The Journal of Regression Therapy, Volume XIII (1), 1999
Syndrom falešné vzpomínky
"False Memory syndrom" Dr. Hans TenDam
Dr. Hans TenDam sdílí jeho myšlenky a zkušenosti o takzvaný
"syndrom falešné paměti," ktery se tyka všech regresnich terapeutů, kteri pracuji se vzpominakmi minulych zivotu, ale i tech, kdo používají změněné stavy vedomi v jejich práci, takze ve skutečnosti, pro všechny,. Dr. TenDam cerpa ze zkusenosti s vlastnimi klienty.
Dr. Hans TenDam, v Nizozemsku, má tituly z University of Amsterdam v psychologii a pedagogice. Hans je aktivní v oblasti Terapie minulých životu po více než dvacet let a vydal několik knih, včetně Poznáním reinkarnaci a Hluboké léčení. Dr. TenDam je Ředitel IRT, což vzdělávací program IBRT certifikací v Nizozemsku
Syndrom falešné paměi je strašák ktery brání prijetí naší profese. Zjistilo se, že klienti, kteří "prožili" sexuální zneužití rodičem, když byli velmi mladí, si často "vzpomněli" na něco, co se nestalo. To pak vedlo to k soudním sporům a negativní publicite terapeuticke praxe.
Někdy to ovšem také pridelává práci navíc pro nás terapeuty. Měl jsem několik klientů naprosto otřesených kvůli falešným obviněním dcery. Terapeuti nebo psychiatri, kteri do toho byli zapojeni ješte zhoršili věci tím, že zakazali dceri jakykoliv kontakt se svými rodiči, jez celou zálezitost popírali. Po radnem prošetření tvrzení dcery se ukázalo, že dcerino tvrzení bylo naprosto neopodstatněné.
To ovšem neznamená, že nedochazí k sexuální zneužívání dětí. Bohuzel dochazi a někdy obvinění jsou pravdivá. Ale jak všichni víme, je možné, ze terapeut zavede ztrápeného klienta do takzvaných "vzpomínek" na zneužívání v dětství prostřednictvím zneužití hypnózy a opakovaných "vedoucích" sugescí behem mnoha sezení.
Někdy se říká, že mohou-li vzpomínky z dětství byt nepravdivé, vzpomínky z předchozího života musí být ještě víc nespolehlivé. Ačkoliv to nemohu dokázat, jsem si jist, ze takova úvaha je nesmysl. Dovolte mi vysvětlit, proč to s největší pravděpodobností nesmysl je.
Falešné vzpomínky existují, ale nemají charakter "syndromu." To se jen tak přidá slovne, aby to znělo jako profesionální diagnóza, jen se to tak rika aby lidé vedeli o čem je reč. Jenže nevedí. Předpokládejme, pro tuto chvíli, že 20% všech hypnotherapeutu a regresních terapeutu používá terapii minulých životů, která je, az na ty zkušenosti z minulých životů, alespoň terapeuticky platné.
Jaké je procento terapeutů zapojený do případu falešne paměti, jsou terapeuti regrese do minulých životů? Ani bych se nedivil, kdyby tento podíl by být blíže k2%, než 20%.
V roce 1950 Ron Hubbard publikoval "Dianetiku." V této knize psal o svych zkušenostech se svym typem regrese. Jeden z jeho údajných "objevu", bylo neuvěřitelné množství úspěšných a neúspěšných pokusechu o potrat (v USA). Našel ohromne mnozstvi důkazu z velkého počtu jeho subjektů, kteri meli hrozný zazitek v děloze, kvuli neúspěšnemu pokusu o potrat: vypraveji jak byli pichani jehlou, poskozeni spalováním jedů, zasaženi tyči, kopnutim do břicho, padem ze schodů, atd… Zajímavé je, že ve všech Hubbardovych pozdějších pracích, se uz nikdy k této otázce nevratil. Proč? Protoze objevil minulé životy.
