými, kteří byli ochotni dát za ni život. Napřímila se a s očima, které se rozzářily jakoby slunečním leskem, promluvila:

„Staň se podle vašeho přání. Vypravte neprodleně poselstvo k muži, který se mou i vaší volbou stane knížetem Čechů. Jeho jméno je Přemysl a místo, kde ho najdete, jsou Stadice.“

Provolali jí slávu, hřmotili zbraněmi v slavnostním hluku a zapěli píseň, jež zaznívala vždy v osudových chvílích země. Hlasatelé sdělili přes hradby nový běh věcí shromážděnému lidu a také odtamtud pod hradem se začalo ozývat provolávání slávy. Země byla zralá pro vládu knížete muže.

Kněžna odcházela. Jako bílá lilie, štíhlá, hrdě vzpřímená, s vlasy, jejichž bohatá nádhera byla spoutána do vrkočů, kráčela provázena svou dívčí družinou. Skoro současně vyjíždělo rychlé poselstvo z vyšehradských bran na bujných koních. Do Stadic k Přemyslovi.

*

Lutobor Chrudoše nedohonil, ačkoli pobízel koně, jak jen mohl. Poslal tedy za ním posla s výzvou, aby se Chrudoš dostavil k mohyle svého otce Klena v blízkých horách a tam – při památce svého otce – upřímně objasnil strýci Lutoborovi své záměry a sebral síly k omluvě, dříve než na něho dopadne za urážku kněžny tvrdý trest.

Určené hodiny čekal Lutobor u mohyly, u velké homole půdy nasypané nad pozůstatky zesnulého Klena. Přivedl s sebou i svou dceru Krasavu v naději, že její přítomnost na Chrudoše zapůsobí a zmírní jeho prudkost. Tušil, že mu nebyla lhostejná. Krasava stále měla cosi na jazyku, ale nenacházela odvahu se přiznat. Konečně se otci svěřila a vysvětlila mu, že ona je vlastně příčinou celého sporu. Ona roznítila v Chrudošovi žárlivost na bratra, žárlivost, z níž vyrostla nenávist a nakonec zaslepená vzpurnost. Starý Lutobor se na dceru rozhněval. „Nejsi hodna svého otce, Krasavo, pro ten čin. Tvé jednání by byla jen pošetilost, jaké dělávají mladé dívky, ale sama vidíš, jaké následky přinesla, a tyto následky zvětšují tvou vinu, dcero. Těžko ti mohu odpustit; nejde jen o mne, ale o čest kněžny a celé země. Máš jedinou možnost, jak smýt svoji vinu. Promluv sama s Chrudošem, který se zde objeví každou chvíli, a přiměj ho k tomu, aby požádal kněžnu za odpuštění své prchlivosti. Pak bude prominuto jemu i tobě. Jinak se budeš podobat člověku, který na sebe strhl uvolněnou skálu.“

Krasava jen smutně sklonila hlavu. Uznávala, že má otec pravdu. Lutobor ji ponechal o samotě.

Ještě dlouho vyhlížela Chrudoše. Konečně se objevil s pohrdavým a zpupným výrazem v tváři. Dostavil se schválně později, aby dal najevo, že o žádné smiřování nestojí. Byl překvapen, když spatřil místo očekávaného Lutobora Krasavu.

„Ty zde?“ obořil se na ni drsně. „Snad tě starý Lutobor nenastrčil, abys mne obměkčila? Myslí, že na mě platí falešné oči a hladká slovíčka? Věz, že nejsem ten, kdo si dá vládnout od ženských vlasů!“

Krasava mlčela. Nechala ho mluvit, až mu došla slova. Nedovedl být dlouho drsný na tu, kterou skrytě měl v lásce. „Proč nic neříkáš?“ zeptal se konečně, „cítíš snad, že jsem v právu?“

„Jsi v právu jinak, než myslíš, Chrudoši,“ vzlykla Krasava, „neboť já jsem vším vinna nejvíc.“ A svěřila mu pravý smysl svých rozmarných slov, jimiž ho tenkrát chtěla naopak připoutat k sobě. A rozplakala se nad tím, že ho asi ztratila navždy. A nejen to, dala i podnět k bratrskému sváru, z něhož může vyšlehnout požár, který zapálí celou zemi a postaví rody proti rodům. „Šťáhlav, kterého tak nenávidíš, Chrudoši, je zcela bez viny,“ dodávala.

