Za čím se jezdí za polární kruh? Co tam lze podniknout?

Výlety na skútry (doporučené země: Finsko, Švédsko)

Kdo by se nechtěl prohánět nekonečnými pláněmi na sněžném skútru? Skútr je v Laponsku stejně důležitým dopravním prostředkem jako auto. Mnoho míst je díky skútrům snáze přístupných v zimě než v létě (proto se většina chat zásobuje, zejména palivem na jaře na celý rok). Značených skútrových cest jsou tisíce kilometrů, značené jsou obdobně jako silnice. Půjčení skútru není levná záležitost, ale možné je téměř všude. Co je dobré vědět?

• Riziko vážného zranění na ujetý kilometr je řádově vyšší než autem! 

• Stejně jako za volantem platí nulová tolerance konzumace alkoholu.

• Kde se smí jezdit? Nejbenevolentnější je situace ve Finsku, doslova skútrařské a motorkářské velmoci, je zde i nejvíce kilometrů značených tras. V podstatě kde to není zakázáno, jsou skútry dovoleny. Zákaz se týká všech národních parků. Ve Švédsku jsou zakázané oblasti podstatně rozsáhlejší, ale značených cest a dovolených lokalit je stále dost, je třeba se předem informovat. Oblasti kam nesmí skútry jsou v mapách označeny "Förbjudet område för terrängfordon" (v turistické mapě fialový text). V Norsku je regulace nejpřísnější a nesmí se téměř nikde mimo nevelké vymezené oblasti. Všude mají samozřejmě výjimky rezidenti, správa národních parků a pastevci. Skútrové cesty jsou značené červenými kříži připomínajícími železniční přejezd, často doplněnými reflexními prvky. Pokud jsou kříže natřené na modro (týká se Finska), tak je cesta určena výhradně lyžařům a skútry zde mají zákaz.

• Jaké je třeba oprávnění? Ve Finsku stačí řidičské oprávnění skupiny B, ve Švédsku je třeba speciální řidičák pro skútr, ale uznávány jsou i řidičská oprávnění jiného členského státu EU pokud v zemi, která jej vydala k řízení skútru opravňuje, teoretiky tedy v případě ČR skupina A (otázka je jak by se věc dokazovala). V půjčovně často předložení řidičského průkazu požadováno není, ale může jej kontrolovat policie a samozřejmě by nastal problém v případě nehody. Pro účast v organizované túře s průvodcem ve všech severských zemích stačí skupina B.

• Pojištění za způsobenou škodu má téměř vždy dost vysokou spoluúčast a nelze sjednat plné krytí, přičemž nehody kdy dojde ke škodě jsou časté, obvyklá spoluúčast je kolem 500 euro (jakýkoli nepatrně ohnutý díl se automaticky vyměňuje, půjčovny mají ocenění součástí skútru). Pokud se nejedná o organizovanou tour, je vhodné ověřit i platnost pojištění léčebných výloh, sněžné skútry jsou častou výlukou. 

• Chatičky - veškeré chatičky v divočině určené turistům smí řidiči skútrů navštívit pouze během dne (zastavit se zde na svačinu), ale je zakázáno je využívat k přespávání! 

• Na co si dát především pozor pokud pojedete sami:

  • Jízda přes vodní plochy - jezera, řeky a přehrady, riziko proboření a utonutí! Značené cesty jsou vedeny místy, kde se dlouhodobě ví, že led bývá nejsilnější. Nájezd na vodní plochu bez mapy vůbec nemusí být poznat. Kříže na hraně vodní plochy často přechází v plastové tyče nebo je značení přerušeno.

  • Pokud nejste zkušení, nejezděte sami, zejména do odlehlejších míst, pokud už musíte, vezměte si s sebou lyže nebo sněžnice.

  • Zapadnutí do hlubokého sněhu.

  • Jízda přes asfalt, křížení silnic, skútr ustřeluje.

  • Vždy počítejte s tím, že se po skútrovce můžou pohybovat i lyžaři. 