Hubbard měl primitivní a časově náročny ale účinný způsob regrese: primel lidi opakovat a opakovat a opakovat traumaticky zazitek, dokud jejich kuze nevykazovala zadnou galvanickou reakci. Vyšel ze současnosti zpět životem az po porodní zážitek. Hlavní myšlenkou bylo, že pokud budou vymazány všechny "engramy", tato osoba bude "cista." A cokoli dalsiho znamenalo byt “cisty”, vysledkem melo byt osvobozeni od strachu, hněvu, studu a dalších omezujících emoci.
Prisel samozrejme na to, ze ackoli vsechny engramy ze zivota svych subjektu byli takto vymazany, od soucasnosti po narozeni, stale dochazelo ke galvnickym reakcim z doby pred narozenim. Subjekty popisovali silné zážitky bodnutí, řezu, pádu nebo duseni se a podobně. Hubbard zaclenil tyto zkušenosti do jediného časovém období, které se mu zdálo možné: do dělohy. Později pak samozřejmě objevil minulé životy.
Tyto nalezene traumatické zážitky smrti z minulých životů neuznal jako takove a tak je vecpal je do prenatálního období, ktere mu jako jediné logické časové období prislo možné. Tak se rozhodl, že tyto hrozné zkušenosti, musí byt výsledekem potratů či pokusů o potrat.
Totéž o cem zde pisi, se děje v posledních letech. Terapeuti kteri pracují se sexuálními obavami a problémy u svych klientu, objevuji silné reakce, silná traumata. A když se pokusi s klientem o regresi, mohou se setkat se zkusenosti sexuálního a násilného zneužití. Takze, pokud terapeut má nějaké zkušenosti a ví, co dělá, a zároveň ví, že minuly život neexistuje, nemá jinou možnost, než projektovat tyto jasné a přítomné příznaky do sexuálního zneužívání do potlačované oblasti vzpominek dětství. Tak se rodi falesne vzpominky.
Samozřejmě, některé z těchto vzpomínek jsou přesné. Ale jsou klienti, kteří jsou psychotičtí nebo hraničící s mentalni poruchou, mohou záměrně vytvorit pribeh, ktery se i terapeutovi zda verohodny. No snad jen nezkušený terapeut by tomu uveril. Jsou ovsem teraputi bez soudnosti, kteří mohou svést své klienty zavest. Některí z nich jsou řádně vysokoškolsky vyškoleni profesionálové. Mnoho takovych případů, které znám z Nizozemska zahrnují plně kvalifikovane psychiatry. Ale i když nedostatek odborné znalosti a důvěřivost muze být faktorem vytvoreni falešné vzpomínky, predpokladam, že hlavním důvodem je předsudek. Nedostacne otevřena mysl, zejména uzavreni se možnosti, že vzpomínky pocházejí z minulých životu. A tak jako Ron Hubbard umisti takovy terpeut sexuálně traumaticke vzpomíneky pouze do jednoho místa: současneho života.
Dulezitou otázkou co se tyka prozivani pri terapii je otazka pravdy. Hlavní myslenka, ktere se terapeuti minulých životů drzi je, že nezáleží na tom jestli se jedna opravdu o minuly zivot. Na cem zalezi je teraputicky vysledek. Myslím si, že to pravda je i neni. Pokud se během sezeni nebo i po nem snazime kontrolovat realitu toho co se pri prozivani deje, nase sezeni se nikam nedostane.
Kdyz se touto analyzou behem sezeni zabyva client, sezeni si zablokuje. A kdyz se touto analyzou zabyva terapeut behem sezeni, k leceni je to k nicemu a terapie nema smysl. Takze bereme situaci v sezeni tak jak je.
A tak by to v terapii mělo být.
Otázka skutečnosti je ale důležité. Když se klientka zbavi nějakeho sexuálního problému, ale falešně nyní věří, že byla znásilněna svým otcem ci strýcem, když jí byly čtyři roky, jsme udělali špatnou terapii.
Kdyz se neco stalo v minulem zivote, at uz je to pravda nebo ne, následky v tomto zivote jsou méně závažné.
