České Švýcarsko 2010

JAK BYLO V ČESKOSASKÉM ŠVÝCARSKU

31. 7. – 7. 8. 2010

Program:

den – 31. 7. 2010 – sobota – příjezd a výstup na Jedlovou horu
den – 1. 8. 2010 – neděle – Jetřichovické skály, Šaunštejn, Malá Pravčická brána
den – 2. 8. 2010 – pondělí – zřícenina Tolštějn, Křížová hora, Trpasličí skála,
Masarykův prst, Křížový vrch, vodopád u Chřibské
den – 3. 8. 2010 – úterý – muzeum a štola v Jiřetíně pod Jedlovou
den – 4. 8. 2010 - středa – soutěsky Kamenice, Pravčická brána
den – 5. 8. 2010 – čtvrtek – Kyjovský hrad, Jeskyně vil, jeskyně Vinný sklep,
geologická mapa, Krásná Lípa, hora Dymník
den – 6. 8. 2010 – pátek – Sirný pramen, Jelení skála
den – 7. 8. 2010 – sobota – odjezd

Kdo tam byl?

Jana a Karel

Proč Českosaské Švýcarsko?

Českosaské Švýcarsko je krásný kout naší země, tak jsme ho chtěli blíže poznat. V minulém roce jsme dostali nástěnný kalendář Českosaské Švýcarsko a tak jsme celý rok mohli obdivovat krásy této části České republiky. Fotky byly opravdu nádherné a lákavé. Původně jsme chtěli do Českosaského Švýcarska na svatební cestu. Celý týden po naší svatbě ale pršelo a byla dost zima. No co by taky člověk čekal v prosinci. Takže jsme po svatbě strávili týden doma odpočinkem a původní plán jsme uskutečnili o pár měsíců později.

Plánování

Půjčili jsme si průvodce Českosaské Švýcarsko, České Středohoří a Lužické hory – Turistický průvodce Rother, vydavatelství freytag & berndt (nejkrásnější turistické trasy). Je to naše oblíbená řada turistických průvodců. Dopředu jsem průvodce nastudovala, udělala si plán, co chceme vidět. Jenomže počasí všechny plány zhatilo. Pěkně bylo jenom v sobotu a neděli. Pondělí začalo přeháňkami a v úterý už lilo jako z konve celý den. Zbytek týdne bylo oblačno nebo pršelo a v sobotu vše vyvrcholilo přívalovými dešti a záplavami.

Kde jsme bydleli?

Bydleli jsme v penzionu Setuza v osadě Jedlová asi 1 km od Jiřetína pod Jedlovou. Jiřetín pod Jedlovou už vlastně neleží v Českosaském Švýcarsku, ani v Národním parku České Švýcarsko, ale v Lužických horách. Penzion jsme si vybrali, protože nám na pobyt v něm přispíval zaměstnavatel – každému 2 100 Kč. Za týden ubytování s polopenzí jsme tedy každý zaplatili 840 Kč. Byla to jediná nabídka, kterou jsme měli v této oblasti k dispozici. Do Českosaského Švýcarska to bylo co by kamenem dohodil, takže nám to nevadilo.

Jedlová je bývalá osada, která je dnes tvořena už jenom pár turistickými chatami. V informačních materiálech jsme měli uvedeno, že se penzion nachází na kraji lesa, v klidném prostředí, stranou od civilizace. To byla pravda, civilizace tu skutečně nebyla. Klid narušoval jenom první noc bujarý večírek německých turistů na nedaleké chatě a dusot dětí, které velmi rády běhaly po chodbách pensionu. Bylo to jako když běží stádo slonů a lezlo nám to na nervy. Děti totiž běhaly rády, často, a to i před sedmou hodinou ranní.

Cena za ubytování byla poměrně nízká i díky tomu, že sprchy a toalety byly společné. Na pokoji bylo jenom umyvadlo s teplou a studenou vodou. Napřed nás ubytovali na pokoji č. 13. Zjistili jsme ale, že tam neteče studená voda. Chtěli jsme na recepci, aby nám to někdo opravil. Paní říkala, že tu nedávno dělali nové trubky, že to s tím asi nějak bude souviset, a nabídla nám jiný pokoj. Byl to vedlejší pokoj č. 14, takže jsme naštěstí nemuseli věci stěhovat daleko. Voda tu tekla v pohodě, ale začal náš nekonečný boj s kapajícím kohoutkem. Rozhodli jsme se, že to už řešit nebudeme. Pokoje celkem ušly. Jenom by to chtělo více odkládacích prostor a nějaké věšáky.

