6.C - referát z četby (komiks)

6.B - práce s básní 

6.C - Lapbooky

6.A - pověsti

Vesnice Smrti

Pověst vypráví o studentovi Matějovi. Je známo, že se v jeho vesnici děje něco neobvyklého. Každé tři měsíce zemře z jeho školy a vesnice jeden student. Tohle však Matěj nevěděl. Když vešel do školy, všichni se koukali na nástěnku. Matěj šel k nástěnce a viděl plakát. Někdo je nezvěstný.

Najednou k němu přišli deváťáci. Jeden mu řekl: ,,Příště to budeš ty!” Vylekal se. Tenhle styl přivítání nečekal. Hned šel do své třídy. Začala hodina a začalo se učit. Jenom on si všiml krvavého nápisu. Bohužel to bylo německy. Našel si kamarády Šimona a Martina. Šimon byl malý, ale byl silný. Martin byl chytrý, ale byl někdy poseroutka.

Po třech měsících šel Matěj, Šimon a Martin vesnicí. Šli ke studně. Hodili si mincí a řekli, že chtějí žít. Jenže po několika dnech Martina srazila kola. Naštěstí žil, ale ne na dlouho. Když ho Matěj chtěl navštívit, nemohl uvěřit svým očím. U Martina stála Smrt. Zavřela mu víčka. Otočil se k Matějovi: ,,Tenhle kluk věděl, jak na mě. Nebyl takhle oslabený. Byl čas ukončit jeho trápení.” Smrt odletěla.

Legenda praví, že  Matěj našel Martinův deník. Bohužel po několika dnech zemřel na mor, který se dostal do vesnice. Šimon také zemřel, jenom se neví na co. Těla hochů nenašli. Jenom jejich náramky přátelství, co si vyrobili.

                                                                                                                                                                               Martin Beneš, 6.A

Inzeráty - 6.B

Vzkazy - 6.B

Vypravování - 6.B

Vypravování - 6.C
Téma: Hroch ve studni

Byl jednou jeden hroch a ten žil se svou rodinou v pralese. Už od narození rád prozkoumával les, ale jeho rodičům se to nikdy moc nelíbilo, protože se o něj báli. Jednou, když se takhle vydal do lesa na procházku, objevil stopy. „Komu asi patří?“ řekl si jen tak pro sebe a pokračoval dál.

Za hodinu si uvědomil, že došel tak daleko, že není schopen se vrátit. Propadl panice. „Co teď budu dělat? A co když už nikdy neuvidím maminku a tatínka?!“ začal naříkat. Ale za chvíli mu došlo, že tu nemůže zůstat a že to nějak dokáže! Tak šel a šel, až došel na místo, které v životě neviděl. Trochu se polekal, když spatřil živočichy, které předtím neznal. Tatínek mu o nich párkrát vyprávěl, ale nebyly to hezké příběhy.

Když si na to hrošík vzpomněl, polekal se. Nevěděl, že tohle byli lidé, kteří přišli pomáhat zvířátkům. Opět zpanikařil a rozběhl se, narazil do několika lidí, a když konečně vyběhl z davu, zakopl o kořen a s velkým šplouchnutím dopadl do studny.

„Mládě hrocha spadlo do studny, musíme ho dostat rychle ven,“ zařvala na všechny žena, do které hrošík narazil. Na její povel se všichni seběhli a s trochou námahy se jim podařilo ho vytáhnout. „Vemte ho k Danovi, je to veterinář támhle ve stanu.“

Když hrocha probrali k vědomí a ujistili se, že je v pořádku a nic se mu nestalo, vypustili ho zpět do přírody. Hrošík byl ze začátku mimo, ale pak se probral a pelášil po cestě rovně. Doufal, že doběhne domů. Naštěstí se mu to povedlo a znovu se setkal s tátou a mámou.

                                                                                                       Karolína Tichá

Byla jednou jedna hroší rodina. Dva dospělí rodiče a dvě jejich děti. Bydleli u nějaké dlouhé a široké řeky, která měla silný proud. Jednoho slunečného dne dva malí hroši odpluli dál do řeky a silný proud je odnesl až za dvě velké zatáčky. Podařilo se jim z vody dostat ven a zjistili, že jsou daleko.

