Korsika 2005

KORSIKA – SMARAGDOVÝ OSTROV

16. 7. – 30. 7. 2005

Co a kdy?

Program zájezdu:

den – sobota 16.7.2005 – odjezd na Korsiku
den – neděle 17.7.2005 – cesta na Korsiku a Saint-Florent
den – pondělí 18.7.2005 – koupání v moři, kostelík San Michele de Murato a rozbitý autobus
den - úterý 19.7.2005 – kemp u Saint-Florent, soutěska Scala di Santa Regina
den – středa 20.7.2005 – celodenní túra – Monte Cinto
den – čtvrtek 21.7.2005 – Soutěska Spelunca, Porto
den – pátek 22.7.2005 – Calanche, Ajaccio
den – sobota 23.7.2005 – relax u moře, Filitosa, Sartene
den – neděle 24.7.2005 – Bavella
den – pondělí 25.7.2005 – Bonifacio
den - úterý 26.7.2005 – Anglické kaskády
den – středa 27.7.2005 – kaskády Manganello
den – čtvrtek 28.7.2005 – Corte, Cap Corse
den – pátek 29.7.2005 – Bastie, trajekt, Pisa
den – sobota 30.7.2005 – příjezd do ČR

S kým?

Po hodně dlouhé době jsem vyrazila na cestu s cestovní kanceláří, a to s CK Karavela. Ta prodávala zájezd CK Poznání, takže většina lidí v buse byla od CK Poznání. My jsme vybraly Karavelu, protože zájezd prodávala o pár set korun levněji. Na Korsiku se pro mě cestovka hodila, protože neumím francouzsky. Nemusela jsem totiž nikde nic řešit J. Taky si nedovedu představit, jak bychom bez průvodce hledaly některé ty horské stezky J.

Účastníci: Jana, Marcela, dalších 40 turistů, 2 průvodci (hlavní průvodce Zdeněk a vedlejší průvodce Petra) a 2 řidiči (jejich nejčastější poloha byla na židličkách před busem – bylo to vážně legrační J).

Za kolik?

Celkem mě to vyšlo něco kolem 15 000 Kč.

- 12 290 Kč – katalogová cena zájezdu u CK Karavela, zahrnovala dopravu busem (4000 km), trajekt na Korsiku a zpět, vstupní a výstupní korsickou daň, 12x nocleh ve vlastním stanu v kempu, průvodce, pojištění léčebných výloh,

- Asi 900 Kč stály zásoby jídla na cestu pro jednu osobu a 185 Kč stála bomba na vaření

- Asi 65 – 70 euro (1950 - 2100 Kč) -– útrata na Korsice – z toho:

20 euro společná večeře,

10 euro výlet lodí u Bonifacia,

4,50 euro vstupné na Filitosu,

5,50 euro prase Korsus,

3,10 euro výlet Michelinem,

2,80 euro zmrzlina,

2,50 euro víno u Lazzariniho,

3,50 euro pivo v Bonifaciu,

3,50 euro jídlo na salaši Tolla,

zbytek asi 10 -15 euro jsem utratila za 16 pohledů (jeden stál od 30 do 50 centů), za bagety (stály od 60 centů do 1 eura) a jiné pečivo, zmrzlinu a pivo.

Co a kdy detailně J

1. den – sobota 16.7.2005 – odjezd na Korsiku

Ráno jsem dobalila poslední věci na cestu a mohla jsem vyrazit. Ještě jsem stihla před odjezdem zvážit moje zavazadla. Musím říct, že váha 36 kg mě přece jen trochu překvapila. Věděla jsem, že to mám nějaké těžké, ale tolik kilo jsem opravdu nečekala. Váhu tašek jsem považovala tak trochu za moji osobní prohru. Vždyť do Maroka jsem měla asi 16 kg věcí a do Egypta jen 12. Tak jaktože jsem se tentokrát nedokázala rozumně sbalit? No asi to bylo tím, že když jsem věděla, že jedeme autobusem, tak jsem neřešila kdejakou drobnost a balila jsem to hlavně s cílem, aby se to vešlo do tašky. Další věc je ta, že nám cestovka doporučila vzít si sebou co nejvíc jídla z ČR, protože na Korsice je jídlo drahé. Vlekla jsem v batohu jídlo pro mě i pro Marcelu. Marcela měla zase navíc stan. Sice to měla výrazně lehčí, ale mě zas mohlo těšit, že se mi batoh bude pořád zmenšovat J.

Takže jsem vyrazila obtěžkána 4 zavazadly – cestovní taška s oblečením a troškou jídla, batoh s jídlem, batoh se spacákem, alumatkou a dvěma bochníky chleba a batůžek s jídlem, pitím a dalšími věcmi na cestu. Sotva jsem se s tím plazila a v duchu si nadávala, proč jsem se tentokrát nesbalila rozumněji.

Autobus z Nového Proseka měl jet nízkopodlažní, ale přijel normální. To mě nemile překvapilo, protože dostat se s těmi 4 taškami přes několik schůdků do autobusu zrovna lehké nebylo. Ale povedlo se. Vystupování jsem se nebála, protože jsme jely na konečnou (Nádraží Holešovice). Ale navěšet na sebe všechny tašky nám na konečné trvalo a už to skoro vypadalo, že řidič odjede i s námi. Byl dost nervozní, že nám to tak trvá, a měl nějaké hloupé řeči. Na výstup z metra jsem se proto radši začala připravovat už o 2 stanice dřív a průběžně jsem na sebe věšela tašky, abych stihla vystoupit a neodjela na další stanici.

Pak už zbývalo se jen nějak vyplazit z metra (Pankrác) a dostat se na parkoviště nedaleko stanice. Povedlo se a to nejhorší jsme měly úspěšně za sebou. Až na jednu výjimku přijeli všichni ostatní autem a tak pro ně nebyl problém mít sebou tunu věcí, hromadu batohů, tašek a krabic J.

Na místo srazu jsme dorazily 11:30, odjezd měl být ve 12 hodin. Autobus ale přijel až ve 13 hodin, tak jsme si pěkně užily sluníčka na rozpáleném parkovišti. Proč měl autobus zpoždění, nám nikdo neřekl. Místo Karosy, kterou jsme vyhlížely, přijel Neoplan, a taky nevíme proč.

Během nekonečného čekání jsme pozorovaly ostatní účastníky zájezdu. Většinou mladé zamilované párečky, ale i pár lidí kolem padesátky a pár rodičů s odrostlejšími dětmi, taky další 3 skupinky samostatně cestujících holek. Dva kluci a jedna holka vyrazili jednotlivě.

V autobuse nám bylo přiděleno místo na předposledním sedadle od konce. Máme pocit, že jsme do požadavků v cestovní smlouvě napsaly, že chceme sedět v první polovině autobusu, ale rozhodly jsme se, že to nebudeme řešit. Před námi se usadil pár, který Marcela ihned označila za nejzamilovanější pár z celého autobusu. Opravdu neuvěřitelně často se líbali a furt se k sobě měli. Další den se ukázalo, že jsou na svatební cestě, tak to trochu vysvětlovalo situaci.

Takže ve 13 hodin jsme vyrazili z Prahy, nabrali jsme posledních pár cestujících v Brně a už se mohlo vyrazit na hranice. Jeli jsme delší cestou přes Hatě, aby byla jistota, že celníci nebudou autobus vážit. Podle průvodce jsme asi byli přetížení, protože měl každý sebou tunu jídla. Přes Rakousko jsme svištěli do italského Livorna odkud nám měl jet trajekt do korsické Bastie. Mimochodem film, který nám v autobuse pustili před spaním, byl jeden z nejstupidnějších a nejhorších, co jsem kdy viděla. A nebyla jsem sama, kdo si to myslel. Naštěstí nám už pak žádný jiný nikdy nepustili.

Jo a měli jsme 2 průvodce: hlavní průvodce Zdeněk (věděl toho opravdu hodně o Korsice a byl tam už po třiadvacáté) a vedlejší průvodkyně Petra.

