2. díl

V kempu a u moře

Kapitola 1  -  Proces stavění stanové předsíně

Kapitola 2  -  Jak to šplouchá na pláži

Kapitola 3  -  V kempu i na pláži 

Kapitola 4  -  Trh a přístav  Porto Garibaldi

Kapitola 5  -  O domluvě, jídle a rituálech

Kapitola 1

Proces stavění stanové předsíně

Pláž stejná jako loni, jenom my jsme o rok starší. Modrá obloha, modré moře, vlny s bílými hřebínky...

...je třeba něco dodávat?

Nahoru

***************************************************************************

Kapitola 2

Jak to šplouchá na pláži

(galerie První den na pláži je zde!)

Úterý 26.8.

Obavy, jak se Beníkovi bude zamlouvat spaní v jiném prostředí, byly celkem zbytečné. Před horkým sluncem stínily karavan pinie, obě čelní okna byla celou dobu pobytu nastevřená, takže uvnitř žádné vedro, i když – hned první noc bylo docela horko. Pes si našel noru pod letištěm, tam bylo šero a ještě větší chládek a zřejmě tam pobýval i v době, kdy jsme byli u vody. Daleko víc by se mu líbilo na našich válendách na polštáři, ale tomu jsme zabránili nastavěním různých zábran včetně tašky na notebook na kraj. Na první pohled lenivý náš čoklík si totiž dovede v případě obstarání něčeho příjemného poradit a vyskočit i docela vysoko…

V pondělí kolem osmé ráno jsem mu udělal radost a ihned po probuzení (a samozřejmě ranní hygieně v umývárně nedaleko) jsem mu připnul vodítko a vyrazili jsme na procházku, kterých jsme další dny absolvovali tři až čtyři denně, z toho alespoň jednu dlouhou dva, tři kilometry. Šlapalo se mu dobře, všude rovinka, v oblasti zřejmě dlouho nepršelo a písčitá půda, místy úplně holá, byla zdrojem šedivého prachu – ten jediný mu mohl dělat potíže. Podle předpovědi počasí, kterou jsme pečlivě sledovali na internetu (solidní server je třeba zde), mělo tady v sobotu i v neděli pršet, ale jestli nějaká kapka spadla, tak jich bylo hodně málo. Auta, co tu stojí delší dobu, mají na kapotě docela silnou vrstvu prachu. A slušná vrstva prachu napadala na fordíka za celých těch 13 dní, co jsme v kempu strávili. Jedno doporučení – pořídit si plachtu na zakrytí auta a pokud možno ji nezapomenout doma. Například náš německý soused naproti je vybavený opravdu dobře a svého postaršího meďoura má pěkně schovaného.

Procházek s Benem jsem využil k prozkoumání okolí kempu i z jeho druhé strany, čili městečka Lido di Spina. Začali jsme stavbami kolem kempu. Většina slouží k rekreaci, a pokud v některých bydlí lidi trvale, pronajímají alespoň část. Překvapující bylo, že občas byl k vidění prázdný celý domek (cestovky je nazývají vila či apartmán, dokonce snad i resort se tomu říká), ačkoliv byl poslední týden prázdnin. Každý ten domek byl jiný, většina z nich patrových, všude stromy. Podle aut návštěvníci Italové, Němci, taky českou espézetku (dneska už vlastně registrační značku) jsem zahlédl.

Po obědě káva a potom koupačka. Do pojízdného lehátka jsem naložil potřebné věci (viz předchozí kapitola) a vyrazili jsme. Místo přibližně jako loni, ani pláž nebyla nijak narvaná, v zákrytu vyrovnané slunečníky a lehátka zdaleka nebyla obsazená a nabízí se otázka – jsou vůbec někdy?

A jak to šplouchá na pláži? Inu jako u moře, byť by si člověk představoval trochu méně komerce. Ta je totiž všude kolem a jeden si připadá jako na trhu doma – jenom místo Vietnamců tady prodávají různě tmaví Afričani. Jedni mají stolky se zbožím, další jsou pěšáci a svoje zboží mají přes rameno nebo v taškách. A protože jsem samozřejmě fotil, tady je pár obrázků…

Pohled na oblouk pláže, přístup k jednotlivým dílům (označené jako Bagno) je po celé délce z městečka  Lido di Spina.

Živnost přes rameno a v ruce. Z našeho hlediska těžký život, z jeho možnost alespoň něco vydělat...