Měli hlad, tak se rozhlédli a viděli jakési ovoce a snědli ho. Jeden malý hroch říká: „Měli bysme se vrátit.“ A ten druhý souhlasil. Cestou potkali nějakou studnu u tří stromů a hroch zase říká: „Tady bysme si mohli hrát.“ Když se vrátili, byl už večer a doma je čekali vyděšení rodiče. „Kde jste byli?“ říká rozzlobená hroší maminka. Raději šli spát.

Druhý den hned po snídani dva mrňousové vběhli do řeky a vystoupili u studny. Hrochy zajímalo, co v ní je, vylezli na ni a dívali se do hluboké jámy. Ten menší a mladší z nich se až moc naklonil a zahučel dolů.

Jeho bratr okamžitě běžel domů a vše řekl rodičům. Všichni běželi ke studni. Naštěstí dole ve studni byla voda. Visel tam také dlouhý provaz s kyblíkem a hroší tatínek zavolal na malého: „Zachyť se za kbelík a my tě vytáhneme.“ Nakonec ho dostali ven až na druhý pokus, ale přece. Dopadlo to tak, že šli domů a rodiče si je už hlídali.

                                                                                                                                                                                                                Jan Vácha

Byl jednou jeden hroch jménem Josef, který už od malička žil v hluboké kamenné studni. Vždy, když někdo spustil do studny dřevěný džber, pomáhal jim nabrat vodu. Každý den přemýšlel, kde se tu ocitl.

Jednoho dne, když už Pepík spal, šel si někdo pro vodu. Hroch byl hodný, a tak se zvedl bez jakýchkoli nadávek a šel pomoct s nabíráním vody. Když se vším pomohl, popřál neznámému člověku dobrou noc a šel spát se svým největším přáním, aby také někdy někdo pomohl jemu.

Druhý den ráno se probudí a nestačí se divit. Svrchu studny na Josífka všichni koukali. Malinká holčička dolů džberem poslala krásný velký meloun. Hrošík byl rád, konečně se mohl po tak dlouhé době najíst, měl totiž velký hlad.

Najednou začali lidé běhat sem a tam, všichni nosili provazy malé, ale i velké. Když se zastavili, zakřičeli: „Hodíme ti lano, tak se chyť.“ Hroch se usmál a chytil se. Kousek ho vytáhli. Najednou provazy začaly praskat. Josef spadl dolů do studny, ale nikdo se nevzdával. Zkoušeli to znovu a znovu, než se to nakonec povedlo. Pepík se nestačil divit té kráse. Poděkoval všem a šel se porozhlédnout po okolí. Vše bylo nádherné, nejvíce se mu líbily rozkvetlé rostliny.

Když šel dál, zahlédl další hrochy. Rozběhl se co nejrychleji, aby je mohl pozdravit. Ale ti se na něj neohlédli. Byl velmi zklamaný. Ale pokusil se podívat dál. Když zapadlo slunce, vrátil se zpátky do své rodné vesnice. Usnul kousek od studny.

Ráno, když se probudil, vydal se podívat, co vše mají ve vesničce. Ale lidé ho vyháněli, protože se báli, že jim rozbije jejich drahý porcelán. Šel tedy za nejhodnějším farmářem a říká: „Chtěl bych zpátky do studny, nikdo není za nic vděčný, nikomu není nic dobré, nemám tu co dělat.“

Farmář kývl a šel si pro tlusté lano. Když došli na místo, začal mu uvazovat lano kolem hrudi, pak ho spustil dolů. Hrošík byl rád, že je zpátky ve své studni. Poděkoval farmáři a šel hned pomáhat lidem. Po setmění šel spát a říkal si: „Všude dobře, doma nejlíp.“

A od té doby je Pepa ve své oblíbené studánce. Tam pořád pomáhá lidem si natočit do džbánu vodu. A proto se mu často říká hroch ve studni.

