Kroje

Národní kroje

Mohutným a širokým tokem utíká život stále vpřed, stále nový a denně jiný. Marně bychom stavěli překážky jeho přirozenému vývoji. Žijeme jinak než naše prababičky, babičky, v jiném prostředí a s povinnostmi zcela odlišnými. Naše domy, byt i náš oděv jsou přizpůsobeny novým povinnostem, slouží nám a usnadňují život zařízený zcela podle nových osobních potřeb. Dnešní život přináší řadu povinností, včetně spěchu, proto volíme účelný nábytek, nosíme vhodný
oděv, který odpovídá potřebám dneška, oblékáme jej rychle, ráno do práce, na cesty, do škol ke sportu. Rychle se převlékáme i do obleků společenských. Rychlost je heslem doby.
Lidové národní kroje jsou ukázkou lidové kultury dřívějších dob, je v nich utajeno kus národní síly, svébytnosti a soběstačnosti. Národní kroj vznikal staletími, měnil se, doplňoval a vytvářel pod vlivem různých dob. Přejímal módní změny z města a typicky odlišoval jednotlivé kraje, ba i vesnice. Vyrůstal s lidem, tak jako lidová píseň, pod volnou oblohou, na volné zemi. Také lidový kroj byl přizpůsoben životu a potřebám dne. Jiný kroj se nosil k práci, jiný na ranní mši, jiný pro svatbu, k muzice, jiný pro léto, jiný pro zimu, jiný pro svobodné dívky, pro vdané ženy, pro stařenky. V jediném kraji měl kroj nespočet obměn. Každá vesnice měla několik druhů vázání šátků. Ve vyšitém kroji se lid neodvážil pracovat, šetřil si ho a vážil jako uměleckého odkazu svých předků. 
V dnešním světě a rychlém tempu není času pokračovat v tvůrčím díle našich předků, vytvářet nové a vlastní ornamenty pro osobitý kroj. Proto se snažíme alespoň toto dílo dochovat a předat dalším generacím. Milujme písně své země a milujme i její kroje.

Prácheňsko a Pošumaví:

Zdejší kroje byly díky rozsáhlosti území přechodného rázu, od Šumavy po západní, střední i jižní Čechy. Obsahovaly chudobu kraje stejně jako styl městského oblečení. Dle dochovaných popisů
nosívaly ženy na Prácheňsku červenou širokou sukni s modrým okrajem, bílou zástěru, červené punčochy a nízké střevíce s přezkou, na hlavě květovaný čepeček s holubičkou, nízký, temně modrý živůtek se světlejším okrajem a mezi šněrováním pestrý punt. Muži oblékali koženky se žlutými knoflíky a šedou vestu, na níž byl přehrnut nabraný límec od košile. Na hlavě nízký černý klobouk se širokým okrajem ovinutým růžovou stuhou. Za stuhou zastrčenou kytku. Na nohách nosívali nízké střevíce s přezkou a modré punčochy.
V okolí velkých měst, Písku, Strakonic, Vodňan nosily ženy různě barevné sukně vlněné, flanelové, hedvábné ale i bílé vyšívané. Pod sukní více naškrobených spodnicí. Košilky bílé u krku nabrané s krejzlem, lemované paličkovanou krajkou, nebo hustým rostlinným vyšíváním, kterým byly zakončeny i baňaté rukávy sahající k loktům. Šněrovačky damaškové, zástěry bílé vyšívané, nebo hedvábné i brokátové. Kolem krku hedvábný šátek. Na hlavě se nosily zlaté a stříbrné čepce, nebo plátěné čepce, šátky a svobodné dívky vínky. Přes čepec patřila velká plena, která se uvazovala na temeně hlavy. Punčochy červené, později bílé.
V horských vsích ležících vysoko na Šumavě byl považován za nejkrásnější a nejslavnostnější úbor bílý šat. Ženy nosily kanduše/sukně spojené se živůtkem/- ušité z bílého plátna, nebo z kanafasu, v pase hustě nabírané a všité v tílko bez rukávů. Pod něj oblékaly rukávce a spodní košile. Zástěry buď bílé vyšívané, nebo kanafasové či z modrotisku. Hlavy si pokrývaly šátky uvázanými na babku. Přes ně pokládaly krásně vyzdobené pleny. 
Mužský kroj v těchto krajinách vykazoval plátěnou košili vzadu s rozparkem a pokosnými rukávy. Kalhoty dlouhé ke kolenům, upevněné k noze řemejčky jež u kalhot byly našity. Sedláci nosívali při kroji žluté koženky. Punčochy dlouhé, domácky pletené z vlny a k nim vysoké boty- faldovky, jímž říkali německé. Přes košili vestu a kabáty velmi dlouhé šosaté. Hlavu kryly černé klobouky formou cylindrů s černými pentlemi.

