3. díl

Malé výlety do okolí kempu

Kapitola 1 - Draci na pláži

Kapitola 2 - Největší vlny našeho pobytu

Kapitola 3 - Ulice, vily, apartmány

Kapitola 4 - Koupání nejen u moře

Kapitola 5 - Kapitola obrázková

Kapitola 1

Draci na pláži

Sobota 30.8.

Ráno, nebo spíš dopoledne (po deváté) jsme se byli podívat na trhu v Lido degli Estensi. Skoro stejné stánky, jako ve

čtvrtek v Porto Garribaldi, opět rozložené do poloviny ulice na jedné straně , od poloviny na straně druhé. Prý kvůli stínu, říkala naše známá, ale moc se mi to nezdá, trh končí v jednu hodinu a jestliže jsou z jedné strany domy a z druhé vysoké pinie, je stínu všude stejně podle postupu sluníčka… spíš to bude jiný důvod a popravdě řečeno nebudeme po něm pátrat. Opět jsme se rozdělili a jestliže jsem v Garibaldi hlavně natáčel, tady jsem víc fotil. Prošel jsem kolem stánků, poseděl na zídce na konci trhu, chvilku sledoval houslistu s otevřeným futrálem, do něhož příliš mincí

nepadalo a pak jsem se přesunul na hlavní kolonádu.

* * * * * *

Lido degli Estensi video na YouTube

O centru tohoto městečka jsem psal loni, jen pro oživení – kolonáda je dlouhá přes kilometr, ve své délce rozdělená několika vysokými oblouky, po obou stranách hotely, v jejich přízemí obchůdky, bary, restaurace, pizzerie, posezení venku… Celé je to pěší zóna, na kterou smí pouze zásobování a kola. Pěkná parková úprava, vypadá to krásně, ale starobylému městečku Caorle se to vyrovnat nemohlo ani náhodou. Něco scházelo, pořád jsem přemýšlel, co. Nu ano, v Caorle na člověka na každém kroku dýchala historie.

Živě jsem si mohl představit, jak to vypadalo před sto nebo třemi sty lety… tady nikoliv. Tohle všechno bylo postaveno před pár desítkami let. Hezky, nicméně účelově. Pro turisty. Je to pochopitelné, místní živí kromě moře (řekl bych, že nevalně) hlavně turistika. Nemám námitek. Ale ta historie… ta zde prostě není. Nu, vyhovuje to většině lidí, přejme jim to… cvakal jsem foťákem, nebyla to žádná sláva, slunce před polednem bylo ostré a dělalo nepříjemné stíny a tak jsem se vrátil na předem domluvené místo, chvíli pozoroval cvrkot trhu a před polednem jsme se vrátili do kempu. Poobědvali jsme kuřecí řízky jako steak, brambory, dali kávu a vyrazili na pláž. Počasí jako celý týden – tzn. ráno kolem 25 stupňů, v poledne se sloupec teploměru vyšplhá ke třicítce (kolik přesně nekontrolujeme, teplotu můžeme sledovat pouze na běžící tabuli u recepce když jdeme kolem), večer to sleze ke dvacítce, chladněji není ani v noci, trochu zafukuje, a tak se dá spát. Na pláži celkem nic nového, vydal jsem se s kamerou na pravou stranu skoro dva kilometry, natočil jsem větrné surfaře (kitboarding), spouštění plachetnice na vodu a její vyplutí… videoklip na YouTube je zde, video na Stream je tady.

Galerie draci na pláži

Po návratu pouštěli dva lidi (pán a paní tak kolem čtyřicítky) zajímavé draky – na dvou šňůrách dvanáct čtvercových plachtiček, něco jako ocas normálního draka, a pomocí ovládání s tím dělali ve vzduchu různé

figury… zajímavě to vypadalo.

Takže pár fotek a byl podvečer a návrat do kempu a procházka se psem a… vypadá to poněkud fádně, ale každá chvíle v životě lidském je jiná a tady to taky bylo jiný. Třeba na plácek vedle nás přijel Ital – typoval bych ho tak kolem padesátky, s paní nebo přítelkyní, té mohlo být o deset, možná i víc méně, spali ve stanu a pořád někam chodili, hlavně večer. Pozdravili jsme se bon giorno, usmáli se a zase někam šli… pobyli přes víkend. Počátkem dalšího týdne je vystřídaly dvě Němky, mladé dívčiny, které přijely patrně ulovit nějakého Itala – o tom ale někdy příště.