  • Nechtěné plné promáčknutí plynu (při leknutí, zazmatkování).

  • Obtížná místa, např. výrazný terénní zlom jsou často označena dvěma kříži nad sebou.

  • Přejezd sobích ohrad (v mapách značeny černou čárou překříženou dvěma krátkými černými čárečkami pod úhlem asi 45 st): někdy je průjezd pod fáborky kam se sobi bojí, což není problém, náročnější je přejezd přes kulatá břevna ze kterých postupně propadá sníh. 

Icehotel (Švédsko)

Ledových hotelů je již celá řada nejen v Laponsku, rozšířily se i do Kanady nebo Alp. Prvním byl ten švédský nacházející se v Jukkasjärvi, asi 17 km od Kiruny, založený v roce 1989 nesoucí původní název Icehotel. Na dotazy do kterého se vypravit jednoznačně doporučuji Kirunu, kde se snaží držet estetickou úroveň co nejvýš a neklesnout k lacinému kýči jakkoli tenká hranice to je a vkus subjektivní.  Od roku 2016 byl Icehotel v Kiruně rozdělen na dvě části, klasickou sezónní která každý rok roztaje, kde je většina pokojů, hlavní vstupní sál s křišťálovými lustry (křišťál zde představuje kompletně led) a kaple a pak část Icehotel 365 v hale, kde se nachází část pokojů a Icebar. Zimní část je každý rok nejen znovu postavena, ale také originální, každá místnost je soutěžena v mezinárodní designerské soutěži a vítězné návrhy realizují sami autoři. Snahou je, aby vše co je jen trochu možné, bylo ze sněhu a ledu, v Icehotelu je z ledu veškerý nábytek (postele vyjma roštů), křesla, stoly, ale i skleničky na drinky. Všechny ostatní ledové hotely, které jsme měla možnost vidět ve Finsku a jinde působily ve srovnání s tím švédským velmi nevkusně (barevná světýlka, přeplácané, zdaleka ne vše bylo z ledu, nic moc nápaditý design). 

Praktické rady:

V hotelu se lze ubytovat nebo jej jen navštívit, což je možné denně od 10 do 18 hodin, prohlídka za to i přes dost vysoké vstupné rozhodně stojí. Celý hotel lze navštívit od 13. prosince obvykle do 15. dubna, dále na jaře v závislosti na teplotách. Jednoznačně doporučuji návštěvu zimní, sezónní část je rozsáhlejší, romantičtější a působivější. K Icehotelu se lze dostat autobusy z Kiruny několikrát denně ve všední dny, poslední zpět ale jezdí zhruba ve tři, o víkendech a svátcích pouze taxíkem. Nepodceňte teplé oblečení, péřovka je nutností, často je uvnitř chladněji než venku i v zimě. Na fotografován se vyplatí stativ a dost času.

Pokud se do Jukkasjärvi vydáte, stojí za návštěvu i místní kostelík z roku 1608, nejstarší stavba švédského Laponska s unikátním oltářem a zvonicí na konci obce asi 1 km za Icehotelem, otevřeno bývá do 14:30. Vedle kostelíka je sámské muzeum a ohrada se soby.

Rybaření (Norsko, Finsko, Švédsko)

Rybářem nejsem, pokusím se tedy o základní orientační přehled. Nejpopulárnější je samozřejmě na ryby Norsko na moři, kde k chytání není třeba žádné povolení a vývozní kvóta je 10 kg ryb na osobu a 20 kg s dokladem o zaplacené rybářské akci. Na jezerech a řekách jsou třeba povolenky, zakoupit je lze obvykle v kempech, infocentrech nebo přes mobilní aplikaci a QR kód přímo na místě. Řeky severní Skandinávie jsou považovány za nejlepší lososové vody vůbec.