Blata

Blaty nazýváme jižní cíp Čech, ohraničený na západě Vltavou a Lužnicí, sahající na sever až za Soběslav, na jihu asi ke Kaplici a na východ k Jindřichovu Hradci. Mezi Bechyní, Soběslaví a Veselím pak tzv. bohatá pšeničná Blata.V této části naší vlasti se nosil kroj v rázu stejný. Kroj blatský ženský novějšího typu vykazoval sukně šerkové / polovina vlny a polovina lnu/, barvy spíše temné tmavomodré, zelené zdobené širokou květovanou stuhou tzv. baborkou, později byla baborka nahrazena hedvábnou látkou. Punčochy byly červené a střevíce černé. Košile měly krátké rukávy, široce nadýchané zdobené krajkou vláčkovou. Okolo krku krejzl s květy a krajkou zdobený. Šněrovačky se nosily nejdříve krátké a později prodloužené k pasu se šůsky. Bývaly damaškové, soukenné, pestře vyšívané dle příležitosti použití. V zimě se nosil soukenný tmavomodrý kabátek až k pasu. Nejkrásnější bývalo vyšívání plen a zástěr, buď jednobarevné, nebo pestré, hedvábím provedené, pavučinkami bílé vyšívané či barevné, později tylem podkládané. K výzdobě se používaly perličky, penízky a později i rybí šupiny. Čepec byl lemován krajkou, která sahala až k obočí. Na temeni měl vyšit květ, přes čepec se vázala rouška-stuha s lesklými cetkami přes ní nádherně vyšívaná plena. Byl to pravý selský kroj jeden z nekrásnějších krojů v Čechách.

Kozácko

Severně od Soběslavi směrem k Táboru se nosil kroj kozácký. Název tohoto kroje byl do jistě míry přezdívkou. Někteří tvrdili, že toto označení bylo díky růžkům u ženských čepců, jiní zase že z tvaru mužské kazajky, která jakoby v krátký kozí ocas vybíhala. Ženský kroj byl slušivý prost veškeré přehnané zvláštnosti. Dosti středočeskému podobný. Sukně pro všední potřebu byly ze silného proužkového kanafasu, pro svátek sukně vlněné, nebo hedvábné běžných květovaných vzorů i jednobarevné. V létě sukně bílé vyšívané bílými mřížkami přizdobenými vzory. Také parádní zástěry byly vyšity bíle, nebo brokátové. Šněrovačky byly většinou z tmavého sukna, zdobená stříbrnými prýmky a jemným vyšíváním. Vepředu měly ozdobnou sponu. Košilka byla z jemného plátna a měla bíle vyšívaný „vejkladek“ a mírně vyduté rukávy. Charakteristický byl čepeček, byl nevelký k hlavě přiléhající z látek hedvábných lepenkou vyztužený, penízky pošitý. Vzadu byla našita holubinka z prací látky silně naškrobená, tak že smyčky odstávaly jako dva rohy. Pleny kozácké byly bíle vyšívané mřížkami. Výšivky byly jiného druhu než na sousedních Blatech.

Doudlebsko

Na jih od Českých Budějovic leží Doudlebsko, nejjižnější cíp Čech, dosahující až k hranicím Rakouska – Bavor. Kraj
formanů, kteří ze světa přiváželi nejen peníze, ale také šátky, hedvábí, stuhy /baborky/ . Na krojích je tento kontakt znát zvláště ve druhé fázi vývoje. Starý typ ženského doudlebského kroje měl několik unikátních prvků. Ženská košile měla dlouhé pokosné rukávy, krátký lajblíček, ručně tkanou sukni tzv.“šrámačku“ a „ předák“ modrou zástěru s vetkanými proužky žlutého hedvábí. Na hlavě umně uvázaný červený šáteček. Novější kroj se skládal z košile s krátkými vydutými rukávy, nabrané ve vyšívaný pásek, na průramcích rovněž vyšívání. U krku bohatý krejzl z paličkovaných krajek. Sukně bývala široká, vlněná šerka v barvě vlčího máku ozdobená dole pruhem černého sametu, nebo černými krepidlemi /zoubky/. Později se nosily i zelené, fialové a různě měnivé sukně. Šněrovačky byly ušity z černého atlasu nebo kvítkového sametu, vyzdobené černými korálky. Kolem krku se pokládal pestrý hedvábný šátek. Ve svátek nosily se brokátové nebo hedvábné zástěry ve všední den potom kvítkové vlněné k práci zástěra z modrého plátna. Punčochy byly červené nebo modré. V neděli bílé vzorované pletené. Botky šněrovací, nebo nízké střevíce, či pantofle. Hlavu kryl velký černý šátek v rohu vyšívaný květy, zavázaný dozadu po způsobu chodském vpřed s jedním cípem přeloženým. 

