Tadeáš Sýbek: Až ji uvidím

Až uvidím polární záři,

nic jiného už neřeším,

vidím jenom ty červené tváře,

a na svůj konec se netěším.

Vidím jenom jak se směje,

a záře hezká jako oči,

té holky, která smutek smeje.

Záře barevná jak její oči,

ve kterých se každý ztratí,

a do mé mysli každou noc přijde,

a další den se vrátí.

Záře vzácná jako růže utržená na jaře,

Růže, která nejvíc vykvete,

a jako oheň, který vzplane,

a vydrží až do konce.

Pořád přemýšlím, co mám dělat,

abych tu záři viděl nejvíce,

možná vylézt na nějakou horu,

a dotknout se až měsíce.

Její úsměv je nad sta tisíce,

polární záře se mi líbí nejvíce,

zakopl jsem a už jsem spal,

její úsměv však vidím dál.

Tadeáš Sýbek, 8.C

Karolína Kdolská:  Úsměv

Až uvidím polární záři, která snaží se vzkvést,

až uvidím záři, která tvoří úsměv na mé tváři.

Až uvidím záři, která potichu šeptá si, a potají kouzlí

úsměv na tváři.

Můj úsměv je veden za polární září,

Která v tichu zpívá si. Věřím, že polární zář

je můj osud, který duše naše vede dohromady.

A já v tichu přemýšlím dosud, jestli je to osud.

Když otevře ti oči a svět se pootočí,

Slyším  to, co jiní neslyší, vidím záři a

Polibek, který přistál na mé tváři.

Ach polární záře, půvabná polární záře ty asi nic nevíš o kráse.

On drží mě za zmrzlou ruku, nebojí se dalšího kroku,

a v tu chvíli šeptá mi do tváře

jsi moje polární záře.

Teď už vím, že záře, která oblíká se vstříc a

osud ve tmě spící na řasách ležící

umírá v tichu polární záře.

Karolína Kdolská, 8.C

Strach

Já jsem Emma a žiji ve velmi rušném městě. Nikdy tady není ticho. Vždy je zde něco, co můžete zaslechnout, nebo vidět. Nenudíte se. Jsem otevřená každé nové zkušenosti, nebo blbosti. Co ale doopravdy nesnáším, je ticho. Když nejede žádné auto, nikde nehraje hudba anebo nikde neštěká pes. To zde ale nehrozí.

   Co se školy týče, mám zde jednu velice dobrou kamarádku jménem Lily. Je jiná než ostatní…

Když si připravuje jídlo, čas od času vezme talíř úplně zespoda, aby se necítil osamocený. Odkrývá plyšákům oči, aby lépe viděli. Možná to zní vtipně, ale právě proto ji mám tak ráda.

   Jednoho dne, když jsem mířila právě do školy, zastavila mě podivuhodná dáma, která měla žluté šaty s červenými puntíky a černočervené ponožky. Po delší době, co jsem na ni zírala, mi řekla: „Proč se bojíš ticha?“ Hned jak toto dořekla, otočila se a odešla. Nad touto otázkou jsem přemýšlela celý den. Protože já doopravdy nevím, proč se bojím.

   Poté, co jsem dorazila domů, zapnula jsem hudbu a zeptala jsem se sama sebe: „Proč se tak bojím ticha?“ Nenašla jsem však odpověď.

   Tu noc se mi zdálo o té zvláštní dámě. Ve snu mi pošeptala: „Neboj se už!“. Nebrala jsem to moc vážně, ale když jsem vyrazila do školy, spatřila jsem ji znova. Ta paní tu byla znovu a pronesla: „Neboj se už!“. Hned jsem věděla, že je to ta věta ze snu. Ovšem dřív, než jsem stihla cokoliv udělat, všechno utichlo. Chtěla jsem se zeptat té dámy, proč se toto děje, ale ona byla pryč.