Snídaně byly bohaté, ani jsme to nezvládali všechno sníst. Dostávali jsme spoustu salámu a jen maličko nebo žádný sýr. Tolik uzenin jako tady sním normálně za celý rok. Paní kuchařka nám říkala, že si můžeme odnést, co nesníme, tak jsme to tak dělali. Měli jsme díky tomu svačinku na dopoledne. K večeři byla polévka a hlavní jídlo. Snídaně a večeře byly v dobu, na které se shodla většina ubytovaných. Takže snídaně jsme měli od 8 do 9 hodin a večeře od 18:30 do 19:30. Nebyl ale prý problém domluvit si s paní kuchařkou nějaký jiný čas.

V penzionu v baru byla k dispozici taky wifi síť, ale náš notebook s ní nějak nechtěl spolupracovat. Připojoval se jenom někdy a jenom na chvíli. To jsou věci mezi nebem a zemí.

Majitelé penzionu asi vyznávají nějaký tajemný čarodějnický kult J. Ve všech společných místnostech visely figurky čarodějnic. Jenom v jídelně jsme jich napočítali 25.

1. den – 31. 7. 2010 – sobota – příjezd a výstup na Jedlovou horu

Do penzionu jsme to měli z domu asi jenom 120 km, i tak se nám ale nepodařilo dorazit v plánovaný čas. Jako tradičně nám přípravy na cestu trvaly déle, než jsme plánovali. Cestou jsme pak ještě navštívili na jiné chatě Karlovi rodiče a dostali jsme od nich oběd. Místo ve 14 hodin, kdy začínalo ubytování, jsme dorazili před 15. hodinou. Museli jsme pak počkat než se ubytuje jedna rodina a tak jsme mohli vyrazit ven až po 15:30.

Penzion leží pod Jedlovou horou, takže cíl prvního výletu byl jasný. Venku bylo 26 stupňů, slunce pražilo, takže jsme se cestou do kopce pěkně zapotili. Rozhodně to ale stálo za to. Cestou nahoru jsme si odlovili jednu kešku (hrajeme totiž hru geocaching, při které se pomocí GPS navigace hledají ukryté krabičky – kešky) a našli lány borůvek. Karel si pořád stěžoval, že mě od nich nemůže odtrhnout, ale pak taky podlehl a pustil se do nich. Vedle nás se na borůvkách pásli nějací Slováci a komentovali to, že na rozdíl od nich tady asi nemáme „Cikány“, protože jinak by tu ty borůvky už nebyly.

Jedlová hora (774 m n. m) je třetí nejvyšší vrchol Lužických hor. Stojí na ní moc pěkná rozhledna, ze které je skvělý výhled. V restauraci pod rozhlednou jsme si dali pivo, koupili žetony za 15 Kč, abychom se dostali na rozhlednu a vyrazili na ni. Opravdu se nám tam líbilo. Potom jsme ještě luštili nedalekou kešku a vyrazili na zříceninu hradu Tolštejn. Když jsme byli 500 m od Tolštejna, bylo už skoro 18 hodin. Večeře měla být kolem 19. hodiny, chtěli jsme si zříceninu pořádně prohlédnout a ulovit tam 2 kešky, to vše rozhodlo o tom, že jsme si zříceninu jenom nafotili a vydali se zpět na penzion. Na Tolštejn se vypravíme jindy.

2. den – 1. 8. 2010 – neděle – Jetřichovické skály, Šaunštejn, Malá Pravčická brána

Ráno jsme vyrazili do 18 km vzdálených Jetřichovic na jednu z velmi oblíbených túr po Jetřichovických skalách. V průvodci bylo pod názvem trasy uvedeno: „nádherným pískovcovým hřebenem za dalekými výhledy“. Dál potom psali: „Túra patří k tomu nejlepšímu, co může Česká část Labských pískovců svým návštěvníkům nabídnout.“ To nás nalákalo.