Přesuňme se kousíček na západ a připomeňme si některé lidové kroje významných národopisných oblastí Plzeňska a Chodska: 

Lidový kroj chodský-ženský, je jeden z neosobitějších českých krojů. Na Chodsku a v jeho národopisné oblasti se uchoval krojový oděv nejdéle a jeho vývoj přetrvával do mladšího období. Ještě dnes můžeme pozůstatky tohoto oblečení v horských vesnicích vidět zcela běžně. 
V popisu se chodské kroje většinou dělí na "horní" /horské chudší/ a "dolní“ /blíže vnitrozemí bohatší/ vesnice a nesou rozdílné znaky v určitých částech kroje.
Celkový ráz zůstává však stejný. Chodský kroj, který vlastní OB Radomyšl je možno zařadit pro „dolní“ chodské vesnice. Košili má krátkou na zapínání, /pod ní se ještě oblékala úzká košile z hrubého plátna nazývaná „voblečka“/ s baňatými rukávy /rukávce/, kolem krku a rukávů zdobená krajkou. V dřívějších dobách se nosil límec a někde se přišívaly na rukávy červené kraječky a v lokti převazovaly stužkou. Sukně bývaly „šerkové“, nebo soukenné. Nejoblíbenější byla tzv. „pájovka“-jasně červená, také temnější červená, zelená a jasně modrá. Každá sukně byla skládaná do varhánků a nad lemem asi 10cm byla našita hedvábná stuha. Sahala až ke kotníkům a upevňovala se vysoko nad pasem, kde visela na „tráčkách“ a spočívala na „jelitech“ našitých na živůtku. Živůtky byly z hedvábí, zdobeny stříbrnými portami, novější potom soukenné pošity korálky a penízky. Okolo krku se pokládal nejdříve tylový šátek a přes něj hedvábný šátek s třásněmi. Zástěra bývala nejdříve z modrého plátna s bílým vyšíváním, později „baboráky“-z barevných pruhů, také hedvábné, květované, vlněné a potištěné zástěry. Starodávné čepce tzv. „koláče“-veliké, kulaté, vějířovitě uprostřed zdrhnuté „do kříže“, zdobené černým vyšíváním nosily jen vdané ženy. Nosily se též“ holubinky“-uzlíčkovitě vyšívané čepce. Kroje novější byly doplněny červenými, nebo černými šátky. V cípu měl šátek vyšit květ, vázal se
na „babku“ a cíp byl kladen na pravé rameno. Punčochy byl červené. 

Lidový kroj plzeňský-ženský

Kroj na Plzeňsku byl malebný, okázalý a vyzdobený výšivkami vysoké umělecké hodnoty. Krojové sukně vrchní byly
parádní, zdobené na obrubě lemovkou z jednobarevné užší stuhy, nejčastěji modré. Nad lemovkou se táhla kolem hedvábná pestrá stuha vetkanými květy. Sukně byla skládaná do hlubokých drobných záhybů, za nejvzácnější se považovaly „ herbínky“dále „cejchovky“ různých barev, nebo „masovky“. Spodních sukní /spodniček/ se nosívalo třeba i 23-ovšem nenaškrobených, byly vždy barevné. Později se nosily bílé naškrobené, těch stačilo 5-6. Šněrovačky byly dvojí, první byl lajblík, který se nosil pro denní potřebu, druhým byl živůtek parádní zdobený z drahého brokátu, protkávaný květy a vepředu s našitými zlatými, nebo stříbrnými portami. K lajblíkům se přišívaly „honzíky“ vycpané senem, aby se sukně při chůzi pěkně houpaly a tolik netížily. Novější typ krojové košile byl u krku sdrhnutý na tkaničku a lemován kraječkou. Bohatší děvčata nosila u krku krejzl ušitý s batistu, obroubený krajkou a dokola skládaný. Rukávy byly široké nabrané, stažené nad lokty, někde se převazovaly červenou mašlí. Přes košili, kolem krku se pokládal křížem pestrý, hedvábný šátek. K sukním se nosila zástěra-baborák jasně červený protkávaný hedvábnými pásy barevnými hlavně žlutými. Jinde se nosili zástěry bílé, vyšívané květinovým vzorem, později brokátové. Výšivky na plenách a čepcích z Plzeňska tvoří chloubu lidového vyšívání Čech, nevyrovná se jim žádná jiná bílá výšivka. Krojové čepce byly pracně posety průlamy a vyšíváním. Prolamovaným čepcům se říkalo k v í t k o v é. Hustým čepcům z pevných uzlíků potom čepce u z l í č k o v é. K vyšívaným čepcům se přišívaly ženy „kalouny“ a s těch si složily „klice“- nesprávně řečeno křídla plzeňské holubičky. Vdané ženy měly klice na čepcích užší ne tak dlouhé. Svobodná děvčata nosila klice nejdelší a nejvíce vyšívané. Staré babičky výměnkářky mívaly klice nejmenší. Punčochy se nosily k plzeňskému kroji červené.

