Embedded Files
Všechny začátky mají i své konce
Kapitola 1 - Výlet do Ravenny
Kapitola 2 - Poslední přiběhy z pláže a kempu
Kapitola 3 - Cesta domů
Kapitola 1
Výlet do Ravenny
Pátek 5. září
Mám rád, když měsíc začíná v pondělí, protože pak se dny v týdnu pěkně rýmují: pondělí prvního – dvakrát p. Úterý druhého, slyšíš to drnčení? Třetího středa, obě ř tam řinčí až se člověku jazyk v puse láme, čtvrtého ve čtvrtek je zase samé ččč a rrr, pátek pátého jako nápěv pá pá pá. Sobota šestého už moc neladí a neděle sedmého už vůbec, snad jen že Hospodin při stvoření světa tento den odpočíval a lidi taky odpočívají… no.
V pátek jsme se vydali na výlet do Ravenny. A já už po druhé. Prvně jsem se rozhodl navštívit tohle město v úterý. A protože Laděna měla problém s odřeným chodidlem, vyrazil jsem sám. Než jsem se vykolíbal, bylo jedenáct a už tento fakt signalizoval budoucí problémy. Z brány kempu rovně přes most na okraj Estensi, hned za mostem vlevo a po třech stovkách metrů na hlavní do leva a už to fičelo. Bohužel pouhý kilometr. Na křižovatce do Spiny stála dopravní policie a dirigovala veškerou dopravu do města. Nu což, holt se něco přihodilo na silnici a musí se to objíždět. Odpověď na otázku kudy se nabízela sama od sebe - před mnou jel kamion a italský osobák, ti budou vědět. Pochybnost se dostavila ve chvíli, kdy kamion vjel na širší plac se značkou slepá ulice. Tak tudy patrně cesta nevede. Zahnul jsem do leva, potom znovu a ještě jednou a co nevidím? Jsem na křižovatce, kde stojí policie a odklání dopravu. Což mě rozladilo – ujel jsem 6 km a jsem pořád ve městě. Tak znovu. Zajel jsem na odbočku, kudy už jsem jednou jel, do leva, znovu a potom ještě jednou, jeli tam všichni a jsem opět u výpadovky, kterou se dostanu na křižovatku, kde stojí policie. To už rozladění vystřídala nasranost, protože po dvanácti kil ometrech jsem na tom byl stejně, jako když jsem vyjel. Tak jsem to otočil a vrátil se do kempu. To byl první výlet do Ravenny.
Ten druhý jsme už absolvovali ve dvou, ono se to ve dvou přece jenom lépe táhne… Vyjeli jsme dřív, po půlhodině jízdy jsme měli před sebou město Ravennu. Po loňském hledání kempu a projížďce kolem všemožně čoudících a páchnoucích fabrik a cementáren se nám podařilo dostat se do města celkem elegantně, i když jsme míjeli první odbočku přes most. Alespoň uvidíme větší kus města, konstatoval jsem, když jsme projížděli kolem domků v zahrádkách, které jsou prakticky na předměstí jakéhokoliv většího města…
Ravenna má obyvatel takřka 150 000. Nebojím se jezdit do velkých a neznámých měst, byť tam jedu poprvé. Vždycky se – někdy bez problémů, někdy s různými zajížďkami – dostanu do cíle. V době satelitních navigací a možnosti vytisknout si vlastní a podrobnou google mapu je anachronismus jezdit tahle naslepo, ale zatím tomu jinak nebylo. A obávám se, že ani další rok to nebude jinak. Chystáme do Toskánska a cíl cesty je pouze přibližný, takže natisknout si mapy větších měst by znamenalo vézt sebou štos papírů! I když… google mapy po zvětšení dokážou pojmenovat ulice i významné o bjekty, takže najít podle nich cokoliv je brnkačka. Takhle jsem například zjistil, že jsme v Ravenně parkovali pod ulicí, která vedle k přístavu – a bylo do jenom kousek…
Srdnatě jsme vjeli do nepříliš hustého městského provozu a drželi se směrovky Centro – tím jeden nemůže nic zkazit. A taky ne. Jedna křižovatka, další, před námi nějaká ohromná cihlová stavba – tady bude do centra kousek a dokonce je tady místo na zaparkování zadarmo mezi dalšími auty hned u pevnosti – jak jsme se po vystoupení dozvěděli z příslušných cedulí. Byli jsme kousek od středu města, kousek od nádraží, u pevnosti Rocca Brancaleone. Pevnost samotná má přibližně 17.000 čtverečních metrů a v jejích zdech byl počátkem sedmdesátých let 20. století vybudovaný park, kde jsou prolézačky a pískoviště pro děti, velká šachovnice, lavičky a fontány, bar a toalety. Ve stínu vzrostlých stromů je ticho a klid a je to ideální místo pro relaxaci a čtení. V parku je také několik panelů, popisujících historii, architektonické a funkční prvky Rocca Brancaleone. Její základní kámen byl položen na slavnostním ceremoniálu 25. května 1457 – v té době (1441-1509) byla Ravenna ovládána Benátskou republikou a pevnost sloužila jako jižní ochranný bod. Dokončena byla v roce 1470. Celá stavba má 2 části – tvrz a citadelu. Tvrz měří 2180 metrů čtverečních, v každém rohu je mohutná kruhová věž 17 metrů v průměru, citadela pak byla malá obec, která zahrnovala domy pro posádku, sklady, mlýn, dílny pro výrobu střeliva a další služby, spojené s životem v pevnosti. Video na YouTube! Prošli jsme vnitřek, kromě zmíněných atrakcí je zde i letní kino, v němž se konají filmové letní festivaly. Upřímně řečeno nevypadalo to tam nijak valně, udělal jsem pár snímků a vydali jsme se do středu města, pokud za něj lze považovat náměstíčko před vlakovým nádražím a dlouhou alej ve stínu listnatých stromů i pinií. Po jedné