Na průvodci bylo dobrých pár hlášek a to:

- na to budou stačit chodící sandály – sandály sportovní, nikoliv městské či plážové, když tohle řekl, tak jsem si brala aspoň adidasy J,

- vezmeme to nábližkou – tedy půjdeme zkratkou,

- překrosneme kopeček – tedy přelezeme kopec,

- a signál stříšky, abychom se někde shromáždili nebo nastoupili do busu.

2. den – neděle 17.7.2005 – cesta na Korsiku a Saint-Florent

Před sedmou ráno jsme rozlámaní po noci v autobuse dorazili do Livorna – na pohled šeredné průmyslové město. Vystoupili jsme z busu a pěšky si nastoupili na trajekt. (Zatím jsem vždycky na trajekt něčím vjela.)

Uvelebili jsme se na nejvyšší palubě na lehátkách a 8:15 začala naše čtyřhodinová plavba. Propluli jsme kolem Elby, Capraii a po asi třech hodinách plavby už jsme spatřili Korsiku. Samozřejmě všichni museli mít fotku nejsevernějšího bodu Korsiky a Cap Corse (Korsického mysu) J.

Ve 12:15, takže opravdu načas, jsme přistáli v Bastii na Korsice. Po chvíli hledání se nám povedlo najít správnou palubu a dostat se ven z trajektu. Vedro v Bastii mě okamžitě přímo profackovalo. Ještě jsem na sobě měla dlouhé kalhoty a triko s rukávem (na trajetku v tom bylo akorát, protože trochu foukalo) a okamžitě jsem se začala vařit.

Bastie se mi na první pohled líbila. Kolem přístavu byla spousta palem a kde jsou palmy musí být hezky J. Bastii jsme si ale neprohlíželi (to je v plánu až poslední den) a vyrazili jsme do Saint Florent do kempu.

Prý se říká, že Korsika je prostě hora v moři. Určitě na tom něco je. Ihned jsme se s busem začali plazit spoustou serpentin do obrovského kopce a vyjeli jsme do průsmyku – Col de Teghime – 548 m n. m. Tady byla první zastávka u památníku prudkých bojů před stažením německé armády z Bastie v roce 1943. Taky odsud bylo vidět pobřeží po obou stranách mysu – na západě Ligurské moře a Golfe de Saint-Florent a na východě Bastie, laguna Étang de Biguglia a za ní moře. Opravdu pěkná vyhlídka.

Potom už jsme serpentinami klesali k Patrimoniu – vesnice 6 km od Saint-Florent. Vyfotili jsme si kostel Église St-Martin, menhir nazývaný U Nativu a pak už se šlo do vinného sklípku – Domaine Lazzarini. Pan Lazzarini a jeho sklípek byl i v pořadu Postřehy odjinud a jeho vína získala několik ocenění. Ochutnala jsem víno bílé, červené i růžové a žádné mě nějak zvlášť nezaujalo. To růžové mi dokonce vysloveně nechutnalo. Litr vína stál 2 eura, to bylo hodně levné. V těch velkých sudech určitě neměl ta vína, za která získal ty ceny. Všichni hromadně ochutnávali a tankovali do PET láhví víno. Nakonec jsme s Marcelou taky podlehly a 1,5 litru červeného jsme koupily. Moc nám to víno ale nejelo a pily jsme ho dalších několik dnů než se nám podařilo ho zlikvidovat.

Potom už se jelo do Saint-Florent do kempu Acqua Dolce. Průvodce nás upozornil, že je to jediný kemp, kde teče jen studená voda. To ale nebyla pravda – studenou sprchu jsem si po cestě užila ještě několikrát. Časem jsem si na ledárnu zvykla, až jsem sama sebe překvapila. V těch vedrech to někdy dokonce bylo i příjemné. Studená voda, a to že jsme tahali tašky daleko od busu, byly jediné nevýhody kempu. Jinak se mi tam líbilo. V kempu byla tráva, čisté sprchy a k moři to bylo jen, co by kamenem dohodil. Pláž byla písčitá, s mírným sklonem, bez vln a s krásným výhledem na Golfe du Saint-Florent (záliv).

Postavily jsme stan a vyrazily jsme užívat si na pláž. Kolem 19. hodiny jsme si vyšly na procházku do Saint-Florent (10 - 15 minut z kempu). Viděly jsme kostel Santa Maria Assunta, Citadelu a marinu (přístav). Obchůdky už jsme nestihly, protože ve 21 hodin měla být na pláži seznamovací párty. Na párty přišli skoro všichni. Průvodce dal všem na přívítanou deci vínka a pak každý řekl, jak se jmenuje, co dělá nebo odkud je. Stejně si nikdo skoro nic nezapamatoval. Posezení na noční pláži bylo fajn, ale stejně jsem si pokecala jen s těmi, co seděli vedle mě.

Řidiči večer něco kutili v autobuse. Trochu se mi nelíbilo, že hned na začátku není s busem něco v pořádku, zvlášť když nás čekalo tolik horských uzounkých a klikatých silniček. Když autobus nastartoval, dokonce z něho vypadla jakási součástka. Ale prý opravovali jen klimatizaci. Oprava se jim ale nepovedla, takže jsme si celou Korsiku užívali v autobuse saunu a větralo se střešními okýnky. Jen jedno ráno klimatizace fungovala a to jsme se museli navlékat do mikin, protože byla moc zima.

3. den – pondělí 18.7.2005 – koupání v moři, kostelík San Michele de Murato a rozbitý autobus

Ve 13:30 byl odjezd z kempu. Do té doby jsme se mohly slunit na pláži. Jenomže jsme se probudily v 9, do 10 byla ranní hygiena a snídaně a tak jsme byly u moře jen od 10 do 11:30. Potom jsme vařily oběd, balily věci, skládaly stan a nosily věci do busu.

Na dnešek byl v plánu kostelík San Michele de Murato, průjezd divokým kaňonem podél řeky Golo a dojezd do kempu v Lozzi pod Monte Cintem. Uskutečnil se ale jen kostelík San Michele de Murato – toho jsme si ale užili až moc. U kostelíka se nám totiž rozbil autobus, nešel nastartovat a tak jsme nemohli jet dál. U kostelíka jsme proseděli několik hodin a taky jsme tam zmokli. Zvažovalo se několik variant – opravit autobus nebo zavolat náhradní bus z Čech. Během odpoledne se o opravu pokusila jakási asistenční služba a taky jeden místní autobusový dopravce – Mazzoni, kterého zavolal průvodce, aby nás odvezl zpět do kempu v Saint-Florent. Vtip byl v tom, že jsme náhradním autobusem stejně nemohli odjet….. Věci jsme měli v našem autobuse, a tomu nešel otevřít zavazadlový prostor, když nebyl nastartovaný. Takže autobus se musel nastartovat v každém případě. Nakonec se bus nastartoval přes baterii a kábly z busu Mazzoniho. My jsme naskákali do našeho busu a odjeli zpět do Saint-Florent do stejného kempu, ve kterém jsme strávili předchozí noc. Postavili jsme stany tam, kde jsme se je ráno sbalili. Autobus mezitím odjel do Bastie do opravny, protože pořád nebyl v pořádku. Pořád jsme nevěděli, jestli další den někam pojedeme nebo jestli budeme muset čekat celý den než dorazí náhradní bus z Čech. Ale odjezd byl stanoven na 12 h dalšího dne s tím, že když bus nebude fungovat, tak se to dozvíme.

Průvodce nám oznámil, že musíme změnit program zájezdu. Program se musel celý o jeden den posunout a 9. den, kdy byla plánována relaxace u moře, plážová túra k Tour de la Calanca a večerní život v městečku Propriano, byl zrušen. Takže jsme přišli o jediný den, kdy jsme se mohli celý den válet na pláži a slunit se L.

Jakmile jsme postavili stany, začalo zase pršet, takže jsme si neužili ani pláž ani procházku po městě, tak jsme se jen tak válely ve stanu.