Z Jetřichovic jsme se šli nejdřív podívat ke skalnímu hradu Falkenštejn. Chtěli jsme tam totiž lovit kešku. Pod Falkenštejnem jsme narazili na strom, na kterém seděl roj jakýchsi much. Strom úplně hučel, naštěstí jsme hmyz nezajímali. Přístupová cesta přímo nahoru na skalní hrad byla neudržovaná a moc nás nelákala. Ta cedulka se jménem, kdo cestou umřel, taky moc nadšení nedodala. Radši jsme si cestu skalním komínem odpustili. Už ta samotná cesta k tomu komínu nebyla úplně jednoduchá. Ze skalního hradu jsme tedy bohužel nic neviděli. Mnohem působivější byla silueta skalního ostrohu, na kterém hrad kdysi stával, když jsme se dívali z dálky.

Kolem 11. hodiny jsme už vyrazili za hlavním cílem, tedy za úžasnými výhledy. Po rovině se šlo jenom kousek, pak už jsme stoupali do prudkého kopce k vyhlídce na Mariině skále. Na vyhlídku se lezlo po železných schodech a bylo to v pohodě. Prý je schodů 240. Nahoře na skále stál altánek či malá bouda, ze které byl opravdu působivý výhled. Odlovili jsme si místní kešku a vyrazili na další vyhlídku a další kešku na skalní ostroh Vilemínina stěna. Zase byl skvělý výhled široko daleko i na předchozí vyhlídku. Potom jsme pokračovali k Rudolfovu kameni. Tady už to bylo s přístupností vyhlídky horší. Sice jsem se nahoru vydrápala, ale byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem se k tomu od Karla nechala přemluvit. Tady totiž nějak zapomněli nainstalovat zábradlí a nějaké ty prostředky zabraňující pádu. Víc lidí tam komentovalo, že by to asi chtělo víc zabezpečit, když je ta vyhlídka ze všech nejvyšší a nejstrmější. Karel nahoře hledal kešku. Terén tam ale byl takový, že jsem se na to odmítla i dívat. Naštěstí se mu nic nestalo, ale už to bylo opravdu na hranici rizika. Nenašel ji.

Potom už byla cesta pohodová. Přes rozcestí Pohovka jsme se vrátili zpátky do Jetřichovic.

V Jetřichovicích nás nalákala do jedné restaurace cedule s nápisem domácí borůvkové knedlíky. V knedlících sice skutečně byly borůvky a ne marmeláda, ale jinak nic moc. A to jsme se na ně tak těšili.

Potom jsme popojeli do sousední Vysoké Lípy. Chvilku jsme bloudili než jsme našli to správné místo na zaparkování, ale našli jsme ho. Parkoviště u Loupežáku bylo placené, ale dostali jsme slevu, protože už bylo 16:30. Od Loupežáku jsme vyrazili na loupežnický skalní hrad Šaunštejn a na Malou Pravčickou bránu - jedna cesta asi 2 až 3 km. Nahoru na skalní hrad Šaunštejn lezl jenom Karel. V průvodci to popisovali tak, že mě to odradilo. Byla jsem ráda, že jsem tam nešla. Člověk, který vylezl první železné schůdky, a zmizel ve skále, za chvíli říkal: „Ježišmarjá, jak já se dostanu dolů.“ Za prvními schůdky totiž byl výstup náročnější a zespoda to nebylo vidět. Karel s tím neměl problémy a líbilo se mu tam. Tamní kešku ale nenašel. Možná ji někdo ukradl, protože ji nenašla spousta dalších lidí.

Potom jsme šli ještě kilometr na Malou Pravčickou bránu – menší sestřička Pravčické brány u Hřenska. Je pouze 2,3 m vysoká a 3,3 m široká. Brána byla malá, ale pěkná. A my měli další kešku.

Pak už byl čas vrátit se zpátky na večeři. Přišli jsme jako poslední a paní kuchařka nám to musela přihřát v mikrovlnce.

