JAN SKÁCEL 1922–1989

Básník, prozaik a překladatel narozený roku 1922 ve vesnici Vnorovy. Otec Emil Skácel, jenž byl synovcem spisovatele Františka Heritese, pocházel z Vodňan a matka Anna z Prosetína u Tišnova. Právě rodné kraje rodičů se objevují v tvorbě jejich syna. Skácel měl také o dva roky mladšího bratra Petra, který byl malířem. Nejprve Jan Skácel nastoupil na reálné gymnázium v Břeclavi a roku 1938, kvůli stěhování do Brna, přestoupil na reálné gymnázium v Brně – Králově Poli, kde spolu s rodiči bydlel na ulici Vodova. Ve stejném roce časopisecky debutoval ve Studentském časopise. Po maturitě – v době protektorátu – pracoval jako uvaděč v kině Moderna, dnes pasáž Jalta (1).

Láska ke kinu mu zůstala do konce života a objevuje se i v mnoha jeho básních (např. b. „Předměstské kino“). Od roku 1942 byl totálně nasazen v dnešním Rakousku. Bylo to pro něj těžké období vzhledem k práci v betonárně (b. „Betonáři na procházce“, mylně zařazovaná do poezie všedního dne), odklízení mrtvol po leteckých náletech a hlavně vzhledem k těžkému zranění, které utrpěl na konci války. Po válce studoval na Filozofické a Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity češtinu a ruštinu, avšak studia nedokončil. Rokem 1945, kdy mu Oldřich Mikulášek vydal v deníku Rovnost první báseň, započal Skácel svou literární kariéru. V roce 1948 nastoupil do Rovnosti na tehdejší Mikuláškovo místo, do kulturní rubriky, ale už o rok později si zadělal na problém básní „Pětiletka“. Od kulturních sloupků byl tedy přeřazen do rubriky zemědělství a posléze v rámci akce 70 tisíc do výroby byl přijat do brněnského Zetoru, kde pracoval nejdřív v údržbářské dílně a poté v propagačním oddělení.

V roce 1953 začal Skácel působit v Českém rozhlasu Brno (2), z něhož v roce 1963 odešel do Hostu do domu, jehož redakce se nacházela v dnešním Besedním domě (3), později se stal i jeho šéfredaktorem. V tíživé době normalizace byl na tom Skácel špatně nejen finančně (podporoval ho například i Jiří Kolář, finančně však byl závislý na své manželce Božence, se kterou strávil skoro celý svůj život v bytě na Kotlářské 35a (4) – b. „Kotlářská 35a“), ale i psychicky – to se odráží například v b. „O nejbližší vině“, kterou můžeme částečně vnímat jako pokání za to, jak se chovala Skácelova generace v 50. letech. Od počátku 80. let o jeho dílo jevilo zájem nejprve krajské nakladatelství Blok (5) (v roce 1981 vydalo sbírku Dávné proso) a hned na to i celostátní Mladá fronta. Jeho kurzívky a malé recenze se už sporadicky začaly objevovat i v Brněnském večerníku. Ve stejné době započalo i jeho divadelní období, kdy spolupracoval například s Divadlem na provázku, které tehdy sídlilo v Domě umění (6). Životní situace Jana Skácela se zlepšovala, o čemž svědčil i tzv. Skácelův stůl. Akce se konala každé úterý kolem šesté hodiny večerní v tehdejší kavárně Bellevue (7), kde se Skácel scházel nejen se svými přáteli, ale i se svými obdivovateli. Jakýmsi managerem jeho stolu byl žurnalista Jiří Pavel Kříž. Dnes si Jana Skácela můžeme připomenout na mnoha místech v Brně. Velice výrazná je například velká kašna na náměstí Svobody, na které nalezneme Skácelovy verše s motivy vody (8) – např. Aby tvá mince zněla v čase, tak neskonale tak jak zní únava ve fontáně a římské číslo vročení.

Kompletní procházku s mapou a fotografiemi si můžete stáhnout ZDE.