Lidový kroj z okolí Písku

Vykazoval vlněnou sukni, flanelovou různých barev, nebo sukni šerku, utkanou z poloviny vlny a poloviny lnu na kterých byla v dolní části našita hedvábná stuha s květinovým motivem. Dále sukně hedvábné, které se stuhou nezdobily. Zvláště pěkně se nesly sukně tzv. „randlovky“ červené do nichž blíže okraji byl vetkán květinový pruh. V létě se nosily sukně bílé, bohatě vyšívané. Košile byla u krku sdrhnutá do pásku a k němu přišita široká řasnatá krajka jako krejzl. /nebo byl kolem krku krejzl zvlášť ušit /. Široké nadouvané rukávy, stažené nad lokty lemovala též krajka, nebo husté vyšívání.. Krojová šněrovačka byla hedvábná, damašková, ozdobená pouze při vnějším kraji lesklým prýmkem. Někdy byla lemována kůží, podobně jako v severních Čechách, nebo ušita celá z kůže. Nosily se též šněrovačky v průramcích a výstřihu lemovány stužkami ve tvaru „ zahrádky“. Punčochy se nosily červené, nebo bílé,střevíčky černé vystřižené bez ozdob. Též se obouvaly pantofle. Zástěra k bílé sukni se nosila hedvábná květovaná, k sukním barevným pak bílá, široká, vyzdobená podél kraje s hustým bílým vyšíváním a obkroužkováním. Motiv výšivek byl přírodní, květinový s pavučinkovým středem. Okolo krku hedvábný šátek s květinovým okrajem, položeným tak,aby zakrýval krajkový krejzl. Přední konce šátku se zastrčily za šněrovačku, zadní konec splýval na šněrovačku. Krk zdobily české „granáty“ v několika řadách navlečené, jenž visely až na šátek. K šátku temnému nosívaly dívky na krku perličky. V zimě se nosil soukenný kabátek sahající do pasu s vatovými nadmutými rukávy. Starší ženy je nosily i v létě. Při slavnostních příležitostech se oblékaly kabátky z hedvábného damašku. Hlavu dívek zdobil „ panenský vínek“ jemuž na Písecku říkali „trýbek“. Byla to aksamitová stužka položená přes klapky do cestičky rozvinutých vlasů, vyzdobená „ šmelcovými“ kvítky. K vycházkám si dívky vázaly hedvábný šátek, položený přes čelo a zavázaný vzadu, tak aby uzel ležel navrch a dva cípy splývaly široce po obou stranách hlavy. Ženy nosily šátky, nebo bílé plátěné čepce řečené “prefundy“ k nimž kolem tváře byly přišity tylové „rýšky“ zdobené středem kličkami z úzkých pestrých stužek. Nejozdobnější částí byla bílá plena, jenž se nosila uvázaná přes čepec na temeno vzhůru. Vyšívání na pleně bylo vždy bílé hustě šité, vzory velice krásné. Zámožné selky měly čepce zlaté nebo stříbrné, které byly také zdobeny kolem tváří „ rýšky“ a často i stužkami a umělým kvítím.

Protože prácheňský kraj byl veliký a zasahoval do oblastí z rozlišným způsobem života lidí a tím i rozlišným způsobem odívání, povíme si příště ještě o prácheňském kroji z okolí Vodňan, Prachatic, Vimperku , celého Pošumaví.

Sulislavský kroj -oděv lidu ostrůvku stříbrského

byl malebný a svérázný. Nesl stopy kroje plzeňského a ve výšivce i chodského. V Sulislavi oblékaly ženy do smutku vždy bílé zástěry a bíle vyšívaného „ubrousky“ /šátky/. Bílou barvou vyjadřovali smutek i staří Slované.Plena se říkalo vyšívanému pruhu látky, který se ovinul kolem hlavy a v týle se na konce zavázal. Úpravou připomínal vínky svobodných děvčat v okolí Mladé Boleslavi a Turnova v severních Čechách. 
Nevěsty sulislavské se k oddavkám oblékaly černě, tak jako to za starodávna činily i nevěsty na Plzeňsku. 
Krojová košile ženská byla ve spodním dílu nabraná do pasu a ušita ze silného plátna.Horní díl byl ušit z tenkého „ kamrtuchu“. Vysámečkovaná náprsenka zapínaná na knoflíčky. Límečky bývaly vyšité bíle různými kvítky, z každé strany límečku vyšila se kulatá dírka, kde byla později prostrčena červená pentlička. Široké rukávce u kterých byly vyzdobeny náramky hustým vyšíváním. Později se přišívalo k výstřihu u krku i k rukávcům bíle vyšívané okruží. 
Sulislavský šátek krojový měl okraje potištěné květy a vnitřek hladký. 
Spodniček nosívaly ženy 5-6, byly vždy barevné, buď z plátna lněného, obarveného, nebo v zimě z barchetu. Vrchní sukně bývaly buď soukenné, vlněné i šerky. Za starodávna bývaly sukně lemovány červenou kulatou šnůrčičkou, později potom hladkou hedvábnou stuhou, nejvíce modrou, nebo červenou. Nad lemovkou byla přišita široká hedvábná stuha s vetkanými pestrými květy.Přes sukně se vázal pruhovaný „fěrtoch“ /zástěra/-bavorák. 
Šněrovačka neboli lajblík byl ušit z atlasu nebo z brokátu všech barev, nejvíce červeného. Byl štěpován hedvábnou nití a zdoben portami a mezi nimi dracounem vyšity byly menší kvítka. Parádní sněrovačky z drahému brokátu vytkávaného stříbrnými květy měly lemování zlaté nebo stříbrné, které se táhlo středem zad i po přednicích..Živůtky byly šněrovány pentlí přes punt. Čepce sulislavských žen byly na klapkách nad ušima vyšívané temně modrou bavlnou, tak jako plena. I na temeni čepce bývaly výšivky a krajková vložka. Čepce dobře přiléhaly ke tvářím. Vdané ženy nosily přes čepce pleny hustě vyšívané . Na koncích byla plena zdobena paličkovanou krajkou. Pleny svobodných byly odlišné. Vepředu měly pruh temně modrého plátna bíle vyšitý hustým vzorem. Konce plen byly z plátna bílého vyšitého černým hedvábím a zdobeny vláčkovou krajkou. 