3. den – 2. 8. 2010 – pondělí – zřícenina Tolštějn, Křížová hora, Trpasličí skála, Masarykův prst, Křížový vrch, vodopád u Chřibské

Počasí ráno nebylo nic moc. Bylo jen 19 stupňů a k tomu pršelo. Podle předpovědi počasí jsme doufali, že to bude jen přeháňka. Proto jsme sbalili deštník a pláštěnku a vyrazili ven. Původně jsme chtěli vyrazit na Pravčickou bránu, ale když jsme viděli počasí, rozhodli jsme se, že vyrazíme jen po cílech v okolí, abychom se mohli vrátit, kdyby se rozpršelo ještě víc.

První zastávkou byla zřícenina hradu Tolštejn asi 2 – 3 km od penzionu. Našli jsme tamní 2 kešky, zaplatili vstupné 15 Kč a vydali se s deštníkem a v pláštěnce nahoru na zříceninu. Nahoru vedly pohodlné schody, takže to i v dešti bylo naprosto v pohodě. Klouzalo to jen nahoře, kde byly kameny. Kdyby nebylo tak hnusně, určitě by odtamtud byl krásný výhled. Chvílemi foukal takový vítr, že mi to málem vzalo deštník. Radši jsem ho pak zavřela. Hrad ale určitě stál za to. Líbilo se nám, že tu bylo něco k vidění na rozdíl od skalních hradů ze včerejška. Zřícenina je celkem zachovalá, a to díky rekonstrukci. Když jsme si hrad prohlédli, přestalo pršet.

Mysleli jsme si, že silnice, po které jsme přijeli, bude někam dál pokračovat. Jenomže silnice se po chvíli přeměnila v lesní cestu. Chvíli jsme jezdili po lese, doufali jsme, že se z cesty stane zase silnice, a pak jsme se vrátili. Otočili jsme to u cedule – vstup zakázán, nebezpečí pádu stromů.

Vrátili jsme se zpátky do Jiřetína pod Jedlovou a vylezli křížovou cestou na Křížovou horu a pro další kešku. Je to poutní místo, které dost navštěvují poutníci. Když jsme lezli dolů, začalo dokonce svítit slunce. Zbytek dne už bylo hezky.

Ale co s načatým dnem? Už bylo 12:30, na celodenní výlet už to nebylo. Tak jsme se vydali do Rynartic na Trpasličí skálu. Přímo u silnice byla skála a v ní vytesané příkré a úzké schody a samozřejmě trpaslíci a samozřejmě taky keška. Říkali jsme si, co mezi těmi trpaslíky dělá ten obličej egyptského faraóna. Přišlo nám to divné. Oči nám otevřelo až vědomostmi o cizích kulturách nezkažené dítě, když zavolalo: „Jé, mami podívej. Sněhurka!“ To nás fakt dostalo. Mimochodem dětí na té skále byla spousta.

Potom jsme se vydali do Jetřichovic, kde jsme byli už včera. Nestihli jsme tam obhlídku Masarykova prstu (Kočičího kostela). Je to osaměle stojící skála trčící z lesa, připomíná vztyčený prst. Už včera jsme ji z vyhlídek pozorovali. Z dálky to vypadalo působivěji než zblízka. No, aspoň, že tamní kešku jsme našli.

Pak jsme se vrátili do Rynartic a vydrápali se ještě na Křížový vrch. Na rozdíl od Křížové hory to tu moc zajímavé nebylo, nahoře byl jen placatý Ježíš na kříži. Co se nám ale líbilo, byl výhled na Růžový vrch zvaný Děčínská Fudžijama. A taky keška.

Potom jsme se zastavili v Chřibské. Když jsme tudy projížděli, líbila se nám budova místní restaurace „Radnice“ s gotickými prvky. Stavili jsme se tam na kafe a výborné palačinky s horkými borůvkami a se zmrzlinou. Potom jsme vyrazili hledat kešku k vodopádu. V průvodci o něm nic nebylo, turistická značka tam nevedla. To nás překvapilo, protože cesta kolem romantického potůčku i dvojstupňový vodopád se strážcem trpaslíkem se nám moc líbily. Na cestě byly opravené mostky a schůdky, takže to tam někdo udržuje. Karel tam sice původně nechtěl, ale nakonec byl rád. Byla to opravdu příjemná procházka.

Cestou jsme narazili na další zajímavost – Střelecký terč. Byl to obrovský kamenný podstavec, na kterém kdysi byl na obrovských dřevěných tyčích umístěn terč a cvičili se tam členové lukostřeleckého a střeleckého spolku. Byl to prý největší terč v Čechách.Vůbec jsme netušili, že se něco takového kdysi stavělo. Já si napřed myslela, že to bude ruina kostela. Keška tam byla taky.

