Narodil jsem se roku 1967, jak to často u muzikanta bývá, do muzikantské rodiny. Tatínek kytarista, maminka zpěvačka a děda psal pro orchestr, ve kterém maminka zpívala české texty k zahraničním hitům té doby.
Od raného mládí jsem tedy poslouchal Beatles, Shadows a Rolling Stones ze starého kotoučáku a především prostřednictvím kytary mého táty, který mi je hrával ze svého zažloutlého bloku v odřených, tmavě šedozelených deskách.

Začal jsem se tedy zcela logicky věnovat hře na kytaru. Hře.....no ze začátku jsem si hrál na to, že hraji na kytaru, ale později mě to začalo opravdu bavit. Končil jsem základku a aniž jsem to tušil, měla se má muzikantská kariéra zásadně proměnit.

Psal se rok 1982. Střední odborná škola, na kterou jsem nastoupil kladla na hudbu opravdu důraz. Pěvecký sbor sbírající ocenění na školních soutěžích, velice dobrý taneční orchestr štajdlovského stylu, dechový orchestr zúčastňující se soutěží doma i v zahraničí a folková kapela. Všechny tyto soubory navíc vedli špičkoví muzikanti kteří by asi, nebýt "mlýnů doby socialismu", hráli na evropských pódiích a ne se mořili se žáky střední školy.

Hned jsem se tedy hlásil, že hraji na kytaru........

Posty kytaristů v orchestru i kapele byly obsazeny a jediný volný byl za baskytaristu folkového seskupení, který odmaturoval a odešel ze školy a tedy i ze skupiny. Kývnul jsem tedy s tím, že mě pan Sedlák - skvělý muzikant - bude na baskytaru učit. A učil. Dostal jsem erární basu, skvělou polskou školu hry v knižní podobě a baskytara mě začala bavit tak, že mě brzy pohltila. 

Cvičil jsem poctivě tři i čtyři hodiny denně. A nejen to. Hrál jsem za doprovodu kotoučového magnetofonu se svými vzory a učil se improvizaci. Za pár měsíců jsem se stal z outsidera platným členem kapely. Cvičil jsem dál, více a stále raději. Stalo se to mou součástí a já se stal basákem. 

Jména osob jsou z důvodu GDPR změněna

Jak už to tak bývá, brzy mi přestala studentská kapela stačit. Hrát jen na školních akcích jako ukázka mimoškolní činnosti mě nějak přestalo uspokojovat. 

Být to dnes, rozhodil bych to na sociální sítě a kapela by se našla. Jenže se psal rok 1983. A tady mi výrazně pomohl můj skvělý děda a jeho kontakty na muzikanty, kterým psal texty.

Vzal mě za kapelníkem tehdy velice žádaného orchestru, ať si mě poslechne. Po hodině jamování prohlásil, že nemít basáka, okamžitě by mě bral. Nevím, jestli mě chtěl jen povzbudit, ale byla to pro mě veliká pocta! 

Týden na to mě oslovila kapela, jejíž basák narukoval na vojnu a po vojně se už nechtěl vracet, a které mě doporučil právě onen kapelník. Kapela, kde jsem strávil skvělých osm let. Hráli jsme všemožné plesy, taneční zábavy, karnevaly, oslavy všeho druhu a hráli jsme hodně. Jezdili jsme ve staré Škodě 1203, ve které v zimě mrzlo, ale o zážitky z cest nebyla nouze. A nejen to. Dodnes vzpomínám na týden v kempu, kde jsme po večerech hráli k tanci a přes den se koupali, nebo na naše kapelní vandry po naší vlasti.