4. den - úterý 19.7.2005 – kemp u Saint-Florent, soutěska Scala di Santa Regina

Ráno jsme zase stihly pobýt na pláži jen asi hodinku a ve 12 hodin se odjíždělo opraveným busem dokončit včerejší program. Ještěže jsme nemuseli čekat na náhradní bus z Čech a ztrácet další den.

U vesnice Ponte Nuovo nám bus zpomalil, abychom si mohli vyfotit Most porážky. Korsičané porážku na mostě považují za velkou potupu (skončilo období korsické nezávislosti), a proto bychom je urazili, kdybychom vystoupili z autobusu a začali si most fotit. My dvě jsme však neměly most na „své“ straně autobusu, takže z focení nebylo nic.

Cestou jsme se zastavili na nákupy v Ponte-Lecciu (křižovatka silničních a železničních cest). Supermarket ale otvíral ve 14 h a my přijeli už 13:30, tak jsme se půl hodiny flákali kolem obchodu a fotili si janovský most (Korsika byla kdysi pod nadvládou Janova a z té doby je tu hodně mostů). V obchodě nastal velký útok hlavně na bagety J.

Potom jsme projížděli Scala di Santa Regina – Schody svaté královny. Je to 21 km dlouhá a 300 m vysoká příkrá soutěska, kterou se vlní úzká silnice. Pohled dolů ze silnice stál někdy opravdu za to.

V programu bylo taky horské středisko Calacuccia, ale tím jsme jen projeli do sousední vesnice Lozzi. Od kempu byla vidět přehrada Calacuccia. Díky jejímu občasnému vypouštění je zakázán vstup dolů do Scala di Santa Regina, aby někoho nesmetla přílivová vlna.

K večeru jsme přijeli do kempu U Monte Cintu u vesnice Lozzi – výchozího bodu na Monte Cinto. Tenhle kemp byl fajn – pěkný výhled na Monte Cinto, pěkné sprchy s teplou vodou, travička J.

Od 21 h byla bojová porada, kde nám průvodce vysvětlil, kudy se leze na Monte Cinto a kudy z něj a jak dlouho to trvá. Odchod byl stanoven na 6 h ráno. Rychlíci se prý z Cinta vracejí kolem 17 h a pomalíci kolem 21 h, to mě trochu překvapilo. Taky se prý ale už jedna skupinka vrátila až o půlnoci. Proto nám průvodce kladl na srdce, abychom si vzali baterky. Taky nám vylíčil, kdo se kde jak ztratil, abychom to neopakovali. Moc povzbudivá bojová porada nebyla, nicméně pořád ještě jsme byly odhodlány Monte Cinto zdolat, a proto jsme si obě dělaly poctivě podrobné poznámky kdy-kudy-kam.

5. den – středa 20.7.2005 – celodenní túra – Monte Cinto

V 6 hodin jsme už byli nachystáni vyrazit na Monte Cinto – nejvyšší horu Korsiky – 2706 m.n.m. Protože se čekalo na opozdilce, vyrazili jsme z kempu 6:15.

Nejdřív jsme museli dojít z Lozzi na „parkoviště“ a pak k chatě – Refuge de l´Ercu (1667 m.n.m.), až tam začínal vlastní výstup na horu. Na parkoviště sice vede cesta, ale ta je tak hrbolatá, že nás tam autobus nemohl dovézt a museli jsme šlapat po svých. Protože cesta byla samá serpentina, zkracovali jsme si to přímo cestičkami přes kleč. Po 1,40 h chůze do kopce jsme dorazili na parkoviště. Už tam jsem byla utahaná a cestou se nás sešlo několik, co začali váhat, jestli vážně polezeme až na to Monte Cinto.

Z parkoviště jsme museli na Refuge. Průvodce nám řekl, že jen „překrosneme kopeček“. Nedívaly jsme se po značkách, protože před námi šla průvodkyně. Šly jsme prostě za davem. Jenomže průvodkyně prý přešla tu správnou odbočku na Refuge a my se místo pohodlnou cestičkou k Refuge vydaly za davem kamsi do kopce. Ta „cesta“ stála opravdu za to. Napřed se to dalo, ale pak kamenů přibývalo a my jsme došly k hustému křoví z olší. Nějak se nám to nezdálo. Ta cestička nevypadala, že by s ní chodily denně hromady turistů. Na protějším hřebínku na nás ale volali naši známí, že to křoví prolezli a že jdeme správně L. Křovím sice vedlo cosi jako cestička, ale i tak jsme se musely místy plazit po čtyřech a občas jsem musela napřed hodit batoh a pak prolézt za ním, protože s batohem na zádech se prostě prolízt nedalo. Pořád jsme šplhaly do kopce cesta necesta. A pak to přišlo! Hluboko pod námi v údolí jsme uviděly malý domeček a kolem něho spoustu postaviček – to byla Refuge! A taky jsme z toho kopce uviděly, kudy vedla ta správná cestička. Skoro jsme tedy zdolaly vedlejší vrchol. Začaly jsme lézt dolů k Refuge. Než jsme tam došly, už jsme jen zahlédly poslední z naší výpravy, jak vyrážejí na Monte Cinto. To už bylo něco kolem 10. hodiny.

Po 4 hodinách cesty a po takovém šíleném bloudění se nám na Monte Cinto (další 3- 4, možná 5 hodin nahoru) už nechtělo a vyhlídka, jak se z něj vracíme v noci s baterkou nás nelákala. Navíc nás díky tomu bloudění předešel i průvodce, který měl jít jako poslední a pomáhat těm, co by nevěděli kudy dál. Měl fungovat tedy jako „záchranný autobus“, ale nám už by nepomohl.

Tak jsme se rozhodly ještě s Terezou, že půjdeme na Lac du Cinto, které leží pod vrcholem Monte Cinta. Podle cestovky to měla být středně náročná turistika L a za 2,5 hodiny jsme měly být u jezera. Nejdřív jsme šly kosodřevinou mírně do kopce, potom přibylo kamenů a skal, další fáze bylo příkré suťovisko a pak už byly jen téměř kolmé skalní stěny nahoru. Místy jsme se musely plazit po čtyřech. Za 2,15 h jsme už byly dost vysoko na hřebenu nad údolím, ale konec cesty byl v nedohlednu. Když jsme vylezly jeden skalní blok, objevil se za ním další a tak to šlo pořád dokolečka. Pořád jsme si říkaly, že už musíme být na vrcholu toho hřebenu a pořád nic. Už jsem toho měla plné zuby a otravovala jsem, že chci dolů. Navíc nešel nikdo před námi, ani proti nám, a tak jsme si říkaly, jestli jsme zase nezabloudily a nelezeme ten hřeben špatnou cestou. Říkaly jsme si, abychom náhodou nezdolaly Monte Cinto z jiné strany. No ať si někdo zkusí hledat kamenné mužíky (což bylo jediné značení trasy) v suťovisku. Hledání čehosi co by se mužíkům podobalo nás dost zdržovalo. Tak jsem se nakonec rozhodly, že na jezero kašleme a otočily jsme to. Možná to bylo na vrchol hřebenu 5 minut, možná taky mnohem déle. Nás už to prostě nebavilo to dál zkoušet. Ve výšce kolem 2000 metrů jsme ale určitě byly. Cestou dolů to šlo místy jen po zadku a tak jsem si roztrhla mé oblíbené kalhoty L.

Cesta zpátky k Refuge nám celkem uběhla, ale cesta zpátky do kempu nám přišla nekonečná. Až jsme si říkaly, jak je možné, že jsme ráno ušly takovou dálku. Cestou se mi udělalo asi 7 puchýřů a otekly mi kotníky, tak ten finiš byl fakt otázkou vůle. A to sem měla na sobě trekové boty za 3500.

