Historie

Činnost Obce baráčníků Radomyšl 1939 - 2014

Obec baráčníků v Radomyšli byla založena v nejtragičtější době českého národa 20. století. Na konci roku 1938, po Mnichovské dohodě mocností, je historické pohraniční území
českých zemí zabráno Velkoněmeckou říší a tisíce Čechů je z tohoto území vyhnáno. Tragická situace v okleštěném Československu však český národ stmeluje. Opět se více začíná obracet do své slavné minulosti. Toto je kulisa, kdy se někteří občané starobylé Radomyšle scházejí v neděli 11. prosince 1938 ve dvě hodiny odpoledne na radnici v hostinci Na Rychtě. Těch občanů je 38 a rozhodli se, že založí novou Obec baráčníků. Vzorem jsou jim již fungující blízké Obce baráčníků ve Velké Turné, Sedlici a Blatné.

Celou historii si můžete přečíst zde.

Rychtáři Obce baráčníků Radomyšl:

  



Píseň "Baráčník být"

Baráčník být, to má je slast,
milovat vždy svou drahou vlast.
Já rád vždy dám, co mého jest,
bych zachoval svých předků čest.
Ty Čechy mé, vlast předrahá,
jest Baráčníků otčina.
Ty Čechy mé, vlast předrahá,
jest Baráčníků otčina.

Úkol náš jest čestným vždy být,
vždy darovat, kde nutno jest.
By rád vždy Čech tu v Čechách žil,
by blahobyt vždy u nás byl.
Ty Čechy mé, vlast předrahá,
jest Baráčníků otčina.
Nuž spojme se v železný kruh,
při dobrých srdcích stojí Bůh.

Historie baráčníků - obecně

Ve druhé polovině 19. století, v době národního obrození českého národa, vzniká řada vlasteneckých, společenských a tělovýchovných spolků. V roce 1874 v Kolíně vzniká spolek „Svobodná obec baráčníků“. Tento spolek si dal do vínku udržování staročeských tradic a zvyků. Myšlenky, které tato společnost vyznávala, byly natolik životaschopné, že oslovovaly stále více lidí, kteří je přijímali a zakládali obdobné spolky v Praze a celých Čechách.

První velká prezentace baráčníků na veřejnosti byla v roce 1895 na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. Tato výstava dala podnět ke sjednocení baráčnických obcí a k

vytvoření všebaráčnického ústředí s názvem „Veleobec baráčníků pro země koruny české“ se sídlem v Praze. Jako mezičlánek mezi obcemi a veleobcí byly vytvořeny župy. V roce 1897 začal vycházet vlastní časopis, který vychází dodnes.

Do původně ryze mužského spolku se počátkem 20. století začínají přijímat i ženy. Od samého založení se jednalo o spolek nepolitický určený všem vrstvám obyvatelstva. Proto také přečkal všechny dějinné a politické zvraty. Rovněž zaměření spolku se po celou dobu trvání nemění. Stále se jedná o vlasteneckou společnost, která udržuje staročeské zvyky, tradice a uchovává původní české a moravské kroje.

Právě z charakteru tohoto spolku vyplývá i jeho vnitřní řád, struktura řízení, oblečení, rituály a symboly.
Základním článkem je „Baráčnická obec“, která sdružuje sousedy a tetičky – členy spolku. Dalším článkem je „župa“, která sdružuje na územním principu více Baráčnických obcí. Naše Baráčnická obec Radomyšl patří do X. župy spisovatele Josefa Holečka Vodňany. Ústředím je „Veleobec sdružených obcí baráčníků“ se sídlem v Praze.

Místo, kde probíhá činnost spolku, se nazývá „rychta“. Baráčníci se mezi sebou oslovují „sousede“, „tetičko“. Samozřejmostí je vzájemná úcta, družnost, slušnost a dodržování spolkových regulí.
Základním spolkovým krojem je „svéráz“. Pro ženy se skládá z bílé halenky s rozhalenkovým límcem, krátkým rukávem (k lokti), vyšitá v národních barvách (červená, modrá) v národním vzoru na límci, manžetách a prsou. Sukně tmavá hladká (černá, tmavomodrá), punčochy normální a střevíce tmavé barvy. Halenka se nosí do sukně, u starších tetiček možno přes boky navrch sukně. Svéráz pro muže se sestává z bílé košile vyšívané v národních barvách (červená, modrá) v národním vzoru na límci, manžetách a na prsou. Místo kravaty je červená stužka. Tmavé kalhoty s koženým páskem a přezkou OB. Na hlavu je baráčnická čapka s perem.
Druhým typem dámského spolkového kroje je „Mařenka“. Vznikl na základě obrovského úspěchu opery „Prodaná nevěsta“ od Bedřicha Smetany. Kroj Mařenky v této opeře byl vytvořen v českém národním duchu a velmi se podobá pravým krajovým krojům.
Třetím, nejslavnostnějším typem kroje, je původní lidový kroj, který se zachoval v jednotlivých oblastech republiky. U nás se jedná o kroj prácheňský.
Činnost v jednotlivých obcích řídí konšelé včele s rychtářem (předsedou). Pojmenování hlavních činovníků vychází z názvů funkcionářů městské a venkovské správy v českých zemích před rokem 1848 a tím se také udržují v povědomí. Kromě rychtáře, který je vedoucím představitelem obce a místorychtáře (jeho zástupce), se o písemnou agendu stará 

syndik (jednatel), o peníze berní (pokladník) a o majetek šafář (hospodář). Dalšími funkcionáři jsou pantatínek (zkušený soused, který dohlíží nad jednotou, svorností a pořádkem v obci), panímaminka (tetička, která se stará o kroje), slídilové účtů (revizoři hospodaření obce), kontribuční (vybírá příspěvky), švandymistr (zajišťuje zábavu, kulturní akce a veselí), matrikář (vede knihu evidence členů) a kronikář (píše kroniku obce). Podle potřeby a možností obce se volí další činovníci. Jsou to například vzdělavatel, archivář, gratulantka, praporečník, dráb a ponocný.
Při slavnostních zasedáních se používají baráčnické symboly postavené na předsednickém stole. Jedná se o rychtářské právo, přísežné právo s pamětními stuhami, dva svícny s hořícími svíčkami a chaloupka. Mezi symboly počítáme i baráčnický znak, jehož kovovou zmenšeninu nosíme jako odznak na klopě, když nejsme oblečeni ve svérázu. Nejcennějším symbolem je obecní prapor, který je většinou i uměleckým dílem.

Jedním z výrazných starých obyčejů, který se udržuje, je vítání hostů chlebem a solí. Říkáme tomu „Staročeská pocta“. Poctu podávají většinou dvě tetičky v krojích (nebo svérázu) u vchodu na slavnostní akci. Tetičky nabízí malé tenké krajíčky chleba s kůrkou uložené v ošatce na bílém ubrousku. Hosté se vítají slovy „Přijměte prosím staročeskou poctu“. Příchozí si bere krajíček chleba, který mu tetička posolí. Za poctu se nesmí vyžadovat odměna. Host sám od sebe může do připravené misky položit za udělenou poctu minci. Musí to vycházet dobrovolně ze srdce obdarovaného.