Město (1990)

Chvilka nad obrazy Ivana Šnobla

Člověk a město, nebo město a člověk? To je jedna z otázek, kterou si pokládá malíř Ivan Šnobl. Vztah jedince a celku, člověka a proudu lidí v kulise města, jeho ulicích, pasážích a zákoutích. Jedinec je jistě součástí celku, celek spoluvytváří, ale zároveň sám o sobě jistým způsobem vyniká, odděluje se svou výraznou jedinečností. Jde o to si toho všimnout, postřehnout to a zachytit. Ivan Šnobl to zkouší. Maluje město a člověka. Maluje lidi ve městě, které je plné barevných akordů a akcentů, odrazů, světel, stínů a tvarů. Je to expresívní malba, mající dobrý umělecký základ ve studiu u profesora Karla Součka na Akademii výtvarných umění v Praze (1971 až 1976). Národní umělec Karel Souček měl také rád město a lidi, známe jeho bohaté figurální kompozice, ale i slavné obrazy a črty z pasáží, kdy mu šlo především o zachycení vjemu, atmosféry, světelných a stínových reflexů než o propracovaný motiv. Ivan Šnobl to dělá po svém, hledí na skutečnost kolem sebe pohledem své generace, jejíma očima. Malba se tak stává autentickým zážitkem, sebe-vyjádřením pocitů a výtvarné snahy, chtění. Od prvotního expresívně realistického východiska dospívá k uvolnění výtvarné formy ve prospěch výrazu. „Obrazy by měly být hodně barevné," říká Ivan. Všimněme si, že všechny umělcovy obrazy jsou stejně vysoké, šířka je ale různá. Navozuje to dojem jakéhosi přerušovaného pásu jednotlivých scén a motivů, ze kterých se skládá mozaika města. Běží před námi film poskládaný z různých okének celuloidového pásu, občas se zastavuje a znovu se rozbíhá v každodenním rytmu současného života. Zkusili jste si někdy, třeba při večerní vycházce po Václaváku, přivřít oči a nechat se unášet davem? Zdá se Vám. že se stáváte jeho součástí, jdete tam, kam jde On, zahýbáte s ním, vracíte se... Vnímáte jen siluety lidí, jejich ramenou a hlav, linie, tvar, světlo a stín. Pak oči otevřete a okouzlení vyprchává. Jdete tam, kam máte jít nebo musíte jít atd. Malíř se ale zastaví, zahledí a řekne si — „tuhle dvojici večer namaluju" nebo „ten starý člověk je zajímavý typ". Co si asi říkají ti lidé, na co myslí, jaké mají starosti. Co prožila stařenka dřímající na lavičce, klidný, spokojený život, dvě války. Místo starého člověka a jeho osudy ve společnosti je rovněž tematika, která Šnobla silně znepokojuje. Ani ne tak ze sociálního hlediska, i když ani to není podřadné, ale zejména z psychologického, lidského pohledu. Malíř Šnobl nemaluje žánrové obrazy, jsou to studie člověka a jeho společenství v prostředí města, starého i moderního. Sám žije a pracuje na Malé Straně a je tedy nabíledni, že jej zajímají i malostranské motivy. Namaloval jich řadu hlavně v menších formátech, které vystavoval (a znovu bude vystavovat) v síni Baráčníků malostranských na Čertovce. Zkouší je i ve větších formátech ve vztahu k místům zvláště milým. Vždyť i oprýskaná římsa, podloubí nebo domovní vrata či znamení mají v sobě kus města, byť bez figurální stafáže. Jsou výsledkem práce lidských rukou a ducha.

Kromě malování má Ivan Šnobl nejraději hudbu, zvláště jazz. Snaží se nevynechat žádný z významných koncertů, o které není v Praze nouze. Přítmí, ze kterého lze vnímat jen lesk saxofonů a klarinetů, siluety hráčů a zpěváků — ta fascinující a neopakovatelná atmosféra a touha ji zachytit výtvarnými prostředky, aby z obrazu byla slyšet hudba tak, jak ji slyší on sám. Spojeni hudby s barvou, či její vyjádření barvou? Malíř maluje a přemýšlí. Je spontánní a v tom je jeho výhoda, výhoda jeho umění, jeho čistota a pravost, i když se třeba ne vždy všechno podaří. Na tom nezáleží, jde přece o chuť tvořit, znázorňovat a přetvářet, nebo se o to alespoň snažit. V tom spočívá hlavní premisa Šnoblova malování a aktivity. Je také dobrý kreslíř. Opět díky základu Součkova ateliéru na Akademii. Linie a kontury Šnoblových figur se vzájemně prostupují, splývají, nejen mezi sebou, ale i se svým okolím, architekturou, ulicí a jejím světelným oparem. Má rád žhavé, jasné barvy, akcentuje jimi téměř všechny své obrazy. Dříve maloval rád hutě (a chce se k tomu vrátit), okouzlila jej zlatá hmota barevně prýštící z peci. Ivan Šnobl je malířem — figuralistou, i když v řadě vystavených děl dochází k abstrahujícímu chápání obrazu jako řeči tvarů a barev. Příchuť moderního romantismu v jeho obrazech je činí lákavými hlavně pro mladší generaci. Své obrazy vystavoval Ivan Šnobl v tomto desetiletí dvakrát v Paříži. Poprvé na Podzimním salónu 1983, kde se zúčastnil výstavy československého malířství v Grand Palais a podruhé opět v metropoli nad Seinou na výstavě nazvané „Malířství a sochařství dneška v Československu“ v roce 1987. Mimo to se účastnil řady přehlídek výtvarného umění doma, se Svazem českých výtvarných umělců i Českým fondem výtvarných umění. Touto výstavou nechce Ivan Šnobl říci nic víc, než že prostě maluje, jak nejlépe to umí, že maluje rád. A jak to umí, posuďte sami, vážení návštěvníci, protože ty obrazy namaloval Ivan přece kvůli Vám a pro Vás.

listopad 1989 Jiří Karbaš