Do kempu jsme dorazily někdy kolem 17 h. I ta 11-tihodinová procházka mi stačila. V kempu byli další 4 jedinci, co na Cinto nedošli. Kolem 17:15 dorazila průvodkyně s Petrem a pak dlouho nikdo. Lidi nadávali, že šla moc rychle, a že kromě Petra jí nikdo nestačil, takže ani ta nejrychlejší skupinka místy nevěděla kudy jít. Prý si z toho udělala soukromý výlet. Mezi 18 a 20 h se trousili další. Poslední přišli úplně potmě až po 22 h s průvodcem. V té chvíli jsem vůbec nelitovala, že jsem se na Cinto nevydala.

Mimochodem v průvodci jsem se později dočetla tohle: „Navzdory velkému množství návštěvníků není však příliš jednoduché Monte Cinto zdolat, a máte-li úmyslu uskutečnit tuto túru za jediný den, musíte být ve zvláště dobré fyzické kondici.“

6. den – čtvrtek 21.7.2005 – Soutěska Spelunca, Porto

Ráno zase balíme stany a vyrážíme dál. Cestou zastavujeme na vyhlídce a fotíme si Monte Cinto (2706 m), Capo Tafonato (2343 m) – „propíchnutý vrchol“ a Pagliu Orbu (2523 m) – obří hřbetní ploutev – korsický Matterhorn.

Poměrně často jde vidět na Korsice polodivoká prasata, jak se válejí na krajích silnice nebo v lese. Tentokrát nám přišla prasečí rodinka až skoro k autobusu a tak si je všichni fotili J. Já samozřejmě taky, prasátka to je ono J. Průvodce nás ale varoval, že prasata taky žebrají od turistů jídlo a že někdy koušou, tak ať je radši nekrmíme.

Další zastávkou byl průsmyk Col de Verghio (1479 m n. m.). Zase jsme si mohli fotit korsické vrcholy a jezero Calacuccia. Taky tu stála socha jakéhosi chlapa, o kterém nám průvodce říkal, že spíš vypadá jako ženská a že nejvíc se podobá babičce Boženy Němcové J. U sochy bylo psáno: „Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě“.

Potom jsme dojeli do Evisy – výchozího bodu do soutěsky Spelunca (pracovně, jak říkal průvodce, Špeluňka). Průvodce říkal, že se soutěska dá zvládnout i v „chodících“ sandálech, ale stejně jsem si radši vzala adidasy a udělala jsem dobře. Cestička dolů byla samý šutr. Ti, co šli v sandálech, moc nadšení nebyli. Asi hodinku a půl nebo dvě jsme lezli příkrou pěšinou „nekonečnou sérií ostrých serpentin“ dolů. Soutěska díky stromům byla vidět jen občas. Potom jsme narazili na janovský most Pont de Zaglia. Měl tak divný tvar, že jsem v první chvíli ani nevěřila, že se po něm vážně chodí.

Další minimálně hodinku jsme šli k silničnímu mostu. Myslela jsem, že silniční most bude kousek a ona to byla celkem štreka, tak se mi to zdálo nějaké dlouhé. Cestou jsem litovala ty, co šli v protisměru, že budou muset lízt ty serpentiny nahoru – fakt jim nebylo co závidět. Zvlášť v tom vedru.

U silničního mostu jsme se cachtali ve vodě – 1 - 2 hodinky odpočinku. Bylo to ale studené. No co taky chtít od horské říčky J.

V 16:15 jsme vyrazili k autobusu, který bohudík sjel na druhou stranu soutěsky. K busu to ale bylo 3 – 4 km do kopce po vyhřáté silnici a tak to nebyla moc příjemná cesta. Většině se to zdálo nějaké dlouhé J.

Odpoledne jsme přijeli do Porta. Ubytovali jsme se v kempu Municipal kousek od pláže a městečka Porto. V soutěži o nejhorší kemp by se tenhle určitě uplatnil. Nebyl tam skoro žádný větší strom, aby člověk mohl najít trochu stínu. Nerostla tam vůbec žádná tráva, všude jen písek a prach. A nejhorší ze všeho bylo to neskutečné množství mravenců. Tolik mravenců jsem v životě nikde neviděla a doufám, že už neuvidím. Bylo potřeba pozorně se dívat, kam člověk staví stan, aby nespal v mraveništi. Byl to téměř nadlidský úkol, ale nakonec se nám podařilo najít si plácek tak, že jsme na každé straně měli alespoň 0,5 až 1 metr od 4 okolních mravenišť. Během stavění stanu nás pobavila jedna z účastnic zájezdu, když řekla svému manželovi: „pojď půjdem jinam, kde nejsou mravenci“. Naštěstí se nejednalo o mravence společenské a do stanu nám do rána nenalezli. Byl to další kemp, kde tekla jen studená voda. Naštěstí jsme tu jen jednu noc.

K večeru jsme šly na procházku městem (10 - 15 min od kempu). V Portu je pěkná janovská strážní věž, ale nelezly jsme na ni. Odradily nás od toho ostatní. Za prvé tam bylo vstupné několik euro a za druhé se nedalo nic fotit, protože nad mořem bylo slunce a byl opar. Tak jsme si jen prošly pár ulic městečka a na náměstí u moře jsme pozorovaly západ slunce. Bylo to opravdu pěkné. Když slunce obrovskou rychlostí zapadlo, lidi zatleskali a rozešli se. Jinak v Portu, kromě přístavu, k vidění nic nebylo a tak jsme vyrazily na další párty na pláž. Tentokrát přišlo výrazně míň lidí než minule, ale i tak jsme si dobře popovídaly. Byl to moc příjemný večer strávený pod hvězdami za šumění moře. Ani nám nepřišlo, že u toho padla půlka našeho ferneta. To je tak, když si člověk potmě nalívá místo do skleničky do neprůhledného hrnku J. PS: ale i tak jsme zpět do kempu trefily bez problémů. Několik účastníků se rozhodlo pro spaní na pláži. Jak jsme se druhý den dozvěděly, přišla k nim v noci neuvěřitelně otravná liška, kterou nešlo odehnat ani házením kamenů, protože je aportovala zpátky.

7. den – pátek 22.7.2005 – Calanche, Ajaccio

Ráno byl odjezd z kempu v 10,30 hodin, takže koupání v moři, které bylo v programu zájezdu, stihl jen málokdo. Stan sice už balíme po pár dnech cviku poměrně rychle, ale přece jen nám sbalení všech věcí nějaký čas zabere.

První zastávkou byla vyhlídka nad zátokou Golfe de Porto, kde jsme fotili kouzelný portský záliv s janovskou věží. Hodně fotogenické místo.

Po chvíli jsme přijeli do oblasti Calanché. Průvodce říkal, že si dáme nenáročnou hodinovou procházku, ale na Korsice jsou i nenáročné stezky plné šutrů a jsou z kopce a do kopce J. Ještěže jsem zase nešla v sandálech J. Calanché bylo moc krásné, moc se mi tam líbilo. Jsou to oranžové a růžové skály a útesy spadají do moře, zajímavé skalní útvary.

První procházku jsme šli od Tete de Chin (Psí hlavy) k Hradu. Cestou jsme taky viděli kamennou želvu, na ostatní skály nám fantazie nestačila. Od Hradu byl nádherný výhled na moře, až kýčovitě krásné to bylo. Snažila jsem se držet tentokrát hlavní skupiny, abych se zase někde neztratila. Naopak Marcela fotila a nechtěla mít na fotkách lidi, tak šla jako poslední.

Druhá procházka už nebyla po kamenité stezce, ale po silnici od občerstvení ke skalnímu útvaru Srdíčko. Ze silnice byl totiž na Calanché nejkrásnější výhled. Krásné výhledy rušila jen projíždějící auta. Na konci vážně byla skála, co vypadá jako 2 milenci a mezi nimi srdce. Všechny dvojice se tam fotily, tak já s Marcelou taky J))))).