straně patrové domy, obchody, kavárničky a pizzerie, na druhé straně stavba kostela San Giovanni Evangelista a dlouhá školní budova Liceo Ginnasio Dante Alighieri. První osídlení Ravenny lze připsat Tyrrhenians, Thessalians nebo Umbrians. Domy postavené na pilotech na řadě malých ostrovů v bažinaté laguně vypadaly jako Benátky o několik století později. Římané město přijali do římské republiky v roce 89 BC (před naším letopočtem). V 49 BC, zde Julius Caesar shromáždil svá vojska před překročením řeky Rubikon. Pozdněji, po bitvě proti Marku Antoniovi v roce 45 př.n.l., zde císař Augustus založil vojenský přístav Classe. Tento přístav, zpočátku chráněný vlastními zdmi, byl důležitou stanicí římského císařského loďstva. V dnešní době je město na pevnině, ale Ravenna zůstala důležitým mořským přístavem na Jadranu až do středověku. Počátkem našeho letopočtu hrála Ravenna důležitou roli ve vývoji Římské říše a v prvním století zde byly vybudovány nejslavnější památky, z nichž ty křesťanské jsou velmi zachovalé dodnes. Ravenna byla v té době územím papežských států, vzestupem svobodných měst koncem 12. století pak ztratila svůj vliv na okolí, posléze ji obsadili Benátští a po jejich odchodu byla znovu ovládnuta papežskými nunciusy. Město bylo poškozeno v hrozné záplavě v květnu 1636. Po další 3 století byla budována kanálová síť, která odklonila nedaleké řeky, odčerpaly se blízké bažiny a byla tak zredukována možnost záplav. Zároveň se vytvořil velký pás zemědělské půdy. Ravenna a oblast Romagna se stala částí království Itálie v 1861.
Zatímco Laďka obešla výlohy několika obchodů a pak sledovala polední ospalý cvrkot z lavičky, vyfotil jsem monumentální pomník obětem za svobodu se čtyřmi kamennými tygry v každém rohu a vydal se do baziliky San Giovanni Evangelista hned vedle gymnasia. Jeho štíhlá cihlová věž byla vidět zdaleka a třebaže to nebyla ta nejvýznamnější památka města, je chrám, postavený v roce 425, vskutku impozantní. Včetně interiéru, byť z bohaté mozaikové výzdoby zbyla pouhá torza umístěná po stranách chrámové lodi. V 5. a 6. století dosáhla tato výzdoba vysoké umělecké úrovně a byla ovlivněna především Byzantskou kulturou. Jejím posláním bylo ilustrovat církevní nauku a dostalo se jí možnosti značného rozvoje. Bohatě se rozvinula především barevná figurální mozaika, která se stala nepostradatelnou součástí výzdoby sídla císaře a jeho dvořanů. Nejkrásnější a nejzachovalejší mozaiky jsou pak k vidění v basilice San Vitale.
Možná bych navštívil ještě další památky, jenomže mnou uplatňovaný systém je poněkud nepraktický. Při návštěvě mám jenom mlhavé povědomí, kde vůbec jsem. Pořídím fotodokumentaci a teprve doma hledám na internetu, kde jsem to vlastně byl, co jsem viděl, jaká je historie místa a podobně. Zpětně pak si uvědomuji, co všechno jsem viděl… (PS. předchozí věty nebrat úplně doslova!) Řešením by bylo zúčastnit se zájezdu s cestovkou a kvalitním průvodcem, který mnou na internetu pracně vyhledávané informace sype z rukávu a ještě přidává jako bonus historky ze života dávných obyvatel navštívených míst, ale to by zase znamenalo vzdát se svobody pohybu a pobytu tam, kde se nám to zrovna líbí, snášet další účastníky zájezdu, kteří jsou (dle vyprávění a popisu jiných) někdy nesnesitelní… necháme to zatím takhle. Ideální by bylo mít možnost připojení na internet v místě pobytu, o ostatní už se postará překladač pan Google! Nafotil jsem vnitřek baziliky včetně mozaikových torz, načerpal energii ze zdí postavených v době, kdy se Slované, přicházející z východu, začali usazovat v dřevěných chýších na dnešním našem území a setkávali se tu se zbytky germánského osídlení… pro obyvatele tehdejší Itálie jsme byli Barbary. Je otázka, kolik barbarství v průběhu staletí přibylo do těchto míst a jak hodně jsme se ho zbavili my, ale to by zasloužilo vědecké pojednání a tento stručný cestopis jím zajisté není. Polední sluníčko začalo připalovat, přesunuli jsme se k nádraží, i tady jsem udělal pár fotek a natočil něco minut na filmový pásek (video) a zamířili jsme k autu. Nádraží bylo v klidu, pár lidí v čisté a útulné hale, nikde žádný bezdomovec (vlastně žádného jsme neviděli nikde), u peronů přistaveny 3 soupravy připraveny odvézt cestující do jiného bodu, než v jakém se nacházejí nyní, po cestě k pevnosti jsem natočil nákladní vlak, pomalu se sunoucí do nádraží, na malém parkovišti u pevnosti jsem zachytil policistu na kole, pár lidí v ulici a pak jsme nasedli do auta a odjeli do našeho kempu, kde na nás čekal pejsek.
A to je taky jeden z důvodů, proč se nemůžeme někde zdržovat celý dne. Nabízí se otázka, proč ho nebereme sebou? Jednak už to není žádný mladík (13 let) a potom – nechat ho v rozpáleném autě bylo by přinejmenším zločinem a nutit ho pochodovat jen o poznání méně rozpálenými ulicemi by se dalo považovat ne-li též za zločin, tak alespoň za delikt. Takže na nás čekal dřímající v karavanu, o to větší byla oboustranná radost z opětovného setkání!