Afričan byl černej jako bota, paní zase neměla na celý plavky. Ačkoliv drží v ruce peněženku

a plavky na pláži prodávali taky, vybírá si kabelky. Nakonec nekoupila. Ani plavky, ani kabelku.

Nahoru

*****************************************************************************

Kapitola 3

V kempu i na pláži

Středa 27.

 Program stejný jako jiné dny: dopoledne v kempu, odpoledne na pláži, večer procházka. Na pláž jsem si nevzal fototašku (kde je foťák, objektiv, kamera, diktafon, polarizák atd.) a ukázalo se to jako špatné rozhodnutí (zkušení budou vědět, o čem je řeč). Protože jednak byly pořádný vlny, od pondělka největší a ani loni jsme takové nezažili (naštěstí se v neděli situace opakovala a vlny byly ještě větší, dokonce zákaz koupání vyhlásili, který stejně nikdo nerespektoval – i když – na hloubku nechodil nikdo) a druhak nastala situace, které se hned tak neopakují. Sešli se dva Koko belo – jeden co huláká a vypadá, jako by ho bral amok, že mu nejde kšeft a druhý, co cinká na zvoneček (z jejich setkání na pláži jiný den je zde video). Skupina dětí, které měla na starosti dívka animátorka s tričkem s nápisem Equipe udělala řadu a husím pochodem se  vydaly za prodavačem a jeho vozíkem a do rytmu zpívaly ono koko belo koko a ještě i tančily. Zachycené na videu by to asi nemělo chybu, jenomže kamera byla v karavanu…

Po večeři jsme vyrazili na procházku ke kanálu. Říká se tomu kanál, ve skutečnosti je to jeden z mnoha přítoků řeky Pád, neboť celá oblast leží v deltě této největší italské řeky o délce 652 kilometrů.

V kanálu by teoreticky měla proudit sladká voda – nemůžu posloužit, nekoštoval jsem. Pokud ale rozlehlé jezero kousek ve vnitrozemí (dobře je vidět na satelitní mapě) je sladkovodní, pak v kanálu teče voda sladká… Sledovali jsme chvilku italské rybáře Síť na snímku vedle má rozměr cca 3x3 metru. Zařízení je vymakané, spouštěcí šňůra má dokonce naviják s klikou na obě ruce. Po spuštění sítě do vody se nasype návnada a po chvíli se vytáhne. Voda samozřejmě není průzračná a není tudíž vidět, jestli už ryby připluly anebo nic. Vrš se tedy vytahuje náhodně. Podle uvážení, že třeba zrovna teď… Viděl jsem ji vytahovat několikrát – můžete 3x hádat, co v ní bylo. Takže mám pocit, že mezi rybářem mořských ryb v Itálii a sladkovodních ryb v Česku příliš velký rozdíl není. Oba chytí kulový. Velký.

                                                                       Náš pes Ben v Itálii na pláži.

 A zde naše letošní ležení. Hezké zákoutí, dokonalý přehled. Sice minimum soukromí, ale to v kempu nemá skoro nikdo. A taky asi nikdo nepočítá, že ho bude mít, protože jinak by dal přednost hotelu anebo alespoň bungalovům, kterých je v okolí taky dost. Tomu některá příští kapitola.

Nahoru

*****************************************************************************************

Kapitola 4

Trh a přístav  v Porto Garibaldi

Čtvrtek 28.

Navštívili jsme první trh z několika dalších, které se odehrávaly kolem nás v dosahu pár kilometrů. O jejich existenci jsme se dozvěděli od paní, která se u našeho ležení v kempu objevila hned druhý den po příjezdu. Identifikovat nás nebyl problém, hodně řekne registrační značka na autě. V první řadě národnost, hned potom kraj (v případě českých vozidel), odkud dotyčný pochází.

Než naši chytří politici rozhodli o zrušení okresů, bylo možno se nejen v cizině dopátrat také okresu, kde majitel auta bydlí a navázat řeč obligátním – jo v Chebu (CH-06-25), tam jsem byl na vojně a neznáte odtamtud jednoho, jak on se jmenoval… Označení okresu na autě mělo i další výhody. Pokud jsem co obyvatel Plzně viděl před sebou značku DO (Domažlice), TC (Tachov) a PS (Plzeň sever), měl jsem se hodně na pozoru, protože obzvlášť tyhle tři okresy byly postrachem silničního provozu ve městě. Velice často se šoféři těchto aut chovali jako doma na vsi. Světla na křižovatkách sice respektovali, ty znali ze svých okresních měst, ale s řazením do správných pruhů před křižovatkou si hlavu nelámali.