Kralovický kroj

Kralovicko s Plasskem zaujímalo mezi kroji českými svůj samostatný ráz. Autorka poznamenává že pokud zjistila nosily ženy v obcích Něm. a Horní Bříze, v Žichlicích a Břízku kroj se skvělými výšivkami zdobený- ne však tak barvivý a honosný , jako kroj plzeňský. Vrchní sukně „ merinky“ v barvách zelené, modravé a červenavé. A.„ tybetky“ se měnily do zelena a nosily se jen do kostela. Sukně nebyla lemována , ale ve třetině šíře sukně byla našita pestře květovaná hedvábná stuha. Nosívaly se i sukně „ šerky“ většinou také v neděli ale až „ke kvíčerku“. Po sukni vzadu splývaly hladce široké hedvábné stuhy. Spodniček bývalo 8-9 vždy barevných. Sukním krojovým jednoduchým a plátěným říkali na Kralovicku-Plassku „kytle“ a písnička o nich se zpívá: 

Najdu já si upřímnou dívčici 
třeba měla jen jednu kytlici 
modré oči jako já- 
ach- jako já! 

Krojová šněrovačka byl živůtek a lajblík. Živůtek býval ušit z hedvábného brokátu protkávaného dracounem. Místo puntu si ženy vkládaly maličkou „ peřinku“ potaženou barevnou cíškou a přes ni šněrovaly živůtek strakatou šnůrkou.Lajblíky se šily z pestrých i silných široce pruhovaných látek a tužily se kosticemi. Později se šily černé lajblíky z černého sametu a zdobily se /dle autorky nevkusně/ zlatou portou a knoflíky. Nosívaly se jen k muzice a po zásluze brzy se odložily. Do šněrovačky se kladl bílý vyšívaný šátek a cípy se zastrčily do pasu. Šátek měl velký vyšívaný cíp a dva malé na koncích. Skvěle byly vyšívané i krojové zástěry. Zástěry kralovické bývaly tak široké že pokrývaly skoro celou sukni a vázaly se na tkanice. Kolem nich bylo vroubení do cípů jdoucí, vyplněné odlišnými průlamy tak pracně, že činilo dojem vzácné šité krajky. 

Košile krojová mívala hladké rukávy k muzice-do kostela rukávky nabírané ozdobené při stažení krajkou. U krku měla košile buď kroužkování, nebo byla stažená šnůrkou. Okolo krku krejzlík, obšitý kraječkou. Hlavy kralovických žen pokrýval bílý krojový čepec s kalouny pracně vyšívaný, posetý průlamy tak velice že po plátně nebylo ani památky. Klice byly méně rozpjaté než na Plzeňsku zdobené vyšíváním dírkovým. Do kostela si přes čepce tak jako na Plzeňsku vázaly bílé krásně vyšívané pleny. Na Kralovicku si ženy přišívaly doprostřed klicí „maličkou kukardičku“ /Pentličky různých barev našily na maličký papírek dokola jako „kukardu“ a pod ní nechaly viset dva konce./ Později nosily na čepcích místo vyšívaných kalounů květovanou stuhu. 

K muzikám prý děvčata nosívala jen čepce dírkové s kalouny. Ze šetrnosti si jej po několika tancích sundavaly z hlavy a ukládaly na pec, pod níž v šenkovně sedávala „ sladká bába“ jež o muzice prodávala chase cukroví. Často se prý stávalo že některý z chlapců děvčeti čepec schoval a nebo „sladkou bábu „podplatil, aby jeho z nejmilejší čepec schovala a děvče hodně dlouho nemohlo od muziky domů. 

V zimě nosívaly ženy kulaté kožichy, vzadu krátké a napřed hluboce vykrojené. Byly velmi hezky vyšívané lemované bílým beránkem. Později se nosily kožíšky černé bez vyšívání zapínané až ke krku. Punčochy nosily se bílé, vlněné s červeným „cviklem“. Později bílé a ještě později červené. 