Fotogalerie snímků z míst, o nichž byla řeč v předchozím povídání!
*************************************************************************************
Kapitola 2
Poslední příběhy z pláže i kempu
Koko belo koko
Pátek 5. září
Páteční odpoledne po příjezdu z Ravenny jsme strávili na pláži – jak jinak. A bylo to poslední odpoledne i noc v kempu, protože v sobotu jsme měli naplánovaný odjezd domů. Člověka vždycky přepadne jakási nostalgie ve chvíli, kdy něco končí… a zvlášť, když jsou to chvíle příjemně strávené. Na druhé straně – těch necelých 14 dní myslím stačilo. Takže jsem vzal foťák a rozhlížel se, co ještě by stálo za zvětšení, abych si doma nemusel nadávat, že jsem na něco zapomněl.
Vyfotil jsem prodavače „koko belo“, čili kokosových ořechů. Nebo spíš jejich vnitřků, anebo ještě lépe kousků. Tenhle na snímku zde neprodával často, střídali se taky dva jiní, jedním z nich je borec na další fotce.
Ten chvílemi vypadal, že dostal úžeh, protože kromě obvyklého „koko belo koko“ se omezil jenom na vydávání neartikulovaných skřeků, ne nepodobných řvaní tygra – poněkud však ochraptělého. Jeden proužek kokosové dužniny prodávali hoši za jedno euro. V kyblíku zavěšeném na vozíku s poměrně úzkými dušemi byla voda, občas přelili své zboží, aby moc nevysychalo a vodu stříkli i na kousek nebo dva, které si někdo koupil. Kárka patrně moc nevážila, ani náklad nebyl těžký, přesto tahat to v sypkém, horkém písku nebyl jistě žádný med. Na trhu jsem kokosy prodávat neviděl, v Eurosparu měli jeden tuším za 4 € a když si člověk spočítá, kolik je proužků z jednoho ořechu, mohli si hoši vydělat celkem solidní peníz. Po dobu letní sezóny. Co dělají po zbytek roku je záhadou a možná by to věděli místní, pro nás to zatím zůstane zahaleno lehkou mlhou tajemství…
Salvataggio
Další příběh se odehrával téměř denně před našima očima – na pláži, pochopitelně. Na snímku vidíme zleva kousek tmavovlasé paní, sedí na bortu neboli kraji záchranné loďky (veslo lodi trčí do vzduchu) s nápisem SALVATAGGIO. Uprostřed na lehátku „hlídá“ provoz ve vodě plavčík, jenž měl na starosti náš úsek. Je z něho vidět jen kus červené lebky a můžu důvěrně prozradit, že zbytek toho člověka byl stejně tak zajímavý, jeho kousek jeho hlavy. Blonďatá dívka nebo paní sedící vpravo je nejspíš jeho a) žena, b) přítelkyně, c) milenka. (Černovláska s brýlemi je náhodná kolemjdoucí, pro úplnost.) Opálenou sedící paní jsem párkrát zahlédl v kempu na kole. Blondýnu jsem viděl taky, jednou večer připravovala jídlo ve stabilním karavanu kousek od recepce. Na pláž chodily po třetí odpoledne, takže nejspíš někdy byly zaměstnané. S blondýnou chodil kluk tak kolem deseti let – syn? Na to mi přišla docela mladá. Nebo syn plavčíka? Ten by věkem odpovídal… Jednoho dne – středa, čtvrtek – udělali si na pláži piknik. Blonďatá přišla s velkou taškou, na deku vedle plavčíka rozložila mističky z umělé hmoty, do
každé nasypala jiný druh slaných tyčinek, lupínků, preclíčků a dalších mlsnost, z další tašky, tentokrát chladicí, se vynořila láhev šumivého vína, bouchla zátka a do umělohmotných skleniček už se nalévalo… Ten den s nimi popíjel i šedovlasý strejček v klobouku a mladík tak kolem sedmnácti let a nezůstalo u jednoho šampusu, padly tři lahvinky a došlo i na lahvové pivo. Zábava byla dokonalá, Italky vyprávěly a gestikulovaly, jak to umí snad jen Italky, pánové vykládali bez gest a všichni – kromě plavčíka – kouřili.
Blondýna hulila pořád, opálená jenom ten den. Pravda je, že popili s mírou a nic na nich nebylo vidět, zajímavá situace by nicméně nastala v případě, že by plavčík musel nějak zasahovat. Jednak se obávám, jestli by si vůbec něčeho všiml (a nejen v den, kdy cosi slavili) a druhak si myslím, že tam stejně byl jen pro forma. Plavčík z loňského roku měl naštěstí stanoviště hned vedle a ten vypadal – loni i letos – poněkud odpovědněji, i když je otázka, jestli se mu oči za skly tmavých slunečních brýlí občas nezamhouřily a místo bdělého hlídání si nedal dvacet… kdo ví. Ani o plavčíkovi a jeho přítelkyni a známých jsme se nedozvěděli příliš a je na ctěném čtenáři, aby si příběh dovyprávěl dle svého gusta. Meze představivosti se nekladou!
Paní Eva
Je čas na seznámení! Plážovou cestou přichází k nám paní Eva v džínové sukničce a růžovém tričku. Už jsme ji letmo zmínili – ve druhém dílu, kapitole Trh a přístav Porto Garibaldi. Během našeho pobytu se zastavila ještě dvakrát, třikrát. Vždycky jen na chvilku, u stolku poseděla snad jen jednou a popravdě řečeno mohla by dělat celkem kvalifikovanou a ochotnou informátorku českým turistům.