Netušila jsem, co mám dělat a tak jsem na místě stála ještě dlouho. Když jsem se již smířila s tím, že svět už neuslyším, šla jsem domů. Ležela jsem a brečela. To ovšem nezměnilo to ticho.

Ticho, co už nikdy nezmizí. Prostě ticho...

                                                                                              Nikola Harvánková, 8.C

                        Věčné ticho? 

Ahoj, já jsem Evelin a chtěla bych vám povyprávět příběh o tom, proč nenávidím ticho. Stalo se to, když mi bylo šest. S rodiči jsme bydleli na venkově, byli tam lesy, louky a můj nejoblíbenější rybníček. V létě jsme se v něm koupali a v zimě jsme na něm bruslili, s tátou jsme rádi hráli hokej. Bylo to nádherné. Do chvíle, než se to všechno změnilo.

         Víte, jak to vypadá před bouří. Všude je ticho, ale s tichem, které jsem zažila já, se to nedá srovnat. Bylo to v zimě, když jsme zrovna hráli hokej. Puk létal sem a tam (nejčastěji do mé branky). Vždy, když vyletěl puk z ledu, tak jsem pro něj s úsměvem na tváři doběhla. Jednou nám však zaletěl do houští a já se tam nebojácně vrhla. Slyšela jsem, jak se mi rodiče smějí. Jejich smích mě hřál u srdce. Najednou – ticho. Uvědomila jsem si to, až když jsem našla puk. Snažila jsem se vylézt, ale chytla jsem se za bundu. Najednou jsem zaslechla kroky, člověk to však nebyl, bylo to něco většího. Naštěstí jsem měla dost rozumu, abych se ani nehnula a nepípla. Najednou výkřik (máma), pak další výkřik (táta). Když po chvíli zavládlo ticho, odvážila jsem se konečně ven. Myslela jsem, že tam na mně budou čekat rodiče. Ale ti tam nebyli. Zbylo mi po nich pouze ticho. Nevím proč, ale rozběhla jsem se k domovu, za běhu jsem si sundávala brusle. Pochvíli běhu mě zastavila nějaká paní, která se mě zeptala, co se stalo, protože jak často vidíte běžící šestiletou holčičku v ponožkách, když je všude sníh a se slzami v očích? Odpovím za vás: málo kdy, a tak jsem jí vše pověděla. Paní zavolala policii, která jí pověděla ať zůstaneme kde jsme a počkáme na ně. Do deseti minut přijeli, zabalili mě do deky a dali mi horkou čokoládu, abych se uklidnila. Byla jsem za to ráda, ale rodiče to nenahradilo. Policie mi po chvíli sdělila, že je nejspíš napadl medvěd.

         Noc jsem strávila na stanici. Všichni na mě byli hodní, ale rodiče nahradit nedokázali. Asi to vytušili tak mi dali čaj na spaní, abych usnula. Probudila jsem se až další den ráno. Nade mnou se skláněla policistka jménem Kateřina. Kateřina se o mne předešlí den moc hezky starala. I dnes se o mě hezky postarala – dala mi snídani a popovídala si se mnou a já využila situace. Zeptala jsem se co se se mnou stane, když se rodiče nenajdou. Na což odpověděla slovem nevím, svěsila hlavu a odešla. Já se bála nejhoršího, jelikož nemám žádné příbuzné, tak jsem neměla kam jít, takže zbýval pouze dětský domov, ale tam se mi nechtělo. Chtěla jsem svůj domeček, rybníček, lesy, louky, a hlavně své rodiče. Bylo toho tolik.