Icefishing neboli zimní rybaření je doslova fenomén, velmi oblíbená aktivita zejména v severním Finsku. Středoevropan jen stěží chápe odhodlání sedět celý den ve třicetistupňovém mrazu u dírky v ledu a čekat. Populární jsou i zimní rybářské závody. Nutnou součástí výbavy je vrták na led, pro chytání pouze u dírky není třeba povolenka. Icefishing je v nabídce programů některých místních cestovních kanceláří, po dokonalém promrznutí má člověk k rybářům větší úctu. Sofistikovanější způsoby jsou mobilní chatičky, které lze dotáhnout za skútrem na jezero a chytat z tepla nebo sítě natažené pod ledem, k čemuž je již třeba povolení.

Pozorování polární záře (Švédsko, Finsko, Norsko)

Polární záři je věnována samostatná stránka.

Psí spřežení (Finsko, Švédsko, Norsko)

Nadšené vytí a dusot psích tlapek v jiskřivém prašanu. Vyjížďka nebo několikadenní horské putování se psím spřežením je asi pomyslným vrcholem severské romantiky. "Provozní" náklady jsou podstatně vyšší než u skútru čemuž odpovídají ceny. Vybrat si lze ze dvou typů túr: od několikahodinových, maximálně celodenních vyjížděk po vícedenní putování. V prvním případě se o saně obvykle dění dva turisté, jeden saně řídí, druhý se veze. Většinou se jezdí po stále stejných trasách, které mají psi už naučené. Rozhodně i tento zážitek za to stojí. Doporučuji nekupovat vyjížďku, kde by na jedny saně bylo více osob než dvě,  slušné husky farmy za tuto hranici nejdou (pro autentičtější zážitek se vyplatí poohlédnout spíše mimo nejfrekventovanější střediska). Na vícedenní túry má již každý své saně ve kterých si veze veškeré potřebné vybavení pro sebe i psi a ačkoli je ve skupině průvodce, i klienti se musí o psi starat, zejména pomoci s přípravou žrádla (porcování zmrzlého masa), obléct postroje a zapřáhnout. Takové putování je fantastický zážitek pro někoho, kdo má k zimním horám a zvířatům vztah, ale i trochu fyzičku. Do kopce je třeba psům pomoc, saně můžou zapadnout a psi s nimi nesmí utéct, rozhodně se nelze jen vést a není to nenáročná dovolená, ale o to silnější zážitek. 

Polární ZOO Ranua a pozorování divokých zvířat (ZOO Finsko, ve volné přírodě všude)

Severovýchodně od Oulu, v Ranua se nachází polární ZOO, tedy ZOO zaměřená výhradně na faunu polárních oblastí a mají zde snad všechny zástupce od medvědů včetně ledních přes desítky druhů sněžných sov, rosomáky, rysy, vlky, polární lišky (fjällräven) a samozřejmě i živočichy běžnější jako jsou sobi, losi a další. Dozvíte se zde rovněž, že jediným hadem, který žije až za polárním kruhem, je zmije obecná.