Z Chřibské jsme jeli vedlejší silnicí do Rybniště. V mapě to bylo zakresleno jako normální silnice, ale ve skutečnosti to bylo úplně jinak. Silnice se postupně zhoršovala, až vlastně nebyla. Byla to spíš lesní cesta plná obrovských děr. No to byl zážitek.

Pak už jsme se vrátili na večeři. Zase jsme přišli poslední.

4. den – 3. 8. 2010 – úterý – muzeum a štola v Jiřetíně pod Jedlovou

Na tento týden dlouhodobá předpověď předpovídala polojasno až oblačno a místy přeháňky. Ve včerejší předpovědi počasí ale bylo varování před přívalovými dešti, a to do 14. hodiny. Ráno skutečně lilo jako z konve. Ani v těch 14. hodin nepřestalo. A venku 16 stupňů. Dopoledne jsme proflákali u počítače a spánkem.

Pak jsem začala Karla přemlouvat, že vyrazíme aspoň do místní štoly. I argument, že ve štole přece neprší, dlouho nezabíral. Nakonec jsem ale byla úspěšná a vyrazili jsme. Štolu jsme nemohli najít, i když jsme k ní viděli šipku. Tak jsem se šla zeptat do informačního stánku Tolštejnského panství na náměstí v Jiřetíně pod Jedlovou. Na informacích jsem rovnou koupila i vstupenku do místního muzea – za 15 Kč. Na informacích sice říkali, že tam toho k vidění moc není, že za 10 minut to máme prohlédnuté, ale v dešti se hodí jakákoliv zábava. Měli pravdu, ty 2 místnosti se opravdu daly zvládnout za 10 minut. Průvodkyně byla slečna, která tam byla první den na praxi, a informace nám četla z papíru. Říkala, že ji to moc nebaví, a že se těší domů.

Potom jsme vyrazili do štoly Jana Evangelisty – vstupné 50 Kč. Byla hned u odbočky z hlavní silnice k našemu penzionu, ale i tak jsme to nemohli najít, nebylo to skoro vidět. Prohlídka trvala asi 40 minut a moc nás nenadchla. No my jsme asi zmlsaní z kladenských štol. Průvodce v nás zanechal zvláštní dojem. Zvlášť, když nám říkal o nějaké tajemné energii, kterou můžeme nasát z jednoho kamene ve štole. Co to má být za energii a jak ji měřili, to už nám říct nedokázal. Taky nás strašil místními netopýry.

Po 17. hodině už skoro nepršelo, ale to už nemělo smysl nikam vyrážet.

5. den – 4. 8. 2010 - středa – soutěsky Kamenice, Pravčická brána

Podle předpovědi počasí mělo být dnes nejhezčí počasí z celého týdne. Proto jsme se vypravili na nejdelší trasu na Pravčickou bránu. Rozhodli jsme se zaparkovat v Mezné (27 km od penzionu), což se ukázalo jako dobré rozhodnutí. V Mezní Louce chtěli za parkování 100 Kč a v Hřensku dokonce 150 Kč, v Mezné bylo parkování zdarma a navíc poblíž kešky.

Nejdřív jsme vyrazili do Tiché soutěsky nebo taky Edmundovy soutěsky, opravdu to stálo za to, moc se nám tam líbilo. Chtěli jsme vidět i Divokou soutěsku ale ta byla zavřená. V soutěsce jsme se projeli na lodičce. Jeden úsek soutěsky se totiž jinak překonat nedá. Jízdné stálo 70 Kč na osobu. Převozník byl zároveň průvodce. Pojetí výkladu bylo opravdu netradiční J. Dobře jsme se bavili převozníkovými vtípky. O něco míň mne pobavilo, když se nám převozník snažil dokázat, že lodička je nepotopitelná tím, že ji rozkýval, co to šlo.

