Embedded Files
Mám rád, když měsíc začíná v pondělí, protože pak se dny v týdnu pěkně rýmují: pondělí prvního – dvakrát p. Úterý druhého, slyšíš to drnčení? Třetího středa, obě ř tam řinčí až se člověku jazyk v puse láme, čtvrtého ve čtvrtek je zase samé ččč a rrr, pátek pátého jako nápěv pá pá pá. Sobota šestého už moc neladí a neděle sedmého už vůbec, snad jen že Hospodin při stvoření světa tento den odpočíval a lidi taky odpočívají… no.
V pátek jsme se vydali na výlet do Ravenny. A já už po druhé. Prvně jsem se rozhodl navštívit tohle město v úterý. A protože Laděna měla problém s odřeným chodidlem, vyrazil jsem sám. Než jsem se vykolíbal, bylo jedenáct a už tento fakt signalizoval budoucí problémy. Z brány kempu rovně přes most na okraj Estensi, hned za mostem vlevo a po třech stovkách metrů na hlavní do leva a už to fičelo. Bohužel pouhý kilometr. Na křižovatce do Spiny stála dopravní policie a dirigovala veškerou dopravu do města. Nu což, holt se něco přihodilo na silnici a musí se to objíždět. Odpověď na otázku kudy se nabízela sama od sebe - před mnou jel kamion a italský osobák, ti budou vědět. Pochybnost se dostavila ve chvíli, kdy kamion vjel na širší plac se značkou slepá ulice. Tak tudy patrně cesta nevede. Zahnul jsem do leva, potom znovu a ještě jednou a co nevidím? Jsem na křižovatce, kde stojí policie a odklání dopravu. Což mě rozladilo – ujel jsem 6 km a jsem pořád ve městě. Tak znovu. Zajel jsem na odbočku, kudy už jsem jednou jel, do leva, znovu a potom ještě jednou, jeli tam všichni a jsem opět u výpadovky, kterou se dostanu na křižovatku, kde stojí policie. To už rozladění vystřídala nasranost, protože po dvanácti kil ometrech jsem na tom byl stejně, jako když jsem vyjel. Tak jsem to otočil a vrátil se do kempu. To byl první výlet do Ravenny.
Ten druhý jsme už absolvovali ve dvou, ono se to ve dvou přece jenom lépe táhne… Vyjeli jsme dřív, po půlhodině jízdy jsme měli před sebou město Ravennu. Po loňském hledání kempu a projížďce kolem všemožně čoudících a páchnoucích fabrik a cementáren se nám podařilo dostat se do města celkem elegantně, i když jsme míjeli první odbočku přes most. Alespoň uvidíme větší kus města, konstatoval jsem, když jsme projížděli kolem domků v zahrádkách, které jsou prakticky na předměstí jakéhokoliv většího města… Ravenna má obyvatel takřka 150 000. Nebojím se jezdit do velkých a neznámých měst, byť tam jedu poprvé. Vždycky se – někdy bez problémů, někdy s různými zajížďkami – dostanu do cíle. V době satelitních navigací a možnosti vytisknout si vlastní a podrobnou google mapu je anachronismus jezdit tahle naslepo, ale zatím tomu jinak nebylo. A obávám se, že ani další rok to nebude jinak. Chystáme do Toskánska a cíl cesty je pouze přibližný, takže natisknout si mapy větších měst by znamenalo vézt sebou štos papírů! I když… google mapy po zvětšení dokážou pojmenovat ulice i významné o bjekty, takže najít podle nich cokoliv je brnkačka. Takhle jsem například zjistil, že jsme v Ravenně parkovali pod ulicí, která vedle k přístavu – a bylo do jenom kousek… Srdnatě jsme vjeli do nepříliš hustého městského provozu a drželi se směrovky Centro – tím jeden nemůže nic zkazit. A taky ne. Jedna křižovatka, další, před námi nějaká ohromná cihlová stavba – tady bude do centra kousek a dokonce je tady místo na zaparkování zadarmo mezi dalšími auty hned u pevnosti – jak jsme se po vystoupení dozvěděli z příslušných cedulí. Byli jsme kousek od středu města, kousek od nádraží, u pevnosti Rocca Brancaleone. Pevnost samotná má přibližně 17.000 čtverečních metrů a v jejích zdech byl počátkem sedmdesátých let 20. století vybudovaný park, kde jsou prolézačky a pískoviště pro děti, velká šachovnice, lavičky a fontány, bar a toalety. Ve stínu vzrostlých stromů je ticho a klid a je to ideální místo pro relaxaci a čtení. V parku je také několik panelů, popisujících historii, architektonické a funkční prvky Rocca Brancaleone. Její základní kámen byl položen na slavnostním ceremoniálu 25. května 1457 – v té době (1441-1509) byla Ravenna ovládána Benátskou republikou a pevnost sloužila jako jižní ochranný bod. Dokončena byla v roce 1470. Celá stavba má 2 části – tvrz a citadelu. Tvrz měří 2180 metrů čtverečních, v každém rohu je mohutná kruhová věž 17 metrů v průměru, citadela pak byla malá obec, která zahrnovala domy pro posádku, sklady, mlýn, dílny pro výrobu střeliva a další služby, spojené s životem v pevnosti. Prošli jsme vnitřek, kromě zmíněných atrakcí je zde i letní kino, v němž se konají filmové letní festivaly. Upřímně řečeno nevypadalo to tam nijak valně, udělal jsem pár snímků a vydali jsme se do středu města, pokud za něj lze považovat náměstíčko před vlakovým nádražím a dlouhou alej ve stínu listnatých stromů i pinií. Po jedné straně patrové domy, obchody, kavárničky a pizzerie, na druhé straně stavba kostela San Giovanni Evangelista a dlouhá školní budova Liceo Ginnasio Dante Alighieri. První osídlení Ravenny lze připsat Tyrrhenians, Thessalians nebo Umbrians. Domy postavené na pilotech na řadě malých ostrovů v bažinaté laguně vypadaly jako Benátky o několik století později. Římané město přijali do římské republiky v roce 89 BC (před naším letopočtem). V 49 BC, zde Julius Caesar shromáždil svá vojska před překročením řeky Rubikon. Pozdněji, po bitvě proti Marku Antoniovi v roce 45 př.n.l., zde císař Augustus založil vojenský přístav Classe. Tento přístav, zpočátku chráněný vlastními zdmi, byl důležitou stanicí římského císařského loďstva. V dnešní době je město na pevnině, ale Ravenna zůstala důležitým mořským přístavem na Jadranu až do středověku. Počátkem našeho letopočtu hrála Ravenna důležitou roli ve vývoji Římské říše a v prvním století zde byly vybudovány nejslavnější památky, z nichž ty křesťanské jsou velmi zachovalé dodnes. Ravenna byla v té době územím papežských států, vzestupem svobodných měst koncem 12. století pak ztratila svůj vliv na okolí, posléze ji obsadili Benátští a po jejich odchodu byla znovu ovládnuta papežskými nunciusy. Město bylo poškozeno v hrozné záplavě v květnu 1636. Po další 3 století byla budována kanálová síť, která odklonila nedaleké řeky, odčerpaly se blízké bažiny a byla tak zredukována možnost záplav. Zároveň se vytvořil velký pás zemědělské půdy. Ravenna a oblast Romagna se stala částí království Itálie v 1861.