                                                                                                                                                                                                                      Adéla Kuřetová

„Ach jo!“ povzdechl si chlapeček Toník. Už zase se musí jít koupat s rodiči do té páchnoucí, špinavé a nechutné tůně, kam chodili všichni hroši. Toník to tam vyloženě nesnášel. „Nemohli bysme jít někam, kde je čisto, mamííí?“ Udělal na maminku psí oči. „To bychom nemohli. Už jsme ti to s tatínkem říkali několikrát. Hroši se zkrátka nekoupou v čisté vodě, Tondo.“ Maminka uchopila Toníka za packu a vedla ho k té jejich tůni.

Jakmile dorazili k vodě, Toník si musel zacpat nos, tak to tam smrdělo. Maminka s tatínkem už se neohlíželi a vběhli bez okolků do velmi kalné teplé vody. Tonda se rozhlédl kolem sebe. „Tady to je tak špinavé,“ povzdechl si.

Vtom to spatřil. Tedy spíš ho. V křoví tam stálo lidské  mládě a zíralo  na něj. Pak se otočilo a začalo utíkat. Toník už na nic nečekal a rozběhl se za ním.

Běžel a běžel, až se dostal k lidskému stavení. Tomu, čemu lidé říkají dům. Byl malý s doškovou střechou a před ním stála studna. Toník si vzpomněl, že jim učitel říkal, že z takových studní lidé čerpají čerstvou pitnou vodu. „Když se podívám, nic se nemůže stát.,“ pomyslel si a vykročil blíž ke studni.

Nahnul se přes její okraj, a jak se nakláněl a nakláněl, tak se přece jen převážil a spadl dolů. „Páni, to je ale čistá voda,“ pomyslel si. „Ale jak se teď dostanu nahoru?“ fňukal.

A jak tak fňukal, to lidské  mládě ho zaslechlo. Spustilo mu dolů provaz a vytáhlo Toníka. Od té doby jsou nejlepší kamarádi. A Jeník, jak se Tondovi to lidské mládě představilo, nechává Tondu chodit se koupat k nim do studny.

                                                                                                                                          Barbora Bürgerová

Ilustrace k básním - 6.C

Dopisy - 6.B

Pozvánky a inzeráty

Dopisy, 6.A

O kouzelné bylině

Na kraji lesa žila holčička jménem Josefína se svojí velmi nemocnou babičkou. Byly chudé, a proto Josefína chodila do vesnice prodávat bylinky, o kterých se říkalo, že jsou kouzelné, a ten, kdo je koupí, do roka zemře. Josefína věděla, že tato pověra není pravdivá, a tak se to lidem snažila vyvrátit. Jenže marně. Celá ves věřila, že její bylinky jsou začarované, a proto jí je nikdo nekupoval. Josefína každý den chodila domů se slzami v očích, velmi se bála, že tu na světě zůstane sama. Dny, týdny a měsíce plynuly. Jednoho dne si Josefína řekla, že takhle dál žít nejde. Peníze nejsou a babičce už docházejí síly. Josefína řekla: „Půjdu do světa a najdu lék, který tě uzdraví.“ Druhý den ráno si vzala krajíc chleba a byla na odchodu, když v tu ránu ji babička zastavila. „Počkej, počkej, mám tu pro tebe ještě jednu věc.“ Vyndala z kapsy svítivě modrý kamínek. Josefínko, tento kamínek tě dovede tam, kam potřebuješ. Kdysi dávno mi ho dala tvoje maminka, která ho dostala od bylinkářky, která jí řekla, že tento kamínek ji dovede tam, kam bude potřebovat, ale nesmí ho zneužívat. Dovede ji tam, kam srdce bude opravdu potřebovat. A tak Josefína poděkovala a vydala se do světa. Šla přes hory, lesy, řeky, louky, až jednoho sychravého dne viděla starou dřevěnou chaloupku. Přišla ke dveřím a zaklepala. Otevřely se velké vrzající dveře. Vyšla z nich stará babička, která byla velmi štědrá a milá. „Děvenko, co ty tu děláš takto sama, když se venku už stmívá a prší.“ „Hledám kořenářku, která by měla lék pro moji babičku.“ „ Ale ovšem, to jsi na správném místě,“ řekla stařenka.