A tak byli schopní bez vyhozeného blinkru udělat myšku těsně před kapotou a ještě se divit, proč si ten městskej vůl za volantem klepe na čelo. Tyhle týpky si člověk ohlídal, jenomže teď má každý na autě péčko, řídí západní vůz (byť poněkud starší) a že jede do města jednou za uherský rok se pozná až ve chvíli, kdy charakteristický zvuk pomačkávajících se plechů signalizuje průšvih.

Takže – paní s kolem se zastavila před naším ležením a začala neutrální otázkou – jako dlouho už jsme tady, jak se nám tu líbí až po ono – bydlíte v Plzni? Slovo dalo slovo, paní měla v Lido di Spina kamarádku Češku, která se před lety vdala za Itala a tak sem každý rok o prázdninách na týden dva přijede na návštěvu, spí u kamarádky, na kole objíždí trhy a taky česká ležení v kempu – na kus řeči (i když, jak se posléze ukázalo, nikoliv nezištně). Ta paní byla poněkud záhadná. Anebo si poněkud vymýšlela. Když jsme jednou povídali o všem možném, poptal jsem se na povolání.

 „Dělám ve školství,“ odpověděla. „Blbý, co,“ dodala k tomu.

„Proč,“ já na to, „někdo to dělat musí,“ pokusil jsem se o humor, což paní nepostřehla.

 „Co učíte?“ zajímalo mě ještě.

 „Na prvním stupni,“ dostal jsem odpověď a dál jsem nezkoumal.

Proti kantorům nic nemám, někdo nás přece musí naučit číst, psát i počítat. Zarazilo mě poněkud, že poslední týden v srpnu tráví v Itálii. Z dob, kdy jsem s několika kantory kamarádil jsem věděl, že poslední srpnový týden už pěkně zařezávají ve škole – a na tom se příliš nemohlo změnit ani v tomto režimu. Ještě víc mě zarazilo, že nastal první den září a paní stále pobývala v Itálii. Až do soboty, čili celý první týden, kdy už děti normálním kantorům brnkají na nervy svojí poprázdninovou rozjíveností… Takže paní možná někdy ve školství dělala a teď – kdo ví. V každém případě uměla italsky, znala okolí a byla ochotná poradit, co kdy kde a tak nám dala fárplán trhů v okolí.

 Každý čtvrtek je trh v Potro Garibaldi, což je městečko od Estensi oddělené kanálem o něco širším, než mezi Spinou a Estensi.  Kotví tady větší rybářské nebo výletní lodě. Giuseppe Garibaldi je symbolem obrození a sjednotitel Itálie a do stejnojmenného městečka je to autem pět kilometrů zpátky na Benátky, za mostem přes kanál do prava dolů a do města a pozor, na levé straně hned po sjezdu z hlavní je Eurospar, obdoba našeho Intersparu, pouze o něco menší. Ceny zde vycházely celkem přijatelně, uvěřit jsme ale nemohli ceně za grilované kuře, neboli italsky „pollo spiedo aromatico“ (pollo – kuře, spiedo – rožeň). Stálo pouze 3.50 € při kurzu přibližně 24 korun za euro v červenci 2008 a to byla skvělá cena. Zkoumali jsme, jestli to není třeba jen za půlku, ale každý zákazník si z termoboxu, kam prodavačka kuřata přemístila z grilu, dával do termosáčku kuře celé! Tak jsme tam dali taky jedno a skutečně, stálo tři pade – ještě o jedno euro méně, než nejlevnější pizza z Rondelu u nás kempu. V Eurosparu jsme byli celkem 4x a utratili tam 67 €, když při posledním nákupu to bylo 45 €. Ve čtvrtek ráno jsme pejska uložili v karavanu, vysvělili mu, že se vrátíme, ať na nás počká a po deváté hodině jsme vyrazili. Počasí – sluníčko, modrá obloha bez mráčku, teplo, ještě ne horko, na malý výlet paráda. Ulice se stánky po jedné straně byla souběžná s ulicí podél kanálu a prodávalo se tam skoro všechno – ručníky, osušky, trička, oblečení, něco od kožené galanterie, nejvíc zákaznic bylo samozřejmě v hadrnictví, kde všechno na pultě stálo 1nebo 2 eura… upřímně řečeno, moc mě tyhle stánky nezajímají. S Laďkou jsme se rozdělili, já nastartoval kameru a výsledkem jsou 4 minuty videa. Nejvíc mě zaujaly stánky s ovocem a zeleninou na malém náměstíčku. Na pultech bylo tolik různých druhů všeho možného, až oči přecházely. I když – stejné zboží dneska člověk vidí ve všech větších supermarketech i u nás – jenomže tomu schází ta pravá italská atmosféra! Došel jsem na konec trhu, ulice končila kruhovým objezdem, nafilmoval jsem a taky nafotil pomník Garibaldiho a potom sledoval prodavače bot (je na videu), jak: nabízí, zkouší, zdraví známé, prohodí pár vět, inkasuje a zase nabízí… bavilo ho to, strejčka a vydržel jsem se dívat skoro hodinu. Na jedenáctou jsme byli domluveni, že se na konci trhu sejdeme. Pomalu v půl dvanácté jsem se vydal na parkoviště – nic. Tak jsem prošel kolem lodí, kotvících na břehu kanálu, vrátil se na trh a pak jsme se potkali. Udělal jsem ještě pár fotek a odjeli jsme do kempu. Líbilo se mi na trhu. Ani ne tak zboží, nevidím příliš rozdíl mezi hadry, které prodávají Vietnamci u nás, jako spíš atmosféra. Možná polovina lidí  byli italští turisté, protože ti  v kempu převažovali, ať už bydleli ve stabilních karavanech, anebo ve svých pojízdných, ale druhá polovina byli evidentně místní, co se navzájem znali… mám rád tohle prostředí.