Nahoru

************************************************************************

Kapitola 2

Největší vlny našeho pobytu

Neděle 31. srpna

Dnes končí prázdniny a nový školní rok začne v pondělí 1. září – nový týden, nový měsíc, nový školní rok...

Z kempu odjelo pár rodin s dětmi, sousedé naproti nám taky osaměli (byl s nimi jejich syn s jeho dívka a museli taky do školy a to střední), hodně dětí ale pořád zůstává a neřekl bych, že to jsou jenom předškoláci…

A taky e to týden, co jsme odjeli z Loučimi. Spěchat zpátky nebudeme, od včerejšího dne (sobota 30.8.) je kemp levnější - za osobu € 3,90 (do soboty € 5,40), za místo na karavan a auto € 7,25 (9,10), za psa € 2,60 (3,10), odjíždět bychom chtěli v sobotu, někdy odpoledne. S Benem jsme si ráno udělali procházku, všiml jsem si mezi recepcí a plotem řady bicyklů, určitě 30 jich tam bylo, poptal jsem se v recepci, jestli jsou k vypůjčení. Dívčina mi odpověděla, že se mám poptat na ředitelství – anebo alespoň tak jsem tomu rozuměl. A nepochopil, proč si nemůžu kolo půjčit v recepci. Na žádné ředitelství nejdu, stejně bych se nedomluvil, ale kolo pořídím příští rok, protože třeba zrovna pěší výlety do Estensi anebo do Spiny jsou poněkud zdlouhavé – na kole bych se přepravil rychleji a možnost zastavit a fotit nebo natáčet je vždycky jednodušší, než zastavit auto, někam ho zaparkovat a vrátit se na místo, odkud je nejlepší záběr… Stejně jako s kolem je to v kempu s internetem. Na jejich webu inzerovali internet point a když jsem se zajímal kde je signál k mání, bylo mi řečeno bohužel. Prý ve městě v infocentru. Vzhledem k tomu, že v notebooku je nainstalováno síťové připojení, chtěl jsem je vyzkoušet i jinde než doma a třeba se podívat na poštu, případně dát nějakou zprávu na své stránky… Během pobytu a procházek v Estensi jsem objevil internetovou kavárnu, pokud by někdo měl zájem, je to skoro na konci kolonády v jedné z ulic po pravé straně (při psaní mě napadá, že jsem místo mohl vyfotit a podívat se na jméno ulice, protože takhle je to poloviční informace a sám to nemám rád), ceny za 30 minut pobytu na síti byly tuším 2€. Kavárnu jsem objevil při hledání zmíněného infocetra, kde by to mělo být mi vysvětlila naše známá Češka, ale – buď to vysvětlila špatně, anebo jsem to špatně pochopil – v každé případě jsem jeden den kolem poledne sběhal v Estensi všechny postranní ulice na konci kolonády a nenašel a nenašel. Mohl jsem se poptat na místě, ale nechtělo se mi zase někoho otravovat a tak jsem rezignoval. Nakonec mi paní pár map přivezla – protože o ty mi šlo hlavně – ke konci našeho pobytu. Z infocentra, samozřejmě. V noci na neděli místo vánku foukal vítr a v poledne bylo moře už zdálky plné bílých hřebínků a vysokých vln, co jezdíme k tomuhle moři tak největších! Na kraji jindy čistá voda hnědá od písku, vlny bušily do břehu docela tak silně, že se jich dokonce pár převalilo přes nevysoký násep a místy se utvořily velké louže. To samozřejmě přišlo vhod dětem, neboť vlhký písek je vynikající stavební materiál. Plavčíci vyvěsili červené vlaječky, dokonce i náš věčně pospávající plavčík byl bdělý, ležel v lehátku a sledoval cvrkot ve vodě. Barvy praporků znamenají: zelená – možnost volného koupání bez omezení; žlutá – koupání je povoleno; červená – koupání jen na vlastní nebezpečí; černá – přísný zákaz koupání – toto rozlišení je převzato z webu o Kanárských ostrovech, tady na pláži visely svorně nad sebou vlaječky bílé i červené, někde i zelená, takové maličkosti měli plavčíci na háku. Z pláže jsme odešli už po čtvrté odpoledne, pořád foukal silný vítr, odpoledne už je chladněji a burácení moře bylo taky pěkně hlasité. Zajímavé fotky mohly být v místech, kde se voda tříští o kameny, což tady není – v Porto Garibaldi, tam by to být mohlo. Že končí srpen je patrné taky z kratšího dne – večer není vidět tak dlouho, jako v červnu a to signalizuje i blížící se konec roku – za pouhé 4 měsíce budeme slavit Silvestra…