Potom jsme šli přes Hřensko na Pravčickou bránu. Podél cesty parkovalo neuvěřitelné množství aut a až na bránu jsme šli ve štrúdlu lidí. Nejvíc davové to ale bylo na samotné bráně, bylo to tam horší než na Václaváku. Zaplatili jsme vstupné 75 Kč za jednoho a prošli si několik vyhlídek na bránu. Moc jsme se tam ale nezdrželi, protože ty davy lidí byly opravdu obrovské. Chvíli to vypadalo, že začne pršet, ale naštěstí nezačalo.

Kousek pod Pravčickou bránou jsme se ještě podívali na jeskyni Českých bratří. Ve skutečnosti to byl jenom skalní převis a kousek za ním byl obrovský přírodní záchod. Tolik odhozených toaletních papírů pohromadě jsme ještě nikdy neviděli. Fuj.

Z brány jsme vyrazili zpátky na Mezní Louku. Šli jsme pěknou cestou kolem Křídelní stěny a za 70 minut jsme byli na Mezní Louce. Tam jsme si v restauraci dali další borůvkové knedlíky, byly mnohem lepší než ty, co jsme měli minule. Měli jsme takovou borůvkovou dovolenou J. Borůvky byly skoro všude. Z Mezní Louky už jsme to měli jenom 2 pohodové kilometry po silnici do Mezné k autu. Tam jsme se ještě trochu zdrželi lovením zajímavé kešky.

Po cestě do penzionu jsme se zastavili u zbytku akvaduktu u Chřibské. V lese ještě bylo vidět torzo koryta akvaduktu a nad říčkou se pěkně dochoval most akvaduktu. Uprostřed lesa bychom něco takového nečekali. Zastavili jsme se tam, abychom našli kešku. Jinak bychom se o tom místě asi ani nedozvěděli. Toto je právě to, co se nám na geocachingu líbí. Člověk se dostane na spoustu zajímavých míst a dozví se spoustu zajímavých věcí, o kterých se v průvodcích nepíše.

6. den – 5. 8. 2010 – čtvrtek – Kyjovský hrad, jeskyně vil, jeskyně Vinný sklep, geologická mapa, Krásná Lípa, hora Dymník

Dopoledne jsme vyrazili na kratší trasu, kterou v průvodci nazvali „Kyjovský hrad – kapesní Klettersteig pro náročné“. Z popisu trasy jsem měla trochu strach, protože tam psali o exponovaném členitém skalním terénu, o schůdkách, žebřících, lávkách, zábradlích….Ale nakonec to bylo naprosto v pohodě a trasa z Kyjova na Kyjovský hrad se nám moc líbila. Cestou jsme se bavili tím, že jsme hledali krabičky a luštili kešku „pohádková cesta“. Museli jsme zavzpomínat, co si pamatujeme z večerníčků. Bohužel se nám pak nepodařilo najít finální krabičku, ale i tak nás to dobře pobavilo. Cestou jsme se zase pásli na borůvkách. Užili jsme si vyhlídku na Bratrských kamenech, Kyjovský hrad a lezení myší dírou. Cesta po schůdcích mezi skalami byla tak úzká, že se tam člověk pohodlně protáhl jenom, když šel bokem. Potkali jsme tam i lidi s kočárkem, neuvěřitelné. Nechápali jsme, jak je vůbec mohlo napadnout se na takovou cestu s kočárkem vydat. Před myší dírou museli ti lidi kočárek rozebrat a zvlášť nesli kolečka a korbičku. Kromě kočárku sebou měli i spoustu dětí a s těmi cestu úplně ucpali.

Potom jsme se prošli mezi skalami Kyjovským údolím k Jeskyni vil. V zimě tam mají být nádherné ledopády, teď v létě tam samozřejmě nebyly. Potkali jsme tam lidi, co byli z jeskyně rozčarovaní, protože nevypadala jako na fotkách. Asi jim nedošlo, že v srpnu ledopády vážně být nemůžou. Nám se tam líbilo i bez ledopádů.

Další zastávkou na cestě zpět do Kyjova byla jeskyně Vinný sklep. Název má podle lahvovitého tvaru ledových krápníků, které se tam tvoří koncem zimy. Na obrázcích to vypadalo fakt pěkně.