Patrně ovládala italštinu, do jako míry nemůžu posloužit, ale základní informace – kde jsou trhy a co se děje ve městě věděla. Věděla taky, kde je informační centrum a když jsem je ve Spině nenašel, nastartovala kolo a za hodinku mi přivezla pár map a propagačních věcí. Kolo měla vypůjčené od své známé, Češky před lety provdané za Itala. Ital vlastnil malý obchůdek a příliš nevydělával, takže jeho česká žena pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. Paní Eva tady pobývala každý rok o prázdninách a mé pochybnosti o jejím zaměstnání ve školství umocnil její plán pro příští rok – nechat se zaměstnat u české cestovky jako delegátka po celou sezónu, což je vlastně od května do konce září.
Zajímavý byl její způsob dopravy sem a zpátky domů. V Česku si našla cestovku, přepravující turisty do Spiny a pokud bylo volné sedadlo, což většinou bylo, už cestovala. Podobně řešila odjezd, málokterý autobus byl naplněný do posledního místečka a jeden pasažér navíc – a hlavně jeho peníze – nebyl na závadu, spíš naopak. Problém byl s odvozem objemnějších zavazadel z Itálie. Nevíte, o čem je řeč? Zde vysvětlení a objasnění nezištnosti v uvozovkách.
Tři dny před odjezdem domů přišla Laďka, jestli bychom paní Evě nevzali do Čech nějaké zavazadlo. Že má v Plzni ženatého syna, pro něhož je obsah zavazadla určený a příležitostně, při naší cestě do Plzně a po předchozí domluvě bysme to vzali sebou.
Trochu zvláštní přání, napadlo mě. Co je v tom zavazadle? Na hranicích už dva roky žádné kontroly nejsou, tam by problém být neměl. Že bysme se podíleli na pašování nějakých drog nebo podobných věcí? Na to paní Eva příliš nevypadala, ale ti největší podvodníci – a jsou k vidění velmi často v tv zprávách – většinou vypadají důvěryhodně a proto si naběhnou i chytřejší, než jsme my!
„Co by to mělo být“, zajímal jsem se při dalším setkání.
„Jenom nějaké nádobí,“ dostalo se mi odpovědi.
„Nádobí? A co když ho přivezeme rozbité? V karavanu sice nějaké místo zbylo, naložit ho po střechu nemůžeme, protože máme plánované nocování někde v polovině cesty a tak se může stát, že to bude někde namačkané v přihrádce na podlaze.“
„To nevadí, jsou to jenom nějaké hrnce a kastroly, to se nerozbije,“ objasnila paní Eva a další den přinesla nikoliv zavazadlo, ale dva rance z jakési deky a igelitové plachty. Po námitce, že byla řeč o jednom kusu paní Eva poprosila, že když uvezeme jeden ranec, tak myslela, že i ten druhý se někam vejde… Co může jeden dělat? Poslat jí s tím druhým zpátky, když ještě navíc to bylo nějak chatrně zavázené dohromady… nechala to u karavanu a protože to do sobotního odjezdu nikdo neukradl, naložili jsme to do zadní podlahové přihrádky, kousek to koukalo, takže jsem přimáčkl, žádný řinkot se neozval, jen cinkot kovu a kov. Snad to dovezeme celý.
Předání obou ranců by vyšlo na zvláštní kapitolu, takže jen stručně. Po příjezdu domů bylo plno práce a do Plzně jsme se nedostali skoro dva měsíce. Nechal jsem nařezat trámy a prkna na stavbu garáže a altánku a uskladnili jsme je ve stodole na místě, kde jindy parkuje karavan v domnění, že stavbu budeme realizovat ještě do zimy. Než se uvolní místo pod střechou, zaparkoval jsem karavan po předchozí domluvě s panem farářem k němu na dvůr.
Mezitím jsem poslal e-mail synovi paní Evy do Plzně a nedostal žádnou odpověď. Po měsíci jsem zkusil dalšího mejla, tentokrát na stejnou adresu, ale s tečkou ve jméně na jiném místě. Přiložil jsem fotku, aby se chlapec nepolekal, co je to za akci.
Odpověď přišla další den, nevděčný synek se doznal ke své matce a připsal následující text: „…jde spíš o to, co zázračného se může skrývat v těch rancích... jak znám tu pani z fotky, tak to je něco, co se "makarónům" už nehodilo a přinejlepším se to válelo někde u popelnice, když né přímo v ní...“.
Takže jsem se zasmál a oboustranná ochota rance převzít-odevzdat se protahovala až do konce roku, kdy paní Eva při návštěvě svého syna vzala iniciativu do svých rukou a přijeli do Loučimi.
Po avízu jejich návštěvy zajel jsem k bráně do farské zahrady, pracně se dostal do zaplachtovaného karavanu, pracně vylovil oba rance – naštěstí se dovnitř nedostaly žádné myši a obsah tak zůstal neporušený a ve dveřích chalupy jsme předali „italskou kořist“ do rukou, které je pár stovek kilometrů odtud přinesly. Pozvání na kávu paní Eva se synem odmítli, takže jsme si popřáli do nového roku a šli si každý po svém…
Kiteboarding
Tento odstavec je o malé sportovní tragédii, i když tragédie je možná příliš silné slovo – spíš nehoda to byla.
Celý druhý týden našeho pobytu v Mare Pineta foukal vítr a některé dny docela silný. Vyhovovalo to skoro všem, moře s bílými hřebínky vln vypadalo fotogenicky, děti před vlnami vyskakovaly, lidi na matračkách to pěkně houpalo a největší radost z větru měli určitě surfaři a chasníci, provozující sport zvaný kiteboarding, což je jakýsi kříženec (doufám, že mi jeho vyznavači nebudou za toto označení příliš nadávat) windsurfingu a paraglidingu.