Šance spatřit tyto živočichy ve volné přírodě není díky jejich přirozené plachosti velká. Skandinávští medvědi nejsou zkažení popelnicemi, takže ačkoli jich v lese možná bude dost a budou o vás vědět, vy o nich nikoli a není třeba se nijak obávat. Snad jen pokud bych šla sama v hodně odlehlých lesnatých oblastech, dala bych na noc jídlo mimo stan. Ve východním Finsku, Kuusamo je možné se zúčastnit organizované výpravy pozorování medvědů ve volné přírodě. Mnohem pravděpodobněji a drzeji vám ale do stanu vleze liška a to ta naše, zrzavá a rozkouše nebo odnese co jí zrovna zaujme a dokonce jí ani možná nebude vadit, že jí při tom pozorujete (opakovaná zkušenost). Opatrnosti je třeba při setkání s losem, zejména v období říje (srpen - říjen) můžou být samci agresivní bez zjevného důvodu (los je pochopitelně býložravec), největším rizikem jsou však pochopitelně v silniční dopravě. Los evropský je největším volně žijícím živočichem na evropském kontinentu, nejvíce se vyskytují v bažinatých oblastech a setkání jsou nejčastější za šera. Soby při toulkami severem potkáte určitě, jak v lesích, tak na silnicích a počítat je pravděpodobně budete minimálně na desítky. Většinou jsou zvědaví, ale při přiblížení utečou, pohladit se nechají jen zcela ochočení spíš někde v ohradě. Občas nám zvědavě courají i mezi stany, ale nic nezničí ani neseberou. Běžně je možné nalézt sobí a s větší mírou štěstí i losí paroží - shozy, vývoz je možný bez omezení. Sob je jedinou jelenovitou zvěří u níž mají paroží i samice. Na toulkách přírodou lze velmi často narazit na tetřevovitého ptáka podobného větší křepelce, v létě popelavé barvy, v zimě zcela bílého včetně opeřených nohou, není dobrým letcem, česky bělokur. Bělokur i los jsou loveni, naproti tomu sobi mají své vlastníky. V Norsku a Švédsku soby vlastní výhradně Sámové, ve Finsku tato legislativní podmínka neplatí. Šance spatření rosomáka ve volné přírodě jsou naprosto mizivé, polární lišky vzácné, oba živočichové jsou přísně chráněni.

Santa Claus a polární kruh (Finsko)

Každé dítě ví, že Santa má soby a bydlí na polárním kruhu. Nebo snad na severním pólu? Možná proto, že ve Finsku je velké město téměř přímo na polárním kruhu, zabydlel se Santa právě tady, v Rovaniemi. Santa pro svůj business totiž potřebuje hotely a letiště. Před pár desetiletími milá Santova vesnička u Rovaniemi se postupem proměnila téměř v Disneyland z velké části orientovaný na Asiaty. Jako suvenýr vám od Santy může přijít vánoční pozdrav nebo fotka, kterou vám u východu budou vnucovat za lidových asi 40 euro.

Velké informační středisko je rovněž na přejezdu polárního kruhu v Norsku na silnici E6. I odtud si můžete odvézt certifikát o překročení polárního kruhu. Ve Švédsku na silnici E10, tedy té nejhlavnější, se přejezd polárního kruhu omezuje na informační tabuli, sem komerce naštěstí ještě neprosadila. 

Pěší a vysokohorská turistika (Švédsko, Norsko, Finsko mimo hory)

Laponsko je trekovým rájem. Trochu omezený je výběr jednodenních túr, ale pro dálkové pochody a svobodné toulání horami není v Evropě příhodnější oblast. Podmínky se od zbytku Evropy značně liší, mimo relativně řídkou síť značených tras je třeba si najít vlastní cestu podle mapy volným terénem a především počítat s broděním, četnými bažinami, sutí a omezeným nebo žádným příjmem mobilního signálu. Odměnou za nepohodlí je putování nedotčenou severskou přírodou. Podrobněji se oblastem kam vyrazit věnuje samostatný článek Kam vyrazit v Laponsku? a podmínkám během roku a rizikům Nebezpečí hor Severu. 

Lyžování 

Pro lyžaře je Laponsko zárukou sněhu od Vánoc do pozdního jara, skvělých podmínek na prázdných tratích a liduprázdných horách s panenskými svahy a jiskřivým prašanem.  Na své si přijdou milovníci všech typů lyžování.

Běžky po tratích (Finsko, Norsko)

Na dotaz kam si jet zajezdit po tratích doporučuji v období prosinec - únor, kdy je na severu tma spíše jižní Norsko - okolí Lillehammeru a od března pak sever Finska. Mezi top střediska z hlediska počtu kilometrů perfektně upravených tratí přičemž tratě jsou zdarma, denně rolbované s a minimem lidí patří např. Saariselkä - Kiilopaä, Levi, Pallas - Olos, Äkäslompolo a všechna tato místa jsou velmi dobře dostupná z letišť Ivalo a Kittilä. Na severu Švédska a Norska tolik upravených kilometrů není, jižněji kolem Åre a Mora.

