co číst? TOP 5

Michal Ajvaz (1949): Druhé město

Román Druhé město, který napsal Michal Ajvaz, je příklad českého magického realismu ve vrcholné formě, byť to s onou škatulkou používanou spíš v kontextu latinskoamerické literatury u nás není tak jednoduché. Ale především je to napínavé vyprávění o věcech, které nejsou pro většinu z nás zcela obvyklé. Neboť není například zvykem, aby nás na ochozu kostelní věže (pokud se tam již snad někdy vypravíme) napadl žralok. Jestliže se tedy krátce předtím nepřihodí, že souhrou náhod objevíme v pražském antikvariátu v Karlově ulici knihu psanou neznámým písmem, díky níž se dostaneme do kontaktu s paralelním, snovým a bizarním světem skrytým přímo pod povrchem běžné reality. Hrdinovi románu Druhé město se ale právě to přihodí, načež následuje série událostí připomínajících chvílemi halucinační přeludy. Autor v téhle knize mistrně stírá hranice mezi snem a skutečností (a nadhazuje před čtenáře otázku, co je vlastně skutečnost a co ne - a má-li smysl tyto věci vůbec rozlišovat) a proměňuje známá pražská místa v tajemný prostor plný podivných postav, dějů a rituálů. Hrdina/vypravěč se ocitá na groteskní noční přednášce o dějinách jemu neznámého alternativního světa v univerzitní posluchárně, je odhalen coby nezvaný vetřelec, pronásledují ho lasičky, vyslechne vyprávění o přízračné zelené tramvaji odvážející ty, kdož do ní nastoupí, kamsi do neznáma, prodírá se džunglí a plaví se po řece protékající hlubinami knihovny... A je zde i studentka oboru čeština/tělocvik na pedagogické fakultě Klára, která v onom světě… ale to už si přečtěte sami. Druhé město patří ke knihám, z nichž jste buď po prvních deseti řádcích nadšeni, nebo je lépe je odložit. V mnoha ohledech připomíná díla Franze Kafky či Jorge Luise Borgese. Třeba tím, jak, zkoumá samo vnímání prostoru a touhu po neznámu.

Jaroslav Boček (1932-2003): Událost

Událost, Případ doktora Karpety a Polka pro astrální ženu jsou tři romány, jejichž autorem je Jaroslav Boček, zařaditelné do žánru sci-fi. Všechny vyšly v osmdesátých letech a lze je společně zastrčit do škatulky těch sci-fi příběhů, v nichž nejde ani tak o popisy technických divů jako o cosi jako „setkání s tajemnem“. Román Událost je o tom, co stalo poté, co jedna listonoška spadla z kola a vyválí se v poli. Případ doktora Karpety začíná jako detektivka o zmizení jednoho pražského obvoďáka, jehož škodovka se najde kousek od ordinace, a Polka pro astrální ženu je o středoškolském profesorovi dějepisu, který vyrazí s blízkou osobou, co zanedlouho přestane být blízká, pozorovat západ slunce a místo toho uvidí cosi, co jim připadá jako UFO. Kromě toho, že ve všech případech jde o příběhy s jistou dávkou napětí, mohou být tyhle knížky pro dnešního čtenáře zajímavé i jako dokument o době  svého vzniku. Všechny se odehrávají v Československu sedmdesátých let a zejména v Události se píše poměrně otevřeně o traumatech spojených s následky srpnové okupace. (Což nebylo v tehdejší literární produkci zaměřující se spíš na neškodné drobné radosti a strasti zvykem.) Podle Případu doktora Karpety vznikla i docela dobrá rozhlasová hra, kterou Český rozhlas občas uvádí. Těm, kteří mají raději kratší povídky, by se mohla líbit sbírka povídek Pálivé polibky - která tak trochu klame názvem, protože zhruba polovina z povídek jsou sci-fi. Včetně poutavých líčení, kterak se Čech stal prvním Pozemšťanem na povrchu planety Mars, a co se může stát, když se podroušený malíř a herec začnou dohadovat, jak doopravdy vypadal pražský golem. Jako dost jiných spisovatelů měl i Boček na kontě román, jehož vydání cenzura na sklonku šedesátých let zakázala, a který pak vyšel až o více než dvacet let později - Podivuhodný příběh Viktora Bambase aneb škola optimismu (1991; napsán 1969).