„Ale jak ses sem dostala? Nikdo se sem neodvážil jít. Říká se, že jsem kouzelná stařena, která má prokleté byliny.“ „Kamínek mě sem dovedl,“ ukázala Josefína stařeně. „Tento kamínek je mi povědomý, ale nevím odkud,“ povídá stařena. Zanedlouho si kořenářka vzpomněla. „ Před lety jsem ho dávala mladé dívce. Ano, ano, už si vzpomínám. Ale kde ty jsi ho vzala?“ ptala se stařena. „Ta dívka, které jste tento kamínek dala, byla má matka, a ta ho dala mé babičce.“ „Tak to jsi tu správně, počkej tady, něco Ti přinesu.“

Stařenka přinesla sáček, ve kterém byla bylinka, která uzdraví jakoukoliv nemoc. Josefína poděkovala za bylinu, rozloučila se a vydala se zpátky domů. A tak se babička uzdravila a přestěhovaly se do nové vesnice, kde nikdo neříkal, že jsou jejich bylinky prokleté. Jejich bylinky se staly natolik oblíbené, že si pro ně jezdil i sám pan král z vedlejšího města.

Mariana Valčíková, 6. C

Havířský sen

Za devatero horami, řekami, kopci, no, zkrátka hodně daleko, žil havíř a ten měl tři syny a tři dcery. Všichni byli krásní jako obrázek a všechny takovéto vlastnosti měli, ale havíř měl velkou starost, a to, že nevěděl, koho má nechat po smrti důl udržovat. Kluci byli silní, ale zase nevěděli, jak vést rodinný podnik. Holky zase uměly skvěle plánovat a geologii celkem ovládaly, ale železnou rudu by svýma něžnýma rukama těžko usekly. Tatíček, od práce celý uřícený, pokaždé přemýšlel, komu by řemeslo přenechal a pokaždé ho nic nenapadlo. A tak to šlo dál a dál, den za dnem, noc za nocí, až to nevydržel. Řekl dětem, ať důl hlídají a vydal se na cestu. Nejmladšímu Jankovi se během hlídání důl velice zalíbil. I pátral v tatínkově knihovně po tom, co musí správný pán dolu umět a mít. A tak, když konečně našel, tak začal číst: „Ten, kdo pánem dolu chce býti, svaly, panovačnost a smysl pro organizaci musí míti.“ A Janek si řekl, že mu nic nechybí, jenom ta organizace vázne, a tak odjel studovat k starému havíři, aby se naučil organizaci. Mezitím stihl tatínek dojet až do starověké Číny, kde bydlel mudrc. Tento pán byl známý tím, že měl od víl z Vodní země třetí oko. Toto oko mělo schopnost vidět vše z celého světa, vidět radosti a strasti všech lidí. Když viděl našeho havíře znaveného dlouhou cestou, dal mu najíst a napít. Ale nejenom tak najíst a napít. V Číně bylo totiž zvykem každého hosta náležitě přivítat. Bylo tam spoustu věcí, které dřív existovaly pouze v havířově fantazii. Malá bílá zrníčka, která, jak mudrc řekl, se jmenovala rýže, syrové ryby i zvláštní červená omáčka. A běda, když si do ní rýži namočil, to pak pálilo jako čert. Mudrc po jídle vyzval havíře, aby se pustili do sedmidenního meditování. A co je to meditování? To je taková zvláštní věc, kde si na sebe obléknete takový neobyčejný župan, sednete si a se zavřenýma očima přemýšlíte. No, a poté meditaci se všechno dozvěděl. I vydal se domů. A když se po půl roce vrátil domů, jeho důl byl v perfektním stavu a vynášel víc než kdy dřív. A horník z cest přivezl recepty na ty cizokrajné dobroty.

A jak to bylo dál? Syn se hezky staral o důl, z dalších dvou se stali učení pánové a dcery si otevřely restauraci s jídlem, které tatínek v Číně viděl. No, a jestli nemilosrdný čas neudělal z dolu hromádku kamení, tak tam stojí dodnes.