Neboť – používá se prkno podobné na windsurfing a pohyb člověka na prkně po vlnách obstarává vítr, opřený do zařízení podobném padáku – kluzáku na paragliding.
Jsou tady pochopitelně odlišnosti ve tvaru, způsobu řízení a podobně, pro nás pevně na zemi stojící obdivovatele je to obojí krása a možná i tajné nutkání zkusit si to jednou taky… Kiteboarding má i svoji zimní odnož, jezdí se na sněhu a jmenuje se to pochopitelně snowkiting, tady u moře bylo možno obdivovat pochopitelně ty vodní… (pro úplnost, dvoudenní kurzy najdete na webu Adrex a stojí 2500 nebo 5000 korun, pořádají se v Polsku nebo v Rakousku) a že jich (padáků neboli kitů) bylo na vlnách hodně. Až bylo s podivem, že při jízdě poblíž koupajících se lidí nikomu nevjeli na hlavu! Svoje místo, společně s majiteli malých plachetnic (video z vyplutí jedné z nich je k mání v odkazu) měli kus od nás směrem k ostrohu na kraji Spiny, a při pochůzce pláží jsem tam natočil minutový (po sestřihu) klip z vyplutí – dá-li se to tak nazvat – blonďaté, dlouhovlasé dívky. Nováčci na břehu zkoušeli ovládání kitu šňůrami na jakési hrazdičce a když jim instruktor povolil ostrý start, vzali prkno pod paží a vyrazili na vodu. Kit bude zřejmě lehký, půlkulatý oblouk má vzduchovou výztuhu, prostě se napumpuje, zašpuntuje a je hotovo, pohled na člověka rozrážejícího malým prknem vlny byl úchvatný!
Chlapík na snímku měl smůlu. Buď to příliš neovládal, nebo se prostě nepovedlo, co měl v úmyslu. Před naší pláží, celkem dost daleko od břehu, se chtěl otočit a spadl do vody. Hrazdičku s ovládáním má zaháknutou na opasku, takže byl šňůrou s kitem spojený, ale, jak se později zjistilo, ztratil při otočce prkno. A bez něho plachtit po vlnách patrně nejde.
Možná ho zkoušel najít poblíž místa, kde se tahle nehoda přihodila, jeho počínání nicméně vzbudilo pozornost několika lidí na břehu – kromě našeho plavčíka, ten na svém místě snad ani nebyl – protože chlapec chvilkami mizel ve vlnách. Když na vodě skončil i kit, měl už jedinou starost – dostat se ke břehu. Jeden dva jeho kolegové projeli kolem něho, ten druhý dokonce zastavil, což bude myslím docela kumšt a protože vzápětí odjeli, nebyl na tom neúspěšný kitař zřejmě tak špatně. Sledovali jsme ho, když s kitem za sebou pozvolna se brodil vodou ke břehu a podle posledního snímku je patrné, že byl velice, velice nespokojený. A když se člověk podívá na výraz jeho tváře pozorněji, dal by se použít i výraz ještě lépe vyjadřující stav jeho mysli. Ten chlapec byl docela dost nasraný! S kitem, lehce nadnášeným větrem pomalu kráčel k místu, odkud před nějakou dobou vyplul na moře a přes jeho výraz si myslím, že dlouho na suchu nevydržel...
Letní lásky
Ve třetím díle, v kapitole Draci na pláži jsem slíbil dovyprávět krátký příběh dvou mladých německých dívek – tady jsou na snímku.
Po odjezdu Itala – cyklisty s jeho mladou ženou-přítelkyní-milenkou postavily si na stejném místě malý stan tyhle dvě. Dlouhovlasá ve žlutých šatečkách vypadala starší a taky měla hlavní slovo – i když moc toho spolu nenamluvily. Jejich auto řídila mladší – v džínových šortkách a modré halence. Podle vybavení to vypadalo na několikadenní pobyt ve stylu – dopoledne se někam podívat, odpoledne poležet na pláži, večer posedět v nějakém baru nebo pizzerii… a zpátky do školy – protože vypadaly jako studentky. Komunikativní příliš nebyly, pozdravit je nikdo nenaučil – na rozdíl od jejich krajanů naproti nám. Bylo mi to celkem jedno, prakticky jsme o nich ani nevěděli – o to víc mě zajímalo, co sem vlastně přijely dělat? Neboť – že by oblékly plavky, vzaly pod paží osušku a šly poležet na pláž – případně se i vykoupat v moři – to nějak nehrozilo. Dlouhovlasá vstávala dřív, někdy kolem osmé, mladá spala o hodinu dvě déle. Dlouhovlasá přinesla z obchodu jogurty a volný čas věnovala údržbě zevnějšku. Nebyla ošklivá, štíhlá postava, opálená, na nose brejličky, přesto mi na ní cosi vadilo, dlouho jsem nemohl přijít, co… až mi došlo – ta holka neměla v obličeji žádný výraz. A pokud ano, tak nezúčastněný. Zato mladá, ta výraz měla. Většinou otrávený, nebo zarputilý, případně odmítavý a někdy všechny dohromady. Dlouhovlasá jí dirigovala, jí se to nelíbilo, z nějakého důvodu musela nicméně poslouchat. Co si myslí možná i řekla nahlas, v každém případě se takhle tvářila skoro pořád.