Vlny na pláži 31.8

Galerie "Největší vlny našeho pobytu"

Nahoru

*************************************************************************

Kapitola 3

Ulice, vily, apartmány

Pondělí 1. září

Při ranní procházce s Benem jsem objevil další trh – přímo v našem městečku, 5 minut chůze od zadní brány. Prošli

jsme pár ulic, sledovali ranní život lidí (hlavně já, pes si sledoval svoje pachy u kandelábrů, plotů i nároží) a po návratu a snídani jsme se šli na trh podívat. Nebyl tak velký, jako ty předchozí, ani lidí mezi stánky se příliš nepohybovalo, jinak klasika. Hadry (kosti kůže, volal člověk, který v našem rodném městečku chodil barák od baráku a za pakatel vykupoval od lidí tento nepotřebný sortiment, aby jej někde jinde obrátkou zpeněžil), kytky, pochopitelně ovoce a zelenina a taky velký pojízdný stánek – autobus s rybami. Na rozdíl od stánkařů u nás, kteří se vylíhli po roce 1990 (včetně mně) a kteří svoji práci dělají pořád v jakémsi provizóriu (pokud jde o vybavení, čili stánky, auta a podobně), jsou Italové vybaveni daleko lépe a pohodlněji. I tak malé auto, jako je Ducato, má na střeše skládací konstrukci s plachtou, takže místo pracného stavění stánku z trubek nebo z kovových tyčí jednoduše buď klikou (starší modely), anebo hydraulicky rozloží střechu nad prodejním prostorem, rozloží pulty a zboží a může prodávat. Systém střechy stánku přímo na autě. Žádné tyče, trubky, plachty...

Na rozdíl od našich stánkařů jsou italští považováni za obchodníky, kteří nemají kamenný obchod s výlohou, ale otevřený obchod pojízdný. Troufám si tvrdit, že 80 % zákazníků u nás považuje stánkaře ne-li přímo za podvodníky, tak alespoň za nižší sortu obchodníků. Ačkoliv u nich – kvůli cenám – rádi a často nakupují. To bylo pár postřehů z trhu a protože nakupování, nebo spíš rekognoskace stánků není mým hobby, věnoval jsem se okolí. Lido di Spina má úplně jiný charakter, nežli jeho soused přes kanál. I tady jsou několikapatrové hotely s terasami i bez, v přízemí s obchůdky i bez, nové i starší, ale nepřevažují. Ani žádný bulvár nebo kolonádu Spina nemá. Ulici, kde byli rozloženi trhovci, lze nepochybně považovat za hlavní. V úseku několika stovek metrů je lemována hospůdkami, bary a kavárničkami. A obchody, samozřejmě. Ulice souběžné už jsou klidnější (i když o ruchu na hlavní se dá s úspěchem pochybovat).

Tohle městečko (ve skutečnosti je to část města Comacchio, které je odtud vzdálené nějakých 5 km) není primárně určeno pro turisty lačné diskotékových a jiných radovánek, ale pro dovolenou v klidu a pohodě. Tím není řečeno, že je tady večer mrtvo, ale třeba restaurace v ulici od hlavní brány kempu směrem do Estensi nebyly ani jeden den našeho pobytu (pokud jsme se šli večer projít) úplně obsazené… V zahradách pod vzrostlými piniemi nenajdeš dvě stejné stavby, ať už tomu cestovky říkají vily, apartmány a nevím jak ještě. Přízemní bungalovy jsou v menšině, převažují patrové vilky, některé obydlené turisty, případně místními, jiné už prázdné, se zavřenými okenicemi a příjezdovou cestou ke garáži anebo stání na auta plnou dlouhého jehličí… oko milovníka architektury by mělo pastvu. Ještě zajímavější to bude uvnitř, občas bylo možno zahlédnout schodiště různých tvarů anebo místnost, na stěnách veliké obrazy… i v interiéru bylo by určitě co fotografovat. Spokojil jsem se s exteriérem a znovu si ověřil loňskou zkušenost z kempu – v této oblasti se nepokácí jediný strom a tak byl k vidění kmen, prorůstající stříšku terasy kavárny, ba i bytelnou střechu restaurace, kořeny pinií na krajích soukromých pozemků svými dlouhými kořeny trhaly asfalt ulice a dělaly hrbolky tak časté, že auto přes ně poskakovalo jako na tankodromu (no, tak moc zase ne, ale přece…). U některého stánku na trhu Laďka položila brýle proti slunci a zapomněla na ně, už jsme je samosebou nenašli, k poledni jsme se vrátili do kempu, poobědvali, kávu vypili a odebrali se zalehnout na pláž. Kolem páté se na západě udělaly mráčky – beránky, prvně za dobu (jak je nakonec patrno z fotografií), co jsme tady. Absolvovali jsme obvyklou procházku s Benem po okolí, osprchování v teplé vodě a vyrazili jsme na nákup do do Eurosparu v P.G. Už při cestě do obchodu objevil se na západě mrak, ba co dím, obloha se úplně zatáhla. Člověk si na dovolené přeje jenom teplo a sluníčko, ale něco deště bysme určitě snesli. Při pohledu na všudypřítomný žlutý prach a suchou trávu v okolí i zahradách (pokud nekropili z hadice) by vodu snesla i příroda! Obhlédl jsem naše ležení, trochu vylepšil stříšku u stanové předsíně, uklidili jsme židličky, před devátou se zvedl vítr a spadlo pár kapek. V půl desáté se vítr uklidnil, jestli někde sprchlo, tak tady v žádném případě a v deset už zase bylo horko. Deště jsme se nedočkali do konce našeho pobytu.

