To trvalo okamžik. Jaksi mimovolně chopil se Heribert svislé ruky, snad aby ji zase v rakvi umístil. Ale podržel ji v rukou svých, prsty jeho nepokojně hrály, a oči spočívaly pátravě na mrtvém obličeji před ním. Teď vztáhl ruku a rozevřel víčko pravého umrlcova oka.
"No, copak je to?" houkl vtom Petrohradský. "Pročpak se to nespraví? Máme tak zůstat stát?"
Někteří mládenci vztahovali ruce.
"Pozor!" vzkřikl malý Heribert hlasem k neuvěření širokým a zvučným. "Ten muž není mrtev!"
"Nesmysl! - Vy jste blázen!" hučel pan doktor Link.
"Kdepak je policie!?" volal do toho Petrohradský.
Na všech tvářích byl nejvyšší zmatek. Jen sládek Kejřík byl rychle přistoupil kel klidnému Heribertovi."A co se má stát?" tázal se dychtivě. "Není - opravdu není mrtev?"
"Není. Je jen ztrnulý. Teď ho rychle doneste někam do domu, ať zkusíme pomoci!"
"Nejhotovější bláznovství!" křičel pan doktor Link. "Když ten není mrtev, tedy - "
"Kdopak je to?" ptal se Petrohradský.
"I prý doktor - "
"Doktor Kazisvět! - Policie!" řičel řemenář, jímž byla náhle zalomcovala myšlenka na těch pět tisíc. "Doktor Kazisvět," opakovali páni radové Krojem a Mužík.
Horáček už zemřel. Nelituje jeho smrti nikdo, znaliť ho po celé Malé Straně. Na Malé Straně vůbec zná soused souseda velmi dobře, snad proto, že vůbec více lidí nezná, a když Horáček umřel, povídali sobě, že je to dobré, poněvadž se tím jeho hodné matce ulehčí a pak, že „byl darebákem“. Umřel v pět a dvacátém roku svého stáří náhle, jak v seznamu zemřelých stálo; v seznamu tom nebyl charakter udán, a to proto, jak pan provizor v lékárně velmi vtipně pravil, že darebák vůbec charakteru nemá. Ovšem, kdyby pan provizor byl umřel! Na toho a o tom nevěděl nikdo nic! Mrtvola Horáčkova byla s jinými mrtvolami z obecné kaple vyvezena – „jaký život, taký konec,“ pravil pan provizor v lékárně – a za vozem šel malý houfec, sestávající většinou z poněkud svátečně oděných a tím ještě spíše znatelných žebráků. V houfci patřili jen dva lidé ku průvodu Horáčkovu, stařičká matka a velmi elegantně oděný mladý pán, jenž ji vedl. Tento byl celý vybledlý, chůze jeho jaksi třesoucí se a nejista, ba zdálo se, jako by se chvilkami zimničně otřásal. Malostranští sobě plačící matky hrubě ani nevšímali, vždyť se jí ulehčilo, a plakala-li, tedy jako vůbec matka a snad radostí; mladý pán ale byl nejspíš z jiné čtvrti, poněvadž ho nikdo neznal. „Chudák, sám by potřeboval podpory! Jde nejspíš kvůli Horáčkové! – Jakže? Jeho přítel? – I kdož by se k veřejně pohaněnému přiznával! A pak neměl Horáček už od dětinstva přátel, byl vždycky darebákem! – Nebohá matka!“ – A matka usedavě cestou plakala, mladému muži kanuly bohaté slzy po tvářích, vzdor tomu, že byl Horáček už od dětinstva darebákem.