Chrudoš se tvářil nevrle, ale pociťoval úlevu. Viděl, že Krasavu neztratil, poznával, že se bratr neprovinil a začal tušit východisko z nepříjemného sváru. Jen v jednom nemínil nic měnit.

„Od svého požadavku neupustím,“ prohlašoval. „Nemá žena vládnout mužům.“

„Nevíš ještě, Chrudoši, nejnovější věci. Od těchto dnů nám bude vládnout kníže. Přemysl ze Stadic se stane chotěm kněžny Libuše a usedne po jejím boku na knížecí stolec.“

Tomu ani nechtěl věřit. Když viděl, že Krasava nelže, měl pocit nečekaného vítězství. Jeho názorům se dostalo za pravdu a vlastně už neměl, oč se s bratrem přít. To, jak se porovnají o dědictví, byla maličkost, na které mnoho nezáleželo. Najednou pocítil lítost, že byl tak drsný i ke Krasavě. Vlídnějším hlasem řekl:

„Vidím teď všechno jinýma očima, Krasavo. I tebe. Už pevně věřím v tvou lásku a prosím tě, abys mi odpustila. Má divoká krev ovládla můj rozum.“

„Odpustila jsem ti už dávno, Chrudoši, protože jsem pochopila svou vlastní vinu. Zasloužila jsem si horší jednání od tebe. Ale ta, která ti ničím neublížila, pocítila divokost tvých slov místo mne. Kdo smyje urážku s jejího jasného čela? Jen ty to můžeš udělat, Chrudoši. Slib mi, že před ní poklekneš a poprosíš ji, aby ti odpustila.“

„Měl jsem pravdu,“ odporoval.

„A bylo ti za pravdu dáno. Jenže tvá slova urážela a urážka tu zůstala jako zlo bez příčiny. Uznej to, milý, jako já uznala svou chybu.“

Chrudoš mlčel. Stál a v tváři měl výraz, jako by v duchu zápasil s příšerami pýchy. Nechtěl se poddat. Až se Krasava postavila zblízka k němu a řekla:

„Když tak neučiníš, Chrudoši, nemohu žít dál. A raději mě zabij na místě vlastním mečem, než abych se musila vrhat se skály do propasti.“

V očích měla slzy a její hlas zněl tak vroucně, že Chrudoše dojala.

„Dobrá,“ zamumlal a slova mu šla těžce z úst. „Odprosím.“

Vyhledali Lutobora, v jehož společnosti už našli také Šťáhlava s Radmilou. Jejich tváře se rozzářily, když bylo vidět, že Chrudoš přichází v dobrém. A Chrudoš sám první napřáhl k bratrovi ruku, kterou Šťáhlav bratrsky stiskl. „Semeno sváru padlo mezi nás, Šťáhlave,“ řekl Chrudoš, „ale ten, kdo je zasel, včas je zas vykopal.“ Smíření bratrů bylo dokonáno. „Máš mé odpuštění,“ objal starý Lutobor dceru a políbil ji na čelo. Zbývalo jen usmířit si kněžnu. Neztráceli čas a společně všichni zamířili k Praze.

*

Přemysl ze Stadic prodléval v polích, kde jeho ženci zrovna usedli do stínů stromů k polednímu oddychu. Tehdy čeleď ještě patřívala do rodiny a tak se s ní také jednalo. Lidé nebyli na sebe krutí a radost z práce, která plynula ze šťastného života, či obráceně, vkládala lidem do úst písně. Písní bylo na sta a pro každou příležitost jiná. Pro práci i odpočinek, pro všední dny i pro svátky. Ale teď ženci nezpívali. Odpočívali po dlouhé práci od jitřního úsvitu. Pili a jedli a sbírali síly k další práci. Přemysl usedl pod staletou lípou, z jejíž koruny vonělo medem a bzučelo včelami. Lípa byla uctívaný posvátný strom. Řada jich tu stála už po staletí a mnohé se košatily jako vysoké, rozložité koráby se zelenými plachtami.