Kazdopadne lidé mají mozek, premysli a chtějí vědět. Pri nalezeni pravdy dochazi ke katarzi a to se stává zasadní součástí léčby. Ve většině sezeni z regrese minulých životů nikdy nemůžeme mít cíl, účinné potvrzení obsahu zkusenosti v sezení. Ale cim je zkušenost jasnější, tim je podrobnější a více konzistentní tím take více prožítku zkušenosti. Tim je take v souladu s jinými zkušenosti a s touto osobou klienta a tím méně pochyb mame o pravdivosti toho pribehu.
Nezabývame se otázkami, které mohou být přísně posuzovány jako pravda nebo nepravda. Ale existuje obrovský rozdíl mezi necim co je velmi pravděpodobne a nebo velmi nepravděpodobné. Mezi izolovaným incidentem a jasnym vzorcem chovani, mysleni, pocitovani navzdory místu a času, včetně současného života.
U normálních, rozumných lidí (jako jsme my, například J) opravdové vzpomínky funguji docela odlišně od vzpomínek falešných. Mnozí z nás měli osobní zkušenost, že některa sezeni nebo jeho části nadále jakoby v nas rostli i po sezeni. Zkusenost se stava jasnejsi, objevuji se nové informace jakoby zevnitr, prochazi dalsi porozumění, aż nám celý zážitek z terapie náhle jasně dava uspokojivě smysl někde v naší mysli - a v naší duši. Ten, kdo má nějaké zkušenosti integrace, zná tuto zkušenost.
Jine zkušenosti mohou být působivé v tu chvíli, ale pak nějak vyprchaji. Někdy i opravdový zážitek se takto ztrati, protože zbyvaji dalsi nevyřešene otázeky v nás. Integrace ale není možné bez základní pravdy.
Vzpomínám si na svou regresní zkušenost, kterou jsem umístil do mýtické minulosti, jak jsem si myslel nekam na úsvit Atlantidy. Mnohem později jsem zjistil, že to bylo v Číně, možná i pár století před naším letopočtem. Mé romantické predstavy a asi i me romantické touhy mě umístili do pohádkove zeme. Ale základní události a pocity a take muj vztah k sobě samemu, zůstaly. Prostě se staly pevnější. A jak my terapeuti víme, že kdyz tělo proziva svou pamět’, sance ze slo jen o fantazii je mnohem mensi. Paradoxně, prave to je jeden z hlavních důvodů syndromu falešné paměti.
Terapeut vidí a klient se cítí ve svých tělesných reakcích, v držení těla a napětí, v částech těla, stazeni zimou, červenání, lapani po dechu jak bojuje, aby se ubranil znásilnění. Dokonce ani dobrý herec či herečka to nemuze verohodne zahrat bez predchozi zkusenosti. To znásilnění se stalo, někde, někym, tak jak to tady prožívala na terepautickem gauči. Ale to "kde" a "kym", jsou prave ty záludné otazky. K tomu znásilnění mozna došlo v minulém životě před sto a více lety. Duverujte tomu, co se děje, ale buďte pozorni s označovanim.
Jak jsem naznačil výše, terapeuti minulých životů by pravděpodobně takovy incident z minuleho zivota omylem nezasadili do ramce detske zkusenosti klienta.Terapeuti regrese do minulych životu jsou ochotni umístit traumaticke vzpomínky do minulého života, pokud je to tam kam ty vzpominky patří; konvenční terapeuti jsou omezeni pouze na současný život.
Bylo by zajímavé vědět od kolegů jaké případy syndromu falešné paměti znaji, a jak často tyto případy tykaji praxe terapeuta regrese minuleho zivota. Klidně bych se vsadil ze se to stave jen velmi zřídka.
____________________________________
Dr. Hans TenDam, v Nizozemsku, má tituly z University of Amsterdam v psychologii a pedagogice. Hans je aktivní v oblasti
Terapie minulých životu po více než dvacet let a vydal několik knih, včetně Poznáním reinkarnaci a Hluboké léčení. Dr. TenDam je
Ředitel IRT, což vzdělávací program IBRT certifikací v Nizozemsku