O perníkové chaloupce

Matěj Čenščák, 3.B

Snědli komín, snědli okna. A potom uviděli lahodně vypadající kliku. Byla z ní cítit jahoda a taky výrazná bílá čokoláda.  Bylo to tak lákavé, že oba dva ochutnali. A ano, bylo to tak lahodné, jak se zdálo. Ne, bylo to ještě lahodnější než se zdálo! No, prostě byla to mňamka. A tak si řekli, že jí sní celou. Snědli ji. Potom se ozvalo: ,,Bum! Prásk!’’ Země se začala třást. Dveře se otevřely a vtáhlo je to dovnitř. Mařenka se zděsila. 

,,Jeníčku, podívej!’’ Jeníček se otočil a zděšeně koukal na pec, ve které byla kostra. Vedle uviděl obří strom. Byl celý ze sladkostí a s velkou dírou. Jeníček do díry skočil a uslyšel: ,,La, la, la, la, la, dej si chutnat, nech si chutnat, nebudeš chtít nazpátek. Sladký život už tě čeká v naší zemi cukrátek.’’ 

To už tam byla i Mařenka, němá úžasem. Tolik sladkostí ještě nikdy neviděla. Přiletělo k nim živé cukrátko a řeklo: ,,Ahoj’’ 

Jeníček se zeptal: ,,Jak se jmenuješ.’’ 

,,Jmenuji se Vanilka.’’ odpovědělo cukrátko. 

,,Vanilko, co po nás chceš?’’ zeptala se Mařenka. 

,,Abyste se bavili! Dejte si sladkostí, kolik jen chcete.’’

Tak se pustili do sladkostí. Snědli toho hodně. Pak Vanilce poděkovali. Vanilka řekla: ,,Ne, já děkuju. Teď je totiž řada na mně.’’ 

Oba dva se proměnily v cukrátka. 

,,Jste k sežrání.’’ smála se Vanilka. 

Sourozencům se podařilo utéct dírou ve stromě zpět. Šťastně došli za tatínkem a už nikdy nejedli sladkosti.