 Po obědě jsme dali kávu a vydali se k moři. Pláž byla poloprázdná a protože jsem měl sebou foťák i kameru, nedělo se tam vůbec nic, co by stálo za mačkání spouště…

Nahoru

************************************************************************************

Kapitola 5

O domluvě, jídle a rituálech

Pátek 29.

 Dopoledne jsme vyrazili do Porto Garibaldi opět, tentokrát do Eurosparu za nákupem a podívat se na místní pláže. Když jsme loni projížděli okolo při cestě do městečka Comacchio*, představoval jsem si přístav poněkud větší. (Zde galerie.) Na místní poměry, nebo spíš na poměry v dosahu několika kilometrů od našeho kempu to velký přístav samozřejmě je, ale pouze pro docela malé lodě – především rybářské...  Měli jsme představu, že koupíme hotový oběd (grilované kuřátko), jenomže se nepovedlo. Nápisu další kuře ve 13.00 jsme porozuměli i bez elementární znalosti italského jazyka (což jsem se na příští rok rozhodl řešit – naučit se alespoň pár základních slov a obratů. A jestli to dopadne jako s němčinou, může to být i zajímavé. V dobách, kdy jsem se německy učil v kurzu celkem intenzívně a dvakrát za sebou skončil na minulých časech, jsem si při návštěvě anebo na dovolené u Baltu připravil jednu, dvě věty a vyrazil za místním, abych se poptal většinou na cestu. Oslovený v domnění, že šprechtím dobře – protože připravená věta byla bez chyby, spustil a to byl můj konec. Neboť jsem rozuměl každé páté slovo. Když to situace vyžadovala a oslovený byl ochotný, požádal jsem jej o pomalejší zopakování a něco jsem přece jen pochytil. Pokud ochotný nebyl anebo se mi nechtělo znovu vyptávat, pokýval jsem hlavou a vrátil se k rodině, sedící v autě, případně stojící opodál. Co říkal, následovala otázka a tady jsem měl dvě možnosti – buď si něco vymyslet, což se v případě otázky na cestu nemuselo vyplatit, anebo přiznat, že nevím. Nicméně – každý průvodce a lidi na netu mluví o ochotě Italů v okamžiku, kdy použijete alespoň pár slov jejich jazyka – takže uvidíme) a tak jsme okoukli regály, zakoupili pár drobností jako třeba hroznové víno, které je tady v srpnu dražší než u nás doma, nějaké sladké řezy z listového těsta, lahvinku vína tekutého (levného a tudíž nevalné kvality), zajeli udělat pár fotek k plážím, které jsou jen pár desítek metrů od první ulice a vrátili se do kempu. Jídlo jsme pro letošní rok vyřešili celkem elegantně – Laďka našla na internetu recept na zavařování masa a připravila pár konzerv-skleniček, které stačilo jen vyklopit na pánev, lehce dochutit, uvařit brambory nebo těstoviny a bylo hotovo. Neboť – nejeli jsme k moři, abychom si dopřávali plné talíře, ale abychom poleželi u moře, odpočali si a viděli kousek světa… V pozadí budky a jeřábová ramena, na nichž jsou zavěšeny obrovské síťové vrše, které se ponoří do vody a po chvíli se prudce vytáhnou. Do nich se snad nějaká čudla chytí, jinak by rybáři těžko investovali do tak velkého zařízení...