V další vesnici Piana se zastavilo na krátký nákup a jeli jsme do Ajaccia – rodiště Napoleona. Díky tomu jsme během prohlídky města viděli 3 sochy Napoleona, jeho rodný dům a kostel, kde byl pokřtěn. Ve volném čase jsme si prošly staré uličky a daly si na doporučení průvodce korsickou zmrzlinu. Prý je v té jedné cukrárně v Ajacciu nejlepší J. Každopádně zmrzlina byla dost drahá. Za 2 kopečky, i když obrovské, jsem dala 2.80 euro. Víckrát už jsem si zmrzlinu nedala, i když byla moc dobrá. Zaujalo mě, že byl litr benzínu levnější než kopeček zmrzliny.

Večer jsme přijeli do kempu u Propriana – kemp U Libecciu (silný vítr Korsiky). Pro náš zájezd byla vyhrazena jedna terasa. (Kemp byl celý v kopci na terasách.) Byly na ní stromy, tak to se stínem bylo dobré. Umývárny byly ale dost daleko, takže si každý rozmyslel, jestli se mu opravdu chce J. Sprch tam bylo hodně, ale lidí v kempu bylo taky hodně, takže se občas musela i čekat fronta. Večer nám zpestřila diskotéka francouzských dětí, takže jsme až do půlnoci poslouchali super hity.

Před setměním jsme ještě stihly obhlídnout pláž v zálivu Golfe de Valinco. Vypadala krásně. Vlevo skály, vpravo výhled na Propriano v dáli. Daly by se tam fotit katalogové obrázky J.

Večer v kempu se začalo šířit něco, co jsem si pracovně nazvala „Bavellí panika“. V programu zájezdu byla totiž psaná celodenní namáhavá pěší túra v oblasti Bavella a všichni to srovnávali s Monte Cintem, kde dostali zabrat pořádně, ale program to jako náročnou túru neoznačoval. A už se to blížilo. Chtěla jsem Bavellu vidět, ale ne při namáhavé celodenní túře. Naštěstí průvodce začal uklidňovat, že existuje „velká“ a „malá“ Bavella, že my půjdeme tu malou a to je pohodička J.

8. den – sobota 23.7.2005 – relax u moře, Filitosa, Sartene

Odjezd do Filitosy byl až v 15 hodin, takže jsme si mohly konečně trochu víc užít moře. V zátoce byly celkem vlny, takže kdo chtěl, se mohl vyřádit.

Ve Filitose jsme byli busem asi za 15 minut. Po dojednání hromadné slevy jsme platili vstupné 4,50 eura. Je to prehistorické naleziště, kde byla objevena spousta menhirů, které mají vyznačené rysy obličeje a u těla se rýsují obrysy mečů a dýk. O pětici soch – menhirů, které stály v polokruhu pod tisíciletým olivovníkem prohlásil průvodce, že jim pracovně říká 5 penisů. A oni tak vážně vypadají J. Po hodině prohlídky jsme vyrazili dál.

Cestou do Sartene jsme zase byli nakupovat hromadně bagety. Baget ale bylo málo a pro všechny nevystačily, tak se pak musely ještě shánět v Sartene.

O Sartene nám říkali průvodci, že je to nejkorsičtější město a říkali, jak moc se jim líbí. No mě se líbilo tak normálně. Prohlédli jsme si hlavní náměstí Place Porta a kostel Eglise Ste-Marie, pak byl rozchod. Potom jsme si procházely úzké a klikaté uličky starého města.

Večer se zase mírně šířila Bavellí panika. Někteří pochybovali, jestli i malá Bavella není moc náročná a pár lidí se rozhodlo, že tam radši nepojede.

9. den – neděle 24.7.2005 – Bavella

Ráno v 8 hodin jsme vyráželi busem na Bavellu – skalní věže. Na velkou Bavellu se odhodlal jít jenom Petr a s ním musela jít průvodkyně Petra. Všichni ostatní po dřívějších zkušenostech šli radši jen na malou Bavellu. To měla být podle průvodce pohodička a ve srovnání s ostatními výlety to pohodička skutečně byla.

Cestou na Bavellu – trvala 2 hodiny busem - jsme si ještě při zastávce fotili pěknou horskou vesnici Sainte-Lucie-de-Tallano s klášterem svatého Františka.

Vyrazili jsme pohodovým tempem z průsmyku Col de Bavella (1218 m n. m.) a dobré bylo, že na každé křižovatce se čekalo, až všichni přijdou, takže se tentokrát nedalo ztratit. Jako všude na Korsice to bylo z kopce do kopce a kamenitá cesta, ale převýšení nebylo tak hrozné a v pohodě se dalo všechno stíhat. Celá cesta trvala jenom 5 hodin – od 10 do 15 hodin.

Prvním cílem bylo Trou de la Bombe – Bombové okénko – kruhová průrva v hřebenu Paliri. Okénko jsem viděla, ale přímo do něj jsem nelezla, protože průvodce zdůrazňoval, že kdo se bojí výšek, ať tam neleze. A to je můj případ J. Přímo za okýnkem je totiž asi 300 metrů dolů skála. Marcela se tam ale vypravila J.

Dalším cílem byl vrchol Punta Velaco (1483 m). Jak to tak průvodce vylíčil, tak jsme si s Marcelou řekly, že si vylezeme aspoň kousek a až nás to přestane bavit nebo až se dostaneme na nějakou vyhlídku, tak slezeme dolů. Málem jsme se ztratily hned na začátku, protože mužíci tam vedli na obě strany. Ale sledovaly jsme, kam jde průvodce, tak jsme to ještě v pohodě zvládly. Napřed jsme si stanovily, že vylezeme k převisu a potom k velkému šutru. No a u velkého šutru jsme zjistily, že už jsme 5 minut od vrcholu. Až nás překvapilo, jak rychle jsme se tam vyšplhaly. Na úplný vrchol jsem se nedostavila, protože průvodce líčil jakousi římsičku, na kterou nemá lízt nikdo, kdo se bojí výšek J. I tak jsem ale měla úžasný výhled. Marcela nahoru vylezla, tak jsem stejně viděla fotky J)))).

Na Bavelle se mi moc líbilo. Trochu mi to připomínalo takové větší vydání Českého ráje J, hlavně těmi pohodovými cestičkami k bombovému okénku.

Velkou Bavellu jsme si aspoň vyfotili z Punty Velaco a taky z Col de Bavella. Tam stála taky krásná bílá socha Panny Marie Sněžné – působivý obrázek.

Cestou zpátky jsme zastavili zase ve vesnici Sainte-Lucie-de-Tallano. Hlavním důvodem byl velmi vzácný kámen orbikulární diorit – diorite orbiculaire, který se těží nedaleko. Mají tu z něho podstavec k památníku mrtvých. Mimochodem památníky mrtvých z 2. světové války jsou opravdu v každé vesnici. Na památníku byl ale diorit už opracovaný, tak průvodce půjčil z hospody obrovský kus neopracovaného dioritu (měl cenu asi 600 euro) a ten jsme si mohli prohlédnout, potěžkat a vyfotit.

Taky jsme si tu procházeli obchůdky. V jednom z nich jsem si koupila korsické prase divoké plyšové. Na Korsice jsou prasata prostě všude, tak kde jinde si koupit jako suvenýr prase J. Po prasatech jsem se dívala už několik dní, ale dát 10 - 12 euro za velké růžové prase s nápisem Korsika na boku se mi nechtělo. Moje plyšové prase je prase divoké, tmavé, je sice menší, ale je mnohem hezčí a stálo jen 5,50 euro. Přemýšlela jsem, jak prase pojmenovat, a rozhodla jsem, že to bude Korsus. Dle legendy totiž Corsus a Sika uprchli do vyhnanství na ostrov, který se podle nich jmenuje Korsika.

Potom jsme měli pauzu ještě u jednoho janovského mostu (Spin U Cavallu – koňský hřbet) a už se jelo do kempu.