Backcountry - lyžařské putování krajinou (Finsko, Švédsko, Norsko)

Skvělé podmínky nabízí všechny tři země, liší se charakter krajiny a možnosti ubytování. Kdo upřednostňuje zalesněnou krajinu připomínající Šumavu, vydá se spíše do Finska. Ubytování na finských srubech je výrazně levnější (počty návštěvníků rostou, bez předplacené rezervace a klíče je nutný stan a počítat se spaním v něm). Švédsko a Norsko mají podmínky podobnější, téměř všechny chaty jsou placené a relativně drahé (běžná cena je zhruba 500 SEK / noc). Na více chatách jsou sauny a chataři, zejména ve Švédsku, chaty jsou komfortnější, často mají i základní lůžkoviny a vždy alespoň základní kuchyňské vybavení. Ačkoli obě země mají i zalesněné pláně jako Finsko, na backcountry se většinou jezdí do hor, kde jsou i chaty. Hory mají poměrně vysokohorský charakter, jsou skalnaté a zaledněné, ale přesto průchozí na backcountry lyžích, což je zásadně odlišuje od Alp a dělá pro tento způsob putování velmi atraktivními a unikátními. Putuje se převážně údolími, ale průchozí jsou i některá plošší sedla. Ve Finsku bývá hlavní nesnází hluboký sníh, kde je velmi obtížný až nemožný postup, složitější orientace v krajině bez výrazných dominant, případně skalnaté soutěsky a vodní toky a plochy s rizikem proboření. V Norsku a Švédsku se putuje obvykle nad hranicí lesa, sníh bývá ubitý a boření je výjimečné. Ve Švédsku jsou některé trasy značené, v Norsku zimní značení v podstatě neexistuje. Častější jsou naopak o něco prudší sjezdy a stoupání. Stoupací pásy doporučuji s sebou všude snad vyjma NP Pallastunturi, kde se i hřebeny většinou rolbují, do Švédska a Norska pak určitě i lyže s kovovými hranami. Podrobnosti v článcích Backcountry výbava, Kam vyrazit v Laponsku?, Nebezpečí hor Severu. Případně můžete jet s námi.

Skialpinizmus a heliski (Švédsko, Norsko)

Na skialpy se samozřejmě jezdí pouze do Norska a Švédska, přičemž do Norska na jih i sever, ve Švédsku pouze na sever. Nejvyhlášenější oblastí v severním Norsku je poloostrov Lyngen, kde se vypínají nejsevernější evropské velehory. Ačkoli nejvyšší hora má pouhých 1833 metrů, charakterem se o velehory jedná a dá se tady lyžovat v technicky náročných terénech až do moře ještě v pozdním jaře. Dostupnost je velmi dobrá z Tromsö. Na švédské straně je skvělou oblastí s vynikajícím zázemím a rovněž jistým sněhem minimálně do konce dubna, ale velmi často května oblast Riksgränsen - Björkliden a okolí Kebnekaise, na obou místech je výborné zázemí chat a možnost heliski neboli vrtulníkového lyžování a je jedním a mála míst v Evropě, kde je helikoptérové lyžovaní dovolené a současně je zde podstatně levnější než v těch posledních částech Alp. Oblast Kebnekaise bude vyhlášena národním parkem a lze očekávat zákaz, Riksgränsen - Björkliden by měl být nadále možný. Další horské oblasti sice mají rovněž skvělé skialpinistické terény, ale dostupnost je již podstatně složitější a jsou proto spíše cílem vícedenních přechodů pro backcountry. 

Sjezdové lyžování je sice možné ve všech třech zemích, ale jezdit na sjezdovky z Evropy nemá moc smysl - Alpy jsou blíž, sjezdovek mají více a jsou levnější. Jižní Norsko má několik menších středisek celoročního lyžování. Ve všech třech zemích je teoreticky možné i kombinovat v jednom středisku běžky i sjezdovky (Lillehammer, Åre, Levi).