Krátce po jejich příjezdu mě napadlo, že to budou lesby. Při podrobnějším zkoumání jsem usoudil, že nikoliv. Protože dlouhovlasá se od první chvíle snažila ulovit nějakého italského maníka. A protože její akční rádius byl celkem malý, soustředila se na chasníky s nápisem STAFF. Nebyl to až tak špatný nápad. Hoši – například u recepce – nevypadali špatně. U naší brány přes den jakoby hlídali taky, většinou seděli na kladnru, vedle sebe kolo a vedle kola většinou dívčinu. Italskou, takže případná jazyková bariéra nebyla překážkou (i když – na některé věci provozované mezi mužem a ženou tahle drobnost čas a času překážkou není). Dlouhovlasá byla iniciativní – to malé, co drží v ruce na snímku, je slovníček. Takové to mini vydání, mám je na stole taky a je to pomůcka pro přeložení jednoho slova – což je na delší konverzaci poněkud málo. Projevit alespoň trochu snahy dívčina musela, protože Italové nemají německou řeč v oblibě a ty, kdo mají tuto řeč za mateřštinu taky ne. Což se netýká personálu v recepci, ten je za zdvořilé a korektní jednání placený. Snaha dlouhovlasé byla korunována úspěchem třetí den. K večeru přijel jeden na kole k naší bráně a chvíli se bavili, zatímco mladá dál seděla na zídce a cosi studovala (italština to nebyla!). Kdyby mezi štaflíky volila odborná porota misáka, tenhle by se motal někde na chvostu. Malý, dokonce menší než dlouhovlasá, taky brejličky (jak se tihle lidé vždycky dovedou najít?), nohy trochu do o, takový poněkud neduživý… ožil trochu v přítomnosti dlouhovlasé, která byla ráda alespoň za tento úlovek. Jak to dopadlo nemůžu sloužit, žádný podezřelý noční ruch kolem stanu jsme nezaregistrovali a popravdě řečeno ani jsme po něm nepátrali. Jestli bylo mezi Italem a dlouhovlasou něco víc než nezávazné povídání u brány, museli si to při odmítavém postoji mladé stejně odbýt v její nepřítomnosti. A vzhledem k tomu, že onen třetí den připadl na pátek a v sobotu jsme odjížděli, nevíme vůbec, jak to mohlo dopadnout… Ať už jakkoliv, přejme jim to!
Dva snímky patří manželům, kteří komentovali fotky v galerii na mých stránkách z roku 2007. Krátce po příjezdu se při cestě na pláž přihlásili (spíš paní), že to byli zrovna oni a že po přečtení informací o kempu se rozhodli strávit tady krátkou dovolenou. Bylo to fajn setkání a co si budeme povídat, ocenění stránek taky potěšilo. Ještě jednou jsem se potkali v pátek odpoledne, na pláž chodili kvůli miminu v kočáru až pozdě odpoledne a podle výrazu mladé paní, táhnoucí sporťák hlubokým pískem lze usoudit, že se umí postavit životu tváří v tvář a jak její partner, tak i potomek se nemusí bát, že se někde ve světě ztratí… Na závěr ještě pohled do kempu, přes cestu na bungalovy rakouské cestovky, bydleli v nich němečtí zemědělci, o nichž jsem psal ve druhém dílu v druhé kapitole. Obytné buňky jsou klimatizované a může v nich být hezký pobyt...
S úsměvem na tváři náš německý soused přes cestu (pomáhal mi po příjezdu zatlačit karavan na místo a kdyby člověk trochu lepší šprechtil, dalo by se s ním povídat o všem možném) připravuje večeři - viz další obrázek.
Dobrou chuť!
******************************************************************************
Kapitola 3
Cesta domů
Sobota 6. 9. byla dnem, kdy jsme končili letošní pobyt u Adriatického moře v kempu Mare Pineta.
Poslední noc byla jako několik předchozích – poněkud hlučná. Bylo září a tak se stmívalo každý den o něco dřív, v devět byla tma úplně, v deset jsme zalehli – jenže co to? Jakési vzdálené dunění!
Nebylo složité odhalit příčinu – večerní diskotéka!
Zmínil jsem, že programy se střídaly, jeden večer na jevišti u Rondelu, druhý na pódiu u pláže. Když jsem poprvé nemohl usnout a mé nedoslýchavé uši vnímaly z diskotékové muziky pouze basy a hluboké tóny bicích, zkusil jsem zůstat v klidu. Dobře, lidi jsou na dovolené, chtějí se bavit, nejpozději v jedenáct by to měli skočit (a skončilo), nevzrušuj se. Takže jsem se nevzrušoval, přesto mě to otrávilo. A taky překvapilo – mezi diskočkou na pláži byl piniový lesík, možná metrový val, betonový plot kempu… a přesto to bylo slyšet. Další den přituhlo, diskotéka byla u Rondelu a to už jsem slyšel nejen basy, ale i zpěváka. Hulili to hoši docela fest a bylo s podivem, že lidé ubytovaní kousek od pódia byli zticha… takže jsem trpělivě čekal, až skončí. Tentokrát to bylo deset minut po jedenácté a skutečně bych se divil, kdyby to vadilo jenom mně! Páteční večer byl stejný, jenom muzika skončila po desáté a potom už jsme usnuli v nádherném klidu. Tento rámus byl snad jedinou pihou na kráse celého pobytu, pokud nepočítám komáry. Celý život s nimi nemám problém, moje krev jim nechutná a když, tak ve vyjímečných případech (jeden byl v bytě hornického městečka na Sokolovsku, kde se komáři líhli ve sklepě světlíku a technickým zázemím se pohodlně dostávali do bytu, bojovali jsme s nimi každou noc, protože nejvíc měli spadeno na naše tehdy malé dcery). Druhý případ byl právě tady, při večerním posezení jsme zapálili svíčku proti hmyzu, která měla komáry odlákat – jenže to by nesměl foukat byť jen vánek, který vůni (nebo snad zápach?) zafoukal jinam, než jsme seděli. A tak – i po konzultacích s dalšími lidmi – doporučuji repelent proti komárům!