Česká Mařenka

Je to kroj velice střídmý a jednoduchý oproti např. slovenským či moravským krojům. Vlastně se nejedná o žádný z lidových krojů, které vznikaly v různých částech vlasti přizpůsobené podmínkám a potřebám obyvatelstva. Byl vytvořen v českém národním duchu, a pravému kroji se podobá.Původem vychází z prvků a stylu kroje Plzeňského, který patří k jednomu z nejstarších a nejkrásnějších krojů v Čechách. Jeho nádheru, způsob nošení i detaily v propracování obdivoval již skladatel Bedřich Smetana. Tento svůj obdiv a poklonu vložil do své opery „Prodaná nevěsta“, kde právě hlavní postava Mařenka vystupuje v Plzeňském kroji. Premiéra měla ve Vídni obrovský úspěch a Mařenka získala sympatie celého publika. A jako projev lásky k české řeči, rozšířilo se šití krojů Mařenka. Protože je materiálově dostupný byl přijat spolkem Baráčníků jako spolkový, a na výročních oslavách je vždy představován divákům. 
Patří k němu bílá košile s bohatě nabranými rukávci zakončená krajkou nebo štykováním na rukávech i kolem krku. Brokátová sukně různých barev. Zástěra též zakončená ze tří stran krajkou. Šněrovačka černá sametová se zlatými portami a vyšíváním zašněrovaná červenou šňůrkou. Na hlavu potom bílý čepec s holubičkou, která právě nejvíce připomíná Plzeňský kroj. Možná, že se mnohým bude zdát kroj Mařenka příliš skromný a nenápadný, ale správně naškroben a oblečen udělá z každé dívky a ženy tu pravou “českou selku“.

Lidové kroje z různých oblastí Čech nevynikají takovou pestrostí barev a bohatým zdobením jako kroje moravské, ale přesto jsou ve své jednoduchosti dokonalé a pečlivě vypracované.Ženy které je vyšívaly byly umělkyně s velkou dávkou fantazie, která vycházela z přírody, charakteru lidí i vzájemných vztahů. Otiskly do nich lásku a krásu. Národní kroj to nikdy nebyl jen obyčejný oděv, vždy určoval kdo jsme, kam patříme a kde máme svoje kořeny.

Morava

Kyjovský kroj /slovácký/Proč se po celém českém území objevilo tolik krojů –kyjovských? Opravdu i naše OB vlastní několik těchto nádherných krojů. Podle vyprávění našich předchůdců i z dostupných informací bylo zjištěno: Po vzniku samostatné československé republiky narůstalo mezi lidmi národní cítění a hrdost. Uvědomovali si odkud pocházejí, připomínali si svoje staré tradice. V té době dívky, které navštěvovaly hospodyňské školy objevily i krásu národních krojů a začaly si tyto hromadně pořizovat, jelikož právě kroj kyjovský vynikal svojí barevností a krásou, volilo mnohé děvče právě tento slovácký kroj. 
Určitým důvodem byla také úcta k našemu prvnímu prezidentovi T.G. Masarykovi, který se narodil v Hodoníně v oblasti zrodu tohoto kroje. 
Z popisu kyjovského kroje:
Jak už jsem psala je to kroj zdobený barevnými výšivkami, drahými krajkami, moravské dívky byly odvážnější, takže sukni měl podle jiných národních krojů poměrně krátkou a tím působil slušivěji, zvláště u mladých dívek. Sukně byla většinou vlněná červená s výšivkami. Výšivky tvořily paví oka tzv. „pájka“, nebo květy tzv. „ květka“, tu nosila svobodná děvčata. Spodniček bylo několik a vždy na tuho naškrobených. Rukávce byly bílé, mírně naškrobené, široce nabrané stažené v nadloktí. Kolem krku se pokládal bílý límec, černě vyšívaný, lemovaný černou paličkovanou krajkou /smrťkou/, stejnou výšivku i krajku měly konce rukávů. Límec i rukávy se podkládaly červenou nebo modrou látkou aby vyniklo vyšívání. Živůtek neboli „kordulka“ byla brokátová, nebo hedvábná široce lemovaná červenou látkou, zapínaná na 6 knoflíčků. Na zádech měla vždy tři červené růžice. Nejkrásnější byla zástěra, černá, i modrá spojená ze dvou částí, nádherně barevně vyšívaná, téměř po celé ploše, ukončena byla širokou paličkovanou krajkou režné barvy. V pase se uvazovala široká vyšívaná pentle, která skrývala veškeré nedostatky v oblečení kroje. Vázala se buď dozadu, nebo dopředu, ale mohla být jen protažená a její konce splývaly po bocích. Ke kroji se nosily černé punčochy a vysoké boty. Na hlavu patřil krásně vyšívaný a penízky pošitý čepec se stuhou sahající až do pasu, často se přes čepec překládal šátek zvaný „turečák. Byl téměř umělecky uvázaný, zarejděný s jedním cípem přes rameno, nebo obtočený kolem hlavy. Kyjovský kroj se v jednotlivých vesnicích lišil u některých krojů se např. místo položeného límce nosil jen vyšívaný stojáček.

