Yardan Yaseen z Arábie

Jmenuji se Yardan Yaseen a jsem z Arábie. Rozhodl jsem se po sobě zanechat stopu, a tak tu ve svých posledních minutách, při čekání na rozsudek Karla Martela, křečovitě svírám brk pera a kousek pergamenu. Pusťme se do vyprávění.

Trávil jsem noc ve svém rodném domě ve městě Tulatula, když jsem znenadání uslyšel, jak někdo křičí, vstal jsem tedy a dřív, než jsem se stihl dostat k východu, vojáci byli uvnitř. Vylekaně jsem poskočil. Dva vojáci mě chytli za paže a i přes mé protesty mě vytáhli ven, pak mě vlekli hodnou chvíli ulicemi do velkého kamenného domu, kde byla spousta jiných chlapců a mužů. Nalevo byla fronta, kde vojáci rozdávali brnění a na pravo klečeli ti, kteří čekali, až se na ně dostane řada. Řeknu vám, je jich tu snad osm set, ale i tak je ta místnost poloprázdná. Jeden voják mi zatlačil na rameno, abych si klekl. Později jsem dostal i já svůj meč a už jen naslouchal, co se bude dál dít. Takže tak to je, pomyslel jsem si, když náš vládce prohlásil, že jdeme rozšiřovat naši zemi.

Po pár dnech usilovného trénování , jsme měli nástup. Už se tedy vydáváme do Pyrenejí, jakožto nováček jsem pěšák, tudíž jdu pěšky. Cesta je dlouhá a já pomalu ztrácím síly. Ale už jsme pomalu začali obsazovat středomořské pobřeží Říše Franků. Bitva o Tours byla vyvrcholením dvacetileté Umajjovské expanze-rozpínáním do Evropy, která započala poražením Vizigótského království v Hispánii. Měli jsme přestávky na modlení a spát jsme mohli nejvýše čtyři hodiny.

Po dlouhém dni jsme se dostali do menšího města. Nejdřív se jen Abd ar-Rahmán, náš vůdce, zeptal, jestli se vzdají hned, nebo chtějí bojovat. Samozřejmě, byli překvapení a na boj nebyli připravení. Někteří vojáci se ale i tak postavili do bojového postoje, jenže zatím nedostali příkaz a tak se vzdali. Abd ar-Rahmán se ujistil, jestli se opravdu poddali. Někteří z křesťanů byli jen probodnutí mečem, a tak jsme po delším odpočinku vyrazili dál. Poté naše cesty směřovaly přes hluboké hvozdy.

Po dalším odpočinku jsme se vydali dál, cestou jsem se z vrchu díval na ta mrtvá těla a promítal jsem si, jak by to asi dopadlo, kdyby to bylo naopak. Takhle to pokračovalo dál, vyhrávali jsme, ale ubývalo nás, měl jsem zraněné rameno, ale i tak jsem nebyl úplně poslední v řadě.

Pomalu jsme se probíjeli Franskou říší. Nikdo nebyl v dohledu a mně tu přišlo něco špatně. Vím, že o nás věděli, ale nemohli přece vědět, kdy se sem dostaneme. Byli jsme zrovna na kraji lesa, když se ozval bojový výkřik. Ze všech tmavých koutů se vynořili vojáci. Všichni jsme se zastavili. Skupina A se vydala jako první vpřed, propukl velký boj a já se začal obávat. Víc umíralo nás než Franků, i tak jsem se odhodlal bojovat. Proti mě si stoupl skoro dvoumetrový franský voják. Boj začal. Tak moc jsem se soustředil na dlouhána, až jsem si nevšiml, že mě někdo zezadu napadl. Za prvé to nebylo čestné a za druhé to bylo přesně do staré rány na rameni. S bolestným křikem jsem spadl a ztěžka jsem dýchal, sledoval jsem jak se ostatní plahočili a házeli sebou ze strany na stranu v obranném postoji. Tak tohle je můj konec? Poražený ve válce, ale i tak mi má smrt přijde nedůstojná. Začalo se mi mlžit před očima a zavíraly se mi oči. Upadl jsem do bezvědomí. Jen hloupá černota, ale jak je možné, že okolo sebe slyším hlasy? V duchu jsem se modlil k Alláhovi. Otevřel jsem oči a uviděl mlhu, spoustu mrtvol a krev. Chvilku jsem se rozkoukával, podíval jsem se, co mě tak drtí okolo pasu.

“Lano?” Zasípal jsem, jenže znenadání se mnou něco trhlo. Podíval jsem se za sebe. Jezdec ve franské zbroji mě táhl po zemi. No úžasný… pomyslel jsem si. Celou cestu nořil kůň nohy do bláta, nebo kráčel cestou plnou kamení. Tohle bylo moje sedmnáctihodinové utrpení, myslím, že jsem ztratil dost krve. Ztratil jsem vědomí.

Probudil jsem se v tmavé a smrduté kobce. Přede mnou seděl statný muž, dobře oblečený.

“Pokloň se franskému králi!” ozvalo se za mými zády.

Sám Karel Martel!

“Jaký jste měli důvod? Jak se jmenuješ?” zeptal se pohrdavým tónem.

Neodpověděl jsem, už jsem čekal nějakou ránu, jenže Karel Martel strážnému pokynul rukou, aby se vrátil na své místo. Tímhle si mě trochu získal.

“Yardan Yaasen, pane.” Odpověděl jsem a on se stroze rozhlédl. Všichni opustili místnost, kromě Karla Martela. Nechápal jsem.

“Budu muset rozhodnout, jestli tě nechat popravit nebo ne.” Odvětil stroze a taky odešel.

Inu a takhle jsem se dostal sem.

Franští mě vytáhli z kobky a odtáhli do velké místnosti.

U velkého stolu seděli ozbrojení muži a Karel Martel.

Posadil jsem se na místo, kde mi pokynuli.

“Co nám můžeš nabídnout, abychom tě nezabili?” Zeptal se jeden z mužů a já se zamyslel.

“Chceš žít, hádám, ale my nemáme důvod tě nechat jít zpět za Abdem ar-Rahmánem” Řekl pro změnu jiný muž.

“Mohu vám říct informace, výměnou za to, že mě mezi sebe přijmete” Klesl jsem polohlasem a rozhlédl jsem se po všech v místnosti.

“Musel bys přijmout křest a zradit svého pána.” řekl Karel Martel.

Nechci být křesťan, ale ani nechci být mrtvý.

Řekl jsem jim tedy vše, co vím... o úkrytu Abd ar-Rahmána, o jeho plánech a o spoustě dalších věcí.

Další den jsem se musel nechat pokřtít a modlit se k bohu.

No a takhle to bylo. Stal ze ze mě křesťan, a že jsem se měl dobře vám může jen potvrdit má žena Bertrada. Měl jsem syna, jmenoval se Sadiq. Ale jeho příběh až příště.

Jako práci do dějepisu napsala AK ze sedmé třídy