V sobotu jsme vstali v poklidu, absolvoval jsem obvyklou procházku s Benem, snídani a potom jsme pozvolna začali balit. Nechali jsme venku slunečník i stolek, protože jsme měli v plánu vyrazit až k večeru. Po jedenácté jsem zajel do Eurosparu pro grilované kuřátko na cestu, uložili jsme pejska naposledy do karavanu a šli se vykoupat. Bylo pořád krásně, teplo, jasno, ale taky docela sucho, takže prach… nejsem si jistý, jestli bych zrovna tady chtěl bydlet celý rok… Ve vyhřátém písku jsem lehce zdříml, něco málo pohoupání na vlnách a ve čtyři jsem šel zaplatit náš pobyt. Pobyt od 25. srpna do 6. září nás stál celkem 239,70 €. Piazzola (místo, karavan, auto) 98.10, za každého dospělého 55,80, za elektriku rovných třicet eur. Vnímavější čtenář si jistě položí otázku – a co pes? Za toho se neplatilo? Nu… neplatilo. S blížícím se koncem sezóny byly dívčiny v recepci poněkud roztržité, nebo se těšily na dovolenou, nebo je to nebavilo, nebo já nevím co, ale z počítače slečně vyjel účet na uvedenou částku, takže jsem zaplatil, převzal fakturu a vrátil se zpátky ke karavanu. Mohl jsem sice požadovat, aby mi v recepci zaúčtovaly i našeho pejska Beníka, mám však oprávněný pocit, že by na mne koukaly jako na pitomce, a tak jsem nechal na hlavě. Zapakovali jsme zbytek věcí do karavanu a kufru auta, počkali na elektrikáře, aby odpojil proud, zarejdovali karavan na cestu, zapřáhli za auto, zamávali našemu sousedovi, projeli bránou a za chvíli už jsme ujížděli směr Benátky. Po loňské zkušenosti s odjezdem z Caorle v neděli odpoledne, kdy jsme se po ujetí jednoho kilometru se dostali do zácpy ještě ve městě, jevila se nám sobota podvečer jako výhodná. Kdo se bude zbytečně motat v tuhle dobu po silnici kromě mlaďochů, přejíždějících z jedné diskotéky na druhou? Prvních deset kilometrů se zdálo, že pojedeme v klidu svým devadesátkovým tempem, když tu náhle – kolona a zácpa! Snad to nebude tak hrozný, napadlo mě, a nebylo, po nějakých deseti minutách jsme se zase rozjeli normálně. Přesto byl provoz celkem slušný, Italové jezdili nejen po diskočkách, ale zřejmě taky po návštěvách. Ještě před Benátkami jsme se snažili natankovat, cestou k moři se mi zdálo, že pumpa je na každém desátém kilometru, v případě potřeby se ty vzdálenosti najednou poněkud protahovaly. U jedné pumpy zavřeno úplně, další taky prázdná, tady mi ale chlapík vysvětlil, že když použiju platební kartu, můžu tankovat dle libosti… nepoužívám platebních karet. Později jsem se dozvěděl, že lze do jiného otvoru strčit bankovku a natankovat do limitu její hodnoty, ale dal jsem raději přednost čerpačce s obsluhou.
Začalo se stmívat, rovinatou krajinu prosvětlila světla stožárů ulic Mestre, projeli jsme křižovatky bez problému a dál jsme uháněli na hranice s Rakouskem - rozhodnuti dojet co nejdál, než se uložíme ke spánku. Za Benátkami se horizont zvlnil zatím vzdálenými obrysy Alp, projeli jsme kolem Udine, provoz na dálnici nebyl příliš hustý, chvílemi jsme jeli docela sami, což byl zvláštní pocit. Poslední italská města Pontebba a Tarvisio a hup, byli jsme v Rakousku. Na několik hodin průjezdu jsme si museli koupit novou známku, snažil jsem se obstarat si ji už v Itálii u větších čerpaček – neúspěšně. Což bylo s podivem, u nás jsou k mání takřka na každé větší pumpě, tady mě odkazovala obsluha na poslední pumpu před hranicemi. Cesta se tak rozkouskovala, alespoň jsem se při návštěvách obchodů u čerpaček protáhl. Ještě v Itálii jsme udělali delší pauzu na večeři (kuřátko z Eurosparu) – i když delší, moc jsme se nechtěli zdržovat, na parkovišti za stejným účelem zastavily tři zájezdové autobusy, vedle kterých byly rozloženy stoly včetně ubrusů a účastníci zájezdu (Poláci) povečeřeli docela na úrovni, pak stoly naložili do odkládací plochy pod podlahou busu a frčeli dál… a my taky. Za Villachem jsme hodili kufr a ne zrovna krátký. Na křižovatce směr Slovinsko, Vídeň a Salzburg jsem si vybral dálnici A 2 na Klagenfurt a Graz místo té naší A 10 na Salzburg a než jsme se mohli otočit, ujeli jsme možná 30 kiláků. Bylo kolem půlnoci, provoz žádný, sjeli jsme do první vesnice, kde to bylo možné a doufali, že dálnici podjedeme a z druhé stany najedeme zpátky v opačném směru… no, povedlo se a hned na první pokus. A jeli jsme zase zpátky, do Villachu a do Itálie, tam samozřejmě nikoliv, protože tam už jsme byli! „Kufrovací“ křižovatku jsem si ohlídal a pokračovali jsme už bez problémů dál na Paternion, Spittal an der Drau a tady padlo rozhodnutí zastavit na první odpočívce, ať je to kdekoliv – a bylo to u městečka Eisentratten – středně velké, spíš ale menší parkoviště, čerpačka, restaurant, kolem alpské kopečky, které se daly spíš tušit než vidět, protože byly 2 hodiny po půlnoci. Na tachometru něco málo přes 400 kilometrů a v očích plno písku – tak mě pálily. Když jsem později hledal příčinu, musela to být mořská sůl z posledního koupání, byl jsem na tom tak mizerně, že jsem doma navštívil oční doktorku a nechal si napsat kapky do očí a když už jsem tam byl, tak i nové brýle na čtení a k počítači.