         Pátrání nadále pokračovalo a já neměla kde bydlet, tak se mě ujala Kateřina. Dávala mi lásku a její dva psi taktéž. Pořád jsem myslela na rodiče, kteří se, jak mi po pár dnech sdělila policie, už zřejmě nikdy nenajdou. Vzpamatovávala jsem se hodně dlouho. Nakonec jsem to zvládla a vděčím za to Kateřině. Poté mě Kateřina adoptovala a přestěhovala se s námi do mého rodného domu, poněvadž do jejího bytečku bychom se nevešli. Jelikož to byla mladá, pohledná a hlavně nezadaná, tak nám o pár měsíců později přivedla jejího nového přítele. O dva roky později měli svatbu, byla nádherná. Na svatbě jsem zjistila, že budu mít sourozence. Vyklubali se z toho dvojčata – holka Tabi a kluk Tobi, kterým nenechám zkřivit ani vlásek a budu jim dobrým příkladem.

         Na mém strachu z ticha pořád pracujeme. Na což nevím, jestli naštěstí či naneštěstí ho teď utlačuje strach z přijímacích zkoušek, které mě čekají za měsíc. Doufám, že překonám obě překážky.  : )

PS: I když jsem jednu rodinu ztratila, tak teď mám další a ještě větší (a uřvanější) a hlavně se nikdy nevzdávám a ty bys taky neměl!

                                                                                                                                                                           Alena Holendová, 8.C

8.C - Referáty z četby - komiks

Referáty z četby - komiks

8.C - reportáž

Komiksy - referát z četby

8.C - výklad na zvolené téma

Básně na jedno písmeno

Moje místa

Není to lehké. Možná je, když vás ostatní mají rádi, nebo to jsem si alespoň dříve myslela. Myslela jsem si, že sem nepatřím a nezapadám. Myslela jsem si, že si musím vlnit vlasy, nosit krátká trička a roztrhané kalhoty, mít přespávací party s kamarádkami, které nemám. Jednoduše. Že musím být jako ostatní. Slyšet pořád od rodičů „ne“ na věci, o kterých si za pár let uvědomím, že jsou špatné. Pozorovat velké skupiny, jak se spolu baví, ale nevidět všechny hádky, slzy a bolest, kterou si navzájem působí. Slyšet smích party holek, ale nevědět, že se právě smějí pomluvě, která se šíří o člence jejich klubu. Mít pocit osamělosti.
Dívám se na svoje boty v dešti na škole v přírodě. Vlasy se mi lepí na tváře a po obličeji mi nestékají jen kapky deště, ale i slzy. „Co dělám špatně?“ říkám si. „Proč mě nikdo nemá rád?“ Otázka, kterou si neumím zodpovědět. Všimnu si, že tkanička na jedné z mých bot je rozvázaná a zároveň přišlápnutá mojí nohou. Ten zatracený pocit. Necítím se opravdová, nebo se cítím až moc opravdová. Vše v tomhle světě je jako sůl převlečená za cukr. Krásná lež, či ošklivá pravda. Od toho tu asi ale jsem. Abych uměla rozeznat lásku od chtíče, útěchu od manipulace a samotu od osamělosti. Abych lidem ukázala, že lidé nejsou jenom zlí. Nejdříve to musím dokázat sobě samotné. Však i z asfaltu může narůst rostlina, když půda pod ním není ještě úplně zkažená. Je to tak i s lidským srdcem. Každý si zaslouží druhou šanci. I já. Ztracená holka, která po cestě našla mapu a musí jí ještě porozumět. Ztráty a nálezy.

(Monika Křehlíková, 8. C)