Potom jsme jeli do restaurace Vlčárna, kterou nám doporučil kolega, protože mu tam opravdu chutnalo. Restaurace byla v pořadu s kuchařem Pohlreichem, ve kterém ji vychvalovali. Naše zkušenost ale byla jiná. Poměrně dlouho si nás nikdo nevšímal, na objednané jídlo jsme museli čekat tak dlouho, že jsme uvažovali, že prostě odejdeme. Pak Karlovi donesli jiné jídlo než si objednal. Když to řekl číšnici, tak donesené jídlo beze slova sebrala a odnesla. Žádná omluva. Já měla nedovařené a studené brambory a vyschlou rybu. Pak si číšnici stěžovali další hosté na nekonečné čekání. Ona na ně byla opravdu nepříjemná až drzá. Když jsme chtěli platit, tak se číšnice neukázala asi 15 minut. Museli jsme jít zaplatit na bar, jinak bychom se asi nedočkali. Celou dobu mezi hosty pobíhal toulavý pes, škemral o jídlo a obtěžoval hosty. Obsluze to bylo jedno. Takže náš závěr – rozhodně tam nechoďte. Dodatečně jsme se pak dívali na hodnocení restaurace na internetu. Všechna hodnocení byla velmi negativní, tak jsme jedno negativní hodnocení přidali taky.

Kousek od restaurace byla Geologická mapa Lužických hor. Bylo to opravdu zajímavé. Plastická mapa ukazovala různorodé složení hornin v okolí. Geologickou mapu vybudoval pan Kögler na své zahradě, teď se o ni stará jeho rodina. Zadarmo nás pustili na svoji zahradu, vysvětlili nám, co mapa znamená, a dali nám detailní písemné informace. Obdivovali jsme je, že pouští cizí lidi do svého soukromí. Trošku jsme jim na provoz přispěli. Mimochodem dneska jsme několikrát narazili na Köglerovu naučnou stezku, kterou vybudoval asi na 30 kilometrech.

Další zastávka byla městečko Krásná Lípa. Už dopoledne jsme tam obdivovali vytápěnou hrobku továrníka Ditricha a krásně upravený městský park v jejím okolí. Hrobka byla dost poničená a neudržovaná. Působilo to na nás dost skličujícím dojmem. Pan továrník byl mecenášem města, vybudoval prospěšné stavby, a město se mu odvděčilo tím, že se nestará ani o jeho hrobku.

V Krásné Lípě se nám líbilo taky hezky upravené náměstí. Mají tam působivou sochu ze zpevněného písku, která ukazuje historii (dávné mořské živočichy) a zajímavá místa (Křížová cesta v Jiřetíně pod Jedlovou, Mariina vyhlídka, vyhlídka Bastei, hrázděný dům). Je až neuvěřitelné, co se dá z písku postavit. Když jsme přišli, zrovna nějaký pes hrabal díru v písku a sochu ničil. Šla jsem to říct do blízkého informačního centra, pod které to dílo patřilo, ale bylo jim to tam jedno.

Potom jsme jeli do Rumburka na vrch Dymník na rozhlednu a na Kamennou hvězdu. Rozhledna byla bohužel zavřená, takže jsme si ji prohlédli jenom zvenku. Pak jsme obdivovali Kamennou hvězdu, alias Rumburský Stonehenge. Jeden místní podnikatel našel při rekonstrukci kanalizace v Jiřetíně hromadu dlouhých žulových překladů a nechal z nich postavit krajinnou hvězdu, která odpovídá tradici kabaly. Stojí tam 24 žulových obelisků spojených šedými a červenými žulovými chodníčky, které tvoří ve středu hvězdu.

7. den – 6. 8. 2010 – pátek – Sirný pramen, Jelení skála

Ráno zase pršelo, byla mlha a jenom 15 stupňů. I tak jsme se ale rozhodli vyrazit ven. Doufali jsme, že to zase přejde.

Byli jsme se podívat na Sirný pramen. Je to vydatné prameniště železité vody se žlutohnědým povlakem, tvoří se tam rezavé kašovité shluky. Pěkné bylo pozorovat, jak se železitá voda vlévá do potoka, bylo to tam hezky dvojbarevné. Půl potoka mělo rezavou barvu, půl potoka modrozelenou. Tuhle zastávku jsme zvládli bez deštníku.