 Po obědě jsme dali kávu (bez cigarety, což bylo pro nás docela nové), připravili věci (osušky, pití, krém na opalování, fotopropriety), uložili čoklíka a vyskotačili na pláž. Poklidné odpoledne, vlny přijatelné, klídek, chvilka spánku na sluníčku… pohoda skoro do pěti, potom návrat.

 Rituál po příchodu od moře byl každý den téměř neměnný. Jeden z nás se prošel s pejskem venku za bránou, na střídačku jsme se zašli osprchovat (v kempu Mare Pineta je teplá voda ve sprše v ceně pobytu, což není všude – někde prodávají žetony na teplou vodu zvlášť), chvíli jsme seděli a pozorovali lidi, vracející se z pláže, zamávali pasažérům mikrovláčku, který do šesté večerní jezdil kolem dokola kempu a u naší brány nabíral lidi, unavené pobytem u vody a dovezl je na druhou stranu kempu (což mohlo být místy i jeden celý kilometr), potom jsme lehce povečeřeli, dali kávu a šli na procházku – někdy všichni tři, po několika dnech, kdy se Laďce udělal na nártu chodidla puchýř od nových pantoflí jsem chodil jenom se psem a sledoval, jak si lidé u svých stanových obydlích připravují večeři anebo rovnou večeří.

Nutno konstatovat, že Italové si na stolování dávali záležet, nechybělo víno, ubrousky a hlavně společnost – jen málokde večeřela rodina samotná. Tohle všechno bylo k vidění u stabilních karavanů (na vysvětlení – tak jako u nás jsou v kempech dřevěné chatky a na určitou dobu se pronajímají, v kempech u moře stojí celý rok karavany, často i bez kol, protože s nimi už nikdo nikdy nikam nepojede, k nim se na letní sezónu postaví stanové předsíně a lidi sem jezdí na týden, dva… ten systém je pak stejný, jako u nás. A jak to vypadalo, domlouvalo se vždycky pár známých, případně rodina a jezdili ve stejný termín.

Tyhle obchůzky vyhovovaly i Benovi, protože tento pes, ačkoliv mu v době tohoto pobytu u moře bylo už 13 let, je neobyčejně zvědavý a tudíž žhavý na každou, i sebekratší procházku na vodítku. Stačilo mít je v ruce, malinko zachrastit brzdou řemínku a mohl se radostí zbláznit. A tak jsme chodili i 4x denně.

 (*Comacchio leží na jaderském pobřeží nějakých pět kilometrů z hlavní silnice Benátky – Ravenna směrem na město Ferrara.

Galerie z roku 2007 je zde!

Toto rybářské městečko bylo vystavěno na třinácti písčitých ostrůvcích mezi mořem a severním okrajem laguny, která je součástí přírodní rezervace Valli di Comacchio.

Od moře je laguna oddělena písečnou "kosou". Navíc sem ústí jedno z ramen řeky Pád, což dohromady dává vodě v ní mírně nasládlou chuť. Historicky mělo městečko velkou váhu pro celý kraj. Ve středověkých časech se jednalo o významný přístav s loďstvem, které bylo schopno porazit i proslulé loďstvo benátské. Lze říci, že městečko svým způsobem Benátky připomíná, a to hlavně svými mosty, z nichž dominantním je most Tre Ponti ze 17. století spojující hned pět ostrovů dohromady. Pokud budete zvažovat, které z míst v okolí navštívíte, nenechte si zajisté ujít lodní výlet na maják tyčící se na jednom z ostrůvků, kterému je přezdíváno "Ostrov lásky". V přírodní rezervaci Valli di Comacchio najdete ohrady pro chov ryb a také spoustu vodního ptactva. Město je v současnosti známo především lovem úhořů, což je unikát v celé Itálii. Celé město dýchá romantickou venkovskou atmosférou, která je ještě dokreslena malebnými barevně natřenými rybářskými domky a loďkami.)Nahoru

Pokračování ve třetím díle.