Večer jsme se ještě stihly probrouzdat a trochu zaplavat v moři a 19:30 byl odjezd na společnou večeři. Kdo měl zájem, mohl si za 20 euro objednat meníčko při společné večeři v restauraci na pobřeží. Průvodce byl restauraci a počet večeří už den předtím zamluvit. Kdo chtěl, mohl si taky něco objednat z jídelního lístku. To jsem ale nechtěla riskovat, protože neumím francouzsky a bůhvíco by mi pak přinesli J. Já si ve francouzštině objednám leda tak kuře.

Restaurace sice byla nedaleko kempu, ale radši jsme tam jeli busem, abychom se prý v noci nemuseli vracet pěšky potmě po té rušné silnici. Přišlo mi trochu komické, že ostatní jezdí na večeři autem a my autobusem. Jako by se domluvilo celé sídliště, že si vyrazí společně na véču J.

K večeři byla rybí polévka. Tu jsme jedli z několikadílného talíře. Do největšího dílu jsme si nalili polévku, v dalším byl sýr, který jsme si sypali do polévky a v dalším byla omáčka, do které jsme si namáčeli pečivo, které bylo v dalším dílu. Dalším chodem byl kus mečouna, ke kterému byl úžasný zeleninový salát a pečivo. Na závěr jsme měli jako zákusek typický korsický ovčí a kozí sýr s fíkovou marmeládou a taky typické korsické uzeniny. K tomu bylo korsické růžové víno a taky voda.

Večeře byla moc dobrá a taky atmosféra v restauraci byla skvělá. K jídlu hrála hudba, napřed reprodukovaná a pak živá, měli jsme výhled na moře. Byl teplý večer, ani v tenkých šatičkách nebyla zima. Prostě romantika. Tak pohodový večer jsem už dlouho nezažila.

10. den – pondělí 25.7.2005 – Bonifacio

Ráno balíme zase stany a vyrážíme směr město Bonifacio. Cestou jsme zastavili u Lion de Roccapina – to je obrovská žulová skála, která zvětrala do tvaru lví hlavy. Za ní byla stará janovská věž. Pod ní se rozkládá záliv Golfe de Roccapina s třpytivou tyrkysovou vodou a bílými jachtami. Podle knižního průvodce jde o předního uchazeče o titul nejkrásnější pláže na celé Korsice. A něco na tom rozhodně bude. Ten pohled byl zase až kýčovitě krásný, prostě nádhera.

Potom už nás čeká Bonifacio. Nejdřív jdeme na hodinovou projížďku lodí v okolí Bonifacia – 10 euro. Po vyplutí z přístavu jsme pozorovali nejdřív přístav a město, potom různé zátoky a taky jsme byli v mořské jeskyni, ve které byla díra ve stropě, která vypadala jako mapa Korsiky. Další přišla na řadu krásná zátoka a pak skála, kde voda vytvarovala býka a osla, Napoleonova jeskyně, obrovský kus skály Grain de Sable (česky „Zrnko písku“), co se odlomil z útesů (prý je to dobrá cvičná skála pro horolezce, protože když spadnou, tak je to jenom do vody J). A pak už se nám otevřel úžasný pohled na Bonifacio posazené na bílých vápencových útesech. Tak krásný pohled na město jsem v životě neviděla. Úplně mě to ohromilo. V Bonifaciu prostě vyjížďku lodí nejde vynechat.

Po přistání jsme se vydali na prohlídku města. Nejdřív jsme mrkli na jakýsi kostel a potom jsme vyšli po Montée Rastello, schodišti, do horního města. Nejdřív jsme pozorovali moře a potom jsme dál stoupali do brány do horního města, odkud byl pěkně vidět přístav.

U brány jsem naposledy viděla Marcelu, u kostela Église Ste-Marie-Majeur jsem se po ní začala rozhlížet. Chvíli mi nepřišlo divné, že ji nevidím. Vždycky se někde zdržela kvůli focení a byla poslední. Když se ale neobjevovala delší dobu, přišlo mi to divné. Ale nevěděla jsem, kde a proč se odpojila, a tedy ani, kde bych ji měla hledat, a tak jsem pokračovala s hlavní skupinou prohlídku městem a zapla jsem si mobil a čekala, jestli mi nepošle sms, kde je. Potkala jsem ji až na konci města u hřbitova. Prý si šla ještě s několika dalšími odskočit a pak už nás neviděla, kam jsme šli, tak si město prošla sama a doufala, že já zůstanu s průvodcem, a že se tak potkáme na konci trasy.

Potom už bylo volno. Tak jsme si prohlédly Město mrtvých – hřbitov. Za městem mrtvých byla nádherná vyhlídka na moře. Bylo to až kýčovitě a neuvěřitelně krásné. Sardinie, vzdálená jen 12 km, ale vidět nebyla, protože v dáli byl opar. Prošly jsme se po hradbách a kochaly se výhledy.

Potom jsme chtěly mrknout na Aragonské schody, které vedou po útesu až dolů k moři. Scházet a vycházet 187 schodů a ještě za to platit se nám nechtělo a přes mříže se moc fotit nedalo. Ale z lodi byly schody vidět skvěle.

Pak jsme bloumaly horním městem a jeho uličkami. Hledaly jsme, kde si dát palačinku s kaštanovým pyré, ale nakonec jsme se přidaly k Petrovi, který si v hospůdce dával Pietru – místní specialita, pivo z kaštanů. (Mimochodem kaštany jsou tady všude a dělají z nich kde co, a hlavně je žerou ta všudypřítomná prasata J).Tak jsme si Pietru daly taky. Chutnala dobře. Pivko bylo celkem silné a na tom sluníčku jsem ho celkem cítila J. Po pivečku jsme všichni tři ještě vyrazili na procházku na druhou stranu útesů, kde byly další skvělé pohledy na město na útesech a pak už byl bohužel čas k odjezdu. Rozhodně by se v Bonifaciu dalo vydržet déle.

Z Bonifacia jsme vyrazili směr Tattone pod Monte d´Orem, kde nás čekaly další 3 noci v kempu v horách. Ve Slunečním kempu – camp Le Soleil sice rostla tráva, což vždy potěšilo, ale stan jsme musely postavit z kopce, takže jsme během noci sklouzávaly dolů a musely se posunovat zpátky nahoru. Nejhorší ale bylo, že na celý kemp byly pro ženský jenom 2 sprchy, 3 záchody a 3 umyvadla. Ranní a večerní hygiena tak mohla s čekáním ve frontě na cokoliv zabrat opravdu hodně času. Většinou jsme zkoušely taktiku jít do sprchy v době, kdy ostatní večeřeli. Vždycky jsme ale čekaly.

V noci v kempu padala šílená rosa. Začínalo to kolem 21 h a stan po ránu vypadal jako po pořádném lijáku. Hned první noc nám navlhly všechny věci, které nebyly zabalené a i ve spacáku bylo podivně vlhko. Všechny ostatní noci jsem spala jen ve spodním prádle a s rozepnutým spacákem, protože bylo vedro, ale tady mi byla zima. Další noc jsem si dokonce vzala triko a zapla spacák. Poslední ráno jsme balily úplně mokrý stan a doufaly, že nám před cestou v posledním kempu uschne.

Mimochodem Monte d´Oro znamená Zlatá hora. Jmenuje se tak, protože prý ráno při východu slunce je hora opravdu zlatá. Z vlastní zkušenosti to ale nemůžu potvrdit, protože se nám nikdy nechtělo vstávat tak brzo J.

11. den- úterý 26.7.2005 – Anglické kaskády

Program zájezdu na dnešní den stanovil: „Pro zájemce celodenní pěší túra, dobytí vrcholu Monte d´Oro (2389 m). Pro méně zdatné koupání v horách v překrásných Anglických kaskádách.“ Po zkušenosti s Monte Cintem se na Monte d´Oro odhodlalo jen 11 lidí a dalších 31 vyrazilo na Anglické kaskády.

Ony ani ty kaskády nebyly naprostá brnkačka J, zase kopce, zase kameny, pár nepříjemných úseků. Autobus nás dovezl kolem 8 h do Vizzavony. Z Vizzavony vedla pohodová cesta asi 40 minut ke kiosku na začátku kaskád. Odtamtud si už každý šel jak chtěl.

