Afrika

K početné skupině československých výtvarníků, jejichž umělecký vývoj výrazně poznamenaly inspirační podněty z asijského či afrického pobytu, patří i mladý malostranský malíř Ivan Šnobl. V posledních letech měl několikrát příležitost navštívit Ghanu a vytěžil z těchto cest pozoruhodnou malířskou žeň. Jeho tvorba prozrazuje, že je citlivým pozorovatelem, který hledal v Africe především realistickou hloubku všedních výjevů, třebaže ho zaujaly i sváteční podívané. Exotickou flóru maloval jen okrajově a zcela opominul vypreparovanou romantiku safari. Ne že by ho jako malíře zvířata nezajímala, ale studie lidí mu zabraly veškerý ghanský čas. Na Akademii výtvarných umění studoval Ivan Šnobl u národního umělce Karla Součka a tak není divu, že maluje hlavně lidi a volí své předlohy se sociálním zaujetím. V Akkře se nejraději toulal na Makola Market. Tržiště je vždy hýřivou pastvou pro oči a malíři je často vyhledávají jako živou mozaiku barev. Vytvářejí ji nejen plodiny, ale hlavně Afričanky svými pestrobarevnými oděvy. Avšak I. Šnoblovi nešlo o exotický salát z barevných skvrn. Sepiovým krejónem skicoval skupiny i jednotlivé postavy při nejvšednější činnosti. Neomezoval se na vypjatý postoj žen při drcení obilí v tlouku, jak jsou Afričanky s oblibou zobrazovány. Se zaujetím črtal i ženy, které třeba „pouze" vybíraly citróny nebo třídily cibuli. Procítěním nejběžnějších žánrů sklidil obdiv afrických kolegů, kteří africký život spíše symbolizují. Námětově se mu nejvíce přibližoval A. Kotel. Jako zručný kreslíř skicoval Ivan Šnobl výstižnou zkratkou pózy a dynamiku pohybu Afričanů. Každý ví, co dokáže s těly Afričanů udělat hudba, ale náš malíř měl ctižádost zachytit i jejich „tanec v sedě". K fotografování jsou chudší Afričané nedůvěřiví a nezřídka žádají odměnu, protože vědí, že na jejich přežívající bídě a kontrastech rozvojových zemí vydělávají četní fotoreportéři. Černí obyvatelé se už nebojí, že by jim fotoaparát ukradl duši, ale obávají se zneužití záběru. Nejsou si jisti, jak je objektiv zachytil. Šnoblův skicák jim byl sympatičtější a rozpoznali, jaký je malířův zájem o jejich každodenní problémy. Žonglérsky plynulou zkratku nechápali jako urážející karikaturu. Jeho kresby neprovokovaly importně rafinovanou, lascivně filtrovanou erotikou. Nepřislazovaly ani nepřičerňovaly. Přesto Šnobl črtal nejraději ze zákrytu, aby ho malovaná osoba nepozorovala a mohl ji zachytit co nejpřirozeněji. Z tržiště pak spěchal do svého afrického bydliště, aby čerstvé dojmy fixoval olejomalbou nebo lavírovanou sepií. Hlubší zájem o člověka vede Ivana Šnobla k tomu, že obzvláště rád a úspěšně portrétuje. Jeden z jeho afrických portrétů — podobiznu básníka Atukwei Okaie — uveřejnila Solidarity v čísle 1/1978. Vysoké uznání získal v Akkře Šnoblův portrét hlavy ghanského státu. Lidé na tržišti chtěli svůj portrétek na listu skicáku. Psychologický zájem promítal i do žánrových maleb — třeba trhovkyň, čekajících na zákazníka. Žen přemítajících, hledících do dáli. Postojů trpných i odhodlaných. Nevykládejme si špatně, že namaloval více medově hnědých Afričanek než mužů, ale ti prý na africkém trhu zanikají. Zato nemohl nemalovat africké děti. Vzpomíná s úsměvem: „Je jich všude jak smetí, všude vylézají..." Při skicování byl jimi pochopitelně obklopen. Proto nás vůbec nepřekvapí, že 15 olejomaleb po návratu z Afriky věnoval hlavně černým dětem a jimi také obsadil podzimní výstavu v pražské Galerii mladých. Jako novopečený otec miloučké Malostraňanky má k dětem obzvláště niterný vztah a nemůže se zbavit tíživých vzpomínek na četné dosud podvyživené africké děti. Mnohokrát namaloval černé madony, jimž na zádech bimbají nejmenší Afričánci a dostávají se do nejnemožnějších poloh. Ivanovi připadalo, že budou odolní jak kosmonauti z trenažeru. Ve svých dílech neusiluje Šnobl o uměle vyspekulovanou stylovost. Nepřepíná tvary Afričanů, nesnaží se imitovat africké umění. Obdivuje jeho expresívní sílu, ale sám se — jak výslovně říká — snaží o stejně intenzívní působení i při zachování proporčního realismu. Živým rukopisem štětce nerozbředává ve zbytečné popisnosti. I se svou „evropskou" kompozicí postav měl úspěch u afrických diváků, jak ukázala výstava jeho 40 afrických olejů v sovětském kulturním středisku v Akkaře. Také vyzkoušel nejvhodnější techniku pro schnutí olejomaleb ve vlhkém rovníkovém klimatu. Přidávání damarového laku nedoporučuje, lepší je omezit se na terpentýn. Lavírováním se Šnobl nesnažil své sepiové malby změkčovat, ale naopak dodat jim světlo a stín. Bez světelného kontrastu by to nebyla Afrika. Ve svých afrických olejomalbách usiluje o syntézu kontrastu, rytmu a barev. Třebaže se barvám nikdy nevyhýbal, byly Šnoblovy tóny před jeho africkými pobyty tlumenější než po nich. Africké bakchanále barev a moře tamního světla mu nutně prozářily paletu. V Africe pobyt celkem devět měsíců, ale náměty si nastřádal na celý život. Zároveň ovšem maluje, čím ho inspiruje naše současnost a vlast. K Africe se chce Ivan Šnobl vracet i rozměrnějšími plátny, aby evokoval tak nezapomenutelné podívané jako slavnost durbaru v Kpandu na Voltě. A jeho snahou je, aby se mu časovým odstupem paleta neochladila, aby jeho Afrika byla nadále pravdivá.

