Rozhovor I.Š. (1995)

Ivan Šnobl Čabárna

po jedné pracovní schůzce naší redakce mi Petr Žantovský dal na kusu papírku pražské telefonní číslo, abych se seznámil s výtvarníkem, jehož práce se mu líbí. Po třetím pokusu se mi ozval akademický malíř Ivan Šnobl a já si s ním domluvil schůzku. Tenhle rozhovor jsem s ním udělal v jedný klasický pražský hospodě a pro bezprostřednost se kterou vznikal, jej zde uvádím v co nejživější podobě...

Začátky... Tvoje cesta na Žižkovskou UMPRUMKU?

To je dlouhá historie. Já jsem ještě jako kluk byl dlouhou dobu venku, od čtrnácti do osmnácti. Bylo to v Americe, kde táta pracoval na velvyslanectví a já tam chodil do školy. Já jsem byl mentálně Američan, ale furt jsem věděl, že se sem vrátim, že na tý Malý Straně máme byt a že sem patřim. Je fakt, že se mi nějak moct nechtělo, řikal jsem si "...ještě rok by jsme tam mohli bejt." Bylo to v létě v šedesátymosmym co jsme se sem přestěhovali a mě to tu všechno připadalo hrozně malý. Kuchyň byla malá, ulice byly malý,........., byly prázdniny a vůbec jsem si neuvědomil, že mám jít někam do školy. Máma si potom vzpomněla a šla mě přihlásit na poslední chvíli. Jezdili jsme po školách, ale nikde mě nechtěli vzít, až na jednom Gymnaziu, když složím diferenční zkoušky, že můžu nastoupit do druhýho ročníku. I když jsem se poctivě připravoval, třeba na chemii, o který jsem do tý chvíle nic nevěděl, tak jsem ty zkoušky prostě nezvlád. Nakonec naši zašli na UMPRUMKU a tam byla šance. Dneska bych toho člověka rád potkal, nebo bych mu poblahopřál - on se jmenoval Frér. Tenhle frajer Frér udělal talentový zkoušky na tu Umprumku a vůbec se pak neobjevil. Prostě zmizel a nikdo ho tam už nikdy neviděl. Profesoři říkali "...no, jedno místo by jsme tady měli..." a tak jsem tam začal chodit já. Školu jsem ukončil tak, že Umprumka měla nějaký kulatý výročí a vydávala k němu takovej katalog, na kterým jsem dělal a jedna z mejch věcí byla vybraná na titul.

Vy jste se vraceli domů zrovna v šedesátýmosmým?

... to byl vůbec rok. Mě bylo osmnáct a v ničem jsem se nevyznal. To jsem byl v tý Americe, kde nejdřív picli Kennedyho, myslím brachu Johna. Začalo bejt dusno a eště ten samej rok zastřelili Kinga, což už byl vrchol. Já jsem byl přihlášenej na ambasádě, abych mohl chodit do bělošský školy a ne do černošský, protože jsme bydleli v takový černošárně. Jednou nám ve školním rozhlase řekli, aby jsme evakuovali školu, že na nás táhnou Černoši. Tam se ze školy jezdilo normálně stopem a tak jsem stopoval, jeden brouk mi zastavil a v tom byl černoch. Tak jsem říkal - jaká je to blbá situace a on na to, že se mu to taky nelíbí, nakonec jsem byl rád že jsem se dostal domu. A potom začalo hořet město. Největší nepokoje a požáry byly v Chicagu a druhej snad byl Washington, kde jsem bydleli. To byli velký nepokoje, kde jsi na každý křižovatce viděl obrněnej transportér. My jsme se měli akorát vrátit domů, tak jsem si říkal že už bude klídek, no a tady ty tanky byly znova.

Ale zpět ke studiím. Následovala tvoje cesta na AVU do ateliéru prof Součka.

No na Akademii jsem už talentovky absolvoval. Byl jsem hrozně nervózní a za celou dobu zkoušek jsem prakticky nic neudělal. Viděl jsem to ztracený, pro-tože všichni měli všechno hotový, ale já neměl skoro nic. Když už polovina lidí mělo odevzdáno, tak jsem si vzal papír a začal kreslit takový momentky. Udělal jsem jich poměrně dost, protože se čekalo dlouho a ty kresby byly živý, bezprostřední..., no a tak mě vzali. Hned ze začátku jsme kreslili figuru, ale říkali jsme tomu president, protože ty dědečkové a babičky seděli furt stejně prkenně. Mě to samozřejmě nebavilo a zase jsem všechno doháněl na poslední chvíli volnejma prácema.

Už za studií na Akademii jsi byl v Africe. Po diplomu jsi se do Afriky vrátil na půl roku a měl jsi tam svoji první výstavu...

Nejdřív jsem tam byl na prázdninách a pak..., pak jsem se oženil a hned druhej den jsem odletěl do Afriky.

Bez manželky?

No, my jsme čekali dítě. Já jsem měl dřív takový představy, že se oženim, že budu mít AstonMartina a že s ženou pojedu do Itálie. Nakonec jsem nejel AstonMartinem, ale odletěl letadlem s její sestrou. Z Itálie jsem pokračoval do Afriky, kde už jsem to znal a věděl jsem co chci.