Ivan Binar (1942): Cesta do Meksika

Ivan Binar píše pro dospělé i děti. Poslední knížka, kterou zatím vydal, se jmenuje Cesta do Meksika,  je pro dospělé, ale dětí se v ní taky pár najde. Třeba holčička Jenůfka, co ji čert Kozumplík odnese do pekla. A chlapeček Tóňa, který v arboretu Nový Dvůr najde jednorožce. Dospěláky zastupuje třeba nácek, který se dostaví na oddělení ORL v motolské nemnocnici, kde se setká s vypravěčem, který má v kapse zábavné plastové vejce made in China na klíček, čímž se spustí dějová linie která dostane vypravěče až na Kavčí Hory a do televize. (Když mezitím přijde ke slovu baseballová pálka a jutový pytel a taky to odskáče jeden taxikář.) V Binarově knížce je toho ale mnohem víc. Loď velká jako půlka Poruby, taky Niagarské vodopády nebo Bratři Karamazovi v opavském divadle třeba. Jednotlivé linie se odvíjejí vedle sebe, až se nakonec vše spojí, protože přes všechnu spletitost, jde o obratné vyprávění, která má začátek, chvíle napětí i konec. A ten konec přináší pocit naděje. Podle téhle knížky asi nikdy nevznikne film. Ale umím si ho představit. Třeba od Juraje Jakubiska, kdyby ještě žil. Bavilo by mě se na něj dívat, stejně jako mne bavilo tuhle knížku číst. 

Miroslav Krobot (1951): nečíst

Pro mne to byl objev. Miroslava Krobota asi většina lidí zná jako herce a režiséra.  Jeho knížku, která se jmenuje Nečíst (respektive nečíst) jsem vzal do ruky ze zvědavosti, ale hodně rychle mne dostala. Texty na obálkách dost často nadsazují, ale tenhle sedí: "Miroslav Krobot se ve sbírce tichých, humorných i poťouchlých textů zabývá svými klíčovými tématy: dobrodruhem Eskymo Welzlem, divadlem, Jeseníky, kvantovou fyzikou, beatniky i vzpomínkami na vlastní maminku. Formálně si poletuje mezi úvahou, povídkou, dopisem či úryvkem ze scénáře." K čemuž bych dodal, že v knížce se dostane třeba i na Rolling Stones. Povídka, v nichž se objeví, začíná takto: "Brian Jones byl v Cotchford Farm s Anitou, která plavala v bazénu, zatímco Brian se povaloval na pohovce v pokoji a povídal si s Medvědem. Na stole před nimi stála láhev bílého vína a miska medových koláčků. Medvěd od nich nedokázal odtrhnout oči..." Možná to není čtení úplně pro každého, ale každopádně je to fajn.. 

Vladimír Páral (1932-2026): třeba Muka obraznosti nebo Mladý muž & bílá velryba

Zalistoval jsem po dlouhé době knížkami, které napsal před pár dny zesnulý Vladimír Páral. Netuším, jaké procento lidí, kteří se naučili číst v devadesátých letech a později, zná jeho jméno nebo některou z jeho knih. (A netuším, nakolik jsou ty knihy čtivé/srozumitelné pro někoho, kdo aspoň výsek z doby od padesátých po osmdesátá léta nezažil.) Pokud má někdo chuť zavzpomínat či objevovat, doporučuji třeba Muka obraznosti nebo Radost až do rána. Literárně nejlepší z Párala jsou dle mého soudu o něco starší Milenci a vrazi - cosi jako podobenství, což je poloha, která se z filmu, který byl podle té knihy natočený, tak nějak vytratila. (Kdybych chtěl takový film na začátku devadesátek dělat, zavolám si na to asi z Gruzie Abuladzeho, co natočil Pokání. Tehdy ještě žil) A pokud má někdo rád texty, ve kterých je spíš větší než menší špetka sentimentu, může zkusit knížku Mladý muž & bílá velryba. Všechny knihy, které jsem jmenoval, byly taky zfilmovány. A ve všech případech bych dal stejně coby prvnímu kontaktu přednost knize.