Každý den přináší s dětmi nové situace, otázky i zamyšlení. Některé jsou úsměvné, jiné hlubší, ale všechny mi připomínají, jak jedinečné je dětské vnímání světa.
V této rubrice sdílím své postřehy z práce s dětmi i jejich rodiči. Ne návody a poučky, ale myšlenky, které ve mně zůstaly déle než jeden den.
Mgr. Tereza Jungbauerová
ředitelka dětských skupin Pytel blech
Adaptace dítěte v dětské skupině
Když se mluví o adaptaci dítěte do školky, většinou si pod tím představíme „za jak dlouho to bude bez pláče“. Po letech v dětské skupině mám ale pocit, že to není ta nejdůležitější otázka. Adaptace je něco mnohem hlubšího, má více úrovní, a nespočet proměnných. Je to navíc příběh celé rodiny. Každá rodina je jiná, každý rodič je jiný, každé dítě je jiné, a každá situace se musí posuzovat individuálně.
Některé děti vběhnou druhý den bez problémů do třídy, jiné se straní, jiné se mazlí, jiné pláčou, jiné pozorují. Některé děti se už znají, některé přichází se sourozencem, některé jsou poprvé v péči jiného dospělého, někdo je extrovertní, někdo introvertní. Přesto mají všechny děti něco společného. Potřebují být pochopeny a přijaty takové, jaké jsou. Potřebují bezpečný, přátelský a chápající přístup.
Děti většinou dělají to, co umí nejlépe. Žijí přítomností. Když je jim smutno, pláčou. Když se cítí bezpečně, hrají si. Když je něco zaujme, ponoří se do toho naplno. My dospělí jsme ti, kdo přemýšlí nad tím, jestli jsme se rozhodli správně. Jestli jsme dítě nedali do kolektivu příliš brzy. Jestli mu nebude smutno. Jestli to zvládne. A všechny tyto obavy dávají smysl. Svěřujete to nejcennější, co máte, své děti. Myslím, že jsme si zvykli považovat smutek za něco, co je potřeba rychle odstranit. Jako by byl důkazem, že se něco pokazilo. On je ale spíše projevem prožívání situace, kterou je třeba zpracovat. Nic se pokazit nemuselo. Pociťovat emoce je lidské, stejně tak, jako cítit při stejné situaci v jiném okamžiku rozdílné emoce. Dny nejsou stejné, i když se tak občas zdají.
Nemyslím si, že cílem adaptace je dítě, které nikdy nepláče. Spíše si myslím, že cílem je dítě, které postupně získá důvěru. Důvěru v to, že rodič odejde a zase se vrátí. Důvěru v to, že jeho pocity dávají smysl. Důvěru v to, že i mimo domov existují lidé, kteří ho přijmou, utěší a budou ho respektovat.
Právě proto v Pytli blech nespěcháme, ani nezdržujeme. Ne proto, že bychom měli nějakou zázračnou metodu, ale protože jsme se za ty roky naučili jednu věc. Důvěra se do grafu nevejde. Může se budovat. Den po dni. Ráno po ránu. Objetí po objetí. Adaptace může trvat pár dní, týden, měsíc, dva měsíce. Doba adaptace se nehodnotí časem, ale pokroky, na které má mít každé dítě i rodič svůj čas.
A pak se jednoho dne stane něco nenápadného. Dítě, které ještě nedávno plakalo ve dveřích, kolem vás proběhne, ani se nestihnete rozloučit, a zmizí za kamarády.
Rodiče se tomu smějí, mají z toho radost. Možná je to trochu mrzí. Je to velký krok směrem z domova, i když v rámci života je tak malý. A tehdy si znovu uvědomím, že adaptace není okamžik. Je to cesta. Naším úkolem není děti po té cestě táhnout. Stačí jim po ní trpělivě kráčet po boku.
Mgr. Tereza Jungbauerová
ředitelka dětských skupin Pytel blech