Nový rybník

Mám hodně oblíbených míst. Má nejoblíbenější jsou ta, kde se dají chytat ryby. Na rybách se totiž dokážu skvěle odreagovat. Jedno takové místo se nachází kousek od Rožmitálu pod Třemšínem. Rybník, na kterém leží, se jmenuje Nový rybník. Pokaždé, když tam přijdu lovit, vrátí se mi vzpomínky, jak jsem jako malý kluk chodil s dědou na ryby. S rybařením, jako takovým, mě seznámil můj děda. Právě on byl ten, kdo mi ukázal tuto cestu, jak být blíž přírodě a respektovat ji. Už ve věku pěti let mě děda začal brát na rybářské vycházky, na kterých mě učil tomu kouzlu rybaření. Také mě na nich naučil, jak vázat háčky, nahazovat nebo jak připravit rybám pochoutku, aby byla větší šance, že nějakou chytneme. Od těch chvil uběhla už řádka let. Já vyrostl, děda zestárnul. Nadšení a vášeň pro rybolov nás oba opustila. Nedávno jsem se však při projížďce na kole byl na toto místo, kde jsme dřív chytali, podívat. To nadšení, které ve mě bylo dřív, znovu ožilo. Díky tomu jsem opět začal rybařit.

(František Sladovník, 8. C)

Pod březovým kmenem

Pod kmenem březového stromu, na menším již dávno neudržovaném poli, je jedno z těch míst, které přináší uklidnění. Toto malebné území se stalo útočištěm jednoho chlapce, který zde našel bezpečí a konečně také klid. Ten chlapec sem docházel každý den, kdy mohl. Ať už po škole, nebo jen tak o víkendu. Toto místo ho doprovázelo celé dětství. Jednoho dne se ovšem chlapec již nevrátil. Odešel. Odešel do města za štěstím stejně jako ostatní, které toto místo doprovodilo až sem.  Ovšem jednoho dne se chlapec znovu vrátil, vrátil se tak , jak odešel. Ovšem ne, teď to už není chlapec, ale muž s dětmi, který toto místo přišel navštívit před jeho svatbou, aby se zde se ženou usadil a ukázal město svým dětem. Ale nic není napořád! Tento muž stárnul, a po nějaké době už neměl jen děti, ale také vnoučata, kterým přišel toto místo ukázat stejně jako jeho dětem, aby se toto vědění mohlo předávat z generace na generaci. Starý muž bohužel stále stárnul a nakonec se k místu vrátil jen jednou, aby si zde naposledy odpočinul, než odejde nadobro.

A tak končí příběh tohoto chlapce, chlapce, co na tomto místě začal a také naposledy vydechl.

 (Libor Sladovník, 8. C)

Moje místa

Moje oblíbené místo je fotbalový stadion. Důvodem je vypuštění všech emocí na hřišti, jelikož jakmile pouze vkročím na hřiště, tak je vše v perfektní balanci. Jsem zde se svými přáteli, s lidmi, které mám rád a kteří mě podporují a já je.

Začalo to už v mých třech letech, kdy jsem poprvé hrál za klub SK Spartak Příbram. Byl jsem ještě malý, ale už v té době mi něco hluboko v duši říkalo, že sem patřím. Bohužel ale v mých deseti letech nastaly problémy s vedením, a tak jsem musel s fotbal skončit. Každý den jsem se chtěl vrátit a naposledy si zahrát pořádný fotbal s kamarády. Ale nebylo to možné kvůli mému časovému nedostatku, jelikož jsem také hrál hokej. Byl to ale osud, který mi poslal nového trenéra, jemuž jsem nesedl do hracího plánu a zkazil mi tím mou vášeň pro hokej, a tak jsem s hokejem také skončil. Měl jsem spoustu sportů, které jsem si vyzkoušel, házená, frisbee, softball, dokonce i florbal, ale žádný sport mi nesedl . Potom jsem ale dostal nabídku hrát za fotbalový klub SK Litavan Bohutín. Byl jsem nadšený. Vrátil se mi můj sen a vášeň. Takovýto moment byl jeden z nejkrásnějších na světě.

Mám dva tréninky týdně a každý trénink je pokaždé stejně skvělý. Vždy se mi vrátí ty krásné vzpomínky na dětství, kamarády a hlavně na můj splněný sen. A toto je pouze pár z důvodů, proč je mé oblíbené místo právě fotbalové hřiště.

(Daniel Vršecký, 8. C)

Internetová bezpečnost - letáky