V minulých dnech jsem byl osloven redaktorem Seznam Zprávy, a.s., abych se vyjádřil ke své publikační činnosti v souvislosti s tzv. predátorskými časopisy. Nemám pocit, že bych měl co skrývat a jelikož jde o komplexní a v dřívějších dobách dokonce ne úplně jednoznačnou problematiku (mé "případy" se týkají let 2007, 2008 a 2011), zaslal jsem do redakce poměrně detailní odpověď.
Článek vyšel v sobotu 25. května 2024. Jak jsem napsal i panu redaktorovi, vítám otevření diskuze na téma akademické publikační činnosti. Jsem přesvědčen, že hodnocení vědy v České republice si zaslouží seriózní debatu, ideálně se systémovým řešením na jejím konci.
Současně je mi jasné, a plně to respektuji, že není v možnostech médií otisknout všechny odpovědi v plném znění, kdy zejména u složitých záležitostí s kořeny hluboko v dávné minulosti, jsou tyto odpovědi z logiky věci vždy delší. Plně také ctím autorskou linku novinářů v jejich mediálních výstupech a svobodu médií. Osobně vnímám, že je mou povinností a službou, být k celému vysokoškolskému systému, Masarykově univerzitě i své Ekonomicko-správní fakultě MU transparentní. Proto využívám tento prostor pro zveřejnění plného znění mých odpovědí, tak jak byly do redakce zaslány.
Vážený pane profesore,
patrně jste si všiml, že jsme se s kolegy v posledních dnech zabývali problematikou tzv. predátorkých časopisů a tím, kdo v nich v minulosti publikoval.
Z dostupných informací vyplývá, že se to týká i Vaší osoby. Pokud se podívám na seznam Vašich publikací na stránkách Masarykovy univerzity, docházím totiž k závěru, že jste v letech 2007, 2008 a 2011 publikoval v časopise Business Review, který byl J. Bealem označen za predátorský.
V roce 2011 jste publikoval zase v časopise European Research Studies Journal, který byl v roce 2018 (kvůli predátorským praktikám) vyřazen z databáze Scopus.
Byl bych rád, zda byste tyto skutečnosti mohl nějak okomentovat.
Ano, jsem podepsán jako spoluautor pod danými publikacemi. Jejich zveřejnění spadá do doby, kdy jsem byl jako relativně čerstvý absolvent doktorského studia osloven k účasti na jednom fakultním projektu. Daný projekt předpokládal publikaci výstupů, a jelikož projekt spadal do odlišné oblasti zkoumání, než je má dominantní (veřejná, resp. experimentální ekonomie), akceptoval jsem publikační strategii mých kolegů z oblasti podnikové ekonomiky. Souhlasil jsem s publikací výsledků v časopise vydávaném Americkou asociací pro business. Dokonce mě tato možnost zahraniční publikace – tedy v angličtině, což tehdy vůbec nebylo obvyklé – přišla lákavá. Přiznávám, že v roce 2007, kdy dané publikace začaly vznikat, (vzhledem k publikačním zvyklostem v oboru ekonomie a business vyšly s menším či větším zpožděním), mě (a ani kolegy z daného oboru) nenapadlo, že se jedná o relativně účelovou organizaci a daný časopis využívá méně standardních technik. Články sice prošly recenzním řízením, to však – jak jsem v další fázi svého akademického života poznal – jen částečně odpovídalo standardům, které nyní znám ze „svého“ oboru ekonomie.
Současně – pro kontext – poznamenávám, že jsem v té době měl již jednu impaktovou publikaci výstupů své dizertace v tehdy asi nejlepším českém odborném časopise Finance a úvěr. Takových publikací na fakultě v té době nevznikalo více než 1-3 ročně, jednalo se tedy spíše o velký úspěch (což v roce 2024 vyvolává úsměv, neboť dnes je publikace v českém časopise považována za spíše podprůměrně významnou).
Co je však podstatné – dané publikace ani ve své době nevstoupily do metodiky hodnocení („kafemlejnek“) a stejně tak nebyly relevantní pro mou akademickou kariéru. Habilitační a následné profesorské řízení jsem absolvoval v oboru Veřejná ekonomie a téma mé habilitace i profesury se zaměřovalo na Experimentální ekonomii a Behaviorální veřejnou politiku. Diskutované publikace nespadaly do oboru řízení a neuváděl jsem je ani v příslušných podkladových materiálech pro profesorské řízení. Nemám je uvedeny ani na svých osobních odborných webových stránkách (https://sites.google.com/view/jspalek) ani na veřejném profilu na Google Scholar (https://scholar.google.cz/citations?hl=cs&user=cZQbNpMAAAAJ). Na stránkách MUNI jsou uvedeny jen proto, že jsem tak povinován danému projektu, jehož byly výstupem.
Je toto dobrá vizitka pro děkana Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity?
Paradoxně zde odpovím, že mi tato spoluúčast na nepříliš kvalitních publikacích v mé akademické, ale i následné manažerské, kariéře velmi pomohla. Vlastní zkušenost s existencí a snadnou přístupností „vědeckého publikačního bahna“ mě nejen přiměla více se zajímat o bibliometrii a metody hodnocení vědy a publikací. Zejména jsem ve své další kariéře promýšlel a podnikal kroky, jak před problematickými publikacemi ochránit své kolegy (v roli vedoucího katedry) a doktorské studenty (v roli školitele). Mluvíme zde o době kolem roku 2012-16, kdy český „kafemlejnek“ finančními pobídkami nutil české vědce k nadprodukci a nízké kvalitě publikací.