Kanoistika a vodní turistika (Finsko, Švédsko, Norsko)

Skandinávie je i vodácký ráj. Zatímco jižní Norsko je známé spíše řekami pro velmi zdatné kajakáře nebo na rafting, v Laponsku najdeme řeky umožňující expediční putování téměř bez kontaktu s civilizací v délce několika set kilometrů různých obtížností včetně poměrně jednoduchých do WWII. Zřejmě nejjednodušší řekou je Ivalojoki, kde na vodáky kromě krásné přírody dýchne i zlatokopecká romantika současnosti. Na obvyklá nástupní místa se lze dostat po silnici (bez veřejné dopravy) a plavbu ukončit téměř přímo u letiště Ivalo. U mnoha jiných je to s nástupem složitější a je třeba lodě donést na zádech nebo využít vrtulník či hydroplán stejně tak jako technická obtížnost některých úseků je vyšší. Z pozornost stojí Kaitum, Kalix, Vistas, Luleälven, Näätämöjoki, Lätäseno, Reisaelva a mnoho dalších. V porovnání s výpravou na podobně atraktivní řeky např. na Aljašce jsou nálady stále zlomkem.

Kiruna - návštěva největšího podzemního rudného dolu světa a stěhující se město (Švédsko)

Mnoho turistů, kteří Kirunou projedou v ní vidí jen "díru v zemi". Kiruna je sídlem největšího podzemního rudného dolu světa díky nejkvalitnější železné rudě vůbec, obsah rudy v hornině (magnetit) dosahuje 60 - 70 %. Město bylo založeno na začátku 20. století pouze kvůli těžbě když se sem ze stejného důvodu podařilo dotáhnout železnici spojující Stockholm a norský Narvik, kde je ruda překládána na lodě. Zakladatelé však neměli šanci vědět, že ložisko je ukloněné ani že původně povrchová těžba bude o sto let později pokračovat více než 1000 metrů pod povrchem. Vzhledem k naprosté ekonomické závislosti existence města na dole bylo za souhlasu asi 97% obyvatel v roce 2007 rozhodnuto, že zhruba třetina města, která je pokračováním těžby ohrožena, bude v zájmu pokračování důlní činnosti postupně přesunuta. Celý proces je rozložen minimálně na dvacet let. Kiruna je tam dějištěm největšího přesunu města v historii. Proces je nesmírně zajímavý urbanisticky, technicky, technicky i sociologicky. Technologie a inovace zde hrají významnou roli. Postupně se překládá veškerá infrastruktura včetně železniční trati, občané mají nárok na náhradní bydlení stejné kvality z hlediska metrů i vybavenosti nemovitosti v nové lokalitě nebo výkup za výhodných podmínek (asi 125 % tržní ceny nemovitosti přičemž ceny po rozhodnutí o přesunu města šly rapidně nahoru). Přesto je celý proces velkou výzvou zejména na sociální úrovni a samozřejmě existují i odpůrci, pro které přesun představuje vykořenění. Samotný důl je rovněž technologicky vysoce moderní s velmi vysokým bezpečnostním standardem. Patro, kde se již netěží bylo proměněno v důlní muzeum (zhruba 500 metrů pod povrchem). V létě probíhají prohlídky většinou denně, mimo hlavní sezónu pouze několikrát týdně a zájem mnohdy převyšuje kapacitu, takže je nutná rezervace dlouho dopředu, prohlídka trvá asi 2:45 a je v angličtině. Více o Kiruně ve virtuální přednášce.