„Ty lípy zpívají,“ pomyslil si Přemysl. „A vím i, o čem mi zpívají. O té, kterou v duchu vidím krásnou, vonnou a uctívanou jako je lípa. O Libuši. Vzpomíná ještě na zemana ze Stadic, když sám nemůže zapomenout na její úsměv, na její velké modré oči, na její zlaté vrkoče? Vzpomíná na něho na výsostech svého knížecího trůnu?“ Pomyšlení na kněžnu plnilo jeho srdce sladkou radostí, ale byla v tom i trpkost myšlenky, že pomýšlet na tu, která sedí na knížecím stolci, je čirá bláhovost.

Do poledního žáru zaznělo troubení Libušina poselstva. Ty zvuky jako by také měly barvu slunce a horkost letního úpalu. Přemysl vyskočil na nohy. Ale uklidnil se, když viděl, že jde o příjezd přátel. Zanedlouho seskočili mužové s koní a před Přemyslem stanul v čele poselstva Radovan od Kamenna Mosta.

„Přinášíme ti, Přemysle,“ pravil, „rozhodnutí kněžny Libuše. Nemá již nadále být tajemstvím, že její srdce je ti nakloněno. Vyvolila si tě mezi muži země za svého chotě a chce tě pozdvihnout k sobě na knížecí stolec jako příštího vladaře Čechů. Neboť napříště už nemá vládnout mužům žena, ale muž tvrdou rukou, pevně třímající meč i rádlo.“

Přemysl musil nabrat dech. Náhlá zpráva měnila celý jeho život. Rozmýšlet se nemusil, sňatek s Libuší byl jeho sen, ale nedovedl najít slova, jakými by odpověděl.

„Jak bych mohl nesouhlasit,“ řekl posléze, „když mne kněžna pozvedá vysoko na svůj stolec. Mé srdce jí chce sloužit do posledního dechu. A vše, co mi dali bohové darem, bude patřit kněžně i národu. Tento den je nejšťastnější v mém životě. Budu se snažit, aby národ pod mou vládou byl stejně šťastný. Kéž mi jen dopřejí bozi, abych častěji svíral v ruce rádlo než meč!“

„Meče bude možná zapotřebí co nevidět,“ řekl zachmuřeně Radovan od Kamenna Mosta. „Není jisté, že se Chrudoš z rodu Klenů nepostaví se zbraní v ruce na odpor kněžnině vůli. Urazil ji a vzepřel se rozhodnutí soudu kmetů, vladyků a lechů.“

„Urazil kněžnu?“ ozval se Přemysl tvrdě. „Nízkým slovem?“

Radovan mu vypověděl, co se stalo na Vyšehradě při soudu bratrského sporu.

Přemysl zaváhal. Měl horkou krev v žilách, ale hlavu chladnou. Neměl rád kvapná rozhodnutí. Zvolna řekl:

„Bude nutno vyčkat, zda to nebylo jen z Chrudošovy divoké povahy. Je-li však neochoten odčinit svou vinu, pak bude tvrdě poučen o tom, kdo vládne a kdo má být poslušen. Nebudu ztrácet čas. Pojedu s vámi.“

Rozloučil se s čeledí a opustil svůj statek natrvalo. Koně dostali napít a trochu ovsa a poselstvo, zaprášené a promáčené potem z letního žáru, se vracelo v čele se svým příštím knížetem na Vyšehrad.

*

Dříve než poselstvo dospěli na Vyšehrad Chrudoš s Krasavou, Šťáhlavem, Radmilou a Lutoborem. Vraceli se veseleji, než když odtud odděleně odjížděli. Vstoupili na hrad a zamířili do komnaty, kde je očekávala Libuše.