Potom jsme vyrazili nad Jiřetín na Jelení skálu. Byla tam totiž keška, kterou nebylo jednoduché vyluštit. Od roku 2007 ji našlo jenom 30 lidí. Cesta tam a zpět pro nás byla zážitkem, na který hned tak nezapomeneme. Byla to keška, která byla inspirována knihou Pán prstenů. My jsme nedávno v jiné keši opravdu našli prsten a museli jsme ho dát do kešky z téže série. Hra je hra J.

Už když jsme vyráželi do lesa, pršelo. Ale to nebyl náš jediný problém. Přes cestu ležela spousta stromů poražených vichřicí. Byly to veliké stromy, přelézt je nešlo a obcházení nebylo taky zrovna jednoduché. Museli jsme se prodírat hustým porostem stromů a keřů kolem cesty. Potom jsme došli na místo, kde byla cesta rozježděná těžařskými stroji. Bylo tam takové husté a hluboké bahno, že nebylo možné po cestě jít. Chvílemi se to vážně nedalo obejít jinudy, tak jsme se na cestě snažili najít nějaká pevná místa, kde se bahno bořilo jen trochu. Pak jsme narazili na obrovskou paseku, kterou po sobě vichřice zanechala. Tím taky skončila naše orientace podle turistického značení. Vichřice totiž skácela i stromy, na kterých byly značky. Potom jsme se prodírali hustým porostem kapradin a díky tomu na nás nezůstala nit suchá. A k tomu pršelo a pršelo. Nahoře na Jelení skále měl být hezký výhled, ale díky mlze jsme neviděli nic. Aspoň že jsme v tom dešti našli kešku celkem rychle (do 5 minut). Nahoře jsme zase našli turistickou značku a snažili jsme se po ní dostat zpátky. Vůbec to ale nebylo jednoduché. Ležely tam popadané stromy jeden přes druhý a my jsme je museli přelézat. Když jsme se vrátili na cestu, déšť ještě zhoustl. Už byl problém projít i ty části cesty, kterými jsme před tím bez větších problémů prošli. V botách nám pěkně čvachtalo. Já jsem se v jednom místě probořila do bahna skoro po kotníky. Pak už to bylo jedno. Prošla jsem se pěknou hlubokou kaluží, abych se bahna aspoň trochu zbavila. Vyšli jsme z lesa jako 2 prasata. Nepříjemné bylo taky vracet se po velmi rušné silnici mezi kamiony na kopec k autu. Mimochodem vzdušnou čarou to mělo být na Jelení skálu od auta jenom 1 200 metrů, ve skutečnosti byla cesta tam 2 900 metrů a pak to samé zpět.

Zbytek dne jsme prospali a proflákali. Co taky dělat v tom dešti.

8. den – sobota 7. 8. 2010 – návrat domů

Ráno jsme se zase probudili do deštivého dne. Byl to silný přívalový déšť. Měli jsme problém dostat věci do auta v tom lijáku. Cesta z penzionu se proměnila v koryto nového potoka. V polích se valila divoká říčka, tam kde včera nic neteklo. Než jsme dojeli k hlavní silnici, viděli jsme 2 nová jezera. Pořád lilo a lilo. Po pár kilometrech jsme viděli člověka, jak fotí zatopenou ulici a zatopené domy. Nám se naštěstí podařilo bez problémů dojet domů.

Původně jsme chtěli strávit zbytek víkendu na Kokořínsku, ale když jsme viděli, co se děje, tak jsme radši jeli domů.

Zbytek dne jsme sledovali zprávy o bleskových povodních a byli jsme rádi, že jsme doma. Na některých místech spadlo během jedné noci tolik vody, jako je normálně úhrn za čtvrt roku. Povodně napáchaly mnohamilionové škody. Soutěsky Kamenice prý budou zavřené minimálně rok, než se podaří opravit, co voda napáchala.

Závěr

Počasí se nám moc nevydařilo. Několik výletů, které jsem plánovala, jsme kvůli dešti nemohli uskutečnit (skalní město Tiské stěny, čedičové varhany Panská skála, vrchol Luž, Jonsdorfské skalní město, skalní hradba Schrammsteine, vyhlídka Bastei a pevnost Königstein v Německu). Rozhodně se ještě budeme muset do Českého Švýcarska vypravit ještě jednou. S tím, co jsme viděli, jsme ale spokojení.