Zvláště účinně tak činil ve společenských vědách a speciálně ekonomii, neboť ta svou historii začala psát až v devadesátých letech. Česká ekonomická věda (s čestnou výjimkou CERGE-EI a několika dalších českých ekonomů se zahraniční zkušeností) začala existovat spíše až po roce 2005, neboť do té doby se ekonomické fakulty soustředily především na vytvoření a etablování kurikula výuky ekonomie (se stejnými porodními bolestmi a chybami jako později v oblasti publikací).
Já sám jsem jeden z prvních absolventů PhD studia na své fakultě a při vší úctě ke svým školitelům a mentorům jsem dostal nesrovnatelně menší vědecký trénink, než dostávají současní doktorští studenti na naší fakultě.
Jsem přesvědčen, že můj akademický profil, který čítá více jak 30 publikací, z nichž je 18 evidováno v nejvýznamnější databází publikací Web of Science a hned několik spadá do významných časopisů v oboru ekonomie (včetně těch v nejvyšších kvartilech Q1 a Q2), mě opravňuje považovat vámi diskutované publikace za „hříchy mládí“. Vybudoval jsem jednu z prvních českých laboratoří experimentální ekonomie, napojil tento tým na mezinárodní výzkum a v oblasti experimentální a behaviorální ekonomie vytvořil ve světě respektovanou výzkumnou skupinu. Mnou vedení doktorandi uspěli na mezinárodním pracovním trhu a působili nebo působí na špičkových zahraničních univerzitách (University of Reading, WU Wien).
V roli děkana fakulty – opět zčásti i pod vlivem této dávné zkušenosti – jsem se zasadil o vytvoření transparentních pravidel hodnocení publikací. Tato pravidla respektují standardy v zahraničí, konkrétně tzv. Academic Journal Guide (https://charteredabs.org/academic-journal-guide), který je využíván britskými univerzitami. Habilitační a jmenovací řízení na fakultě vycházejí z těchto zásad a plně respektují mezinárodní standardy (mj. členem posuzovacích komisí je nejméně jedna osoba působící na významné zahraniční univerzitě).
Jak se obecně díváte na tuto problematiku? Souhlasíte s názorem, že si tímto způsobem leckteří vědci usnadňovali cestu k akademickým titulům?
Mnohé jsem již naznačil výše. Nyní posuzujeme práci vědců před deseti i více lety očima roku 2024. Systém a obecné povědomí minimálně cca do roku 2015 vedlo mnohé vědce k nadprodukci a publikování raději většího množství méně kvalitních publikací.
K mé velké radosti česká ekonomická věda od té doby ušla velký kus cesty. Byť stále existují kolegyně či kolegové, kteří ne vždy zcela rozumí zahraničnímu standardu a využívají v některých případech problematické tituly pro publikaci výsledků své práce, jsem přesvědčen, že jejich počet (a vliv) v čase klesá. Důvodů je hned několik. Jednak významně pomohlo zavedení metodiky M17+, která nahradila problematický kafemlejnek. Také se v české akademii pohybuje stále více vědců s mezinárodní zkušeností. Určitě se také projevuje lepšící se kvalita školitelů doktorských studentů.
Pokud bych mohl přidat pár obecnějších úvah, pak bych v první řadě zmínil, že celá současná „kauza Tuleja“ je pouze dokladem v minulosti nepříliš dobře nastavené veřejné politiky v oblasti vysokého školství. Nemám na mysli jen již zmíněný kafemlejnek. Za větší problém považuji masivní rozvoj doktorských studijních programů ve společenských vědách (či konkrétněji v ekonomii) po roce 2000 bez jejich adekvátního personálního zabezpečení. Kvalita doktoranda velmi závisí na kvalitě školitele. Je škoda, že jsme nešli cestou Portugalska, které v 70. a 80. letech řešilo podobný problém jako Česko o dvacet let později. Portugalsko v začátcích budování moderní ekonomie takřka povinně vyžadovalo v případě doktorského studenta tzv. co-tutelle. Tedy dvojí vedení, kdy jedním ze školitelů byl respektovaný zahraniční, nejčastěji americký, vědec.
Určitě by i v současné době velmi pomohlo, kdybychom pokračovali v reformě doktorského studia. Pokud by stát šel podobnou cestou, jakou jdeme již několik let na „mé“ fakultě (a také „mé“ univerzitě) – tedy významné snižování počtu doktorských studentů, a tedy jistá exkluzivita doktorského studia – mohlo by to celému systému významně pomoci. Podobně by bylo skvělé, kdybychom napravili chybu z nultých let tohoto století, kdy státní politika na všechny vysoké školy i jejich součásti uvalila stejné zadání a stejné požadavky. Celému českému vysokému školství by pomohla větší specializace. Ne všechny univerzity a fakulty nutně musí mít profesní studijní programy. Stejně tak ne všechny univerzity a fakulty musí mít (nyní již poměrně finančně nákladné) doktorské studium.