„Kněžno,“ řekl Chrudoš prudce, ale pak se zarazil. Slova se mu vzpříčila v hrdle. „Já…“

„Přišel ses pokořit a odprosit mne, Chrudoši, to vidím z celého tvého vzezření a nežádám si, abys tak učinil doopravdy. Stačí mi tvůj dobrý úmysl. Odpouštím ti.“

„Kněžno…“ řekl znovu Chrudoš, ale tentokrát měkce, a zase marně hledal slova.

„Jsi prchlivý,“ promluvila opět kněžna, „a to ti způsobí ještě mnoho nesnází. Ale máš dobré srdce. Tvůj hlas byl první, který mi potvrdil, co jsem očekávala již delší dobu. Věštní duchové mi již dávno oznamovali, že se věci u nás změní. Snad jsem chybila, že jsem čekala, až to uslyším z cizích úst, ale čekala jsem sama na něco…“ A tu kněžna zmlkla. Nechtěla přiznat, že čekala na příležitost, kdy bude moci pozvat Přemysla na Vyšehrad.

Krasava oddaně poklekla před kněžnou a vroucně jí políbila ruku. To bylo její poděkování za to, že kněžna odpouští Chrudošovi a tím i jí samotné.

„Vstaň, milá Krasavo,“ pozvedla ji kněžna od země. „Tvůj osud se změní také. Nebude již slyšet v těchto místech hlasy a smích mé dívčí družiny. Ale stejně bys odešla odtud, neboť zde tento ohnivý bojovník ti bude druhem na celý život.“ A uchopila Chrudošovu ruku a spojila ji s rukou Krasavy, která se rděla jako rozkvétající růže.

„Kněžno…“ řekli oba mladí lidé zároveň, ale tentokrát došla slova jim oběma.

Nebylo třeba mluvit. Z nádvoří zazněly fanfáry, jež vítaly vracející se poselstvo a Přemysla ze Stadic.

Brzo zazněly v předpokoji rázné kroky a v komnatě stanul před kněžnou sám Přemysl. Libuše mu pokročila vstříc s napřaženou rukou, před níž se příští kníže hluboce sklonil.

„Znáš mé rozhodnutí, Přemysle ze Stadic,“ řekla kněžna. „Smím z tvého příchodu soudit, že se mu podrobuješ?“

Přemysl nabral dech a snažil se ovládnout své vzrušení. „Kněžno má, vládkyně všech Čechů, jak ti mám poděkovat? Pohlédlas na mne z vysoka jako hvězda nebes a pozvedla jsi mne k sobě. Víš, že pro mne je tvé srdce cennější než tvůj stolec. Můj život už dávno patřil tobě. Teď bude po tvém přání patřit i této zemi.“

„Od této chvíle,“ obrátila se kněžna k přítomným, „je tento muž vaším knížetem. Nechť vám vládne tvrdě železnou rukou, jak po tom volá doba.“ A uvedla Přemysla na knížecí stolec a posadila ho po svém boku.

„Zbývá napravit, co se stalo,“ řekl Přemysl jako prvá slova své počínající vlády. „Urážka kněžny je urážka všech a nesmýt ji by znamenalo smířit se s pohaněním země, která nás živí a kterou vzděláváme v potu svých tváří. Se zemí, která je nám kolébkou a kam se vrací náš popel.“

Chrudoš, který držel Krasavu kolem ramen, jako by se o ni bál, ji teď pustil a stál, očekávaje věci příští. Jeho oči se setkaly s očima Přemyslovýma, když kníže pokračoval:

„Tys to byl, Chrudoši, který jsi obtížil své srdce touto vinou. Ptám se tě, hodláš-li ji napravit nebo chceš-li slepě vzdorovat moci, která je nad tebou. Jestliže máš dobrou vůli, pokoř se a přede všemi zde přítomnými kněžnu odpros.“

„Už jsem mu odpustila,“ vmísila se kněžna, „projevil mi lítost nad svým činem a nemá už se z čeho kát.“

„Za sebe jsi mu odpustila,“ řekl Přemysl hlasem, který zněl jako kov, „ale veřejná urážka si žádá veřejného odčinění. Čekám, Chrudoši, tvé rozhodnutí.“

Chrudoš stál jako dub, který se nechce pohnout. Cosi ho táhlo k zemi, ale něco mu v tom zároveň bránilo. Nebyl zvyklý klekat před nikým. Pohlédl na Krasavu.

