Vjem. Základ. Zdánlivě konkrétní spektrum. Spektrum12. Spektrum čeho? První vjem předkládá dvanáct barev. Docela tuctové. Nesourodé odstíny...
//
Perception. Basis. A seemingly specific spectrum. Spectrum12. A spectrum of what? The first perception put forward twelve colors. Quite a dozen. Mismatched shades...
Za prvé:
Vjem. Základ. Zdánlivě konkrétní spektrum. Spektrum12. Spektrum čeho? První vjem předkládá dvanáct barev. Docela tuctové. Nesourodé odstíny. Konkrétní subjekt! Tušené subjekty skrze barvu? Mají zástupné objektivní pojmenování! Tak ale pro jednotlivce má například takový citrón možná odlišný příběh, možná se nedá jíst, emoce z filmů jakéhosi obranného otřesení. Jenže zralý citrón může být pěkně slaďoučký. Citrón ze supermarketu je tvrdej, nejde vymačkat do čaje. Šťáva z tohodle zelenožlutého citrónu je silnej koncentrát otřesení. Na ty naše ‚mořské a říční‘ ryby je to to pravé ‚kostelecké‘ koření. Kyselina citronová zatahuje rány? Zapíchané jehličky kolem dokola. A ‚fšechny‘ tyhle autentické reakce zohledňují výsledný odstín s názvem „citrÓÓn“. Jeho množství, (vymezení prostoru zažitého obrazu) a také ohraničení stopy, provedení záznamu, (příběh?) vedou k objektu „citrón“ (snad diverzifikovaného subjektem vnějšku). Design stopy!... aby šlo vůbec něco napsat. Za významový rozsah ‚citrón‘ dle trendních fenomenologií dosaďme „kariérismus“: čistá linie, lineárnost, umělost. Malíř, jehož dílu se obdivuje celý svět, za života mluvil předně snad o čpících chcánkách.
Za druhé:
Ze spektra dvanácti výpovědmi diverzifikovaných vzorků (každý překlenuje v názorném schématu dvanácti políček od deteritorizující autenticity v nejvrchnějších stratech políčka směrem ke konzervativnímu třeba i jednoznačně kauzálnímu výsledku, jádru) má každý jednotlivý vzorek podle aktuálního (populárního, ideologického) trendu zintenzivněné příslušné přijímání už jen přímo skrze bod (vymezení) ve vzorku. Dost to ovlivňuje samotný přístupový kredit vzorků. Aby byla zachována například schopnost umět zacházet s opačnými konci stálosti určení (jednoznačnostmi objekt-subjekt), je třeba brát ohledy i na „uzoufané duše“, znechucené lenochy, ano! je třeba!, do nechutenství občas odpadne každý z nás. Ale k hutnosti až brutálnosti reality, k jejímu přijmutí, k tomu všemu ještě též nutno trvat na zahrnutí sebepopření, ač nepatrného. Na nepatrnosti většinou záleží v rámci kritiky jako na hodnotně velmi užitečném aspektu. Tedy škála strat v okénku vzorku se rozprostírá, navíc též v závislosti na intenzitách za hranicemi jednotlivých okének. Odchylky a odlišnosti většinou ‚rozumové‘ vidění skoro nevidí, ale emoce vstupující skrze mozek-oko má tuto manipulativní hloubku, a někteří druzí to vědí a nechtějí aby se to o nich vědělo, je to jejich džob, a tak ve prospěch nevidění hlásají kódy typu „selský rozum“ :).
Za třetí:
Sleduji vize několika architektů o ideálním fungování města. Předně vycházím z podoby takovéhoto města. Dostávám prototyp několika sekcí (či strat), kde se lidé v závislosti na jejich proměnlivém psychickém naladění potřebují např. shlukovat nebo jinak vyskytovat. Prototyp takovéhoto města by vlastně nejspíše na úrovni viditelnosti vůbec nemusel promlouvat, vztahovat si záměrnou pozornost, měl by být nějak samozřejmý, ale přiměřeně neviditelný. Město je jen strukturální podporou člověka, jeho podivínství. Jeho pohybu s pozemskou tíží i nadpozemskou lehkostí. Například domy jako obraz vzpřímení? Prostě jimi člověk prochází, zároveň ve stejnou chvíli domy musí poskytovat zjevování ostatních lidí: z pohledů shora, zespoda, prostě kolem dokola.