Klatovský kroj

bohužel velmi brzy zanikl, jedině obrázky z roku 1826 jsou vodítkem jak kdysi vypadal. Ženy mají na obrázcích  červenou sukni lemovanou namodralou hladkou stuhou a kvítkovanou bílou zástěru. Na těle modrou jupičku- špenzr, hluboce vystřižený se šosem, jenž se vpředu k zapínání rozbíhá ve dvě špice. Špenzr je lemován červenou šnůrkou a ve výstřihu vyplněn červených hedvábným šátkem.. Na hlavě měli ženy hustě uzlíčkový bílý krojový čepec s hlubokým kulatým dýnkem vzadu ozdobený hedvábnou na záda visící pentlí a lemovaný širokou v čelo padající krajkou. Klatovské čepce vykazovaly zajímavou zvláštnost: metlicově roztříštěný vzor, ojedinělý ve vyšívání uzlíčkových čepců. Námět k tomuto vzoru si vyšívačky brávaly z ledových květů zamrzlých oken v chalupě. Čepce bývaly lemovány vzácnou krajkou, ručně pletenou /paličkovanou/. Ke kroji se nosily bílé vyšívané pleny zdobeny hojně bílým dírkovaným vyšíváním, které tvořilo v zubovitém okraji kulovitou výzdobu.

Muž z Klatovska má na sobě dlouhý soukenný modrý kabát, řídce pošitý zlacenými knoflíky, které zdobí i kapsy. Kalhoty žluté z jelenice a k nim červenou vestu posázenou také knoflíky. Bílé punčochy, nízké střevíce s přezkou a na hlavě široký klobouk.

Vitoraz

To slovo, možná někomu už nic neříká a proto je potřeba připomenou, Baráčníci jsou s ním pevně spjati. Jistě jste si všichni všimli, že zdobí název mnoho baráčnických obcí a víte proč? Je to jméno rakouského města Weitra - neboli česky Vitoraz. Vitorazsko je území jehož dnešními centry jsou v Čechách České Velenice a v Rakousku Gmund a které bylo 31. července 1920 přiděleno republice Československé. Právě tuto oblast si vzali Baráčníci pod svojí ochranu a podporovali jí finančně, aby pomohli odstranit rány na hmotných a kulturních statcích této krajiny. Po dlouhá léta byly připravovány vánoční nadílky pro děti které obsahovaly šat obuv, jídlo i jiné cenné dárky. Byl poslán příspěvek Českým Velenicím na odkoupení jejich Českého domu /Besedy/ z rukou Němců, vybavovaly se školy, loutková a ochotnická divadla. Pěstovala se ve vitorazských dětech láska k nové vlasti. Baráčníci z celé vlasti všestranně plnili své poslání a do svého štítu si vepsali heslo „Vitoraz“. Takže Obec baráčnická mající v názvu „Vitoraz“, jistě v minulosti byla součástí tohoto programu.                                                             

Původní kroje baráčnické

Budu vám citovat z informačního letáku o čsl. Baráčnictvu z ledna 1926, který napsal redaktor čsl. Baráčníka Josef Špitálský:

Sousedé nosí tento kroj : tmavomodrou čamaru, kalhoty téže barvy s pasem lakovaným s baráčnickou přezkou, na hlavě nachovou čapku sametovou, obroubenou páskem z hnědého plyše. Z přední části levé strany vyčnívá peří /podobné sokolskému/. Ke kroji patří vyšívaná náprsenka v národním ornamentu. Mosazný odznak má v reliefu baráček se slovanskou lípou a v pozadí 3 slovenské hory a pod ním nápis Baráčník.

Ježto pořízení čamary a pasu jest v dnešní době nákladnější, upouští se dočasně od toho. Leč čapku, vyšívanou náprsenku a odznak musí každý krojovaný Baráčník bezpodmínečně míti.Tety nosí české, moravské nebo slovenské kroje.

To je informace pro všechny tetičky a sousedy jak vypadal p ů v o d n í baráčnický oděv. Současné vyšívané halenky a košile se začaly nosit až 

déle, což si vyžádala doba a styl života.

Kroj z okolí Roudnice

byl velice blízký středočeskému kroji, původ si našel na levém břehu Labe a je z českých krojů ten nejsevernější.

Sukně roudnického kroje byla poněkud kratší a hodně nařasená, bývala ušita z různých látek jednobarevných i květovaných. Lem sukně zdobil a úzká, asi 4 cm široká, jednobarevná stuha, od barvy sukně odlišná, která byla někdy i dvakrát nad sebou našita.
Košilka s baňatými rukávci byla širtinková nebo z jemného batistu, stahovala se u krku v úzký límeček s krajkovým okružím.
Šněrovačka měla střih podobný středočeskému. Zhotovena byla z brokátu, aksamitu, zlatohlavu apod. a bývala i zlatem s cetkami bohatě vyšívaná. Vyšíváno bylo přes tuhý papír tak, aby vyšitý ornament byl vypouklý. Šněrovačka byla lemována u výstřihu zlatou dracounovou krajkou.
Zástěra z jemného batistového plátna nebo tylu dosahovala až k lemu sukně a bývala hojně vyzdobena bílým vyšíváním s drobnými záložkami. Také bývaly zástěry barevné, hedvábné i z různých jiných látek.
Čepeček byl trojdílný, bíle vyšívaný, prolamovaný nebo tylový s krajkou při čele a stuhou-vázanou vzadu. Konce vázanky byly dlouhé, tak že dosahovaly přes půl zad až skoro do pasu. Nad čelem perličkami zdobené aksamitky.
Punčochy byly bílé i červené k nim se obouvaly střevíce.