Sběr hub a lesních plodů (Finsko, Švédsko, Norsko)

Krajina močálů a hor je rájem houbařů. Houby není třeba hledat, jsou naprosto všude, obrovské a zdravé a místní je s výjimkou lišek obvykle nesbírají. Morušková a borůvková sezóna začíná na jihu v červenci, na severu v půli srpna. Na borůvky se chodí zásadně s hřebenem. Morušky jsou podstatně vzácnější a jejich výskyt je vázán na bažiny. Kromě marmelád se z nich ve Finsku dělá i likér (švédsky hjorton, finsky lakka). Brusinky dozrávají jako poslední, na přelomu srpna a září, na severu a v horách v půli září, hřebenem je příliš sbírat nejde, ale díky tomu, že rostou doslova v trsech, jde to rychle. Na jakési naučné tabuli bylo uvedeno, že ročně se ve Švédsku nasbírá neuvěřitelných 200 000 000 kg brusinek (švédsky lyngon), tj. 20 kg na každého Švéda a přesto to nestačí a další brusinky se importují. 

Pozor na záměnu:

Modré bobule jsou troje, borůvky, šicha černá která je tmavší a místo lístečků má jehličky a je rovněž jedlá a pak vlochyně, s borůvkou velmi snadno zaměnitelná, která ve větším množství jedlá není! Vlochyně se od borůvky liší tím, že plod po přejetí prstem neztrácí mat (nezčerná), místo "kolečka" má hvězdičku a samotné rostlinky jsou nepatrně dřevnatější. Dozrávají později, k záměně dochází nejčastěji na podzim.

Červené bobule: kromě brusinek má velké červené bobule (dozrávající o něco dříve) dřín švédský (svída švédská), který rovněž jedlý není.

Sauna / bastu (Finsko, Švédsko, Norsko)

Sauna ke Skandinávii neodmyslitelně patří a ocení ji zde i ti, kteří třeba v Čechách sauně příliš neholdují (jako autorka těchto stránek). V chladném klimatu a zejména v zimě ale není lepší a tradičnější způsob, jak řádně prohřát tělo po návratu zvenčí. V ubytovacích zařízeních je sauna téměř samozřejmým standardem a většinou je zahrnuta v ceně ubytování, příplatek je výjimkou a bývá spíše symbolický. Saunou disponuje i téměř každý rodinný dům a dokonce mnohé byty. Sauny se nachází i uprostřed lesů a divočiny, mnohde byly i jediným způsobem jak se během dlouhé a tuhé zimy umýt. Slovo sauna dala světu finština, jsou snad jen dva jazyky, ve kterých je sauna jinak, a to v zemi původu (Finsko bylo až do začátku 19. století součástí švédského království) švédsky a norsky: bastu. Na chatách a hotelích, kde je elektřina (plyn ve Skandinávii není zaveden téměř nikde) jsou sauny elektrické, často si je hosté zapínají sami a při odchodu je třeba zkontrolovat vypnutí kamen. Horské chaty a sruby mimo civilizaci mívají sauny s klasickými kamny a kamnovcem, což je nádrž na vodu na saunovacích kamnech, kterou je před zatopením třeba naplnit vodou, aby se nepropálila a během topení se v ní nahřeje dostatečné množství vody na umytí (má výpustný ventil). Mezi převlékací místností a samotnou saunou je často ještě jedna, která má mezery mezi prkny v podlaze, který voda odteče, jsou zde lavory a je určena právě k mytí. Při odchodu je třeba opět kamnovec zcela vypustit, aby v něm zbylá voda nezamrzla a rovněž řádně vytřít podlahu aby se sauna neproměnila v kluziště. Vyplatí se mít dva ručníky, jeden povinně pod sebe na sezení a druhý který zůstane suchý na utření na závěr. 

Jak se liší cestovní ruch mezi zeměmi Laponska? Kde nebudou davy?

Laponsko je část Evropy s nejnižší hustotou zalidnění, v některých oblastech je hustota zalidnění pouhých 0,1 obyvatel / km2. Současně je několik "profláklých" míst, kam se v posledních letech vydávají statisíce lidí. Pokud toužíte po autentických zážitcích a nepotřebujete fotku na instagram, stačí se vydat o pár kilometrů jinam, kde již budete sami.

