Antifa

Antifa v Česku: historické kořeny, vývoj a současnost 

Kořeny českého antifašismu mají svůj původ v odporu proti nacistické okupaci z let 1939 - 1940. Po druhé světové válce byla snaha paměťovou stopu po protinacistickém odboji institucionalizovat a vznikl tak Český svaz protifašistických bojovníků (dnes Český svaz bojovníků za svobodu). Tato organizace byla v období státního socialismu nositelem oficiálního výkladu protifašistického boje a současně nástrojem státní ideologie. Antifašismus byl v letech 1948 - 1989 jedním z legitimizačních prvků identity autoritářského režimu, přičemž v souladu s tehdejší politickou linií kladl důraz na kolektivní hrdinství, partyzány a příslušníky levicového odboje. Institucionalizovaný český antifašismus před rokem 1989 je velmi výrazný svou deklarovanou formou, ovšem pro řešení strukturálních příčin pravicového extremismu a systémovému rasismu v něm příliš prostoru nebylo. V jistém smyslu tento typ antifašismu nikdy neprojevoval ambici reagovat na soudobé projevy extremismu.

Po roce 1989 se český antifašismus začal proměňovat. Vedle tradičních institucí vzniká potřeba formovat novou podobu odporu vůči krajní pravici. V reakci na vzestup neonacistických skupin, rasově motivované násilí a nárůst nenávisti vůči romské populaci vznikla v 90. letech síť aktivistických skupin a jednotlivců, které se profilovaly jako levicově zaměřený antifašistický odpor. V této době se v českém kontextu objevuje také označení Antifa, inspirované obdobnými strukturami v Německu nebo Velké Británii.

Moderní antifašistická hnutí v Česku nebyla nikdy příliš organizovaná. Podobně jako na západě byla tvořena spíše neformálními a decentralizovanými skupinami, jejichž činnost se soustředila na sledování a konfrontaci krajně pravicových aktivit. Antifašistická uskupení byla ideově i personálně úzce provázána s anarchistickými organizacemi, squattery a částečně i s environmentalismem, radikálním feminismem, nebo s antiglobalizačním hnutím. Antifašismus je na podobných vazbách a subkulturní povaze vystavěn, což mu umožňuje využívat naplno mobilizační potenciál proti akcím krajní pravice. 

S německým protějškem český antifašismus sdílí zejména pluralitu forem a neorganizovanost novodobé aktivistické scény, byť jeho historické zázemí a kulturní rezonance se v mnohém liší. I když je v české společnosti odbor k systémově rasistické krajní pravici silný, nedá se institucionálně srovnávat s pozorností, která je tomuto tématu věnována v Německu.

Po roce 2010 činnost radikálních antifašistických skupin slábne, zejména v souvislosti s ústupem neonacistů z veřejného prostoru. Antifašistické hnutí v Česku nelze chápat jako jednotnou organizaci, ale spíše jako soubor rozdílných proudů, které spojuje odpor vůči fašismu, rasismu a nenávistným ideologiím. Jeho podoba se mění podle společenského kontextu i povahy hrozeb, vůči nimž se vymezuje. Ať už v podobě uchovávání historické paměti, nebo v aktivním odporu vůči projevům nenávisti, antifašismus zůstává  jedním z projevů občanské angažovanosti v demokratické společnosti.