Na mladé dospělé, kteří stále bydlí u rodičů, se občas kouká skrz prsty. Mnozí z nich si vyslouží přezdívku „mamánci“. Důvody, proč zůstávat déle u rodinného krbu, jsou různé a pro některé je to jediná cesta, jak se plně věnovat studiím, a jít si za svými sny. Řada studentstva zůstává doma především kvůli financím. Je pro ně náročné nebo zcela nemožné pracovat natolik, aby měli na vlastní život a zároveň docházeli do školy. Studentka Amálie Špachtová (21) žije se svými rodiči a dvěma bratry (19 a 23 let). Uvádí, proč je pro ni odstěhování momentálně nemožné i když touha osamostatnit se je velká. 

Všichni tři sourozenci studují. Nejmladší má před maturitou, přivydělává si na dvou místech a pravděpodobně po dokončení gymnázia domov opustí. Nejstarší třiadvacetiletý bratr studuje politologii a má stálou práci na magistrátu. Své finance investuje do cestování po světě. Amálie je ve druhém ročníku bakalářského studia na HAMU, jejím oborem je pedagogika moderního a současného tance. Doufala, že se na začátku vysoké školy odstěhuje, ale náročnost studia jí neumožňuje mít stálou práci.  

„Vybrala jsem si fyzicky i časově náročný obor. Ve škole jsem prakticky od rána do večera, občas včetně víkendu. Abych se umělecky rozvíjela, účastním se i mimo svůj rozvrh různých choreografií. A ačkoliv se na jeden projekt zkouší třeba po čtyřech hodinách několikrát týdně, všechna má praxe je neplacená a bohatší jsem ƒ„pouze“ o zkušenosti. Povedlo se mi sehnat si dvě brigády v oboru. Jeden večer učím moderní tanec, to mi vydělává dva tisíce měsíčně. Druhá práce je také cvičení a lépe placené, ale nikdy nevím, kolik směn dostanu, a nemůžu tudíž počítat se stálým příjmem,“ poznamenává Špachtová. 

Úplná rodina, žádné alimenty 

Většina Amáliiných spolužáků je z rozvedených rodin a pravidelný příjem ve formě alimentů některým z nich pokryje celý nájem. Ostatní mají pevný základ, stačí jim si na půl úvazku přivydělávat a mají stále dost času na studium. „S manželem nemáme další byty nebo nemovitosti, které bychom našim dětem mohli poskytnout. Zároveň naše finanční situace není taková, abychom všem třem přispívali na bydlení jinde,“ říká matka rodiny Veronika Špachtová (52). „Dáváme jim 1.500,– kapesné a střechu nad hlavou, takhle je momentálně v jejich cestě můžeme podpořit.“

Nikdo ze sourozenců finančně rodičům nepřispívá. „Když jsem doma, snažím se zapojovat do chodu domácnosti. Vyžehlím, umyju nádobí a podobně. Starší bratr nakupuje jídlo a dělá to rád. Většina práce však zůstává na mámě,“ přiznává Amálie. S penězi, které si vydělají a které po nich doma nikdo nevyžaduje, si mohou dělat, co chtějí. Nejmladší syn si šetří na budoucí život a nejstarší se díky tomu může naplno věnovat rozvoji své práce a zájmu o politiku. 

Privilegium jistoty 

Díky bydlení s rodiči Amálie nemusí opustit školu a nastoupit okamžitě do práce, aby měla na nájem. Fakt, že je doma, vnímá jako výhodu. „Je to pro mě v jistém smyslu pohodlné, že nemusím tolik věcí řešit. Vážím si toho, že mám nějakou jistotu, a vím, že se mám kam vrátit. Uvědomuju si, že když se odstěhuju, tak budu žít dost na hraně. Pochybuju, že následující dva roky se školou budu mít stálou práci, a do budoucna bych se chtěla živit jako umělec na volné noze. Tam už žádná jistota nebude,“ říká Špachtová.  

Amálie se chce plně osamostatnit, jakmile to bude možné: „Těším se, až budu řešit, co mám v ledničce a jaké jídlo z toho bude. Žít sám je velký krok a osobně si myslím, že tím začíná další etapa života. Doufám, že již brzy to budu moct podstoupit,“ říká s nadějí. 

Psychoterapeutka Arnoštka Tůmová uvádí, že mladí lidé mají čím dál větší strach ze ztráty jistoty, kterou domov a rodiče představují. „Lidé se bojí kroku do neznáma a selhání. Rodiče přirozeně chtějí svoje děti chránit a poskytnout jim ty nejlepší podmínky. Nejvíce si pak na pohodlném rodinném zázemí dají zaležet lidé, kteří ho jako malí neměli,“ říká Tůmová. Podle ní obava z neschopnosti vytvořit sám pro sebe pohodlí drží tolik mladých dospělých mezi stěnami rodného obydlí.