Domy, domky, obydlí - klikni do obrázku!

Video Podvečerní procházka

Nahoru

*******************************************************************************************************

Kapitola 4

Koupání nejen u moře

Úterý 2., středa 3. září

Koupání patří k létu naprosto neodmyslitelně – alespoň v naší zeměpisné poloze a jestliže dnešní děti využívají víc bazénů betonových či nafukovacích na zahradách, byly v našem dětství koupaliště a rybníky tím nejlepším, co příroda mohla nabídnout. A my toho taky dovedli využít.

Ve Františkových Lázních jsme chodili na čtyři místa. Největší, bohužel ale také nejvzdálenější, byla Amerika. Jdeme na Ameriku, říkali všichni místní, oficiálně se ale rybník jmenoval Jezero, což dokladovala hospůdka jménem Kavárna u Jezera na jeho břehu. Pokud se to někomu jeví paradoxně, je třeba si uvědomit, že jsme v polovině padesátých let! Dodnes se silnice po hrázi, teď už zase rybníka Amerika, jmenuje Jezerní…

Téměř šedesátihektarová plocha nabízela na koupačku hned tři místa – z lázní vedla několikakilometrová cesta parkem, která končila u silnice ze Staliny do Krapic. Silnice vedla po hrázi a hned na počátku rybníka byla malá písčitá pláž s pozvolným vstupem do vody. Na druhé straně silnice, nebo spíš asfaltové cesty, nacházela se lehce svažitá loučka, přímo ideální na opalování. V šedesátých letech na louce vznikl autokempink, ve své době zřejmě solidně prosperující, v současné době už je louka zase volná. Další místo je koupání bylo přímo před kavárnou, což byla ve skutečnosti příjemná hospůdka. I ta prosperovala, většinu jejích zákazníků tvořili pacienti, v sezóně na její terase hrála muzika příšerné kvality a pacienti tak měli možnost – pokud už nebyli – se vzájemně seznámit, přitisknout se k sobě při tanci a po cestě do města (většinou už pěšky, na rozdíl od cesty sem) přitisknout se k sobě opět, tentokrát už daleko důvěrněji… Z mola půjčovny lodiček se dalo dobře skákat, i když hloubka tam byla minimální. Třetí možnost čvachtání ve vodě byla u stavidla, pár desítek metrů od kavárny. Tady se dalo skákat dobře, hloubka tu byla několik metrů, člověk už musel umět dobře plavat. Místo mělo jedinou chybu - v okolí nebyla možnost nikam si natáhnout deku, v našem případě tričko nebo ručník a vystavit tělo paprskům letního sluníčka. Z města jezdí na Ameriku oblíbený mikrovláček, v šedesátých letech podnikaví radní (nebo kdo) koupili vozíky z brněnského výstaviště, v autodílně kousek nad naším domkem zpřevodovali tehdejší český kabriolet felicii, vozíky za ní zapřáhli a vláček se rozjel pod vzrostlými stromy parku. Pro nás mikrovláček neměl význam, z teritoria našeho bydliště pod dolními závorami jsme to brali kolem místa, kde v šedesátém roce dostavěli novou základní školu k labutímu jezírku a teprve tady jsme se napojili na trať vláčku. Ten měl v té době téměř polovinu cesty za sebou. Kousek za stavidlem byla cesta zpátky do parku k Jadranu. To bylo klasické koupaliště s dřevěnou bránou a budkou pokladníka, dřevenými kabinkami na převlékání s vydlabanými dírkami na šmírování převlékajících se dívek a paní, stylovou dřevěnou restaurací, dvěma menšími rybníčky rozdělenými hrází, písčitým prostorem na opalování a samozřejmě houpačkami a prolézačkami. Jadran měl svojí pohnutou