Alois Wokoun

Ivan Šnobl si na škole zvolil za téma diplomové práce prostředí důvěrně mu známého Kladna. Jako žáka profesora Karla Součka ho zaujala práce ocelářů a slévačů, v níž sespojuje civilismus naší doby, doby vědeckotechnické revoluce, se současnou romantikou. Mladý adept umění byl okouzlen strhujícím pracovním rytmem, ostrými kontrasty světla a stínu, výraznou barevnou září ze žhavé oceli. Na počátku samostatné tvůrčí dráhy se mu podařilo navštívit na delší dobu Afriku, kde vytvořil velký počet obrazů a kreseb věnovaných životu prostého pracujícího lidu. V popředí jeho malířského zájmu byly černošské ženy a děti, které portrétoval a zachycoval v žánrových scénách z ulic, tržišť, domovů. Jak to naznačila už jeho diplomová práce, nadchl se exotickými barevnými a světelnými hodnotami neznámého, dráždivého světa. V prvních obrazech, v nichž uplatnil zvláštní prolnutí neoklasicistické plasticity s precizností nové věcnosti, doslova vychutnával neznámou krásu černé pokožky, která měnila pod africkým nebem vlastnosti zásluhou rozličného osvětlení a sousedních barev - od sametové matnosti k zářivému lesku hladkých, téměř zrcadlových ploch. Dal také zaznít naplno čistým, hýřivým a oslňujícím tónům barev divoké přírody. Ivan Šnobl však nezůstal natrvalo u tohoto pojetí. V novějších obrazech z afrického cyklu navázal na své samostatné počátky, na expresívní plátna z kladenských závodů. Místo precizní modelace a kresby začal používat volnějšího, dramatičtějšího rukopisu a expresívní barevné skladby zdůrazňující opět kontrasty světla a stínu. Neopustil však pevný, plasticky výrazný tvar lidského těla. Četná plátna Ivana Šnobla z 'tohoto cyklu dospívají v poslední době k symbolické významovosti vyjadřující v náročných obsahových polohách smysl boje afrického lidu proti novodobým kolonizátorům, za svobodu a nezávislost, za nový život, v němž se naplňuje sociální pokrok. Tuto skutečnost a tyto ideje nevyjadřuje mladý umělec pomocí nevýtvarné, literárně podložené narativnosti, ale ryze malířskými prostředky, v nichž je stále více uvolněnosti, temperamentu i jistoty. Symbolické významy jsou spjaty především s portrétním řešením, které je mu nejvlastnější a k němuž se neustále vrací. V plátnech tohoto druhu dosahuje vnitřně motivované monumentality, prosté jakéhokoli falešného patosu. Náročnost úkolů, které si Ivan Šnobl vytyčuje, aniž by se vyhýbal všem rizikům, která v sobě tají, je příslibem dalšího zajímavého vývoje jeho tvorby.

Dušan Konečný