My jsem se rozhodly, že zkusíme dojít k mostku, který je na konci kaskád. Mělo to zabrat asi 2 hodiny, ale my to šly asi 3 hodiny, protože jsme z cesty různě zahýbaly ke kaskádám a hledaly krásné tůňky a vodopády. Někteří zůstali hned u dolních tůněk, ale to udělali chybu. Tůňky nahoře byly mnohem hezčí a taky tam bylo podstatně míň lidí.

Od mostku se dalo jít k sedlu pod Monte d´Orem. Po pár metrech jsme ale omylem ztratily značku a v tom lese se fakt blbě hledala. Nakonec jsme ji našly a splnily si závazek, že půjdeme dokud nevyjdeme z lesa a neuvidíme kosodřevinu a sedlo. Musím přiznat, že ten les byl fakt krátký J, tak nám to moc práce nedalo.

Potom jsme šly zpátky dolů po kaskádách a uvelebily jsme se u jedné krásné lagunky, kterou jsme si vyhlídly cestou nahoru. Asi hodinku či dvě jsme se tam cachtaly a opalovaly, ale pak začalo foukat a objevily se mraky, sluníčko nesvítilo a tak jsme začaly zvažovat přesun k dolním lagunkám, abychom se přiblížily zpět k výchozímu bodu. Naše rozhodování urychlilo jedno polodivoké prase. Vypadalo to jako prase, ale já zvažovala, jestli nemá něco společného s kamzíkem. Prasata se objevovala nahoře nad kaskádami na skále, ze které vedl krpál dolů k vodě. První prase zkusilo sejít, ale klepaly se mu nožičky a zděšeně vycouvalo zpátky. Druhé prase – kamzík ale se zapřenýma nožičkama lezlo krpálem dolů směrem k nám. Když slezlo, popásalo se pořád směrem k nám. Vzpomněly jsme si, že prasata tu žebrají o jídlo a že někdy koušou, tak jsme radši odešly dřív než by nás prase zezadu překvapilo. Cestou jsme pak potkaly několik dalších prasat a taky krávy. (Krávy se často pásly na skoro neuvěřitelných místech J).

Vydaly jsme se hledat jednu krásnou lagunku, o které nám vyprávěli lidi z našeho zájezdu. Lagunku jsme našly, ale cestu jsme si k ní vybraly fakt náročnou. Nevěděly jsme, že z druhé strany hory je to pohodička L. Ale co hlavně, že jsme to přežily.

Mezitím začalo znova svítit slunce a tak jsme další hodinku a půl ležely u další lagunky. V téhle se dalo i plavat a tak jsme se osmělily udělat v té ledové vodě pár temp.

Nejlepší byl ale pes, co se k nám do lagunky přišel koupat. Napřed ho majitel uvázal k jednomu kameni, ale pes tam šíleně vyváděl a já si říkala, že se na tom vodítku snad sám uškrtí. Pak ho kdosi pustil a pes se i s vodítkem vrhl do vody. Já si říkala, že ten minipes v té ledárně nemůže dlouho vydržet a že by ho měl majitel vylovit. Majitel mu ale jen odepnul vodítko a pes plaval dál. Vydržel fakt šíleně dlouho. Vždycky se odrazil od skály a plaval na protější stranu, tlapkama si cákal vodu a tu pak lovil. Byla to fakt legrace. Pak ho majitel vylovil, pes se šíleně klepal zimou, ale do minuty byl ve vodě zas. Dokonce jsme si ten jeho plavecký výkon natočily J.

V 17 hodin jsme vyrazily na zpáteční cestu a 18:40 jsme už byly u autobusu. Odjezd byl ale až 19:30, tak jsme se ještě načekaly. Protože jsme čekaly u nádraží aspoň jsme si mohly prohlédnout slavný korsický vláček Michelin. Nevím, proč byl odjezd tak pozdě, myslím, že na kaskádách to tak dlouho nikoho bavit nemohlo, a ti co šli na horu, už taky byli dávno zpátky.

12. den – středa 27.7.2005 – kaskády Manganello

Podle programu nás měl zavést bus do Canaglie, a potom se mělo jít pěšky přes salaše Tolla k nádherným kaskádám Manganello (koupání, dovádění na přírodních skluzavkách), pro zájemce výstup na horskou chatu Pietra Piana (1800 m).

Mimochodem na tu horskou chatu se odhodlal jen Martin a po té, co mu průvodce řekl, že je tam solidní krpál (a to fakt už asi musí být síla, protože průvodce nazýval většinu tras – i těch, kde se hodily pohory - lehkou turistikou), to vzdal i on. Takže jsme šli všichni jenom na kaskády. Kaskády nám průvodce vylíčil jako pohodovou procházku.

Do Canaglie nás bus nezavezl, protože by se tam nedostal přes jakýsi mostek, takže jsme šli pěšky už z kempu. Jak průvodce s oblibou říkal, vzali jsme to „nábližkou“. Průvodci se o ní dověděli od místních a taky šli tou nábližkou poprvé. Kratší než po silnici to bylo, ale cesta to byla pěkně hnusná. Dolů vedla klikatá neuvěřitelně prašná cestička a v mých botách to na ní bylo jako na skluzavce. Pomalu jsem ťapala, chytala jsem se stromů, keřů i trávy. Překvapilo mě, že i přes mé lemří tempo jsem se umístila asi v polovině pelotonu. Přestože se šlo z kopce dolů, jsme s Marcelou dorazily skoro durch mokré, tak hnusný sestup to byl L. Jo, já dám průvodci pohodovou procházku, říkala jsem si v duchu J.

Pod kopcem nás průvodce uklidňoval, že to bylo to nejhorší, co nás ten den mohlo potkat, že dál už to bude vážně pohodička. A taky nám doporučil vrátit se po silnici a ne tím kopcem J.

Zbytek cesty už v pohodě byl. Do Canaglie jsme šli po silnici, potom vedla pohodlná prašná cesta…… no a pak zase začaly kameny, kameny a kameny. Ale dalo se to. Marcela začala fotit a to jí vždycky zabralo hodně času, takže nám utekla vedoucí skupina i s průvodkyní. Musely jsme se orientovat podle značek (flákance barvy na kamenech) samy, ale bylo to naštěstí v pohodě. Tentokrát jsme se neztratily J.

Došly jsme k salaši Tolla a přemýšlely jsme, kudy dál. Pamatovala jsem si jen, že průvodce říkal, že za salaší si máme hledat nějakou odbočku doleva k řece a nějakou pěknou kaskádu. Jenomže jsme nevěděly, jak daleko za to salaší to máme udělat. Šly jsme pořád po GR 20 (turistická cesta celou Korsikou), chvílemi jsme odbočovaly, abychom nakoukly k řece, jestli tam nejsou lidi nebo kaskády, a furt nic. Nějak se nám to nezdálo, pořád nikde nic, nikde nikdo. Už jsme šly od salaše hodinu…

Ale měly jsme si víc věřit. Kaskády i ostatní lidi jsme našly J. Kaskády vypadaly vážně skvěle, ale voda v nich byla ještě ledovější než v těch včerejších. Já si jenom cachtala nožičky, ale Marcela se odhodlala i udělat pár temp a pak i na tu přírodní skluzavku. Jeden pán si na té skluzavce úplně prodřel díry do plavek J.

V 15:30 jsme vyrazily zpátky do kempu. Cestou jsme se ještě stavily na doporučení průvodce na salaši Tolla dát si něco dobrého na zub. Jako všude tam měli jídelní lístek jen ve francouzštině, ale donesly se nám nějaké zvěsti a rady od ostatních, co to asi bude. Takže jsme si objednaly buchtu z kaštanové mouky a talíř obložený kozím a ovčím sýrem s fíkovou marmeládou (bylo to to samé, co jsme měli jako dezert u večeře na pláži). Někdo si taky z neznalosti objednal oříšky a mandle v medu, protože si mysleli, že to bude sýr s oříšky, mandlemi a medem J. No chybička se vloudí, ale prý to bylo taky dobré.