Ondřej Zívr, 6. C

Chatrč jakoby škola

Když jedete na sever a pak okolo rybníka, narazíte na zničenou boudu. Ale pozor! To není ledajaká bouda, to jen vy máte okouzlený zrak. Silvinka, nebo spíše Silva, byla malá asi 150 centimetrů na výšku, byla hubená a její oblečení vypadalo jako po starší ségře. Byla ochotná a statečnost jí nechyběla, naopak by ji mohla rozdávat. Nerada se hádala a hašteřila. V květnu by měla oslavit svoje 13. narozeniny. Už se na ně těší a také na překvapení, které pro ni teta přichystala. Její rodiče teď momentálně odjeli na Jamajku, takže bydlí u své hodné tety. Vlastně bacha! Silva má už zítra narozky! „Haló, haló, Silvo, vstávej,“ zakřičí z kuchyně teta. Silvě se zatočí hlava a odpoví: „Vždyť už jdu.“ Silva přijde do kuchyně a uvidí na stole dopis. Byl celý bílý a na něm rudý nápis. Stálo tam: Silvie Katrin, Capujsko 346, Česko. Silvie ho podezřívavě otevřela a málem jí vypadly oči z důlků.

Milá slečno Katrin,

doufáme, že se k vám tento dopis bez obtíží dostane. Zveme vás do sportovní akademie, kde se budete učit jak školu, tak i sporty a hudební zaměření. Bohužel se minulý rok nepodařilo zařadit vás do prvního ročníku, tak budete tedy muset začínat druhým. Sporty si musíte povinně vybrat dva, zato hudební obor si nemusíte vybrat ani jeden. Prosíme o vyplnění přihlášky o studiu, sportu a hudebního oboru.

Kate Blackknownová,

učitelka gymnastiky ze Sportovní akademie

„Pojedeš?“ ozval se jí tetin hlas za zády. To se ví, že Silva pojede, vždyť k takovým příležitostem se dostává jen málokdy.

Tak jo, jdeme zase na začátek. V té boudě, kterou vidíte špatně, je něco, nevím, jak to popsat, je tam škola. Tato škola tedy není ledajaká, je bombastická. Silva tedy nastoupila do druhého ročníku. Jak to dopadlo, se ptáte? Inu, bylo to fajn, jen nevím, jak to měla ona, protože právě před dvěma roky, přesně se to stalo nějak takhle: Silva byla šťastná, až na poslední týden, když spadla, zlomila si nohu a neudělala zkoušky. Od té doby ji do sportovní akademie nevzali. No, tak už to chodí, někdy se neštěstí přihodí v tu nejzákeřnější dobu.

Najednou znenadání zatřáslo se nebe a z růžových mráčků vyletěla malinkatá postava v plavacím kruhu, která se postupně zvětšovala. Chvíli potom Silva v postavě poznala svoji paní učitelku. Učitelka byla moc krásná, měla na sobě krásný kytičkovaný svetr a s laskavým úsměvem řekla: „Takhle přece pohádka nemá vypadat. Pohádka musí skončit dobře.“ Ze svého cool svetru vytáhla pravítko a třikrát s ním mávla. A řekla zaříkávadlo: „Pytlíková polévka, yum yum.“ Vykouzlila čarovný portál, vzala Silvinku za ruku a prošly spolu portálem do krásného ráje, který byl plný jednorožců. Bylo jich tam zhruba pět na metr čtvereční. Do konce svého růžového života se o ně musela starat a čistit jim kopyta.

Z toho plyne poučení, že když se občas snažíme o pohádku, ne vždy to vyjde.

Jolana Adamcová, 6. C

Jakpak chytit zloděje?

Každým rokem,

velkým skokem,

vyrážím zas do ulic.

Někdy hledím,

někdy sedím,

zkrátka pohyb.

Co mám říct?

Co to támhle zase je?

Myslíš, že se ukryje?

No, to tedy vážně ne!

Já ho chytím,

a tak to je,

takhle chytám zloděje.

Nikola Harvánková, 6. C