Za čtvrté:
Vzorek „light-diffusion“ (jeden ze spektrum12) mám v ‚proto-Cité‘ zapracovaný malířskými rešeršemi, které se pro natvarování vybraných architektur zdají výhodné. Vizualizace vzorku nabízí ‚svobodné‘ výhledy, tisícé nahlížení na člověka, člověk má možnost se zjevovat v rámci i vně architektury struktur, představ a návrhů. Většinou mi vycházeli japonští a skandinávští architekti. Co cloní, též může vnést vyhledávané zastavení, intimitu? Architektura zeleně. Zde jsem architektonické téma malířsky prokombinoval se vzorkem „kAtAlpA“. Inspirativní je nadměrná (malířsky výhodná) plocha lupenu, bude tím vhodným meditativním paravanem, intenzivní plochou skrze barevnou diverzitu uvnitř jedné zeleně... A čekání na člověka? Zjevuje se skrze vzorek „flamma-virtue“! (Natvarování a celková příprava podkladu podporuje šíření světla po ploše v duchu záznamů „záhyb a měkkost“, toto téma jsem nechal ovlivnit dvěma až protichůdnými filozofickými podklady, a téma je možné spatřovat právě na měkké výstavbě lidského těla, jeho detailu, kde právě povrchová slupička reflektuje barevnou komplexitu průsvitnosti tělesné hmoty a tím i její přesahy do barevných intenzit okolních hmot). Vzorek je nestálým přesto měkce houbovitým plamenem, obrazem dekonzervovaného života, chcete-li (konzervativně řečeno) přímkou rozkmitaného pohybu, možná závodem s tušením strachu o tuto živost. Člověk se tedy v obraze Městě ukazuje díky dokonalé architektuře, zjevuje v nečekaných souvislostech společenstvích města, formou hemžení, kontra též osamoceného detailu deteritorializované tělesnosti jednotlivce.
Za páté:
Ještě dvě souvislosti, převažující vizuality, ovlivňují naše Město. Jsou to, řečeno běžným svazujícím žargonem, jakoby ‚amorfnější výhledy do dálky‘. Za prvé přítomnost ostatního živočišstva, ‚divoké fauny a flóry‘, odchylujících se dopadem fyzičnosti. A natož mentality? Divočina a její člověku vzdálená neuchopitelná snad též ‚města‘ (zde se skrze pojem ‚divokost‘ přiznává ona horoucí odtažitost od lidského zasystémování). Absurdní reality požírané námi uchopovanou podobou, divadélkem chtěné, snad i kauzálně vymodlené vizuality o tamtom živočišstvu. Zde jako zastupující vzorek vybírám ze Spektrum12 něco z noiru, nožní výhledy, noční modř narastrovaná intenzitou Bleu de Paris. Vzorek, do kterého z pozice Města s úctou vyhlížíme na úrovni našeho pohledu vpřed. Kompenzuje projevy ‚neviditelného, bílo-zeleného‘ města, naplněného zjevováním člověka. Celistvou průhlednost tedy zbarvují rudá tekoucí láva v našich nitrech (řeka vzpomínající pozemskost), velkoplošná architektura zeleně, oslňující (vědomí rozšiřující) lampy výstavby, noir absurdnosti... A vzorek druhé, ještě vzdálenější předně nefigurální geometricky vznešené vodou zamlžené intenzity, modré: OUTremer Vodná intenzita zastiňující nejvzdálenější, tj. nejopravdovější důkazy zastřešené slovem ‚Bůh‘. Pohled do tmy vesmíru. Okrajová strata promodralé tmy, tato neuchopitelnost násobená dalekosáhlou vizualitou oceánu.