Zatímco Laďka obešla výlohy několika obchodů a pak sledovala polední ospalý cvrkot z lavičky, vyfotil jsem monumentální pomník obětem za svobodu se čtyřmi kamennými tygry v každém rohu a vydal se do baziliky San Giovanni Evangelista hned vedle gymnasia. Jeho štíhlá cihlová věž byla vidět zdaleka a třebaže to nebyla ta nejvýznamnější památka města, je chrám, postavený v roce 425, vskutku impozantní. Včetně interiéru, byť z bohaté mozaikové výzdoby zbyla pouhá torza umístěná po stranách chrámové lodi. V 5. a 6. století dosáhla tato výzdoba vysoké umělecké úrovně a byla ovlivněna především Byzantskou kulturou. Jejím posláním bylo ilustrovat církevní nauku a dostalo se jí možnosti značného rozvoje. Bohatě se rozvinula především barevná figurální mozaika, která se stala nepostradatelnou součástí výzdoby sídla císaře a jeho dvořanů. Nejkrásnější a nejzachovalejší mozaiky jsou pak k vidění v basilice San Vitale.
Možná bych navštívil ještě další památky, jenomže mnou uplatňovaný systém je poněkud nepraktický. Při návštěvě mám jenom mlhavé povědomí, kde vůbec jsem. Pořídím fotodokumentaci a teprve doma hledám na internetu, kde jsem to vlastně byl, co jsem viděl, jaká je historie místa a podobně. Zpětně pak si uvědomuji, co všechno jsem viděl… (PS. předchozí věty nebrat úplně doslova!) Řešením by bylo zúčastnit se zájezdu s cestovkou a kvalitním průvodcem, který mnou na internetu pracně vyhledávané informace sype z rukávu a ještě přidává jako bonus historky ze života dávných obyvatel navštívených míst, ale to by zase znamenalo vzdát se svobody pohybu a pobytu tam, kde se nám to zrovna líbí, snášet další účastníky zájezdu, kteří jsou (dle vyprávění a popisu jiných) někdy nesnesitelní… necháme to zatím takhle. Ideální by bylo mít možnost připojení na internet v místě pobytu, o ostatní už se postará překladač pan Google! Nafotil jsem vnitřek baziliky včetně mozaikových torz, načerpal energii ze zdí postavených v době, kdy se Slované, přicházející z východu, začali usazovat v dřevěných chýších na dnešním našem území a setkávali se tu se zbytky germánského osídlení… pro obyvatele tehdejší Itálie jsme byli Barbary. Je otázka, kolik barbarství v průběhu staletí přibylo do těchto míst a jak hodně jsme se ho zbavili my, ale to by zasloužilo vědecké pojednání a tento stručný cestopis jím zajisté není. Polední sluníčko začalo připalovat, přesunuli jsme se k nádraží, i tady jsem udělal pár fotek a natočil něco minut na filmový pásek a zamířili jsme k autu. Nádraží bylo v klidu, pár lidí v čisté a útulné hale, nikde žádný bezdomovec (vlastně žádného jsme neviděli nikde), u peronů přistaveny 3 soupravy připraveny odvézt cestující do jiného bodu, než v jakém se nacházejí nyní, po cestě k pevnosti jsem natočil nákladní vlak, pomalu se sunoucí do nádraží, na malém parkovišti u pevnosti jsem zachytil policistu na kole, pár lidí v ulici a pak jsme nasedli do auta a odjeli do našeho kempu, kde na nás čekal pejsek.
A to je taky jeden z důvodů, proč se nemůžeme někde zdržovat celý dne. Nabízí se otázka, proč ho nebereme sebou? Jednak už to není žádný mladík (13 let) a potom – nechat ho v rozpáleném autě bylo by přinejmenším zločinem a nutit ho pochodovat jen o poznání méně rozpálenými ulicemi by se dalo považovat ne-li též za zločin, tak alespoň za delikt. Takže na nás čekal dřímající v karavanu, o to větší byla oboustranná radost z opětovného setkání!
Fotogalerie snímků z míst, o nichž byla řeč v předchozím povídání!
Page updated
Google Sites
Report abuse