Zatím jsme ale na parkovišti v Rakousku, dal jsem boudu na nožičky, odskočil si do nedalekého křoví na záchod a během pěti minut jsme všichni tři spali. Noční cesta Alpami jak v Itálii, tak i v Rakousku je trochu jiná, než na ostatních dálnicích. Na mysli mám jízdu osobním autem, z výšky kabiny kamionu to bude zřejmě jinak. Dálniční pruhy jsou od sebe odděleny ve většině případů – pokud to prostorové možnosti dovolují – vzrostlým pásem keřů, takže přímé oslnění – byť tlumenými světly – nehrozí. To je dobrá zpráva pro oči, které se nemusí tolik přizpůsobovat světelným změnám. Další zvláštností jsou osvětlené tunely, přitom na italské straně Alp bych řekl, že jich je víc nežli na rakouské. Oči se musí přizpůsobovat změnám světla, ale při součtu času jízdy v tunelech člověk má pocit, že jede v dne. Je to jen klam, pochopitelně, ale něco do sebe to má a tak se mi i přes bolavé oči podařilo celkem v pohodě ujet tolik kilometrů za tmy. Vstali jsme před sedmou hodinou a porozhlédli se kolem. Dálnice na mostě s mohutnými betonovými pilíři kousek pod úrovní parkoviště, na pozadí zelené svahy místy porostlé tmavšími pásy lesa, na obzoru holé skály velehor s bílými špičkami věčného sněhu, teď po ránu už ozářené prvními paprsky sluníčka… Nad dřevěnou stavbou restaurace (a nejspíš i penzionu) svítil červený nápis Rosenberger, růžové se mi zdály právě ty vzdálené skály, takže název bude nejspíš od růží, které jsem nikde v okolí neviděl.
Nebyli jsme jediní, kdo nocoval na parkovišti, několik obytňáků, pár karavanů na nožičkách jako ten náš, jejich osádky se trousily do restaurantu buď za hygienou nebo na snídani, my jsme vzali za vděk zařízením v čerpačce OMV a zbytkem grilovaného kuřete, natankoval jsem za 50 € benzinu Super za 1,375 € litr a v půl osmé jsme vyjeli směr Salzburg. Ujeli jsme necelých 30 km a zaplatili 9.50 za průjezd tunelem St. Michael, dalších 100 kiláčků a měli jsme na dohled Salzburg, trochu jsme jej obkroužili a kupodivu bez bloudění se dostali na silnici do Freilassingu a to už je v Německu. Další trasa je nám notoricky známá, Laufen, Tittmoning, Wechselberg a Burghausen, což bylo od noční přestávky necelých 200 kilometrů. Za Burghausenem, nebo spíš na jeho konci už je ukazatel Straubing rovných 100 kilometrů a to jsme skoro doma – i když odtamtud nám zbývá ještě další stovka kilometrů. Absolvovali jsme ještě dvě kratší zastávky, nebylo kam spěchat, nedělní provoz velice snesitelný a tak jsme někdy kolem jedné hodiny zacouvali v Loučimi na dvůr. Od našeho odjezdu uplynulo skoro na hodinu 14 dní! Z cesty domů je pár minut videa – první záběry ještě k večeru z pobřeží, další pak z parkoviště a cesty Alpami. Video končí na parkovišti za Burghausenem… Co dodat k našemu putování za slanou vodou a sluníčkem na pobřeží Jaderského moře do Itálie, konkrétně kempu Mare Pineta kousek od Ravenny? Přestože jsme jeli na přelomu srpna a září, nebylo v kempu úplně plno, jak varují někteří cestovatelé. Užili jsme si všeho dostatek a jestliže jsme měli trochu obavy, jak pobyt u moře bude snášet nás pejsek – jezevčík Ben, nenaplnily se. K vodě jsme chodili většinou odpoledne, to jsme ho uložili v karavanu, zalezl si pod válendy do tmy a taky tam zřejmě nebylo moc horko a spal. Na procházky se dostal častěji něž doma a byl myslím nejvíc spokojený s faktem, že jeho páníčkové jsou mu neustále nablízko.
S autem nebyl žádný problém, i když drobná chybička se vloudila stejně. Po zkušenosti z loňského roku, kdy jsem musel v Itálii kupovat motorový olej v přepočtu skoro za 300 korun, obstaral jsem litr oleje doma. A v polovině našeho pobytu jsem se rozhodl nalít jej do motoru. Zvedl jsem kapotu, odšrouboval víko, odzátkoval láhev s olejem, strhnul fólii nalepenou na hrdle… a ten kousek mi spadl do motoru. Zůstal naštěstí viset na žebrování uvnitř nahoře, takže by mohl jít pomocí nějakého drátu vytáhnout… Abych to zkrátil, vytáhnout se mi ten kousek nepodařilo, takže jsem doufal, že v motoru nenadělá žádnou neplechu, protože jinak… ani jsem se nesnažil domyslet následky jakéhokoliv problému! A taky se nic nestalo, když jsem posléze záležitost konzultoval s odborníky, nemělo by se skutečně nic přihodit. Ta fólie je z umělé hmoty, v horkém oleji by se měla smrsknout do žmolku a ten by neměl způsobit žádný průšvih! Přesto jsem několik dní jezdil v Itálii s lehkým napětím.
Domů jsme se vrátili odpočatí a s pocitem, že jsme zase viděli kousek světa – byť to byla „jenom“ Itálie!
Tak arrivederci za rok!
Page updated
Google Sites
Report abuse