Já když jsem ty obrazy viděl, tak bych řekl, že Afrika měla dost velkej vliv na použití barev...

... to jsi někde četl - ne ?

Ne, mám z těch obrazů takovej pocit.

To totiž napsal doktor Vokoun. Znal moje obrazy předtím, i po tom co jsem se vrátil a napsal článek. "...Afrika mu rozzářila barvy...",... ted si ale bohužel nevzpomenu kde to vyšlo. Je teda fakt, že jsem tam spotřeboval víc zářivejch kadmií než jindy. Když se podíváš přes okno na tu ulici, tak tady žádný barvy nejsou, no a když zajdeš ve dne na africký tržiště, no tak tam to svítí a září barvama.

Mě by zajímalo, jak to bylo s tou tvojí první výstavou?

Ta výstava byla završení toho půlročního pobytu a většina obrazů, který jsem tam namaloval, byla ze všedního života. Reakce Afričanů na to, jak je vidí malíř z Malý Strany byly moc pěkný a musím říct, že mě tahle zkušenost dost obohatila. Ale řeknu ti celkem dobrej fór, kterej s tou výstavou bezprostředně souvisel. Byl to nápad mýho táty, abych udělal portrét presidenta, teda vlastně dva portréty. Podle fotky jsem namaloval Husáka, co by našeho presidenta a namaloval jsem Achampeonga, to byl tehdejší president Ghany. Já jsem měl černobílou fotku a nejdřív jsem to chtěl udělat impesionisticky, jenže jsem zjistil dost podstatnou věc. Tam se totiž nosí kente, což je šíleně drahej hábit a zrovna Achampeong ho měl. A v tom kente jsou v řádkách vpletený takový barevný symboly, který maj velkej význam. No a já jsem zjistil, že oni si na tom hrozně moc zakládaj, tam prostě nemůžeš udělat barvu tak a barvu tak. Já jsem se do toho tak zabral, že jsem to udělal úplně realisticky a na tý výstavě si pak všichni mysleli, že to jsou barevný fotky. Nakonec jsem to šel oficiálně darovat tomu presidentovi a tehdy se psalo, že Československo se angažovalo na kulturní úrovni Ghany. To bylo těsně před tím než jsem odjel sem. Tady jsem se vrátil do normálního života. Narodila se nám dcera a tak jsem se musel starat o rodinu. Potom se nám narodili dvojčata, to jsem skoro přestal malovat, protože na to nebyl čas. Manželka byla po císařskym řezu, já se musel naučit vařit a jelikož jsem vlastně nemaloval, tak jsem neměl obživu. Ještě ke všemu k tomu narostl velikej dluh asi okolo třiceti tisíc, což tenkrát byli velký peníze. Naštěstí jsem udělal jednu výstavu v Liberci, kterou jsem skoro prodal, čímž jsem měl na dluh a šel jsem dělat topiče do UMPRUM muzea. V zimě jsem topil a odhazoval sníh a v létě jsem tam dělal zahradníka a zametal od vajglů dlouhej chodník. No a v tý době jsem se dověděl, že toho Achampeonga, kterýmu jsem slavnostně předával ten obraz, že ho zastřelili, označili ho jako zrádce, snad za úplatky... - tam prostě každýho zastřelej. Nevím ani kolikátá je tam vláda od tý doby, vzal to po něm nějakej Rawlins, ten to pak předal civilní vládě, civilní vládu tu pak zase musel svrhnout ...., já říkám "...lepší je bejt malej a živej, než bejt frajer a picnutej." Zatím tady jsem, kdežto on to má dávno za sebou.

Takže ty sis vyzkoušel práci nejen s barvama a plátnem, ale i s vidlema na uhlí.

Musím ti říct jednu věc. Já když jsem topil v tom muzeu, tak jsem poprvé v životě měl pocit, že dělám něco pořádnýho. To že maluju to je sice hezký, ale nikomu to nepomůže, kdežto tam potřebovali mít teplo. V muzeu dělá spousta bezvadnejch lidí, kterejch si vážim. Jsou to chytrý, vzdělaný lidi, každej ve svym oboru profik, zažranej do svojí práce a já jsem tam bral větší plat než oni. Kdyby třeba dělali v Německu v nějakym muzeu, tak by museli mít desetkrát, nebo dvacetkrát větší plat než tady. No a u nich jsem viděl tu spokojenost, za to že dělám teplo, který je hřeje. U malování nikdy zakovej bez-prostřední pocit užitečnosti nemůžeš mít. Ještě ke všemu mi říkali, že jsem nejlepší topič kterej v Uměleckoprůmyslovym muzeu topil, což se mi jako malíři - zatím nestalo.

...vypnul jsem diktafon a my jsme se zvedali od dvou prázdných půllitrů. Ivan Šnobl Čabárna mi ještě dodatečně řekl... „tohle všechno je vlastně už jen vzpomínka na dávnou minulost. Kdyby jsme měli seriózně mluvit o tý nedávný a ještě o současnosti, tak by to bylo minimálně ještě na jednu kazetu. rozhovor připravil Michal Sadílek

reprodukce v tomto čísle Limbusu obrazy z cyklu "Města a Lidé" - olej na plát., a sololitu (rozměry - 135cm x 95cm. 135cm x 85cm

Foto: Jaroslav Drahokoupil