historii, čas od času se do zařízení napumpovaly peníze, z nichž část se rozkradla a část využila na zvelebení staveb jejich nabarvením, zakoupení nových lodiček, které navrhoval skutečný odborník – při sebemenším naklonění se lidička převrátila, a opravy pletiva plotu, aby sem kluci jako my nelezli dírami. Ve stavu barevné zachovalosti vydržel Jadran pokaždé pouhých pár let. S novou pětiletkou se uvolnily další peníze a situace se opakovala. Na Jadranu jsem se naučil plavat. Žádný kurz, žádný plavčík, prostě to přišlo samo od sebe a z kluků z naší třídy jsem byl mezi posledními, kdo se neudržel nad vodou pár temp. Postup byl celkem jednoduchý – při koupání jsme se neustále potápěli. Kdo vydrží déle, kdo uplave delší kus pod vodou – a tehdy to přišlo. Udělal jsem několik temp pod hladinou a zjistil, že mě voda vynáší nahoru. Po vynoření jsem zkusil udělat dalších pár temp a ejhle, uplaval jsem dva tři metry, než jsem šel opět ke dnu, tentokrát nechtěně. Musíš taky pohybovat nohama, poradili kámoši, jako třeba Indián Ichtiandr ve filmu Člověk obojživelník podle knížky Alexandra Běljajeva. Ladných pohybů jako představitel hlavního hrdiny v té bodě velmi populárního filmu jsem pochopitelně nedosáhl, ale ten rok – bylo mi osm nebo devět let, jsem se plavat opravdu naučil a dodnes nezapomněl. Koupat se chodilo taky na Žírovák, což byl podlouhlý rybník kus cesty nad hřbitovem u osady Žírovice, dnešního satelitu Františkových Lázní. Jako Amerika i Žírovák měl dvě místa – přímo na kraji vesnice U skalky, kde byla větší hloubka a dalo se tu dobře skákat a na druhé straně U lesíka, kde byl sestup do vody pozvolný. K lesíku to bylo poněkud blíž, na obě místa se člověk na kole dostal za deset minut. Několikrát jsme se byli koupat na Seníkách v rybníčku schovaném v březovém hájku u trati z Frantovek do Vojtanova. V letní sezóně zde zastavoval motoráček, vypustil pár lidiček lačných klidu u vody a pokračoval dál. Jako čtrnáctiletí kluci jsme tady obdivovali poprsí matky našeho mladšího spolužáka, jež se neposlušně dralo (poprsí) z příliš malého horního dílu plavek. Co to s námi dělalo při usínání, na to ani nevzpomínat!

Od té doby jsem pak plaval na plovárně řeky Ohře v nedalekém Chebu, na provizorním koupališti v Českých Velenicích, které napájela mladá zatím řeka Lužnice, tvořící hranici s kapitalistickým a tudíž nepřátelským Rakouskem (rok 1963), takže na koupaliště se chodilo kolem hlídky pohraniční stráže za drátěný plot s brankou – od hranice samotné koupaliště odděloval samozřejmě další plot, bytelnější prvního a s možností pustit do něho elektrický proud… Vyzkoušel jsem kalnou vodu Labe v jeho slepém rameni u Čelákovic v nadějném roce 1968 co voják základní služby železničního vojska, ochutnal slanou vodu v Chorvatsku (tehdy ještě Jugoslávii) na první dovolené co čerstvý ženáč a slanou vodu studeného Baltu v NDR na rodinných několika dovolených.

Na moře Jaderské z té kapitalistické, italské strany jsme si museli počkat až do pokročilého věku. Není proto divu, že ještě stále zavání nám tohle cestování, byť pár stovek kilometrů od rodné hroudy, exotikou!

Nahoru

*******************************************************************************************

Kapitola 5

Kapitola italská, obrázková aneb

od všeho něco