„Můj život visí na tvém rozhodnutí,“ vzdechla Krasava, bledá jako svíce.

Chrudoš pozvedl bradu, jako by měl před sebou nejlítějšího nepřítele, a odhodlaně pokročil ke kněžně. „Klesnu před tebou na kolena, kněžno Libuše,“ řekl, „chci vyčkat tvého odpuštění před očima těch, kdo zde zastupují zemi.“

Chtěl pokleknout. Ale Přemyslův jasný, teď už vlídný hlas ho zadržel.

„Ne tak, Chrudoši,“ zvolal, „sem, na má prsa! Tak smyješ svou vinu.“ A sestoupil s knížecího stolce, objal Chrudoše a přitiskl ho pevně k své hrudi.

Přemyslův čin všechny dojal. Viděli, že jejich kníže bude pevný, ale zároveň také milosrdný.

Provolali slávu Přemyslovi i kněžně.

Libuše povstala a pozvedla ruku. Její tvář se změnila. Podobala se vycházejícímu slunci, i když měla oči přivřené, jakoby oslněna vlastní září. Viděla zavřenýma očima, co neviděli druzí.

V komnatě bylo ticho, že by bylo slyšet peříčko dopadnout na zem. Každý tušil, že se kněžna dostává do posvátného vytržení. A čekali na její slova.

Libuše dlouho mlčela. Zavřenýma očima viděla mlhy, dým a temnotu, která se chvílemi protrhávala a odhalovala na okamžik jasný obraz. Viděla šiky zbraní, požáry krovů, lesk mečů, vysoko vztyčené korouhve. Viděla hrůzy a bídu, ale i kvetoucí život měst a vesnic. Viděla strašná krveprolití, ale nakonec i oslnivou záři nad tisíci věžemi nezvyklých tvarů.

„Mnohé dny zkoušek a utrpení přijdou,“ konečně promluvila věšteckým hlasem, „ale vždy se najdou hrdinové, kteří ochrání národ od záhuby. Po dnech temna a nářku vidím záři, jako by se slunce přiblížilo zemi a osvítilo ji svou slávou. Váš národ, Čechové, nikdy neskoná a hrůzy, jež se mu postaví do cesty, slavně překoná!“

Za její řeči jeden za druhým, jak tu byli, poklekli, i sám Přemysl, který upíral oči na kněžnu, dotýkaje se jedním kolenem země. To nebylo pokoření, ale jedno jediné díkuvzdání velké kněžně, která se vzdávala vlády a svým proroctvím se ujímala nové vlády nad srdcem každého Čecha pro všechny časy příští.

Teď se kněžna podobala zlatému slunci v plném poledni. Na její tváři se objevil úsměv. Domluvila a otevřela oči, jako by se vracela z neznámých dálek. Přemysl ji objal a znovu uvedl na knížecí stolec.

„Tvá slova, kněžno a má příští choti,“ promluvil k ní, „mají větší váhu než meč v mužových rukou. Ty jsi moudrost naší země a mužova ruka, třímající meč, je její síla. Z tvých slov mluvila bouře s blesky, děsila noc, hrozily časy kruté a zlé, ale nakonec vyšlo slunce naděje, jistoty a odvahy. Buď tobě za to všechno nehynoucí dík!“

Jeho slova zanikla v bouři provolávané slávy oběma na knížecím stolci, kteří se ujímali nové vlády. Nový věk započal.

Z knihy Kamila Bednáře Pohádky za oponou podle opery Libuše od Bedřicha Smetany

Dodatek: Juro Jánošík >>>

<<< Dodatek: Svatopluk