Kroj slánský

Z krojů západočeských činil slánský kroj přechod ke kroji středočeskému. Slánsko svým krajovým rázem patří k nížině středočeské, úrodné a bohaté a na jeho život měl vliv blízkost hlavního města. Tento vliv způsobil časné vymizení kroje lidového a vtiskl jeho posledním fázím ráz prostoty a jemnosti i elegance, kterou se mohou právem honositi dívčí kroje, bíle vyšívané, z bezprostředního okolí Prahy. Ovšem vyšívání se odlišovalo ornamentálně od vyšívání z okolí pražského.
Popis: Šněrovačky na Slánsku byly z brokátu nebo aksamitu, tuhé, pošité prýmky a umělým zlatým vyšíváním, šněrovaly se ve předu pentlí „nápěnkou“.
Košilka-tenčice měla baňaté, krátké rukávy s úzkým vyšívaným okružím, uvázaným v nadloktí. Košilka s bíle vyšívaným nebo krajkovým výložkem kolem krku se zdrhovala tkanicí.
Sukně-sahaly po kotníky a upraveny byly v takzvané varhánky, byly totiž vzadu a přes boky hustě nabírané /ne skládané/ v záhyby, dole na lemem bývaly obšity stuhou červenou, modrou, zelenou apod.
Zástěry- byly široké a sahaly až po bok,byly nádherně vyšívané buď modré bílou přízí nebo bílé bílou bavlnou.
Na krku se nosil šátek-kosička-pestrobarevný nebo vyšívaný, který se uvazoval křížem přes prsa tak, že jeho cípy se zastrkovaly pod šněrovačku, vzadu nebo na bocích vyčnívaly.
Čepce-prolamované i uzlíčkové s krajkou ozdobeny bývaly vzadu po dýnkem barevnou hedvábnou pentlí s dlouhými konci. Také byly oblíbené a hojně se nosily čepce zlaté.
Punčochy bílé se nosily do střevíců nebo do pantoflíčků s podpatkem.


Dětský národní   kroj

Dnes bychom si mohli v krátkosti popovídat o tom jak vypadali v dřívější době dětské kroje. Podle dochovaných písemných zdrojů oblékaly matky v minulosti nemluvňata do košilek a čepečků, v chudých krajích je pouze balily do starých šátků a plenek. Děti, které odrostly peřince, dostaly delší košilku a k ní sukénku, v chladu šátek přes prsa nebo i čepeček. I malí hošíci nosili sukénku nebo pouze košilku.Teprve větší dostali kalhotky. Fotografie takto oblečených dětí se dochovali téměř v každé domácnosti, s čímž určitě souhlasíte a dáte mě za pravdu.Pro svátek dostávaly děti už od tří let kroj jako velcí, ale obyčejně méně vyšívaný a jednodušší a jednodušeji zdobený, z látek levnějších.
Jak vypadal dětský národní kroj a v jakém provedení bychom ho měli uchovávat i dnes? Zjednodušeně lze říci pro dětský národní kroj platí tytéž předpisy jako pro kroj dospělých. Co to znamená a jaké chyby bychom neměli u pořizování dětských krojů dělat.
Důležitá je sukénka, ve starých dobách se nosili sukně dlouhé do půl lýtek i u děvčátek, proto by sukénka měla být dlouhá alespoň pod kolínka.
Zásadním problémem je zástěrka, nemá být malá, kulatá a kratší než sukně což silně připomíná zástěrku servírky, nýbrž tak jako u dospělých sahat na boky, střižená do obdélníku a stejně dlouhá jako sukénka.
Úprava hlavičky se řídila vždy zvyklostmi toho kterého kraje, tak často dávané děvčatům věnce na hlavy se vůbec nepoužívaly ke svátečním krojům, pouze při výjimečných příležitostech- třeba družičkám.Lepší než věnec je vlásky hezky učesat.
Punčochy se dětem dávají takové jaké k tomu kroji patří,-obvykle bílé nebo červené punčocháčky, ale nikdy ne ponožky nebo podkolenky. Obuv lze těžko předpisovat, protože dětská nožka rychle roste, ale měly by být černé co nejméně moderního vzoru.
Spodničky patří k dětskému kroji, právě jako ke kroji dospělých. I na děvčátku mají být široké, pěkně se pohupující sukničky.
Chlapcům v nejhorším stačí kalhotky svázané pod koleny, normální bílá košilka s dlouhými rukávy a bílé punčocháče. Budou-li mít vestu a čapku, tím lépe.
Při zhotovování nového dětského kroje bychom se vždy měli držet rázu kroje ze svého kraje. Malá děvčátka samý volánek a samá krajka jsou jistě roztomilá, ale pokud opravdu chceme dodržovat tradice musí tomu tak být i u dětských krojů.


Napsala: Zdeňka Jůzková, panímaminka OB Radomyšl

Použitá literatura: „Svéráz zemích československých“ –Amalie Kožmínová