Potom jsme vyrazily zpátky do kempu. Rozhodly jsme se, že se vážně vrátíme po silnici než se plazit nahoru tím nepříjemným prašným kopcem. Kousek před námi jsme uviděly na svahu toho kopce pár lidí z našeho zájezdu a tak jsme si řekly, že s nimi budeme soutěžit, co je rychlejší – jestli silnice (asi 4 km) nebo ta nábližka (dolů jsme ji lezli asi 20 minut). Ta silnice byla nekonečná, pelášily jsme rychle, až z nás lilo, ale stejně byla nábližka asi o 5 -10 minut rychlejší. Věci, co jsem měla na sobě, jsem zase mohla ždímat a protože v kempu padala rosa, ani mi to neuschlo. Dosušovala jsem to až další den v jiném kempu.

13. den – čtvrtek 28.7.2005 – Corte, Cap Corse

Ráno jsme sbalily stan a vyráželo se směr město Corte. Část lidí jela busem, ale kdo chtěl mohl jet z Tattone do Corte Michelinem (korsickým vláčkem) - asi 45 minut za 3,10 eura. My jsme jely vláčkem. V průvodci tuhle raritku doporučovali, tak proč to nezkusit. Z vláčku byly krásné výhledy a pobavilo mě, jak si průvodčí zpíval a jakou měli se strojvedoucím v kabině pohodičku.

Vláček měl jen 2 vagonky, a jeli v něm většinou turisté. Asi je to víc turistická atrakce než dopravní prostředek. Ono taky na Korsice jsou jen 2 tratě J.

V Corte jsme si prohlédli sochy Paoliho a Gafforiho (bojovníci za nezávislost), taky Gafforiho dům, kostel Église de l´Annonciation. Potom jsme si vylezli na vyhlídkovou plošinu Belvedere a mohli jsme se kochat údolím řek Restonica a Tavignano a taky skvělým pohledem na Citadelu.

V Citadele jsme se stavili kvůli Informacím. Průvodce nám řekl, kam si můžeme dojít pro mapičky, a pak nám nechtěl věřit, že mapičky nemáme, protože jsou informace zdemolované. Šel se tam podívat, a pak nám uvěřil. Před 2 týdny to ale prý bylo v pořádku. Vypadalo to jako by tam vybuchla nějaká bomba. Všude byly střepy a místo oken a dveří prkna. No dnes je možné všechno….

Potom byl rozchod. Po nějakém tom flákání městem jsme šly na nákup. Jako vždy jsem koupila bagetu a dnes taky pivo Pietru na ochutnání domů J. Na WC v supermarketu jsem se nemohla dostat ven, podobně jako loni v Norsku. To byla fakt hodně nepříjemná chvilka než se mi to podařilo otevřít. Zařekla jsem se, že na WC pro invalidy už nepolezu J.

Ve 12 h jsme vyrazili z Corte na Cap Corse. Po chvíli jsme se napojili na silnici po které jsme minulý týden jeli na Monte Cinto, takže už nebylo vidět nic nového. Znova byla příležitost vyfotit si most porážky u Ponte Nuovo (tentokrát jsme byly při focení úspěšnějšíJ), atd. atd.

Před Bastií jsme ale odbočili z hlavní silnice k La Canonice – kostel Santa Maria Assunta. Je to jeden ze 3 nejvýznamnějších korsických kostelů v pisánském stylu. Ty další jsme viděli v Saint-Florent a v Muratu.

Potom se jelo znova do Domaine Lazzarini v Patrimoniu na víno (stejně jako druhý den). Mně se tam moc nechtělo, protože mi Lazzariniho víno moc nejelo a 1,5 h zajížďka mi připadala jako ztráta času. Někdo dokonce navrhl, že bychom měli hlasovat, jestli opravdu chce k Lazzarinimu většina. No nakonec tam většina chtěla, jak ukázalo hlasování. Takže po příjezdu do Bastie (podruhé) jsme jeli do Patrimonia a pak zpět do Bastie (potřetí). Tentokrát už měl Lazzarini to víno lepší. Možná to bylo tím, že nebylo ze dna sudu.

Potom jsme jeli na Cap Corse do Marine de Sisco do kempu. Ke kempu vedla tak úzká silnička, že by tam autobus neprojel, takže z kempu přijelo auto a odvezlo nám do něj věci. 10 minut by ty tašky nikdo vláčet nechtěl J. V kempu byla hrozně aktivní vedoucí a nutila některé lidi přestavovat stany, aby jiní lidé mohli ke svým stanům autem. Průvodce byl naštvaný, že upřednostňuje auta před lidma. No moc dobře to nezačalo. Ale aspoň tu byla tráva, stín a sprchy s teplou vodou.

Na hodinku jsme si skočily na pláž. Byla kamenitá, takže lidi lezli do vody po čtyřech nebo hrozně pomalu, protože to tam šíleně klouzalo. K tomu hrozně foukalo, 3x jsem dostala po hlavě Marceliným lehátkem J. Já do vody vlezla jen po kolena a stačilo. No prostě nic moc.

Večer jsme ležely před stanem, popíjely vínko od Lazzariniho, pozorovaly hvězdy a kecaly. Až do 23h mi v letních šatičkách nebyla zima. Prostě skvěle pohodový večer J.

Celkově mi ale dnešní den připadal jako ztráta času, vlastně jen čekání na trajekt. Viděli jsme v podstatě jen Corte a tam jsme byli asi 2 hodiny.

14. den – pátek 29.7.2005 – Bastie, trajekt, Pisa

Ráno jsme zase sbalily stan a autíčko nám dovezlo věci k busu. 9:45 jsem jeli do Bastie (už jsme tam počtvrté, ale poprvé bude prohlídka města). Při společné procházce jsme si udělali hromadné foto zájezdu, tak jsem zvědavá, jestli ho někdo dá na internet….

Viděli jsme největší korsické náměstí – samozřejmě se sochou Napoleona a taky se spoustou palem (to se mi líbilo). Potom jsme byli asi ve třech kostelech a pozorovali jsme starý přístav.

Ve 12:30 byl sraz v přístavu, abychom šli společně na trajekt, co měl jet 13:30. Kolem 13 h jsme se uvelebily na horní palubě a čekaly jsme, čekaly a čekaly. Na odjezdu bylo zpoždění hodinu. Cesta byla ze začátku slunečná, ale pak začal foukat tak silný vítr, že jsme si radši odnesly lehátka do kryté části paluby a dokonce se na nějaký čas hodila i mikina. 18:30 jsme dorazili do italského Livorna, ale dalších 30 minut trvalo než z lodi vyjel i bus.

Po 20 h jsme dorazili do Pisy, kde jsme měli 15 minut na vyfocení Náměstí zázraků (Plazza del Duomo) – tam je i Šikmá věž. (30 minut trvala cesta tam a zpět k busu). Ve 21 h jsme vyrazili směr Rakousko a ČR.

V autobuse nám ještě pustili propagační film CK Poznání, co zájezd organizovala, a pak jeden díl Herkula a mohlo se jít spát…..

15. den – sobota 30.7.2005 – příjezd do ČR

Cestou zpátky se mi spalo mnohem líp než cestou tam, probudila jsem se jen 2x J. Většina lidí v buse spala až do 9 h, takže to bylo fajn. Cesta v pohodě ubíhala až k Vídni, kde jsme v zácpě nabrali další zpoždění.

Do Prahy jsme dorazili krátce po 16. hodině….. Skoro na všechny tam čekala auta, jen já, Marcela a Petr jsme si naložili tašky a vyrazili do metra J.

A co dodat?

Korsika se mi moc líbila. Rozhodně všem doporučuji se tam podívat. Nic extra jsem od zájezdu nečekala, ale nakonec jsem byla spokojená a překvapená, jak je Korsika krásná………..