Situace ve Finsku 

Sever Finska je hospodářsky téměř výhradně závislý na cestovním ruchu, pastevectví sobů a dřevozpracujícím průmyslu. Finská vláda proto investuje obrovské prostředky do propagace Finska jako VIP destinace a daří se jí to. Přesněji daří se jí to v zimních aktivitách, hlavním lákadlem je polární záře a stále se zvyšuje podíl turistů z asijských zemí, zejména Japonska a Číny. Rozhodně neplatí, že by Finsko na zimní aktivity bylo nejlepší, snad vyjma skútrů díky nejbenevolentnější legislativě, ale má nejsilnější marketing. Tito turisté obvykle neopouštějí resorty, rozhodně ne sami, jsou zde na pár dní během nichž utratí vysoké částky a absolvují klasický program: skútr, krátká vyjížďka se spřežením, návštěva ledového hotelu (čím víc barevných blikátek, tím líp), aurora safari a Santa Claus.  Důsledkem je, že na severu Finska se objevilo několik komplexů, které jsou v zemi střídmosti, strohého designu a architektury "jako pěst na oko". Hotely tohoto charakteru bohužel začínají vznikat i na místech, kde před pár lety doslova dávaly lišky dobrou noc (např. Utsjoki). Poměrně vytížené jsou v zimě i sruby mezi kterými putují lyžaři, důvodem jsou nižší náklady na ubytování. Kapacita srubů je však omezena, takže mnozí nakonec nocují ve stanech, lesům přelidnění rozhodně nehrozí. V létě a na podzim ve Finsku stále ještě lišky dobrou noc dávají a jsou tím pravým místem pro milovníky zálesácké romantiky s večery u ohně.

Norsko

Norsko a Švédsko jsou ekonomicky v odlišné situaci, obě země mají na severu i větší města a průmysl včetně výzkumu, vede sem železniční trať, Norsko má přístup k Atlantiku, rybolov a nejsou tedy odkázáni na příjmy z cestovního ruchu nebo tyto příjmy nejsou tak podstatné.

Z oblastí za polárním kruhem jsou v posledních letech v létě přelidněné Lofoty, kde muselo být již přistoupeno k prvním regulacím (zatím se týká Nusfjordu). Mimo hlavní letní sezónu si klid užijete i zde a Lofoty rozhodně společně s o něco málo méně známými Vesterály za návštěvu stojí. Dalším turistickým trhákem, z mého pohledu velmi přeceňovaným, je Nordkapp, pro jeho snazší dosažení byl vybudován podmořský tunel. Nikde jinde na severu Norska davy nepotkáte.

Švédsko

Situace je podobná jako v Norsku, zahraniční turisté se soustřeďují na několika mezinárodně propagovaných místech a těmi jsou v podstatě v zimě Icehotel (ve velmi přijatelných mezích, množství návštěvníků nebylo nijak obtěžující, s tím že tam nebudu sám člověk musí počítat, ale stále je šance si pokoje vyfotografovat i prázdné). Druhým zimním místem je Abisko, ale organizované tour podobně jako ve Finsku nevedou dále než 10 km od obce a omezují se víceméně na území národního parku a především sem nedorazil kýč, přecijen většina hostů jsou stále Evropané a sami Švédi, kteří přijeli za turistikou. Už i v zimě je intenzivnější pohyb po Kungsleden mezi Abiskem a Nikkaluoktou, ale stále je to přijatelné. Přecijen se jedná o podnik, který "není pro každého". V létě je tento úsek Kungsleden už na hranici únosnosti v termínu závodu Fjällräven classic. Míří sem lidé s celého světa, přičemž jsou mezi nimi i tací, co si Kungsleden zvolí (ne úplně šťastně) jako první trek v životě. Švédský turistický klub na to reagoval sezónní úpravou ceny. Mimo Kungsleden se cizinci téměř nepohybují a i v její jižnější části podstatně méně.

Více v článku Kam vyrazit v Laponsku?