Technika

Technika pohybu v horském terénu

Pohyb v horách není jen o fyzičce, ale především o efektivitě a bezpečnosti. I když se turistika, ferraty a lezení na první pohled liší, všechny vycházejí ze stejných biomechanických principů. Cílem této sekce je ukázat vám, jak se tyto principy mění v závislosti na terénu.

Společné znaky pohybu

I když jsou techniky odlišné, v základu je spojuje několik principů, které uvidíte i v mých videoukázkách. Jak uvádí Frank a Kublák (2007), správná technika je základním předpokladem pro prevenci úrazů i úsporu sil.

• Pravidlo tří bodů opory: Prvním společným prvkem je pravidlo tří bodů. Ať už stoupáte na vrchol s turistickými holemi, přecvakáváte se na ferratě, nebo lezete v převisu, vždy byste měli mít tři body pevně spojené s podkladem (např. dvě nohy a jedna ruka/hůl). To zajišťuje maximální stabilitu v případě nečekaného uklouznutí. Tuto zásadu jako klíčovou zmiňuje i Kleslo (2017) ve své metodice klasického horolezelectví.

• Zapojení středu těla (core): Druhým znakem je stabilizace trupu a správné držení těla. To je nezbytné pro udržení rovnováhy ve všech třech disciplínách. Správný postoj pomáhá šetřit energii a umožňuje přesnější koordinaci pohybů v náročném terénu, což ve svých studiích o biomechanice potvrzuje i Neureuther (2008).

• Předvídavost: Třetím prvkem je schopnost číst terén a plánovat další krok či úchop dříve, než dojde ke ztrátě stability. Neustálé sledování cesty 2–3 kroky dopředu je dovednost, kterou Schrag (1997) označuje za základní prvek "pohybové inteligence" v horách.

Společný cíl: Bezpečný návrat

I přes všechny technické a metodické rozdíly zůstává cíl všech tří disciplín identický: bezpečný a radostný pohyb v přírodě zakončený návratem domů. Technika není samoúčelná – je to nástroj, který nám pomáhá eliminovat rizika, šetřit síly a plně si užít horské prostředí. Jak ve své analýze uzavírá Pit Schubert (2010), nejdůležitějším prvkem bezpečnosti zůstává vaše pozornost, pokora k horám a respekt k vlastním limitům.

Nejvetší rozdíly v pohybu

1. Úloha vybavení: Doplněk vs. nutnost Hlavní rozdíl najdeme v tom, jak moc vybavení ovlivňuje náš pohyb.

• Turistika: Pohyb je přirozený. Hole jsou pouze pasivní oporou, která podle Boštíkové (2004) pomáhá šetřit klouby a držet rytmus, ale techniku chůze zásadně nemění.

• Sportovní lezení: Lano a jistítko jsou zde pouze pojistkou. Samotný pohyb (tzv. volné lezení) probíhá pouze po přirozených chytech a stupnech skály bez dopomoci materiálu, což je základní definice sportovního lezení dle Franka a Kubláka (2007).

• Via ferrata: Pohyb je kombinovaný. Musíte neustále koordinovat lezení s manipulací s karabinami. Technika je přímo spjata s ocelovým lanem – každý krok plánujete tak, abyste se mohli bezpečně přecvaknout, což v aktuální metodice zdůrazňuje Reslovská (2020).

2. Práce s těžištěm a zapojení sil Způsob, jakým tělo bojuje s gravitací, se v každé disciplíně liší.

• Turistika: Těžiště udržujeme dynamicky nad chodidly. Paže jsou uvolněné a pomáhají jen s rovnováhou. Hejl (1990) upozorňuje na důležitost vertikálního postavení trupu zejména při sestupech s batohem.

• Sportovní lezení: Základem je „stát na nohou“. Těžiště (boky) tlačíme co nejblíže ke skále, abychom maximálně odlehčili rukám. Jak uvádí Winter (2004), jakýkoliv odklon od stěny je neekonomickou technikou vedoucí k rychlému vyčerpání (tzv. natečení předloktí).

• Via ferrata: Umělé prvky (kramle, kolíky) nás často nutí k silovému přítahu. Na rozdíl od lezení se zde často musíme „držet a táhnout“, což je podle Wernera a kol. (2016) fyzicky náročné na svaly paží a vyžaduje specifickou vytrvalost.

3. Vnímání terénu a obtížnost Každá disciplína hodnotí náročnost podle jiných kritérií.

• Turistika: Obtížnost určuje sklon terénu, jeho drobivost a délka trasy.

• Sportovní lezení (stupnice UIAA/French): Hodnotí se čistě technická náročnost kroků – jak malé jsou chyty a jak složité je se na nich udržet.

• Via ferrata (stupnice Schall A–F): Klíčová je expozice (pohled do hloubky) a množství silových úseků na laně. Jak popisuje Schubert (2010), ferratista využívá kovové prvky k postupu, což zcela mění přirozenou biomechaniku pohybu oproti volnému lezení.

Zdroje:

• FRANK, Tomáš a Tomáš KUBLÁK. Horolezecká abeceda. Praha: Epocha, 2007. ISBN 978-80-87027-35-6. 

• BOŠTÍKOVÁ, Soňa. Vysokohorská turistika. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0683-2. 

• WINTER, Stefan. Sportovní lezení. České Budějovice: Kopp, 2004. ISBN 80-7232-234-4. 

• RESLOVSKÁ, Jana. Via ferraty: technika, metodika, bezpečnost. Praha: ČHS, 2020. (Metodický materiál)